Bratr Branham se v poselstvích, která přinášel od otevření pečetí, vždy znovu odvolával na obě kázání z konce prosince 1962. Proto považuji za nutné je zveřejnit.
Kázání „Pohanění pro Slovo“ z 23. prosince a „Toto je ten čas“ z 30. prosince jsou vydávána bez označení čísla série, aby je mohl každý příslušně zařadit. Obsahují důležité odkazy na události, které předcházely otevření pečetí.
S jistotou právě obě tato kázání zodpoví mnohou otázku, která zůstala otevřena. Všem čtenářům přeji ze srdce Boží požehnání a Duchem vypůsobené osvícení těžko srozumitelných věcí.

Úmyslně upouštím od každého komentáře a přenechávám to Pánu, aby Svým Slovem a Svým Duchem všechny poučil.

 

Pohanění pro Slovo
(Reproach for the Word)

dne 23. prosince 1962 kázáno v Jeffersonville

Řekl jsem bratru Neville: „Jsi si jist, že pro dnešek nemáš přece jen malé pomazání – Slovo?“ Přišel jsem, abych se modlil za nemocné. Někteří se tam v neděli shromáždili už velmi časně ráno. Musím docílit, aby přišli sem do sboru, neboť shledávám, že je lépe se modlit za nemocné zde v církvi. Neumím to vyjádřit, miluji prostě ty bohoslužby a přicházím rád sem, kde se koná shromáždění a lidé se modlí.

Tam vzadu bylo malé děvčátko – velmi hezké děvčátko. Myslím, že tu někde sedí, jestliže ti lidé dosud neodjeli domů. Je to takové malé stvoření, ale velmi nemocné. Slyšeli jsme poselství v jazycích i výklad, který následoval. Když jsme to slyšeli, domnívali jsme se, že jsme porozuměli, že bylo řečeno něco o malé holčičce. Vyčkávali jsme, abychom viděli, zda Pán dá nějaké poselství, co by mělo být řečeno. Míním však, že se tomuto malému děvčátku už nyní daří lépe a že bude zdráva.

Byla tu také jedna dáma, která ztratila zrak. Modlili jsme se za ní. Sanitním vozem byl přivezen jeden muž, kazatel. Nemyslím, že ten muž vážil ještě třicet pět liber. Přišel jsem, abych se za ně modlil.

Důvod, proč jsem se dnes poněkud zdržel, spočívá v tom, že z mého zubu vypadla výplň a já už po celé ráno pískám skrze tuto dutinu v mém zubu, zde vpředu. Řekli mi, že je teď budou muset ubrousit a opatřit korunkami. Vím jen jedno: Stáří se pomalu ozývá. Zde jsem měl výplň, která zabrala téměř polovinu zubu, a začnu–li mluvit, pociťuji, jak je vzduch tlačen proti rtům – přece víte, co míním – a člověk začne sykat.

Jsme skutečně zpřednostněný lid, že smíme dnes být živi a přicházet do církve. Lidé již čekají na slavnost tohoto vánočního večera. Dnes ráno je tu však mnoho dětí, proto budu mlčet. My dospělí řekneme někdy věci, které by děti neměly slyšet. To vy víte.

Myslím, že sbor připravil pro pozdější dobu dětem malou nadílku. Před chvílí jsem si to prohlédl. Po nedělní škole se tu jistě ještě zdržíte. Učiňte to, neboť věřím, že vzadu mají dárky pro ty malé. Měly být dnes ráno vystaveny. Vy malí, pamatujte na to, jestliže to děláme, není to vánoční muž. Chtěl bych vám to vysvětlit. Je to jen taková pověst, a jednou na to přijdete, že to není pravda. Jedná se o Ježíše Krista, Pravdu všech pravd, o Syna Božího. Dáváme vám dnes ráno malé dárky, abychom vám dali vědět, že Bůh kdysi dal největší Dar, jaký kdy člověku mohl být dán: Svého Syna. Dovedeme to vyjádřit jen ubohým způsobem; neexistuje žádný dar s tím srovnatelný. My se ale obdarováváme navzájem tak, jak to jako smrtelníci umíme.

Zamýšlím něco říci, a chtěl jsem s tím počkat až do příští neděle; to také pravděpodobně učiním. Doma nám bylo ve vidění sděleno něco, co musím přesně poslechnout. Zdá se to být poněkud tvrdé, avšak nikdy nechceme pomýšlet na to, že to, co říká Bůh, je tvrdé. Jeho břímě je lehké!

Jak Bůh dá, budeme zde mít příští neděli bohoslužbu, to je přímo před Silvestrem; bude–li se to Pánu líbit. Chtěli bychom také držet ranní bohoslužbu, modlit se za nemocné, a možná, že se bude také konat bohoslužba se křtem. Seznal jsem, že bychom to měli oznámit našim přátelům, aby i oni mohli přijít. V neděli dopoledne a večer se sejdeme. Se všemi těmi, kdo by chtěli zde zůstat až do Nového roku, budeme držet silvestrovskou bohoslužbu.

Na Silvestra tu bude několik kazatelů a budou mluvit až do půlnoci. Zveme kazatele, aby přišli a mluvili. Jak Pán dá, chtěl bych i já patřit na Silvestra k těm, kdo mají co říci.

Pro příští neděli jsem si předsevzal vyložit řadu věcí, které se dějí a které se už staly, abych ukázal, jak Bůh působí mezi Svým lidem a chtěl bych to zde v církvi dovést k vyvrcholení.

Mnozí z vás by rádi věděli, co je s tou záležitostí daně z příjmu, kterou jsme museli prodělat. Je vyřízena. I to, jak se to stalo, bych vám chtěl vysvětlit. Abych to tedy nemusel říkat ve dvou nedělích, počkám až do příští neděle a dnes ráno se pokusím vykládat vám trochu ze Slova. Jak Pán dá, rád bych vám příští neděli řekl, jak se všechno událo a vyložit vám podrobně, co Pán řekl, abyste mohli pozorovat, jak přesně se všechno naplňuje, jak až do puntíku přesně je vše seřazeno. ON nikdy neříká něco nepravdivého.

Dnes ráno bych ale chtěl podat zprávu o události, o níž se však příští neděli nebudu zmiňovat. Týká se něčeho, co se stalo včera. Přišel jsem v toto ráno trochu s nechutí, neboť jsem vnitřně nějak rozerván, takže se vůbec na to necítím, abych tu byl. Když už tu ale jednou jsem, pokusím se udělat, co budu moci. Předevčírem večer jsme měli návštěvu, bratra a sestru Sothmannovi. Známe ho i jeho ženu. Náleží spolu k představenstvu v církvi. Přišli, aby navštívili moji ženu i mne. Hovořili jsme o plánovaných shromážděních ve Phoenixu a okolí, bude–li to ovšem vůle Páně. Zůstali jsme až asi do 22,30 hod. vzhůru a asi ve 23 hod. jsem šel spát. Někdy potom v noci jsem měl sen. V tomto snu jsem viděl někoho, kdo měl být mým otcem, velkého silného muže. Bylo to obrazné znázornění; měl mého otce jen představovat. Viděl jsem i ženu. Nevypadala sice jako moje matka, avšak měla to být moje matka. Tento muž, který platil za mého otce, muž té ženy, s ní krutě zacházel. Měl velké poleno, držel ji tak pevně a tloukl ji tím polenem. Ona upadla a zhroutila se. Po nějaké chvíli se opět zvedla. Přistoupil k ní s úmyslem, že ji opět bude bít a také to učinil. Stál jsem v jisté vzdálenosti a všechno pozoroval.

Konečně mě to omrzelo, a přesto, že jsem byl menší než tento muž, který měl být mým otcem, přistoupil jsem k němu, pohrozil jsem mu prstem a pravil: „Už ji nebij!“ Když jsem to učinil, začalo se něco dít. Mé paže počaly vibrovat a já jsem dostal velké, mohutné svaly. Ještě nikdy jsem neviděl takové svaly. Popadl jsem toho muže za límec a řekl: „Už ji nebij! Uděláš–li to, dostaneš to ode mne. Běda ti, jestli ji ještě jednou uhodíš!“ Tu dostal ten muž ze mne strach a nechal ji na pokoji.

Probudil jsem se. Když jsem tak chvilku ležel, dostal jsem k tomu výklad. Ta žena, obrazně řečeno, představovala církev - matku. Ten otec je denominace, která panuje nad církví jako manžel nad svou ženou. Jsou to denominace, které církev bijí a nenechají ji postavit se na nohy. Pokaždé, když se pokouší pozdvihnout nebo by chtěla něco činit – mám na mysli lidi v ní – srazí ji denominace. To znamená prostě, že musím dostat svaly víry, zahrozit prstem a říci: „Budeš mít co činit se mnou.“ Neboť pohleďte, v ní se nacházejí lidé, kteří patří Bohu. Pak bylo dobře.

Byli jsme snad dvě, tři hodiny vzhůru a Rebeka, jedna z mých dcer pracuje v metodistické nemocnici v Louisville. Je tam zaškolena jako pomocnice sester. Říkají jí „Candy Stripera“ nebo tak nějak. Toho jitra odtamtud zavolali a to mě probudilo. Bylo ještě časně. Ona a jedna kolegyně, která s ní společně pracuje, měly být přivezeny do Louisville. Měly tam být v 10 hodin. A moje žena se divila, že nemohla do ložnice. Měl jsem zamčeno.

Mnoho věcí se stalo v mém životě, ale něco jako toto jsem ještě nezažil. Dostal jsem se do vytržení. Neznám ten výklad. Něco takového jsem ve svém životě dosud neměl. Viděl jsem něco před sebou, bylo mi, jako bych měl vidění a také tomu tak bylo. Mluvil jsem v něm k svému synovi Josefovi, který v tomto čase v pokoji vůbec ani nebyl. Když ale na mě přišlo (to vidění), mluvil jsem s Josefem.

Vzhlédl jsem a viděl jsem před sebou docela malé ptáčky, kteří byli jen asi půl coulu velcí, ve formě pyramidy. Seděli nahoře na větvích stromů. Na jednom byli tři nebo čtyři, na dalším snad osm až deset, dále dole patnáct až dvacet. Byli to malí bojovníci, neboť jejich peří bylo poškubané. Vypadalo to, jakoby se pokoušeli ke mně mluvit, něco mi říci.

Nacházel jsem se na Západě, snad v okolí Tucsonu, v Arizoně a ptáčci se dívali na východ. Pozorně jsem naslouchal. Vypadalo to, jako by mi chtěli něco říci. Jejich peří bylo docela rozedrané a měli mnoho jizev z boje.

Náhle počal jeden pták zaujímat místo toho druhého a tak přeskakovali; a pak ti malí ptáci rychle odlétali pryč, a to na východ. Když to učinili, objevili se větší ptáci, podobní holubům, s ostrými perutěmi. Byl jich celý houf. I oni rychle letěli – ještě rychleji, než ti malí ptáci – na východ.

Nacházel jsem se jak ve vědomí, tak i v podvědomí; věděl jsem, že jsem tam stál a věděl rovněž, že jsem byl někde jinde. Pomyslil jsem: „Nuže, toto je vidění, a já se musím dozvědět, co znamená.“ Když po té druhé skupině ptáků již nic nenásledovalo, pohleděl jsem na západ. Tam přicházelo pět nejmohutnějších andělů, jaké jsem kdy ve svém životě viděl, ve formě pyramidy – dva na každé straně, a jeden v čele. Tak ohromnou rychlost jsem dosud nikdy nezažil. Svoji hlavu položili nazad, své perutě rozpjaté a rychle letěli pryč.

Síla všemohoucího Boha přicházela na mne tak mocným způsobem, že mě vyzvedla docela ze země. Mohl jsem stále ještě slyšet mluvit Josefa. Tu ve velké dálce na jihu velice silně zaburácelo. Znělo to, jakoby zvuková bariéra byla prolomena.

Byl jsem vyzdvižen a vnímal nesmírnou rychlost andělů. Ještě teď je před sebou vidím, jak přicházeli v této formaci a prostě mířili s šelestem ke mně. Ne, nesnil jsem to, byl jsem cele při sobě – tak jasně bdělý, jak jsem nyní.

Přicházeli tak obrovskou rychlostí, a když jsem byl vyzdvižen, a slyšel ten třesk, který zněl jako by byla prolomena zvuková bariéra, tedy jsem myslil: „Nuže, to jistě znamená, že budu usmrcen při nějaké explozi.“ Avšak, zatím, co jsem o tom přemýšlel, přišla mi myšlenka: „Ne, to to být nemůže, neboť kdyby to byla exploze, byl by zasažen i Josef. On tu však stále ještě je a mluví, protože si myslí, že i já tu jsem. Mohu ho slyšet. To to tedy nemůže být.

