„Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž jest i na věky.”

(Žid. 13:8)

Oběžný dopis březen 1984

Velmi srdečně Vás všechny zdravím v drahém jménu Pána. Úvodem budeme rozjímat o Slovu z Lukáše 11:33-36. Pán řekl:

„Žádný rozsvítě svíci, nepostaví ji do skrýše, ani pod nádobu, ale na svícen, aby ti, kterýž vcházejí, světlo viděli.“

Bůh postavil světlo na počátku Svého stvořitelského díla. On řekl: „Budiž světlo!“, a bylo světlo. Dokud ležela tma nad vodami, zůstala země pustá a prázdná. Jakmile se však objevilo světlo, mohlo každé semeno vzejít ze zemské půdy k životu, neboť světlo a život náleží k sobě. Rovněž tak na počátku vykupitelského díla stály světlo a život.

„V Něm život byl a život byl světlo lidí.“ (Jn 1:4)

Od Něho, který byl Slovo a který všechno povolal v bytí, přichází život, protože On sám je ten božský Život. Život Boží se stal zjeveným v Synu člověka na zemi, a tím světlem lidí.

„Tentoť byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.“ (Jn 1:9 podle něm. překl.: „Bylo tu světlo to pravé, které osvěcuje každého člověka, ono přicházelo na svět.“)

Ježíš Kristus je pravé světlo. Jen tam, kde je ON, může vzejít nový duchovní život. Všichni, kteří Ho přijímají, nejsou zplozeni a zrozeni podle vůle nějakého člověka, ale z Boha. Teprve, až se to v nějakém člověku stalo, vzejde Božský život a stává se světlem pro druhé lidi.

„Neboť nám tak přikázal Pán, řka: Položil jsem tebe za světlo pohanům, abys byl spasení až do končin země.“ (Sk 13:47)

Každému čtenáři Písma napadne, že Izaiáš mluvil v jednotném čísle, totiž vzhledem k našemu Pánu a Spasiteli:

„Já Tě určuji za světlo pohanům, aby Mé spasení dosáhlo končiny země.“  (Izaiáš 49:6 podle něm. překl.)

Pavel však poznal, že toto zaslíbení mělo dojít skrze Církev k naplnění.

Měl před očima Tělo Páne, a řekl: „Neboť tak nám Pán přikázal…“ Tím zahrnuje sebe i Církev Kristovu do celosvětového misijního příkazu. Jedná se o službu a pokračování díla, které Bůh skrze Krista započal.

V kázání na hoře praví Pán:

„Vy jste světlo světa! Město, na hoře ležící, nemůže zůstat skryto.“

Kristus v nás, naděje slávy, je světlo Boží, které vyzařuje. Je-li Vykupitel ve vykoupených, musí z nich jako božské světlo vyzařovat Jeho život. Tak, jako Bůh působil skrze Krista, tak působí Kristus skrze Církev. Ona sestává z lidských dětí, které se staly dětmi Božími, ona je božským zřízením a místem zjevování moci Boží na zemi.

Od počátku Nového zákona bylo naplnění prorockého Slova světlo, které zářilo. Proroci dějinně spásný průběh předpověděli, ode dnů Jana Křtitele si království Boží silou razilo cestu. On zvěstoval pro ono dobu zaslíbené Slovo a představil Mesiáše. Současně se skrze něho naplnilo prorocké Slovo. Ježíš Kristus, náš Pán, kázal království Boží a současně se skrze Něho naplnilo biblické proroctví. Právě tak je to s Jeho Církví: ona zvěstuje evangelium o království Božím, je ale sama pevnou částí tohoto království, a tím se na ní také naplňuje biblické proroctví.

Jak Jan Křtitel, tak i náš Pán biblicky zařadili Svoji službu. Jan se odvolával na slovo z Izaiáše 40 a pravil:

„Já jsem hlas toho, který na poušti volá…“ (Jn 1:23)

Náš Pán odpověděl učedníkům Janovým tím, co o Něm bylo napsáno u Izaiáše 35:

„Slepí vidí a chromí chodí, malomocní jsou očišťováni a hluší slyší, mrtví jsou kříšeni a chudým se zvěstuje poselství o spasení.“ (Mt 11:5)

Petr byl po nanebevstoupení Páně použit jako první, aby věci, které se staly, biblicky zařadil (Sk 1:16).

I Pavel věděl, jak jsme již viděli, že jeho služba byla v souhlase s prorockým Slovem, ano, on své zvěstování do něho plně vestlal. On byl tím apoštolem, kterému Bůh dal zjevení o Církvi a jejím rozmanitém pověření.