Toto všechno se událo ve vidění. Pohleďte, stalo se to ve vidění. Náhle jsem pochopil, že byli kolem mě. Nemohl jsem je sice vidět, ale byl jsem vzat dovnitř tohoto pyramidového seskupení – do konstelace pěti andělů. Mínil jsem: „Jeden by byl andělem smrti; pět jich znamená milost.“ Tak jsem přemýšlel a pak mi přišla myšlenka: „Ó, souvisí to s mým poselstvím. Je to můj druhý vrchol. Přicházejí, aby mi přinesli poselství Pána“, a křičel jsem ze všech svých sil tak hlasitě, jak jsem mohl: „Ó Ježíši! Co chceš, abych činil?“ Když jsem to učinil, opustilo mě (vidění).

Od té doby jsem se prostě už necítil dobře. Včera jsem musel po celý den zůstat doma, cítil jsem se, jako bych nebyl zcela při sobě, nemohl jsem se chopit žádné jiné myšlenky, tak mocná byla sláva a síla Pánova. Když mě opustilo (vidění), nemohl jsem se pohybovat. Pokusil jsem se třít své ruce a pomyslil: „Nemohu už zhluboka dýchat.“ Pobíhal jsem v síni sem a tam, a myslil: „Co to znamená, Pane? Co to znamená?“

Potom jsem zůstal stát a řekl: „Pane, můj Bože, Tvůj služebník je bezradný. Prostě tomu nerozumím. Co to bylo? Dej mi to znát, Pane.“

Neumím to vysvětlit, jestliže mluvím o „síle Pána“. Neexistuje možnost, jak to vysvětlit. Není to to, co zde pociťujete, jste–li požehnáni. To jsou požehnání Pánova. Ó, toto je svatá věc. Přesahuje to všechno, co si smrtelník dovede představit.

Těžce mě to vyčerpalo. Není to požehnání; je to trápení. Dá vám to zabrat. Kdyby tu jen byla možnost, abych mohl lidem říci, jak to je nebo co se při tom pociťuje. Není to tak, že bychom si tu seděli a mohli jásat. Je to něco, co zasáhne ve vás každý nerv. Je to víc než hrůza, víc než strach, je to svatá uctivá bázeň. Prostě neexistuje možnost to vysvětlit. Táhlo to celými zády, po mé páteři nahoru a dolů, mými prsty a dokonce prsty u nohou. Byl jsem úplně ztuhlý. Je to, jako byste byli z tohoto světa někam přeneseni. Opouštělo mě to ponenáhlu a řekl jsem Pánu: „Dáš mi to vědět, ó Bože?“

Myslím, že to, co jsem tehdy zažil v Curychu ve Švýcarsku, když mi ukázal německého orla, jak pozoroval anglického jezdce, který projížděl Afrikou, bylo tomuto v síle nejbližší. ON pravil: „Všichni zhřešili a nedostává se jim slávy.“

Křičel jsem k Pánu, aby mi pomohl. Chtěl jsem, aby mi dal výklad, neboť jsem se ptal sám sebe, zda to znamená můj odchod domů, moji smrt. Kdyby tomu tak mělo být, nechtěl jsem o tom nic říci své rodině. Jestliže nadešel můj čas, abych šel domů, půjdu. Tím je to vyřízeno. Avšak kdyby to to znamenalo, nechtěl jsem to své rodině říci. Nechtěl jsem, aby o tom něco věděli, nýbrž se to prostě mělo stát a dál nic.

Řekl jsem tedy: „Pane, pomoz mi. Nechtěl bych to říkat mé rodině. Je–li to zavolání pro mne, abych přišel domů, půjdu.“ Vy tomu rozumíte. Řeknete: „Proč jsi na to nemyslel, co jsi řekl ve vidění?“ Člověk nemůže pak na něco takového myslet. Prostě to nedovedu. Byl jsem znepokojen a bez sebe. Člověk pak neví, jak má myslet, nemůže myslet. Potom jsem řekl: „Nebeský Otče, jestliže to znamená, že musím jít skrze explozi, pak mi to dej nyní znát. Neřeknu o tom nic. Nech na mě ještě jednou přijít Svoji slávu a sílu a znovu mě pozdvihnout, nebo nech přijít Svoji slávu na mne, potom poznám, že to to znamená. Ponechám si to pro sebe.“ Nestalo se nic. Potom jsem řekl: „Pane, jestliže to znamená, že Svého posla pošleš ve spojení s mým pověřením, pak nech ještě jednou Svojí moc přijít.“ Stalo se to a téměř mě vyzvedla s místností.

S Biblí v ruce jsem opět přišel k sobě a prosil Boha, aby mi pomohl. Když jsem to učinil, ukázal mi ihned něco v Písmu, co k tomu náleží. Pomyslil jsem: „Mohlo by to skutečně být tohle? Jak jsem to učinil?“ Ó, nemohu tyto věci vysvětlit, lidé. Přesahuje to všechno, co vím.

Má žena je docela zvláštní žena – jedna z nejlepších na světě. Malou chvíli jsem o tom nic neříkal a choval jsem se jako obvykle. Věděla ale, že se něco stalo. Když jsem jí to potom vyprávěl, mínila: „Ty víš, Bille že tě pozoruji a slyším, když prožíváš tyto věci. Víš, že ti věřím z celého srdce.“ Potom řekla: „Avšak toto je něco zvláštního.“ Prostě mě to vzrušuje.

Detonaci bylo slyšet. Těch pět andělů se rychle přiblížilo a zformovalo seskupení, které vypadalo jako pyramida, kterou jsem zde nakreslil. Nejprve jsem je spatřil ve velké dálce. Vypadalo to, jakoby měli barvu holubů. Přišli z tohoto směru a byli takto postaveni: jeden, dva, tři, čtyři a jeden docela nahoře - pět celkem. Přibližovali se velkou rychlostí. Ani tryskové letadlo ani nic jiného nelze k tomu přirovnat.

Vidím je dosud před sebou. Jejich hlavy byly nachýleny trochu ke straně a perutě sklopeny dozadu. Přihnali se s hlukem v plné bojové výzbroji. Sestoupili docela dolů a vzali mě dovnitř do tohoto pyramidového seskupení, které utvořili. Viděl jsem, jak jsem byl vyzdvižen ze země. Pak jsem z dálky slyšel toto rachocení. Znělo to, jakoby letadlo prolomilo zvukovou bariéru. Už jste to slyšeli – zní to jako vzdálené hromobití.

Mínil jsem: „To znamená snad, že budu usmrcen nějakou explozí nebo něčím podobným, až bude po vidění.“ Myslil jsem: „Tu jsem tedy, byl jsem vyzdvižen. I oni tu někde jsou. Nalézám se v této pyramidě, nerozumím tomu ale. Třeba přijde Pán, aby mě odvedl domů.

Potom jsem uslyšel, jak Josef zezdola říká: „Tatínku?“ Mínil jsem: „Je–li tomu tak, pak by i on byl se mnou vzat.“ Potom někdo promluvil. Pomyslete na to, že očekávám a vyhlížím poselství, něco, po čem jsem vždycky toužil.

Ve vidění, které jsem, jak víte, nedávno měl, mi bylo řečeno, co se stane; jak jsem kázal ze slunce do tohoto místa. Potom On řekl: „Pamatuj na to, že druhý vrchol ještě teprve přijde.“ Pomyslil jsem: „To bude poselství.“ Vzpomínáte si na mé kázání zde o otevření Závěrečného kamene a že sedm hlasů hromů a pečetí není ani ve Slově Božím napsáno? Víte to ještě? Byl jsem vzat do pyramidy. Bratře Juniore Jacksone, v případě, že tu jsi, tys mi vyprávěl nedávno sen, který dnes ráno ale nebudu opakovat. Bůh to učinil v dokonalosti. Promiň, že jsem ti nedal výklad, ale viděl jsem, co se odehrálo.

S J. T. to bylo totéž. Věděl jsem to. I sestra Collinsová viděla to stejné. Bylo to šest snů, které všechny poukazovali na totéž. Týká se to vidění, které jsem vám vyprávěl již před léty a které se naplnilo nyní před několika dny. Všechno to tam leží. Něco je v pohybu. Nevím, co to je. Bůh mi pomoz, je moje modlitba. Modleme se.

Nebeský Otče, jsme jen smrtelní. Dnes ráno tu stojíme, Pane. Poslal jsi mě, abych toto malé stádce a tuto církev vedl. Jsem u konce. Nevím, jak dál, ani co přijde,jedno však vím: Řekl jsi, že těm, kdo Boha milují a kteří jsou podle Tvého záměru povoláni, všechny věci slouží k nejlepšímu.

Prosím Tě, ó Bože, aby Tvá velká ruka milosrdenství ráčila být nad námi. Víme, že jsi pravdivý. Víme, že ještě dnes žiješ. Tys byl vždycky Bohem. Ty vždy budeš Bohem. Byls Bohem dříve, než začal čas, a budeš Bohem, až už čas nebude. Pak stále ještě budeš Bohem. Jsme v Tvých rukou, Pane. Jsme jenom hlína, Ty jsi Tvůrce, Hrnčíř. Zformuj náš život, Pane, abychom Ti sloužili tak, abys byl ctěn. Dej to, Otče. Jsme v tvých rukou.

Nemohli jsme se sem přivést sami, a nevíme, jak máme vyjít ven. Avšak, Pane, Tys nám dal život, my jsme Ti ho vrátili a za to jsi nám daroval věčný život. Naše celé bytí to vírou do sebe vdechuje. Milujeme Tě za to, neboť víme, že Tě jednoho dne uvidíme. Budeš potom ve Své slávě a my Tě uvidíme. Toužíme po tom, abychom uslyšeli slova: „To dobře, služebníče můj dobrý a věrný; vejdi v radost Pána, která je pro tebe připravena od ustanovení světa.“

Veď nás až k tomu okamžiku, v němž se všichni sejdeme, ó Bože. Jsme Tvoji služebníci a prosíme o odpuštění svých hříchů.

Pane, tato mocná vidění jsou víc, než Tvůj služebník může snést. Nevím, co mám dělat. Vím jen, že jsou mi dána. Mohu říci jen to, co jsem viděl a co bylo řečeno. Pane, mnohdy mě to skličuje, a táži se, co mám dělat. Potom vezmu Bibli, čtu v ní a přemýšlím, co musel prožít Izaiáš v onen den v chrámě, když uviděl anděly, kteří své nohy zakrývali křídly. Žádný div, že zvolal: „Běda mi, neboť jsem viděl slávu Pánovu svýma očima!“ Tedy byl v chrámě očištěn, když anděl kleštěmi vzal žhavý uhel a dotkl se jím jeho úst, poté co zvolal: „Jsem člověk nečistých rtů a bydlím mezi lidem nečistých rtů.“ Avšak byl to prorok. Anděl tedy vzal kleště, položil žhavé uhlí na jeho rty, očistil ho a pravil: „Jdi a prorokuj.“

Pane, můj Bože, Izaiáš zvolal: „Zde jsem, Pane, pošli mě“, poté, co jsi řekl: „Kdo půjde pro nás?“, – k tomuto zlému a cizoložnému pokolení.

Ó Bože, daruj, aby se to opakovalo! Dej, aby se to stalo ještě jednou, ó Pane! Sešli Ducha Svatého s očisťujícím ohněm, neboť vyznávám, že mám nečisté rty a zde na zemi bydlím s nečistými lidmi. V Tvých očích jsme nečistí, ó Pane, avšak sešli očisťující sílu, Ducha Svatého. Očisti nás, ó Pane. Očisti svého služebníka, Pane. Potom mluv, Pane. Tvůj služebník slyší. Toužím po tom, abych slyšel tento hlas. Jsem Tvůj, použij mě, Pane, jak se Ti zlíbí. Kéž mě Duch Svatý očistí, zatím co se pokládám na Tvůj oltář, Pane, pomaže a vyšle, jestliže budeš chtít, aby někdo šel, je–li toto ta hodina a čas. Já to nevím, Pane, vím jen, že jsem tyto anděly viděl. Ty víš, že toto všechno je čistá pravda. Běda mně! Modlím se, abys mi pomohl, Pane.

Požehnej tyto lidi nyní. Jsme zde dnes přímo před večerem, v němž se slaví narození našeho Pána. Modlíme se, abys nám pomohl. V tomto jitru Tvůj služebník, náš bratr Neville to pocítil tak, že si má odpočinout a že mám mluvit já. Modlím se, abys mi nyní pomohl.

Pane, jsou zde lidé, kteří jsou v nouzi. Všichni Tě potřebujeme, proto Tě prosíme, abys nás nyní požehnal, když budeme číst Tvé Slovo a na chvíli se do něho zahloubáme. Nechť Tvůj Duch přijde na nás, Pane. Očisti nás a zapal nás ohněm Ducha svatého, poselstvím Božím, které přichází čerstvé z oltáře, aby byl umírající svět otřesen ještě dříve, než se přiblíží velký, věčný Bůh. Prosíme o to ve jménu Ježíše, Tvého milovaného Syna, našeho Spasitele. Amen.

Nyní bych chtěl vaši pozornost obrátit na místo z Písma a několik poznámek, které jsem si napsal. Myslím, že Doc nebo Billy, jeden z nich, mi řekl, že kvůli dětem chtějí trochu dříve končit. Mají pro ně připraveny dárky.

Vy malí, kteří jste právě přišli z nedělní školy, zůstaňte ještě chvíli zde. Co budeme říkat, je pro vás snad ještě trochu těžké, zůstaňte ale přesto ještě několik minut tiše sedět u maminky a tatínka. Chtěl bych teď hovořit k nim.

Nyní bych rád přečetl několik veršů z Žalmu 89. Čtu od verše 50 až 51, včetně. Můžete i vy tam vzadu všechno dobře slyšet?

Nevím, zda to bude snímáno na zvukový pásek. Toto je dnes ráno tak říkajíc neočekávaná událost. Nezapomeňte zpravit o tom všechny své přátele, neboť bych chtěl být jist, že příští neděli se všichni vynasnaží těch shromáždění se zúčastnit. Vbrzku budou dokončeny také i vnější úpravy kaple, jak mám zato, a pak se vrátím, abych podle Písma kázal o sedmi pečetích, bude–li to vůle Boží. Čtu z 89. Žalmu, od verše 51. Poslouchejte nyní bedlivě, když bude předčítáno Slovo.

Buď pamětliv Pane pánů na pohanění Svých služebníků,

které musím nosit ve svém nitru,

ten posměch ode všech těch mnohých národů,

jímž tvoji nepřátelé, ó Pane, nás haněli,

jimž se posmívali stopám Tvého Pomazaného!

Požehnán buď Pán na věky! Amen, ano, Amen!

(Podle něm. překl.)

Chtěl bych o tom krátce mluvit. Dříve, než to učiním, bych rád, abyste si poznamenali to místo a několikrát si je skutečně pozorně pročetli. Snad bych je měl rovnou přečíst ještě jednou nyní. Bedlivě naslouchejte.

Buď pamětliv Pane pánů na pohanění Svých služebníků,

které musím nosit ve svém nitru,

ten posměch ode všech těch mnohých národů,

jímž Tvoji nepřátelé, ó Pane, nás haněli,

jímž se posmívali stopám Tvého Pomazaného!

Požehnán buď Pán na věky! Amen, ano, Amen!

Uvažujte bedlivě o tom, co zde vyslovil David. Volím pro toto kázání název, který je pro vánoční čas podivný. Kázal jsem ale přece i v poslední neděli na podivné téma. Zapomněl jsem, jak znělo. Bylo to vlastně: „Svět se rozpadá.“ Tuto neděli bych chtěl vzít titul: Pohanění pro Slovo. Dovolte mi to ještě jednou zřetelně opakovat: Pohanění pro Slovo.

Bůh má stanovený čas a důvod, proč naplňuje všechny Své skutky v tom čase. Bůh ví přesně, co bude konat. My to nevíme. Máme to prostě přijímat tak, jak On to dává. ON však ví, co činí a neselže nic z toho, co si předsevzal. Všechno se musí stát, i když to mnohdy musí být tvrdé a těžké věci, které jedině mohou vynést pravdivou a skutečnou pravdu nějaké věci.

Víte, že déšť vzniká na pochmurném, roztrženém, blýskajícím se a hřmícím nebi. Bez deště bychom nemohli žít. Avšak vidíte, co je nutné, aby déšť vznikl? Hromy, planoucí blesky – hněv. Z toho přichází déšť.

Semeno musí zemřít, zetlít, zapáchat a navrátit se do prachu země, aby mohlo zrodit nový život.

Zlato se muselo tepat, stále znovu obracet a ze všech stran vyklepávat, až by z něho byla vytlučena všechna struska. Lesk z něho nedělá zlato, neboť pyrit – kyz železný, známý jako zlato bláznů, se leskne jako pravé zlato. Když oboje položíme kus od sebe, sotva je od sebe rozeznáme. Položíme–li je však vedle sebe, pak vidíme ten rozdíl. Ten, kdo je kuje, musí to dělat tak dlouho až v tom uvidí zrcadlit svůj obličej.

Bůh stanoví čas a vším, co dělá, sleduje určitý cíl. Pro ty, kdo Boha milují a byli povoláni podle Jeho předsevzetí, neexistuje nic, co by se dělo jen náhodou. Jsme předurčeni a tudíž nám všechno slouží k dobrému. ON nemůže lhát, řekl, že to tak je. Všechno má svůj čas a běh, a Bůh stojí za vším, co se děje. Mnohdy míníme, že všechno jde naruby. Záleží na nás. Tyto věci jsou nám uloženy, abychom byli zkoušeni, a my se tomu divíme. Jsou to zkoušky, aby bylo vidět, jak se při určitých událostech zachováme.

 

Před časem jsem byl s bratrem Fredem ve Vermontu, a jeli jsme do New Yorku přes Champlainovo jezero, po druhé straně jezera. Když jsme se tam dostali, šel jsem na horu „Hurikan“, kde jsem lovil. Vzpomínám si, jak mě Bůh jednou vedl zpátky, když jsem tam zabloudil a jen vedením Ducha Svatého jsem za bouře našel cestu zpět. Jinak bych tam byl zahynul a moje žena a Billy o několik mil dále v táboře rovněž. Bylo mi řečeno, abych se obrátil, a vrátil se.

Toho jara leželo již jen málo sněhu a mohli jsme se snadno dostat k táboru. Stál jsem právě u bratra Freda a mluvil s ním, když Duch svatý pravil: „Vyjdi ven sám pro sebe.“ Šel jsem tedy kousek dále do lesa, a On mi řekl: „Nastražili ti léčku. Buď opatrný.“ Nic bližšího mi však neřekl. Když jsem se vrátil, vyprávěl jsem to br. Fredovi. Toho večera jsem šel do sboru a oznámil jsem to lidem v auditoriu. Příštího večera se to stalo. Stál jsem tam, On mě upozornil na několik posměvačů. Pravil: „Záleží na tobě, co s nimi učiníš; cokoliv vyslovíš, se okamžitě stane.“

Zde to máte! Jeden mladý muž a mladá žena byli bez uctivé bázně, bezbožní; dělali si blázny a posmívali se shromáždění. Chovali se v budově velmi nenáležitě a obraceli pozornost všech na sebe, zatím co jsem se snažil kázat. Zvrátil jí hlavu dozadu, posadil se jí na klín, přitáhl její hlavu k sobě a snažil se ji políbit. Tak se chovali ve shromáždění a poutali tím veškerou pozornost k sobě.

Tu promluvil Duch svatý: „Jsou ve tvých rukou. Co s nimi uděláš?“ Nastalo svaté ticho, a všichni seděli klidně. Pomyslil jsem si: „Ó Bože, co musím učinit?“

Potom mě napadlo, že Duch svatý mě přece dva dny předem varoval a řekl jsem: „Odpouštím vám.“

Nuže to bylo ono, co jsem měl říci. Neboť pohleďte, i já jsem vinen, snad ne tímto, ale přece vinen. Kdo je tím nejmenším vinen, ten je vinen vcelku. Proto jsem řekl: „Odpouštím vám.“ Zde sedí nyní svědci, kteří byli u toho. Potom Duch svatý pronikl.

Hleďte, věřím, že všechny tyto věci mají význam. Co bys učinil se silou? Jak bys reagoval na nějaké jednání? Jak reaguješ na to, jestliže se ti něco takového přihodí? Chápete, co myslím? Co byste dělali? Možná, že všechno to sloužilo k tomu, abychom byli přivedeni tam, kde nyní jsme. Já to nevím, nemohu to říci. Avšak pomyslete na to, Slovo již odevždy bylo tupeno. V průběhu všech staletí bylo Slovo Boží zlehčováno. To je důvod, proč je pro lidi, kteří tomu nerozumějí, tak těžké vzít na sebe potupu.

Vzpomínáte si, že se učedníci jednou vrátili a jásali, že byli shledáni za hodna trpět pohanění pro Jeho jméno? Pavel řekl: „Tak i všichni ti, kdo v Kristu Ježíši jsou ochotni vést bohulibý život, budou muset trpět pronásledování“ – potupení Slova.

Toto ponižování musíte zažít vždycky proto, abyste byli vyzkoušeni. Každý, kdo přichází ke Kristu, musí být nejprve vychován k tomu účelu, k jakému vás Bůh určil. Přemýšlejte o tom. Kdybyste se tak jen mohli chovat tiše! Jestliže vás On k tomu povolal, pak neexistuje nic, co by tomu mohlo zabránit. Neexistuje dostatek ďáblů v soužení, kteří by mohli zabránit tomu, aby se Slovo Boží neuskutečnilo. Narodili jsme se k nějakému účelu. Nikdo nemůže zaujmout vaše místo. Můžete mít napodobitele a všechno možné, avšak vaše místo oni nikdy nezaujmou. Slovo Boží zvítězí! Nemůže selhat.

Na tom by měl křesťan zaujmout své stanovisko. Vědět, že přijdou zkoušky, které vás potkají v každém směru, a přesto myslet na to, že Bůh má nějaký účel a že všechno slouží k nejlepšímu.

Hned teď si chceme vyvolat v paměť několik událostí, kdy Slovo Boží bylo naplněno a ty, kteří je ve svém časovém období Slovo nesli.

V duchu jsem před nedávnem cítil, že někdo, možná mezi těmi, kdo dostávají ty zvukové pásky, kritizoval to, že při tom, co říkám, vždy znovu používám charaktery a na ně se odvolávám. Činím to však k jednomu určitému účelu. Bible říká, že tyto věci byly napsány na to, abychom o nich uvažovali. Jelikož nemám žádné vzdělání, existuje pro mě jen tato možnost, abych se na to odvolal a řekl: „Vidíte, že zde stojí toto a skrze to se stalo to a tam se událo tamto.“ Pak se do toho budete umět vžít.

Je to jako v tom kázání o plavčíkovi na lodi, které jsem nedávno držel, když umíral starý kapitán. Tázal se, zda je na palubě Bible, a oni vyhledali mladého plavčíka, který měl Bibli. Přišel a předčítal Iz. 53, 5: „A přesto byl On raněn kvůli našim přestoupením a rozbit v důsledku našich provinění. Trest byl položen na Něho k našemu pokoji a ranami Jeho jsme byli uzdraveni.“ Potom se zeptal: „Smím ti říci, kapitáne, jak četla tento verš moje matka? Tak ho četla: „ON byl raněn pro přestoupení Willy Pruitse, a rozbit pro Willy Pruitse, a všechny tyto věci učinil pro Willy Pruitse.“ Tak se totiž jmenoval.

Ten starý kapitán řekl: „To se mi líbí. Můžeš v tom také číst moje jméno?“

Pravil: „Pokusím se o to.“ Pak řekl: „A přece byl On raněn kvůli přestoupením Johna Quartze a rozbit v důsledku provinění Johna Quartze; a Jeho ranami byl John Quartz uzdraven.“

Nato řekl onen: „To chápu.“ A Pán ho uzdravil.

Hleďte, čtěte v tom své jméno. ON byl zraněn kvůli přestoupením Williama Branhama a rozbit v důsledku provinění Williama Branhama. ON to učinil pro mne, On to učinil pro tebe. Čtěte v tom své jméno.

Takto bych chtěl přinášet Písmo mým lidem, totiž tak, že uvažujeme, co On učinil pro někoho jiného, kdo Jej poslechl; co učinil pro někoho jiného, kdo v té věci byl věrný; a co učinil pro někoho, kdo v té věci věrně nestál. Čtěte v tom pak své jméno. Kdybyste byli na jejich místě, jaké stanovisko byste zaujali? Myslete na to, že máte dnes výsadu, zaujmout totéž stanovisko.

Noé nesl potupení Slova, které Bůh adresoval jemu. Noé musel nést pohanění. Žil ve vědeckém časovém období, v němž lidé na základě vědeckých událostí byli s to zhotovit věci, které zčásti ani dnes nemohou vyrobit. Tehdy byli chytřejší a inteligentnější. Věda byla pokročilejší než naše. Pomyslete na to, on musel nést zlehčování Slova, které kázal před těmi posměvači po sto dvacet let. Vědeckými metodami mohli dokázat, že na nebi neexistoval žádný déšť. Noé však uslyšel Slovo Páně a ono stálo v protikladu k jejich pojetí. Dříve však, než jeho život mohl být zachráněn, musel ve víře zaujmout svůj postoj a nést zlehčování, jimž ho posměvači haněli.

Bez pochyby jim bylo tohoto ubohého starého kazatele líto. Neodstrčili ho jednoduše, neboť možná, že tehdy neexistovalo mnoho takových rodin. On byl neškodný, nikomu nic zlého neučinil, a tak ho nechali být. „Jen si pokračuj ty starý fanatiku, tam na úpatí hory, kde není vůbec žádná voda, a stav svůj člun.“ Ó, ubohý starý muž! A ptali se ho: „Odkud vezmeš vodu, aby v ní mohl člun plout?“

„Spadne dolů z nebe.“

„Nesmysl! My dovedeme radarem ohledat měsíc i hvězdy“ – nebo cokoliv tehdy měli. „Tam nahoře neexistuje žádný déšť.“

Odpověděl: „Bůh ale řekl, že jej tam přivede.“

„Jak to učiní?“

„To je Jeho věc. Mně jen bylo uloženo, abych vás varoval, abyste vyšli.“

Tak je to i dnes: „Odkud má přijít ten oheň? Bratře, dnes je to trochu jasnější, než v čase Noého. Vidíme již, kde to je. Mohlo by to již spustit. Tentokrát neexistuje omluva, neboť věda to vynalezla. Ano!