Skrze prorockou službu v našem čase mělo být Církvi ukázáno, co Bůh s ní a skrze ni zamýšlí. Petr píše v 2. ep. 1:19: „A mámeť přepevnou řeč prorockou, ktéžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte.“

Pán řekl: „Svíce těla jest oko. Když by tedy oko sprostné bylo, i tělo tvé všecko bude světlé, a pakliť bude nešlechetné, i tělo tvé tmavé bude.“ (Lk 11:34) V přirozeném je nám to jasně srozumitelné. Člověk, který nemá zrak, tápá ve tmě. Totéž se týká duchovní sféry. Dříve byli proroci nazýváni „vidoucí“. Bůh jim ukazoval vidění, byli inspirováni a vyslovovali, co Bůh chtěl říct. Ano, stojí psáno: „Bůh Pán nečiní nic, jedině že by zjevil Svou radu služebníkům Svým, prorokům.“ (Ám 3:7) Jak jsme velmi často vykládali, chtěl Bůh také před velkým a strašným dnem Páně poslat proroka, jehož službou mělo být srdce dětí Božích obráceno k původnímu zvěstování apoštolských otců víry. Žel, ti velcí evangelisté, teologové a učitelé Bible nepoznali ani Bohem poslaného muže, ani poselství, které přinesl. Tápou ve tmě a orientují se nadále podle tradic a výkladů Písma poapoštolských církevních otců, místo aby se přidrželi originálního prorocko-apoštolského odkazu.

V Církvi, v níž není zvěstováno původní Boží Slovo, nemůže zazářit pravé světlo. „Kde není prorocké zjevení, tem bloudí lid.“ Tam nepomohou ani žádná kázání o světle a životě, Církev zůstává ve tmě a tím duchovně mrtvá. Všechna úsilí evangelizovat svět jsou právě tak marná, pomíjejí-li lidé to, co činí Bůh nyní. Tělo Pánovo potřebuje ostré oko orla, jasný prorocký pohled v tomto tak svůdném věku. Duchovní vůdcové měli vždycky velkou zodpovědnost. Proroci v St. zákone, jakož i Jan Křtitel, náš Pán Ježíš, který je přece sám Světlo světa, apoštolé a všichni praví mužové Boží se museli vypořádávat s náboženským duchovenstvem své doby. Dnes, jako tehdy, spočívá nouze v tom, že oni všichni mají velké náboženské vědění, ale pro to, co se podle prorockého Slova děje v království Božím, jsou slepí. Proto Pán s velkou bolestí, protože Mu bylo líto lidu, označil znalce Písma za slepé vůdce slepých, neboť On viděl, že oni všichni spadnou do jámy. Oni byli o sobě přesvědčeni, že všechno správně vědí.

„Toto uslyšeli někteří z farizejů, kteří byli v Jeho blízkosti a tázali se Ho: Jsme snad i my slepí? Ježíš jim odpověděl: Kdybyste slepí byli, neměli byste žádný hřích. Jelikož ale tvrdíte: Vidíme, tedy zůstává váš hřích.“

Blaze tomu, kdo pochopil, co znamenají slova Pána: „Dokud tedy tvé oko je dobré, má i tvé celé tělo světlo.“ Co ale, jesti dnešní křesťanské církve jsou duchovně slepé a mají již jen formu  pobožnosti? Chlubí se sice, že všechno mají, ale ve skutečnosti se v jejich středu děje jen to, co ony samy vytvářejí. Poslední období Církve Pán vytýká:

„Protože říkáš: Jsem bohatý, ano, zbohatl jsem a nemám v ničem nedostatku, a protože nevíš, že právě ty jsi bídný a mizerný i chudý i slepý i nahý… “ (Zj 3:17)

V kázání na hoře oslovil Pán ty duchovně chudé a zaslíbil jim království nebeské. On řekl také: „K rozdělení přišel jsem na tento svět: Aby nevidoucí viděli a vidoucí byli slepí.“ Dokud Saul ležel u noh Gamalielových, byl sice teologicky vyškolený, vůbec ale nepochopil to, co se v jeho čase stalo s Kristem. Teprve až se s ním potkal Pán, otevřely se mu oči, a on se stal vyvoleným nástrojem.

Pán k němu proluvil: „Budu tě vysvobodzovat od lidu i od pohanů, k nimž tě posílám. Ty budeš otvírat oči, aby se obrátili od tmy ke světlu a od moci  Satanovy k Bohu, aby přijali odpuštění hříchu a podíl mezi těmi, kteří vírou ve Mne byli posvěceni.“ (Sk 26:17) Zde nestojí: „Já, Ježíš jim otevřu oči“, nýbrž „Ty, Pavle, jim budeš otvírat oči.“ Vpravdě apoštolským zvěstováním, v němž je vždycky prorocké Slovo zahrnuto, jsou posluchačů otvírány duchovní oči. To je smysl a účel misijního rozkazu, který Církev přijala. Avšak dříve, než k tomu bude způsobilá, aby zvěstovala celou radu Boží, musí být sama božským Slovem dokonale osvícena a proniknuta. Jí nyní platí výzva z Izaiáše 60:1: „Povstaniž, zaskvěj se, neboť přišlo světlo tvé!“