Zjišťujeme, že to byla závažná věc. Toho ubohého, starého kazatele jim bylo líto. Nechali mu prostě svobodu. Snad to bylo pro ty lidi podivné představit si, že nějaký muž dává takové oznámení, že Bůh stvořitel nebe i země by dělal nebo vyslovil něco, co bylo docela v protikladu k tomu, co si oni představovali. Možná, že jste to nepochopili. Hleďte, byli toho mínění, že mohou každý přirozený pochod vědecky dokázat. Nežijeme nyní ve stejném intelektuálním, vzdělaném světě plném vědy? Ze všeho, co řekl Bůh, mohli vědou dokázat opak.

Dnes se domnívají to stejné. Řekne–li váš lékař, že máte rakovinu a musíte zemřít, a je to vědecky dokázáno, že máte rakovinu a že je už velmi pokročilá, pak je hloupé myslet na něco jiného, neboť zemřete. Tím je to vyřízeno. Věda říká, že zemřete. Vyšetřili vás, a tím je ta věc vyřízena. Vy zemřete. A jestliže se vám někdo snaží říci, že Bůh zaslíbil uzdravovat, pak je to pro ně bláznovství.

Hleďte, tak jako tehdy, musíte zažít toto pohanění i vy. Když lékař zjistí: „Udělali jsme rentgen, rakovina je pokročilá. Otevřeli jsme vás, napadla už celé tělo, srdce, plíce, játra – všechno. Léčba není možná!“

A řeknou mu: „A přesto zůstane na živu“, pak je řečeno: „Chudák, nechte ho na pokoji.“

Napadá mě právě onen večer s Billem Hallem z církve v Milltownu. Mnozí z vás si ještě vzpomínají na případ, k němuž mě volali. Moje žena, má tchyně a já jsme tam jeli. Oženil se s jednou dívkou, myslím, že to byla sestra George Coppa, soudce nebo starosty tohoto města. Byl to jeho švagr. Přivedli ho sem, aby zemřel. Lékaři z Milltownu a New Albany zjistili diagnózu, že má rakovinu jater. Navštívil jsem proto paní Hallovou, abych s ní mluvil. Dostal žloutenku a byl po celém těle žlutý. Řekl jsem: „Ten umře.“

Odvětila: „Bratře Bille, je nějaká možnost, že by ses v tom směru něco od Boha dozvěděl?“

Řekl jsem: „Nevím to, sestro Hallová. Mohu se modlit.“ Pomodlil jsem se a šel domů, neboť Pán mi nic neřekl. Příštího dne jsem se vrátil a znovu se modlil. Zeptala se: „Znáš nějakého dobrého lékaře?“

Řekl jsem: „Náš domácí lékař zde v Jeffersonville je Dr. Sam Adair. Už jeho otec byl naším domácím lékařem. Sam a já jsme dobrými přáteli od doby, co jsme byli hochy. Chodili jsme skoro ve stejnou dobu do školy a spolu jsme vyrostli. Vždycky jdeme k němu, když je někdo nemocen.“

Odpověděla: „Přišel by, aby Billa Halla vyšetřil?“ Je to její muž.

Řekl jsem: „Poprosím ho o to.“

Sam mi řekl: „Billy, jestliže lékař zjistil rakovinu, pak mohu pro něho udělat jen jedno. Postoupit ho někomu, kdo tomu rozumí více než já, nějakému specialistovi. Vyžádáme si proto nejprve rentgenové snímky a upustíme od dalších vyšetření.“

Tedy jsme obstarali rentgenové snímky od lékaře v New Albany a doprovodili ho sanitkou k vyšetření do Louisville a nato opět zpět.

Přirozeně, že paní Hallové nález nechtěl sdělit, proto mě zavolal a řekl: „Tvůj přítel kazatel umře. Specialista z Louisville mě právě zavolal a potvrdil diagnózu lékařů z Milltownu a New Albany. Souhlasí to. Je to rakovina jater v pokročilém stádiu.“ Mínil: „Billy, přece nemůžeme vyjmout játra toho muže a očekávat, že bude žít. On zemře a jestliže je kazatelem, pak k tomu bude jistě připraven.“ Odvětil jsem: „O to nejde. Ale je mu právě teprve pětapadesát let a měl by ještě dostatek života v sobě, aby dál kázal. Avšak,“ mínil jsem, „jestliže zemře, je ta věc vyřízena. Děkuji ti, doktore Same.“

Šel jsem tam, zavolal paní Hallovou ven a řekl jí to. Řekl jsem: „Paní Hallová, Sam mi sdělil, že v Louisville udali tutéž diagnózu jako v New Albany a Milltownu, totiž že zemře. Bratr Hall zemře. Má rakovinu jater v pokročilém stádiu.“

Tu začala plakat. Šel jsem pak k němu a modlil se s ním, on však již nebyl při sobě, takže už ani nezpozoroval, že jsem byl v pokoji. Pak jsem šel domů. V té době ještě přicházelo mnoho lidí, neboť jinak nebyl dosud ještě nikdo na misijním poli – nebylo to ještě zamořeno tak mnohými věcmi. Lidé přicházeli odevšad.

Chtěl jsem si trochu oddychnout, proto jsem se vplížil dovnitř a vstal jsem asi kolem půl třetí nebo ve tři hodiny. Tenkrát ještě bratr Wood nebydlel v naší ulici. Pohlédl jsem na ulici, a jelikož nebylo nikoho vidět, popadl jsem svůj starý klobouk, vešel jsem tiše do místnosti, kde mám věci na honitbu, vzal 22 pušku a šel jsem ven, abych honil veverky, až se přiblížilo k 8 hodině. Pak jsem si chtěl lehnout někam pod strom, abych se ještě trochu prospal, neboť doma to nebylo možné.

Vzal jsem tedy klobouk a blížil se ke dveřím pokoje. Na stěně viselo jablko. Bylo úplně shnilé, sežrané červy, zcvrklé a plné skvrn. Pomyslil jsem: „K čemu tohle Meda pověsila na zeď?“

Pohlédl jsem tam pozorněji a zjistil, že neviselo na zdi, ale ve vzduchu. Tu jsem strhl s hlavy svůj starý klobouk, položil jej do rohu, padl na kolena a řekl: „Pane, co bys chtěl dát vědět Svému služebníku?“

Pak se objevilo ještě jedno a ještě jedno, až tam viselo čtyři nebo pět jablek. Zapomněl jsem kolik jich bylo. Potom přicházelo jedno velké, krásné jablko dolů a rozseklo ta ohavně vypadající jablka. ON pravil: „Zdvihni se, vstaň. Jdi a řekni Billy Hallovi, že nezemře, ale zůstane naživu.“

Letěl jsem, seč jsem mohl a řekl: „Paní Hallová, přijal jsem to Tak praví Pán. Zůstane naživu.“ On mě uslyšel, začal plakat a nemohl vůbec nic říci. Když jsem přišel domů, zavolal jsem Sama a řekl: „Same, náš bratr zůstane naživu.“

Zeptal se: „Jak to má být v tom stavu možné?“

Odpověděl jsem: „Není to moje věc, abych to zkoumal. Bůh to řekl, a tím je to vyřízeno.“

Žije až dodnes, a je tomu již deset let. Je silný a zdravý. Jeho žena mezitím zemřela a on se znovu oženil. Jak tomu bylo s Georgem Wrightem a mnoha jinými, které bychom mohli vypočítávat? Co je to? Člověk v pohanění musí zůstat stálý. Oni se smějí a posmívají se tomu.

Vím ještě, co se stalo před povodní v roce 1937. Stál jsem před Fal City Transfering Company a řekl jim, že na Spiring Street bude bude stát dvaatřicet stop vysoko voda. Vysmáli se mi. Řekli: „Chudák Billy! Myslím, že ten mladík je potřeštěný.“ Byl jsem tehdy ještě velmi mladý. Jinými slovy: „Billy je dobrý hoch; je to velká škoda, že se tak pomátl.“ Nebyl jsem pomatený. Byl jsem vekřtěn, nezbláznil jsem se; byl jsem prostě uvnitř. Přesně tak se to ale potom stalo.

Během toho, co jsem mluvil, zahlédl jsem sestru Hattie Wrightovou. Myslím, že sedí tam vzadu. Může si ještě dobře vzpomenout na případ s Billy Hallem. Kolik je vás dnes ráno přítomno, kteří si to rovněž ještě pamatují? Ó, přirozeně! Mnozí z vás.

Litují nás. Je jim líto každého, kdo se pokouší v takové době plné posměvačů stát pevně na Slovu. Avšak pomyslete na to, že pohanění musí přicházet. Vždycky tomu tak bylo. Tehdy si asi myslili – a také podle toho činili – kdy přece bylo všechno vědecky dokázáno, že Bůh by neřekl nic, co by bylo proti vědeckému poznání. Avšak právě to z Něho činí Boha. Neboť kdyby jednal podle vědy, pak by nečinil nic víc, než co jsou schopni učinit lidé. ON však je Bůh. Je stvořitelem vědy. Může činit, co by chtěl.

Museli si asi myslet: „Ubohý, starý Noé! Nechte přece toho staříka! Nemá nic ze vší zábavy, jakou máme v těchto dnech. Nechte ho být.“ Teď je to přibližně stejné.

Na tomto místě bych nyní rád řekl ještě něco jiného. Ohlížíme se zpět a obdivujeme jeho víru. Avšak táži se sám sebe, zda bychom zaujali totéž stanovisko, jaké zaujal Noé, kdybychom byli žili v onom čase. Byli bychom s to a ochotni k tomu snést hanbu, která provázela pravdu? Mezi všemi miliony, které tehdy žily na zemi, se zastali pravdy jen Noé a jeho rodina. Přemýšleli jste o tom už někdy? Tento muž, jeho tři synové, jeho tři snachy a jeho žena byli těmi jedinými, kdo se zastali pravdy. Oni však měli to Tak praví Pán. Ohlížíme se nazpět a obdivujeme ho.

Musím si pospíšit, protože děti přece mají ještě dostat dárky. Můžeme se také ještě zamyslit nad Abrahamem? Slovo Abraham znamená Otec množství. ON ho učinil Otcem národů. Abraham slyšel Slovo Boží. Abraham byl prorok, a slyšel Slovo Boží. Obdivujeme Abrahama, že setrval při Slovu Božím a oddělil se od svých příbuzných. Jak těžké to bylo pro Abrahama! Byl tam veden, přišel z Babylonie nebo Sinear, z města Ur v Kaldei, kde chodil se všemi svými známými a svým lidem k bohoslužbě a všeho se zúčastňoval. Avšak Bůh promluvil: „Odděl se.“

Ó, jak strašné to bylo – opustit všechno, co mu bylo drahé a cenné, všechno, co mu něco znamenalo a co považoval za cenné. Avšak Bůh mu řekl: „Odděl se.“ Pak mu dal zvláštní příslib: „Budeš míti se svojí ženou dítě“, a bylo mu již pětasedmdesát a ona byla pětašedesátiletá! Již léta to při ní přestalo jít po způsobu žen, jak se děje ženám, které mohou ještě rodit děti.

Jak by s ní mohl mít dítě nyní, poté, co s ní žil od doby, kdy byla děvčetem – vždyť ona byla jeho polosestrou? Dovedete si představit, že Abraham šel ke svým známým a řekl: „Sára a já budeme mít dítě.“ Umíte si to představit?

Lidé řekli: „Ubohý starý brach! S ním není něco v pořádku.“

Byla to potupa. Avšak Abraham na tom trval. A i když už byl téměř stoletý, nedal se zmást pokud se týče zaslíbení Božího, nýbrž trpěl hanbou. Stál na něm pevně. Jistě!

Zpozorovali jste v tom nějaký rozdíl? Sára se snažila být Bohu trošku nápomocná. Víte, myslila si, že jinak by nemohlo být splněno, co Bůh zaslíbil. „Nuže víš, že jsem stará žena, avšak Agar je hezká žena. Abraham proti tomu nebude nic mít, aby si ji vzal. To Bohu pomůže. To bude Bohu nápomocné, neboť Agar je snad teprve dvacetiletá. Je to moje služebná. Víš, co učiním? Dám ji svému muži za ženu,“ neboť mnohoženství bylo legální. Proto řekla: „Dám mu ji. Narodí se jí dítě od mého muže, a to dítě potom vezmu. To bude ten, kterého Bůh zaslíbil.“

Vidíte, jak se pokoušíme vždy něco dělat, a nedovedeme prostě čekat na Něho. Musíme sami něco dělat. Všechno jistě mohlo souhlasit. Jistě, že byla hezká, mohlo to také dobře vypadat, ale nebylo to podle Slova. Bůh řekl Abrahamovi, že to dítě se narodí Sáře.

Pomyslete na to, co On přislíbil tomu malému stádečku: „Tato znamení budou provázet ty, kdo uvěří. Jak tomu bylo ve dnech Noého, tak tomu bude, až se Syn člověka vrátí“ – kdy jen málo, totiž osm duší bylo zachráněno. Tato slova nemohou zůstat nesplněna. Chceme tudíž dávat bedlivý pozor a zůstávat věrni Slovu.

Nuže, hleďte, lidé se snaží vždycky něco produkovat sami, aby zaujali místo stvořitelské vůle Boží. Vidíte, že je to tak, jak jsem to často říkal, snad i zde v církvi. Nemůžeme ovci prosit: „Byla bys tak laskavá a vyrobila mi vlnu.“ Ne, to nejde. Kozel nemůže přinášet vlnu, neboť jeho uzpůsobení mu to nedovolí. Úplně jedno, jak velice byste se snažili přivázat ovčí vlnu na kozla; nejde to. Kozel nemůže nechat růst vlnu a ovce vlas. Má vlnu, protože je ovce. Proto ji dostává; nepotřebuje ji vyrábět.

My nemáme ovoce Ducha Svatého produkovat, ovoce Ducha máme nést. Jabloň neprodukuje jablka, prostě je nese, protože je to jabloň.

My ale se vždy pokoušíme všechno produkovat a říkat: „Budu při tom nápomocen. Budu deset let studovat v semináři, budu se učit toto, tamto i ono a získám akademické vyznamenání a doktorský titul. To Pánu dále pomůže.“ Nic to nepomůže. Bůh volá koho chce, podle Svého předurčení. Dává věci Svého království, komu je dát chce.

Dozvídáme se to při Nabuchodonozorovi. Učíme se tomu s Jeremiášem, když mu Bůh sdělil skrze Slovo Páně, že nadejde pro Izrael doba, kdy bude odveden do Babylona, a že tam bude muset zůstat sedmdesát let. Tam vystoupil jiný prorok. On jim však předtím řekl: „Budou mezi vámi v Babylóně vystupovat proroci, vykladači snů a proroci, kteří budou prorokovat opak toho. Řekni však těm lidem, aby je neposlouchali.“

Vystoupil muž jménem Ananiáš, když Jeremiáš tam stál se jhem na své šíji. Ananiáš přistoupil a řekl: „Tak praví Pán, dříve, než uplynou dva roky, vrátím všechno chrámové náčiní Pánovo.“ Fundamentálně viděno, jevilo se to jako velmi dobré – „Bůh svůj lid znovu požehná a všechno ve dvou letech navrátí.“ Bible podává zprávu, že dokonce prorok Jeremiáš k tomu řekl „Amen“.

„Amen, Ananiáši! Nechť Pán tvé proroctví naplní. Mějme však něco na paměti, Ananiáši. Již před námi působili proroci, kteří prorokovali o velkých říších, o válce, atd. Pomni na to, že prorok bude uznán za proroka teprve potom, až se jeho proroctví naplní.“

Tu přistoupil Ananiáš a před kněžími a celým shromážděním sňal jho z Jeremiášovy šíje. Možná, že tam byly miliony lidí. Vzal tedy to jho, které Bůh položil na záda Jeremiášova na znamení, zlomil je na kusy, vrhl mu je pln nadšení před nohy a řekl: „Tak praví Pán, do dvou let se navrátí.“

Jeremiáš na něho hleděl. Bylo to v protikladu ke Slovu, a proto šel svou cestou. Avšak Bůh k němu promluvil: „Vrať se a řekni mu, že jsem k němu nikdy nemluvil.“ Byl jenom nadšen a jednal jen pod svým vlastním dojmem. Nevyčkal, až by mu to bylo skutečně ukázáno, a že by věděl, že nikoliv on, nýbrž že Bůh to byl, kdo to řekl. Jednal tak v nadšení.

To nacházíme dnes v celé zemi. Nedávno byl přehrán jeden z našich zvukových pásků v jednom domě před skupinou kazatelů, kteří jím byli přesvědčeni a chtěli sem přijít, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista. V té místnosti se potom zvedl jeden muž, mluvil v jazycích a řekl: Tak praví Pán: Setrvejte u toho, co máte. Jděte prostě dále, a já vás požehnám.“

Oni odpověděli: „Nuže, jestliže to řekne Pán, pak myslíme, že to tak je.“

Vidíte? Nebylo to zkoušeno na Slovu. Musíte Slovo postavit na první místo. Tu to máte! Bylo to v protikladu ke Slovu.

Jeremiáš, pomazaný prorok se tam vrátil. Bůh mu řekl: „Vím, že Ananiáš sňal dřevěné jho z tvé šíje, které jsem na tebe položil. Avšak udělám jho ze železa. Všechny tyto národy, které se tam odebraly, budou sloužit Mému služebníku Nabuchodonozorovi.“– a on byl pohan! Izrael sice přinášel všechny své příslušné oběti, ale oni nebyli poslušní. Bůh dal zaslíbení, že bude žehnat, avšak tato požehnání jsou vázána podmínkami. Musíte splnit tyto podmínky, aby se zaslíbení vyplnilo.

Před chvílí zde bylo líbezné děvčátko. Nejprve jsem tu rodinu „pročesal“, abych zjistil, zda tam někde něco nebylo, co by nebylo v pořádku. Bůh chce uzdravovat, avšak je to něčím podmíněno. Jediné, co jsem zjistil, bylo, že matka se obávala, že je převrácené přijímat léky. Proto jsem řekl: „To nemysli, sestro! Odstrč tuto myšlenku od sebe. Učiň to s tím dítětem a dej mu lék. Bůh by ti to chtěl říci.“ Hleďte, zdálo se to být tak dobře, avšak nebylo tomu tak. Potom se stalo to Tak praví Pán, a tím to bylo v pořádku.

Zjistili jsme tedy, že ti lidé – Sára a Agar – se snažili něco produkovat, aby pomohli Bohu při uskutečňování Jeho zaslíbení. To ale nejde. Neexistuje žádná možnost k tomu. Všechno je proti tomu. Boží Slovo se stane každopádně. Musíte prostě zaujmout své stanovisko na Slovu Božím a říci: „Tak to je.“– a na tom setrvat.

Dejte pozor, oni zplodili něco, co mělo zaujmout místo Jeho Slova. Možná, že nám někdy přicházely myšlenky, že i Abrahama potkávali přátelé a mohli třeba říkat: „Nuže, otče národů, kolik dětí už máš?“, když už byl téměř stoletý. „Řekni nám, otče národů, otče množství, kolik už máš dětí?“ To byli posměvači.

Nezažili jste již někdy něco takového? Neprožili jste už mnohdy, že jsme prosili o něco, a nestalo se to? Zde sedí jeden starý muž, a oni říkají: „Je slepý, hluchý a němý: Je nemocný. Tak na tom je. Jdi tam přece a uzdrav ho, božský uzdravovateli, potom tomu uvěříme.“

Nepoznáváte, že je to tentýž ďábel, který tehdy řekl: „Sestup dolů s kříže, potom uvěříme v Tebe!“

„Učiň z tohoto kamení chléb, pak uvěříme!“? Je to stejný ďábel, který zakryl tvář našeho Pána, uhodil Ho holí do hlavy a řekl: „Jsi–li prorok, tak nám řekni, kdo je ten, co Tě uhodil. Potom Ti uvěříme.“

Vy víte, že věděl, kdo Jej uhodil. ON by byl mohl z kamenů učinit chléb. ON by byl také mohl sestoupit z kříže. Avšak, co by dnes bylo s námi, kdyby to byl učinil? Hleďte, neznají program Boží. Musíte vyzkoumat, co Bůh zaslíbil.

Musím si teď pospíšit. Mohli říkat: „Otče národů, slyšeli jsme tě před dvaceti pěti léty říkat, že budeš mít se Sárou dítě, z něhož budou pocházet národové. Kolik dětí máš až dosud, otče národů?“ To je stejný, kritický duch, který stále jen něco vytýká. Co je řečeno o Abrahamovi? Nedal se ve věci zaslíbení zmást nevírou.

„Nuže, modlil ses tady za ty a ony a nebyli uzdraveni.“ To nehraje roli! Jestliže se budu dnes večer modlit za deset tisíc jich, a těchto deset tisíc bude zítra ráno mrtvých, potom budu zítra večer znovu mazat nemocné olejem a modlit se za ně. Bůh to zaslíbil. Tím to ani v nejmenším nebude zastaveno. Bůh to zaslíbil – věřím tomu. Jistě! Je jedno, co říkají. Posmívají se přece tak jako tak. Je to pohanění Slova. Abraham setrval věrně při Slovu Božím, a ono bylo nakonec splněno. Ó!

Povšimněte si toho posměchu kvůli neplodnosti. Nejprve se jí posmívali kvůli neplodnosti. Po všechna léta musela nésti ostudu, že je neplodná, až byla skoro devadesátiletá. Slovo Boží jí ale řeklo, že je kněžnou a že bude matkou dítěte. Ona i Abraham byli neplodní. Její tělo bylo tak dobré jako mrtvé. Přesto nepochybovali nikdy ani v nejmenším o tomto Slovu. Avšak to museli snést, a potom – Hallelujah! – Bůh dodržel Své Slovo v nejtemnější hodině. Izák se narodil a jeho potomci jsou jako písek moře nebo hvězdy nebes. Bůh naplňuje Své Slovo vždycky. Ano, nejprve byla neplodnost, potom přišel Izák.

U Zachariáše a Alžběty tomu bylo právě tak. Ten starý muž a žena stáli na tom pevně. Když Zachariáš vyšel, mohl jen napsat na tabulku: „Zjevil se mi anděl, který mi řekl, že s Alžbětou, mou starou ženou, budu mít dítě. Nemohu mluvit, jsem němý a zůstanu tak dlouho němý, dokud se dítě nenarodí. Avšak přijde na svět, a bude prorokem Nejvyššího. Představí jitřní Hvězdu. On je předchůdcem Mesiáše.“

Jak by se to mělo stát? Mnozí řekli: „Ubohý, starý brach. Ach víte, myslím, že to už nemá v hlavě zcela v pořádku. Pohleďte přece na starou Alžbětu v jejích osmdesáti letech, a Zachariáš už je také starý a třese se, a potom řekne něco takového! Ach, tento ubohý, starý člověk.“ On však měl Slovo Pánovo! Byla to taková hanba, že se po nějakou dobu skrývala. On však setrvával na Slovu.

Odmítli být populárními, nedbali všeobecného mínění, lesku, životního stylu a všech ostatních věcí oné doby. Odmítli to. Zpěčovali se jít s davem nevěřících. Odmítli věci světa. To museli udělat, aby mohli zůstat stát na Slově Božím. Museli to učinit.

Tak je to i dnes. Oddělujete se ode všeho. Jen ty a Bůh zůstáváte spolu. Nejde o to, co dělá církev, nýbrž co ty jako jednotlivec uděláš s Bohem.

Avšak, podívejte se nyní, co mu Bůh dal. Když se objevil Ježíš, Zachariáš a Alžběta už nebyli, ale když jejich syn vystoupil na poušti s tím Tak praví Pán, pravil Ježíš: „Mezi narozenými z ženy není většího, než on.“ Amen! Co to bylo? Ona strpěla hanbu neplodnosti, byla věrná Slovu a porodila takového syna!

Bylo to právě tak, jako tehdy při Abrahamovi a Sáře. Ty staré páry na tom setrvávaly. Hleďte, stali se tak početnými, jako písek u moře. Neexistuje žádný národ na světě, jejichž počet by byl srovnatelný s Židy – tak početný jako písek u moře a hvězdy na nebi.

Jak se to stalo? Stalo se to skrze menšinu. Jedno dítě! Nyní vidíte, k čemu směřuji. Jedno dítě! Víc nebylo zapotřebí. Jednoho dítěte bylo třeba, aby národy byly otřeseny a bylo poukázáno na Mesiáše. Bylo jen jednoho zapotřebí, který by poslechl. To souhlasí. Bůh potřebuje jen jednoho muže, a víc ne, aby měl někde hlas. Nechce více, než jednoho muže dostat pod Své vedení. Ó, jak rád bere On jednoho muže.

Jednou dostal Noého, jindy Mojžíše, Jeremiáše, Eliáše, Samsona. A jestliže dostane nějakého muže pod Své vedení, pak je Jeho Hlasem, skrze nějž může mluvit a jímž může odsoudit svět.

Ó, jak žádá a jak po tom touží, aby dostal jednoho muže pod Svoji kontrolu, „abych Já k němu mohl mluvit, abych mohl nechat zaznít Svému hlasu. Bude sice muset strpět pohanění, ale Já Svůj hlas oznámím.“

Ó ano, nejdříve přijde neplodnost. Musejí být neplodní a snášet hanbu neplodnosti. Sára ji musela snášet; a rovněž Zachariáš a Alžběta.

Ohlédněte se dnes. Řeknu teď něco. Pohleďte dnes na děti té nevěstky! Přivedla národy pod politické panství denominací – smilnice a její dcery. Hleďte, jaká generace vznikla, plná denominací a jak málo spravedlivých existuje. Avšak, buďte bez starosti! Zůstaňte stát na Slovu.

Je to v pořádku, jste–li posmíváni a označováni za „svaté koloběžky“. Mohou vám dávat všechna možná jména. Avšak setrvávejte na tom. Je to to Slovo. Je to pohanění Slova, mluví–li o vás špatně.

Jima Poola, mladého muže, jednoho z mých přátel, který dnes ráno je možná zde, se nedávno poté, co zde byl pokřtěn, někdo ptal: „Když už ses chtěl nechat pokřtít v nějaké církvi, proč jsi k tomu nezvolil nějakou velkou církev.“ On spatřil světlo. To to bylo. „Početnější jsou děti té nespravedlivé, než ty té spravedlivé.“ Jak málo je těch té spravedlivé!

Hleďte, jak malá hrstka jich byla ve dnech Noého. Podívejte se, jak tomu bylo ve dnech Sodomy. Jak málo spravedlivých to je! Avšak jak mnoho dětí má smilnice! Oni rodí děti starým způsobem. Jsou to ale všechno nemanželské děti. Nevěstka rodí nevěstky. Pes rodí psa. Kristus rodí pomazané. Bible rodí spravedlivé. Musíme se tedy smířit s myšlenkou, že je to jen malá skupina. Jak milostiplná věc to je!

Uvažujte o velké církvi Efezské; tam jich bylo jen dvanáct (Sk. kap. 19). Hleďte, jakou skupinu dnes máme my – podívejte se na její velikost. Ve dnech Noého to bylo jen osm duší. V čase Lota jich bylo jen pět, – ne, čtyři – Lot, jeho žena a dvě dcery; z jeho ženy se však stal solný sloup, neboť poté, co vyšli ven, se ještě jednou ohlédla zpět. Tedy ve skutečnosti tehdy vyšli jen tři. Ježíš řekl: „Jak tomu bylo v oněch dnech, tak to bude opět.“ Musíte tedy být bdělí a dávat pozor.

Jak málo spravedlivých to je! Avšak tak, jak odevždy, musejí se nejdříve posměvači posmívat těm neplodným. Musejí nejdříve strpět hanbu neplodnosti. Musím si pospíšit, neboť bych děti nechtěl příliš dlouho zdržovat. Strpte mě ještě trochu.

Lidé zůstávají stále stejní, jako odjakživa. Ještě jednou teď něco řeknu. Nevím, zda to bude sejmuto na pásek nebo ne. Bude–li to ale sejmuto na pásek, byl bych rád, abyste vy, kteří pásek uslyšíte, dávali pozor. Nezmeškejte to! Ponořte se do toho.

Člověk je dnes právě takovým, jakým byl vždycky. Chválí Boha za to, co učinil, vyhlíží po tom, co bude konat, ale ignoruje to, co právě činí. Chválí Boha za to, co učinil, vyhlíží po tom, co bude konat; avšak nedbá toho, co Bůh právě činí, a proto nechápe ten celek. Doufám, že jste tomu rozuměli. Míjejí to, co On činí. Vědí, co vykonal, znají zaslíbení, co bude konat, nepoznávají ale, co právě činí.

Ó, letniční, jestliže vy nejste toho příkladem! Čekáte na to, že se něco stane, a ono se to mezi vámi už stalo, aniž byste to poznali. „Jak často jsem vás chtěl shromáždit k sobě jako slepice shromažďuje svá kuřátka, avšak nechtěli jste.“ Své tradice a denominace jste cenili více než Jeho Slovo a Jeho Ducha.

Přicházíme nyní ke konci. Jakou hanbu museli Marie a Josef strpět kvůli Jeho Slovu! Je vánoční čas. Zamýšlel jsem něco o tom říci, ale v radiu a od svých pastýřů toho přece ještě mnoho uslyšíte. Jakou hanbu to znamenalo pro Marii a Josefa, chtěli–li zůstat věrni Slovu zaslíbení! Pomyslete jednou na pohanění, která si Marie musela nechat líbit. Když šla kolem, svraštili obočí; a Josefovi řekli: „Vzal jsi si nevěstku.“ Pomysli na to, bratře, v oné době znamenalo cizoložství smrt. „Ty ji chráníš před tím, aby byla usmrcena. Je s tebou těhotná.“ Avšak přemýšlejte o tom. Během celé doby se s nimi zabýval Bůh. Bylo to podle Slova, avšak oni to nevěděli.

„Panna porodí dítě.“ Josef to věděl, Marie to také věděla. Stálo to tak napsané ve Slově, a anděl s nimi mluvil a potvrdil, že se toto Slovo, které stálo napsané, mělo uskutečnit, a to v krátkosti. Nedřímejte nyní, ale přemýšlejte. Duch svatý sestoupil dolů na zem. Nemluvil k celému shromáždění, On mluvil k nim.

Když to Josef zpozoroval, a anděl se mu ještě nezjevil, řekl: „Miluji ji, avšak jsem spravedlivý muž – s takovou ženou se nemohu oženit.“

A Anděl Páně se mu zjevil ve snu a pravil: „Josefe, synu Davidův, nerozpakuj se vzít sobě Marii, svoji snoubenku za manželku! Neboť dítě, které očekává, pochází od Ducha svatého.“ Ó, jaká to útěcha!

Marie, panna asi sedmnácti–, osmnáctiletá, se právě nacházela na cestě ke studni. Brzy se provdá za staršího muže, který již byl ženat a měl čtyři děti. Milovala ho a nevěděla proč. I on ji miloval a nevěděl proč. Byla na cestě ke studni, aby přinesla vodu, a byla ponořena do myšlenek. Bezpochyby asi přemýšlela o Písmu; tu se před ní rozzářilo světlo. Když se to stalo, stál před ní anděl.

Dovedete si představit, jak nepatrná si Maria připadala? Přemýšleli jste kdy o tom? Táži se sama sebe, zda byla tak plná strachu, jako já včera. „Zdráva buď, Maria.“ To znamenalo: „Zastav se. Dej pozor na to, co ti teď řeknu. Neboj se, neboť jsi nalezla milost před Bohem. Věz, že budeš v naději (aniž bys věděla o nějakém muži) a staneš se matkou syna. Alžběta, tvoje příbuzná, je rovněž přes své stáří požehnána synem. Tato znamení se stanou.“

Ona odpověděla: „Jak to může být? Nevím o žádném muži.“

On odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tě a síla Nejvyššího tě zastíní; proto i to Svaté, co se má z tebe narodit, bude nazváno Synem Božím.“

Nech přece posměvače říkat, co chtějí! Ona to věděla. Věděla, že se to stane, protože to tak Bůh řekl.

Jak ji onoho dne muselo být, když nadešel den obřízky, posvěcení dítěte a ona tam procházela s malým dítětem v náručí , zatímco ostatní ženy se od ní držely v povzdálí. Všechny přinášely své děti v ručně dělaných šatečkách, aby je nechaly posvětit a obřezat, a téměř všechny měly s sebou beránka. Ona však měla jen dvě hrdličky pro své vlastní očišťování. Dítě bylo zavinuto do plenek; byly to podložky, které se podkládaly pod jho vola. Pokrývky, které se kladly na hřbet vola! Jen to v té stáji bylo k dispozici. Neměla pro Něho nic. Byli příliš chudobní. Zde nyní stála. Bezpochyby všechny ženy od této panny udržovaly odstup. Říkaly: „Podívejte se, má nemanželské dítě.“

Hleďte, Bůh činí věci tak, aby vypadaly radikálně. Ó! Tím přímo přikrývá vlnou satanovi oči. „Jak ohavné! Jak špinavé! Bylo to cizoložstvo. Ona je cizoložnice.“

To však nezpůsobilo, že Mariino srdce přestalo bít. Drželi od Něho odstup. To dělají ještě stále. Nyní Ho nazývají „svatá koloběžka“, „fanatik“ nebo ještě jinak. Marie věděla, čí to bylo dítě. Šla prostě dále.

Avšak, nemuseli by to byli poznat, když Simeon seděl tam vzadu v pokojíku a poznal, že se naplnilo zaslíbení, když procházel kolem a prorokoval? Řekl: „Pán se mi zjevil a pravil, že neuzřím smrti, dokud neuvidím Jeho spásu.“ A jemu tehdy bylo již přes osmdesát.

„Ó, Simeone, stárneš. Ach, tento starý brach už přece nemá hlavu docela v pořádku. Jen ho nechte. Je neškodný. Nikomu neubližuje.“ Avšak Simeon měl Slovo Pánovo. Řekl: „Zažil jsem, že Duch Boží sestoupil na mě. Stál jsem tu a viděl Jej. Pravil: Simeone, jsi spravedlivý muž. Nezemřeš dříve, dokud neuzříš toho Pomazaného Páně. Udělá tě za svědectví.“

„Proč to učiníš, Pane?“

„To je Mojí věcí.“ Podle mého mínění bude smět jistě v onen den na ně sypat uhlí. Měli jste svědectví! Proč jste je neuposlechli?

V chrámě seděla stará, slepá Hana a modlila se. Pán jí zjevil, že Simeon má pravdu. Amen! Neuměla rozeznat denní světlo od tmy, ale dokázala vidět, že příchod Mesiáše byl blízký, a Duch působil v jejím srdci.

Vidíte, jak malá církev to byla? Zachariáš, Alžběta, Maria, Josef, Hanna a Simeon – šest z milionů. Bylo jich šest jako ve dnech Noého. Bůh působil na jednom každém z nich. Byli přesně v souladu, a sešli se. Amen!

Tam se nacházel starý Simeon, a to malé Dítě tam bylo přineseno. Nic o tom nevěděl. Zde bylo Dítě. Simeon seděl ve svém pokoji, a Duch přišel na něho a pravil: „Simeone, odebeř se ven.“ Vyšel a nevěděl nejdříve kam – jako Abraham, který jednou něco hledal. Nevěděl, kde to bylo, šel ale dále. Po chvíli zůstal stát. Duch svatý mu asi řekl: „Tady je On.“ Vzal Dítě z rukou Marie do své náruče, vzhlédl a řekl: „Nyní Pane, propouštíš Svého služebníka v pokoji, neboť oči mé viděly spasení Tvé.“

O Něm, jemuž se všichni posmívali a od Něhož ženy zůstávaly opodál, pravil Simeon: „Pane, On je Tvé Spasení.“ Přibližně v stejnou dobu přišla stará slepá žena a rukama si razila cestu skrze shromáždění, až se dostala k Němu. I ona prorokovala, neboť na Něho očekávala. Marii bylo řečeno: „Duší tvou pronikne meč; avšak z mnohých srdcí budou zjevena myšlení.“

Co to bylo? Mám zato, že mnohé ženy řekly: „Vidíte, co to je za nesmysl? Tady to máte. Vidíte, jak daleko to došlo. Ten starý muž přebral. Stojí tam před prostitutkou a tvrdí něco takového. Tady to máte! Je to přece nemanželské dítě. Pohleďte na starou Hanu, která tam sedí a téměř k smrti se utýrá postem. Jak si počíná! Nemá žádnou zábavu jako my, avšak tady to vidíte. Byla by mohla patřit ke všem spolkům v zemi. Pochází z jedné velmi dobré rodiny a mohla tam zůstat. Avšak tady vidíte, jak se tato sebranka schází. Ó ano!“ Amen!

Právě tak je to dnes! My ale jsme byli přesazeni skrze Ducha svatého do Krista Ježíše, do nebeského světa. Jistě, tak tomu je. Ó, nemáme ještě trochu času? Sledoval jsem ještě jiné charaktery z té doby, kdy Slovo bylo oznamováno. Jsou to ti mudrci. Přál bych si, abych měl čas, Frede, abys to mohl přečíst. Máš to v kapse? Mám zato, že mnozí z vás to četli v tom časopise.

Potvrdili zveřejněním z 9. prosince to, o čem hovořil Duch svatý tehdy, před třiatřiceti lety, tam u řeky, – totiž jak Jupiter a ostatní hvězdy tvořily jednu konstelaci.

Našly se poznámky o jednom starém astronomickém kalendáři, který udával přesný čas, kdy měla nastat tato konstelace hvězd. Byla vidět z Babylona a přiměla mudrce, aby tam šli. Přemýšlejte o tom, jejich dráhy se přetínaly, křížily, aby se potom zase vzdálily na biliony světelných let. Židovští mudrci, kteří se nacházeli v Babylóně, viděli, že tato konstelace hvězd nastává. Tři se sešly a utvořily onu jitřní hvězdu. Na základě Slova Božího poznali, jestliže se ony sejdou, nastane čas, kdy se má objevit na zemi Mesiáš.

Z tohoto důvodu se ptali: „Kde je On, novorozený Král Židů? Kde je? Někde. Jakmile se tato nebeská tělesa sjednotí v jedno velké, v době, kdy tyto tři se sejdou, bude Mesiáš na zemi.“ Když se potom na svých drahách k sobě přibližovaly, věděli tito muži, že byl Mesiáš na zemi.

Byli mistry svého oboru. Byli to významní muži. Byli to experti na poli náboženské vědy. Viděli to z náboženského hlediska a pozorovali, jak se tyto hvězdy, Jupiter a Saturn pohybovaly k sobě a zdánlivě splynuly. Tu pravili: „Víme, že Mesiáš někde je. Musí být v Jeruzalémě, neboť to je hlavní sídlo náboženstev světa, která věří v Mesiáše. Je to jejich hlavní stan – náboženský hlavní stan. Tam má velká náboženská skupina své sídlo.“

Cestovali dva roky na velbloudech, překročili Tigrid, táhli bažinami a houštinami k tomuto městu. Jejich srdce byla naplněna radostí. Věděli, a potvrzují to i dnešní astrologové, že by tyto hvězdy, kdyby se totéž opakovalo, byly vidět z místa, kde se nacházeli, jen jako jedna hvězda. Avšak museli to pozorovat z určitého stanoviště, aby to mohli vidět. Amen! Amen!

Přijde na to, kde stojíte. Přijde na to, na co se díváte. Viděli to a následovali ji; byli s tím v souladu. Lhostejno, kam přišli, bylo to v souladu s nimi. Tím byli vedeni. Tak musíte chápat i celé Písmo; všechno musí souhlasit. Zůstávejte potom v souladu s Písmem. To je ta jediná cesta, a ona vás povede přímo k Němu. Jistě!

Všimněte si, přišli tam a zavolali: „Kde je ten novorozený Král Židů?“

Hvězda je vedla do Jeruzaléma, rovnou k jejich hlavnímu denominačnímu stanu. Avšak když se k němu obrátili, hvězda je opustila. Táhli městem a procházeli ulicemi. Myslili si, že město bude plné radosti Boží. Radostně kráčeli ulicí a volali při tom: „Kde je ten novorozený Král Židů? Viděli jsme Jeho hvězdu na Východě. Přišli jsme, abychom se Mu poklonili.“

Myslete na to, následovali hvězdu na západ. Vycházeli přece z východu. Nuže, Babylón a Indie leží východně od Palestiny, z části jihovýchodně. Táhli tedy na východ. Znáte tu píseň: „Veď mě na Západ, vždy dále. Veď nás k dokonalému Světlu.“

Mudrci šli od východu k západu a viděli tu hvězdu. Když se podívali zpět, když byli na západě, pak ji vidět nemohli. Vedla je přímo tam, a když tam dorazili, zmizela. Tu si pomyslili: „Tady to je. Hvězda tu už není, musí to tedy být zde.“ Byli ve městě. „Ó“, řekli si, „myslili jsme, že všichni budou zpívat a radovat se a sláva Boží bude všechno ozařovat. Nyní jsme tu. Nikdo, ani expert by nemohl ty hvězdy tak dát dohromady. Víme přece, že je zde čas, kdy Mesiáš přijde na zem, že na nebi bude vidět tento zjev. Mesiáš je na zemi. Za stovky let se stejná konstelace vyskytne znovu a potom opět přijde na zem nějaký dar.“

Pohleďte, Mesiáš byl na zemi, když se hvězdy seskupily. Věděli že On tu je. Proto šli k hlavnímu stanu náboženství, táhli ulicemi na velbloudech a dotazovali se: „Kde je On? Kde je? Kde je novorozený Král Židů? Viděli jsme Jeho hvězdu na Východě. Musí zde někde být. Kde je? Kde je? Kde je? Jaká hanba!

Šli k veleknězi, který možná řekl: „Co se to s vámi děje? Jste přece skupinou fanatiků.“ Hleďte, jaké pohanění skrze moc Boží přišlo na jejich vědeckou vymoženost. Viděli Jeho hvězdu. Byli to mudrci, učenci na poli jejich náboženské vědy. Když se tyto hvězdy sešly, věděli, že Mesiáš musí někde být. A zde na tom místě, kde by to byli museli vědět, o tom nevěděli nic.

Dovedu si představit, že děti stály na ulici a říkaly: „Haha, hleďte na ně! Ha! Je to skupina fanatiků. Slyšíte je jak zpívají: Kde je novorozený Král Židů? Oni nevědí, že je tu Herodes králem. Neznají biskupa.“ Ó!

„Kde je novorozený Král Židů. Viděli jsme Jeho hvězdu na Východě.“

Řekli: „Pojďte sem, všichni moudří muži, kteří jste zde. Pojďte sem. Vidíte někde nějakou hvězdu?“

„Ne. Něco takového jsem neviděl.“

„Pojďte sem, všichni astronomové. Viděli jste někde nějakou hvězdu?“

„Ne.“

„Ne.“

„Viděli jste někde něco, druh tajuplného znamení?“

„Ne! Něco takového jsme neviděli.“ Ne, ani nyní to nevidí. Je to to stejné. Nemohou to vidět.

„Zavolejme kazatele. Jak je to s vámi?“

„Ne, neviděli jsme žádnou hvězdu.“

„Co je s vámi, muži, kteří držíte stráž na zdi? Pozorujete přece hvězdy po celý rok a znáte každé souhvězdí na nebi. Znáte každou hvězdu. Viděli jste něco?“

„Ne! Vůbec nic jsme neviděli.“

Přesto tam byla. Čest buď Bohu! Ó! Můžete to vidět? Je to právě nyní tady. Nemohou to vidět. Odehrává se to v jejich okolí, a přesto to nepozorují.

„Ne, nic jsme neviděli.“

„Šel jsem tam a také jsem nic neviděl.“

Jistěže ne! Protože jste příliš slepí. Nebylo vám to dáno, abyste to viděli. Jste–li tak slepí, určitě to neuvidíte. Je to jen pro ty, jimž to Bůh zjevuje. To jsou ti, kdo to poznávají. Vždycky tomu tak bylo. Jistě!

Noé to byl, který viděl déšť na nebi. To víte. Avšak všichni ostatní to nemohli. Neviděli déšť tam nahoře. Ale Noé jej viděl.

Byl to Abraham, který viděl, že Sára drží dítě – to souhlasí –, a ne ti posměvači, kteří říkali: „Otče národů, kolik dětí už teď máš?“

Mohli bychom probrat celou Bibli, všechny moudré i proroky.

Víra je pevné přesvědčení o věcech, které ještě nejsou vidět. Vědí, co říká Slovo a jsou pevně o tom přesvědčeni. Vidí to.

Popatřte! Naši moudří tu hvězdu nevidí. Není to možné. Proč?

Když se k takové skupině obrátili a pohlédli tam, tak je hvězda opustila. Právě tak je to dnes. Tím u mnohých zhaslo světlo; když se totiž připojili k takové skupině. Už předem tomu nevěří. Jak můžeme mít sjednocení církví? Jak můžeme jít spolu, jedině že spolu souhlasíme. Jak je to se společenstvím tohoto světového sjednocení církví? Jak se můžeme sjednotit, jestliže jsme miliony mil od sebe vzdáleni? Jak to můžeme učinit?

Evangelíci, tito i tamti – všichni budou sjednoceni. Jaká to zkažená věc! Bůh si vezme ženu, která je čistá, nesmíšená a v souladu s Jeho Slovem.

Nyní k pohanění Ježíše pro Slovo. Hned dojdeme ke konci. Ježíš byl urážen kvůli Slovu. Podívejte se sem. Jak se to mohlo stát, že musel trpět potupu, ačkoliv přece byl vyvýšeným Bohem, který se stal člověkem. Byl to Bůh sám, který se stal tělem z masa.

Víte, že to Bible tak říká: „Dotýkali jsme se Jej (1. Jan 1, 1); zjevil se andělům (1. Tim. 3, 16). Přemýšlejte o tom. Myslím, že tak přibližně to stojí u Timotea. Hleďte: „A v pravdě velké je blahoslavené tajemství: Bůh se zjevil v těle z masa, ospravedlněn jest v Duchu, zjevil se andělům …“

Andělé tam byli, když se narodil. Jak museli andělé hledět dolů a jásat, když pohlédli na chlév a viděli, že Bůh se stal Člověkem! Amen. Není divu, že zvolali: „Dnes se vám narodil v městě Davidově Kristus, Pán a Spasitel.“ Andělé jásali a dotýkali se svými velkými perutěmi navzájem. Nad pohořím Judským zpívali: „Sláva Bohu na výsostech a pokoj na zemi a lidem dobrá vůle.“ Poznali Slovo Boží, když dávali pozor, aby viděli, jak to bylo oznámeno, a zde to bylo.

Satan tomu nevěřil, jak víte. Řekl: „Jsi–li to Ty …“

Anděl pravil: „ON je to.“ To je ten rozdíl.

„Jsi–li Ty to, pak učiň to a to. Uvidíme, jestli to učiníš.“

Anděl ale řekl: „Tam je On.“ Ti moudří se svou náboženskou vědou řekli: „ON je tam.“ Amen!

To je důvod, proč archeologové, atd. narážejí dnes na tyto věci, o čemž bylo před několika lety prorokováno, že se to stane.

Prý neexistuje dějepisná kniha, podle níž by kdy žil Pontský Pilát. Věděli jste to? Školáci, řekněte mi, kde říká historie, že Pontský Pilát skutečně existoval? Nevěřící se posmívali a dělali si z toho blázny. Tvrdili: „Římský místodržitel jménem Pontský Pilát nikdy neexistoval.” Avšak před asi šesti týdny vykopali kámen, na němž stojí: „Pontský Pilát, místodržitel.“ Ó, v jakém omylu vězí!

Řekli: „V dějinách nikdy neexistoval Ramses, který vládl nad Egyptem.“ Avšak archeologové vykopali kámen s nápisem: „Ramses druhý.“

Povšimněte si, že bylo rovněž tvrzeno, že zdi Jericha se nezřítili. Archeologové tam udělali vykopávky – a víte, že při tom narazili hluboko dole na zbytky jerišské zdi, která se zřítila, když zazněly pozouny, jak přece víte. Řekli: „To je jen mýtus, píseň, kterou někdo někdy tehdy zpíval.“ Ano, posměvači to říkají. „Je to jen vymyšlená historka. To je nemožné, že by se zřítily zdi, když Jozue dal troubit na pozouny a že by zeď spadla, když kolem ní obcházeli. Něco takového vůbec neexistuje.“ Jeden významný křesťanský archeolog tam ale přesto kopal, protože věděl, že to musí tak být. V hloubce asi třiceti stop potom našel zbytky z toho. Tak leží ty zdi na sobě; přesně, jak to Slovo říká.

Také tvrdili, že David nikdy nemohl hrát na strunný nástroj, na harfu, protože strunné nástroje jsou známy teprve od 15. století. Řekli: „Něco takového tehdy ještě neexistovalo.“ Křesťanští archeologové učinili v Egyptě vykopávky a dokázali, že strunné nástroje lidé měli již před čtyřmi tisíci lety. Amen. Ano!

Řeklo se: „Jak tam mohli Hebrejci vyrábět cihly ze slámy. Něco takového ještě neexistovalo!“ I v tomhle se dali archeologové do toho a učinili další vykopávky. Co nalezli? Odvolávám se na vědu! Co našli? Město, zbudované Hebrejci; v prvním základě byla obsažena dlouhá sláma, v druhém krátce řezaná strniska a ve třetím sláma nebyla.

Národy se hroutí, Izrael se probouzí,

znamení, proroky předpověděná,

se naplňují.

Ano. To všechno máme před očima, bratře a sestro. Proč se to stalo? Filmový svět se dosud nezabýval takovou tématikou, jak se to nyní stalo. Promítá se film „Desatero přikázání“ od Cecila de Mille. Představují život Ježíše Krista v „Ben Hurovi“ a obrácení Petra ve filmu „Velký rybář“. Všechna tato náboženská představení, která předtím byla filmovým průmyslem odmítána, která byla špiněna a strhána, nechal Bůh ve Své mocné síle přesto vyjít.

Věcem, které byly jen před málo léty vysloveny chudým, pokorným služebníkem Božím, jako jsem já, – když jsem řekl: „Tam stálo světlo, které ke mě mluvilo a řeklo mi věci, které mám činit“ – se tehdy lidé smáli a říkali: „Nemá to už v hlavě docela v pořádku.“

Tam je snímek toho. Bylo to pořízeno technikou. Je to pravda! Jednou jsem řekl: „Nad touto ženou visí stín smrti.“ Domnívali se: „Stín? To je přece nesmysl. To si jen vymýšlí.“ Zde je snímek toho.

Bůh nechá křičet kameny. ON je schopen dělat, co bude chtít.

Ježíš trpěl pohanění pro Slovo. Tam stál Syn Boží, Emmanuel, nechal se nevěřícími hříšníky spoutat, plivat do obličeje, svůj vous trhat; nechal si všechno líbit. Jaké to pohanění! Pohanění kvůli Slovu. K čemu? Aby Slovo Otcovo naplnil.

Přemýšlejte o tom, On musel trpět dokonce potupu smrti. Bůh, který nemůže zemřít, byl ten jediný, který Svým umíráním mohl zachránit hříšníka. Nikdo jiný, žádná druhá nebo třetí osoba, to nemohla učinit. Bůh sám je ten jediný, který to mohl učinit.

Tady On byl a pravil: „Nikdo nevstoupil do nebe kromě toho jednoho, který sestoupil z nebe, totiž Syn Člověka, který je v nebi.“ Amen!

Řekli: „Otcové naši jedli na poušti mannu, a Ty pravíš, že jsi Chléb života?“

ON řekl: „Dříve než byl Abraham, jsem Já. Já jsem Chléb života. Já jsem ten, Já jsem.“

Řekli: „Není Ti dosud padesát let, a říkáš že jsi viděl Abrahama?“

Odpověděl: „Dříve, než byl Abraham, jsem Já.“ A přesto se nechal hříšníky svázat. Denominační církev Ho spoutala. Myslete na to, v posledních dnech, v tomto laodicejském církevním věku Jej dokonce vyhodí z kostela – církve.

Vidíte, kam to došlo? Můžete pochopit, proč pozdvihuji svůj hlas proti tomu systému? Proč se nechal Ježíš spoutat hříšníky? Aby se Slovo naplnilo, aby umíráním byl potupen Bůh. Bůh musel zemřít, a aby mohl zemřít, musel se stát tělem z masa. Ježíš to věděl. Řekl jim to. Pravil: „Zbořte tento chrám, a Já jej znovu postavím.“ Nepostaví jej někdo jiný, nýbrž „Já jej postavím. Ve třech dnech ho opět zbuduji. Zničte ho, a Já jej opět postavím.“

„Jako Jonáš byl tři dny a tři noci v břiše velryby, tak musí Syn člověka být v nitru země.“ Oni tomu však nerozuměli. Pohleďte, potupa pro Slovo. To On vytrpěl.

Posmíván až do smrti, aby povstal k věčnému životu! Musel být nejdříve vydán na smrt, aby mohl být vzkříšen a přinést věčný život každému člověku, který je určen k věčnému životu a který by ho přijal. Stal se člověkem, aby se stal příbuzenským Vykupitelem a musel strpět pohanění všech, kdo se posmívali a dělali si z Něho dobrý den. Jako všichni Jeho služebníci, jako Mojžíš, Noé a všichni ostatní před Ním trpěli posměch, musel i On posměch snést.

Proč? Protože měl Slovo a byl Slovem. To je důvod, proč se Mu posmívali víc, než ostatním. Byl Božský, byl sám Slovo. Hallelujah! Proto se to s Ním tak stalo.

Ježíš pravil: „Vy pokrytci. Stavíte prorokům pomníky, a vy to jste, kdo jste je tam dostali. Vystoupili se Slovem Božím, ale nevěřili jste jim. Provinili jste se na každém z nich.

Ve Phoenixu jsem před časem obdržel Slovo. Jak Pán dá, obžaluji tuto generaci, protože Ježíše Krista zabila tím, že Ho nanovo ukřižovali. Vznesu žalobu před sjednocením kazatelů, jak Bůh dá. Jsou vinni krví Ježíše Krista, protože Ho znovu ukřižovali. Ano. Úhrnně je obžaluji.

Petr je obžaloval o letnicích a pravil: „Rukou bezbožných jste Knihu života dali přibít na kříž. Bůh Ho ale vzkřísil, čehož jsme svědkové.“

Vezmu Slovo Boží a obžaluji každou denominaci a každého člověka na zemi, že je vinen krví Ježíše Krista. Bůh mi v onen den pomoz, abych vznesl pro Něho žalobu. Amen!

Ano, posměvači si dělali z Něho blázny. Tupili Jej. ON zůstal stálý. Amen! Ó, dejte pozor, co učinil. ON byl Syn Boží a trpěl smrt, aby hřích dal do smrti. Musel to učinit. Byla to jediná možnost, jak jej usmrtit. Učinil to a trpěl potupu, protože to i ostatní učinili, neboť všichni před Ním měli Slovo Boží v menší míře. Ježíš to řekl: „Slovo Páně se stalo k prorokům. Kterého z nich“ pravil, „nekamenovali a neusmrtili vaši otcové, vaše organizovaná náboženství? Kdo z nich kdy přijal proroky? Potom jim stavíte pomníky, když zemřeli.“ Pravil: „Vy nesete vinu za to, že jste je tam dostali.“

Potom jim dal podobenství o vinici, která byla pronajata. Služebníci přišli, avšak špatně s nimi zacházeli; nakonec řekli: „Nyní zabijeme Syna, neboť On je Dědicem.“ Ó, byli zlí, když to spatřili.

ON však musel trpět pohanu. Potom se nechal spoutat a vést na smrt, aby mohl zemřít, aby nám mohl navrátit věčný život. Čest buď Bohu! Ó, jak Jej miluji! ON navrátil věčný život, aby každý syn Boží, který během těch časových období setrvával věrně při Slovu a vzal na sebe pohanu, mohl být vzkříšen.

Kdyby nepřišel, nemohl by povstat Noé. Kdyby nepřišel, nemohl by opět přijít Eliáš. Kdyby nepřišel, nikdy by nemohl Noé povstat.

Kdyby nepřišel – On však byl ten předurčený Beránek, který přišel, aby vzal na sebe pohanu a zemřel, aby došlo naplnění každé Slovo Boží, jež bylo kdy těmito spravedlivými muži vysloveno a které oni zastávali. Muselo to být. Nikdo jiný než Bůh sám to nemohl učinit. Přišel a zaujal to místo, aby vykoupil a dal věčný život každému synu Božímu, který zastával totéž Slovo a vzal na sebe pohanu.

Neexistoval nikdo, kdo by mohl vykoupit všechny syny Boží, kteří během časových období trpěli pohanění, avšak oni vírou již viděli příchod Vykupitele.

Job Jej viděl. Job tu stál a říkali: „Jsi tajný hříšník. Bůh tě trestá, protože jsi tajný hříšník.“

On však odpověděl: „Vím, že můj Vykupitel žije a na konci dnů se jako poslední postaví na zemi. A potom já, byť by i červi mé tělo zničili, v mém těle budu hledět na Boha.“

Jeho žena řekla: „Proč Mu nezlořečíš a nezemřeš? Vypadáš skutečně uboze a bídně.“

Odpověděl: „Mluvíš jako bláznivá žena“. Amen.

Tam byl a řekl: „Vím, že žije a na konci dnů povstane.“

Kdyby Ježíš nepřišel, nemohl by být Job vykoupen, neboť Pán byl od založení světa Beránkem, který byl zabit. ON znal Své místo. Znal Své postavení.

To také je důvod, proč Maria poznala toto postavení, když v onen den vyšla ven a řekla: „Kdybys byl tady, pak by můj bratr nezemřel.“

Odpověděl: „Tvůj bratr vstane.“

„Ano, Pane,“ odvětila, „při vzkříšení. Byl to dobrý člověk.“

Ježíš odpověděl: „JÁ přece jsem Vzkříšení. Věříš tomu?

Řekla: „Ano, Pane, věřím, že jsi Syn Boží, který měl přijít na svět.“

Zeptal se: „Kde jste Ho pochovali?“ Tu to vidíte. Ona to poznala!

Tato malá žena to neřekla jen tak. Z Marie vyhnal sedm ďáblů. Znala moc Boží, která dovedla vzít od ní pýchu, zatížení, a všechno, i sobeckého, vysoce školeného ducha, kterého měla a učinila z ní nové stvoření. Vyhnal z ní sedm ďáblů. Když poznali, kdo On byl a když Jej přijali, věděli rovněž, co pro ně mohl učinit.

Tak to i dnes činí. Přijměte to. To je to příští. Víte, co se stalo, když to dosvědčila. Ó, On zemřel kvůli všem těm, kdo pro totéž Slovo budou trpět. Byl ten jediný, kdo pro to mohl zemřít, neboť byl Slovem. Byl Slovem; Slovem, které se zjevilo. Ostatní z toho měli část, zde však byla plnost Božství. Ještě dnes je On tentýž. Žid.13, 8: „Ježíš Kristus tentýž jest včera, dnes i na věky.“ Naslouchejte, nyní skutečně přicházím ke konci. Musím, neboť jsem již pře- táhl čas.

ON nenapsal jediné slovo, že? Nenapsal slovo. Proč?

Protože On byl Slovo. Byl to, co jako Slovo bylo napsáno – byl uskutečněním Slova. Gloria! Teď se cítím dobře. On byl Slovo. Nepotřeboval nic psát. Byl Slovo, zjevené Slovo, které se oznámilo.

Řeknete: „Souhlasí to, bratře Branhame?“ Pohleďte, Jahwe tam stál, odvál vodu a vlny na stranu a postavil cestu, aby Izrael mohl projít. Popatřte: Jahwe pravil: „Utiš se, buď zticha.“ Když bouře hnala vlny proti břehu a ďábel nechal jít všechno vzhůru nohama, a On řekl: „Umlkni! Ztiš se!, tu Ho uposlechly vítr i vlny. ON byl Jahwe. Amen.

Jahwe nechal spadnout na zem pár kapek, aby se staly chlebem, který živil lidi. Vzal pět chlebů a dvě ryby a nakrmil jimi pět tisíc. ON byl to Slovo. Amen, Amen! On je Slovo a vždycky bude Slovo. Co se mne a mého domu týče, budeme sloužit Slovu.

Ó, chtěl bych hledět

na Toho, který za mne mřel…

Ano, neste pohanění Slova. Potupa provází Slovo. Zůstávejte věrni Slovu a neste pohanění. Modleme se.

Ježíši, jako v onen večer nedávno, Pane, volám: Ó Ježíši, co bys chtěl, abych činil? Co mohu dělat, Pane? Vidím tyto věci a poznávám hodinu, v níž žijeme. Co mohu dělat Pane? Co mohu dělat?

Modlím se za svoji malou církev zde, Pane. Myslím na ty malé ptáky ve vidění, na věci, jež byly a na ty ostatní ptáky, kteří byli větší. Byli to tři roviny z nich, Pane; když se však přiblížili andělé, nezůstala již žádná tíha. Ti malí poslové byli obdivuhodní, Pane, věřím však, že se k něčemu schyluje. Dej, ať se to stane, Pane. Formuj a tvoř nás, jak Ty bys chtěl. Jsme hlína a Ty jsi Hrnčíř.

Pane, jsme v tomto vánočním večeru vděčni za dar Boží. Neboť Bůh nám jej dal, tak tomu věříme ve svém srdci; ačkoliv k tomu přidali pohanskou pověru určitého dne a drží „křesťanskou mši“.

Nepřicházíme s vánočním mužem, vánočním stromkem a dekoracemi, nýbrž přicházíme ve jménu Pána Ježíše, abychom uctívali Boha nebes, který se stal Člověkem, byl v těle jako my a bydlel mezi námi, aby nás spasil. Nesl pohanění jména; nesl potupu kříže a dopustil, že světské zřízení vydalo Emmanuele na smrt, aby nám mohl přinést věčný život.

Kdo jsme my, Pane? Kdo jsme, že bychom se měli vyhnout pohanění? Ó Bože, učiň z nás statečné vojáky. Přenechávám tato slova Tobě, Otče. Byla snad kusá, neboť jsem unaven a vyčerpán. Avšak, Otče, odměň tyto lidi, kteří tu byli a naslouchali. Nechť síla, která našeho Pána vynesla a představila nám Jej v těchto dnech jako Zachránce, každého ducha, který tu je, oživí Pane, pro blízký příchod Pána Ježíše. Nechť tomu tak je, Otče.

Uzdrav nemocné a trpící, kteří mezi námi jsou. Uvaž rozbitá srdce, Pane, prošli jsme tak mnohým. Na mém srdci to zanechalo tak mnohé jizvy z těžkých bojů, Pane. Jsem starý bojovník. Pomoz mi, Pane, potřebuji tvoji pomoc. Možná, že toto všechno bylo k dobrému. Spoléhám na to, Pane. Pomoz mi, ó Bože, pomoz této církvi a požehnej nás společně.

Požehnej děti. Myslím na mnohé malé dnes, které někde jsou a nic nedostanou, a modlím se, abys byl s nimi a pomohl jim. Dej jim věčný život, Pane. To je vánoční dar, který bychom chtěli. Je to život Ježíše Krista. Ten má panovat a vládnout v mém srdci. To si přeji, Pane.

Požehnej nás nyní společně. Přenecháváme Ti tato slova. Ať kamkoli zapadnou, Pane, kde je nějaké srdce otevřené, nechť zrodí velkou dobu spasení, v Ježíšově jménu. Amen.

Jak mnozí Jej milují? Proč se nacházíme v takovém spěchu kvůli někde něčemu? Ó, já Jej miluji. Miluji Jej. Pane, co bys chtěl, že bych měl konat?

Nezapomeňte na bohoslužbu dnes večer. Víte nyní, co znamenají vánoce? Ó, toto je můj vánoční dar; toto Slovo. Pane, jen když se cele umím odevzdat, jen když se sám mohu odklidit z cesty, aby Tvé Slovo zde se mohlo vyjádřit, to je to největší, co znám.

Nuže, myslím, že mají něco, co by chtěli dát dětem. Předávám nyní bohoslužbu opět bratru Neville. Bůh vás žehnej.

 

**************
*******
*