Předchozí kapitola

OBĚŽNÝ DOPIS Srpen 1993

Co nejsrdečněji Vás zdravím v drahém jménu Pána Ježíše Krista slovem z 2. Tim. 2:19:

Ale však pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteříž jsou Jeho, a: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.“ (V něm. překl. Bible je místo znamení „pečeť“)

Jde o to, co Bůh sám vykonal a koná; o Jím položené základy a o Jeho Církev, kterou On sám buduje podle Mat. 16 na Svém sebezjevení.

V prvotním křesťanství zažili biblicky věřící uskutečnění toho, co Bůh ohlásil skrze proroky. Pán Svoji Církev vykoupil a buduje ji. K tomuto budování dosadil rozličné služby (1Kor 14:28; Ef. 4 aj.). Takoví muži jsou vzhledem ke svému božskému povolání označováni jako spolupracovníci Boží (1Kor 3:9).

Ústy proroka Izaiáše Pán řekl: „Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Aj, já zakládám na Sionu kámen, kámen zkušený, úhelný, drahý, základ pevný; kdo věří, nebudeť kvapiti.“ (28:16) (Podle něm překl. je místo kvapiti „nebude zahanben“.)

Bůh sám položil základní kámen pro stavbu Své Církve. On to je, kdo dosadí i závěrečný kámen (Zach 4:7). Ježíš Kristus je Úhelný (=základní) i Závěrečný kámen. On je ten První i ten Poslední, Alfa i Omega. O tomto základu píše apoštol v 1. Kor. 3:11: „Nebo základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus.“

Musíme dbát toho, jakým způsobem je na tomto svatém základě dále stavěno. Bohem dosazená pětinásobná služba je ten původní apoštolský vzor a potrvá až do dokončení Církve.

Apoštol se podrobněji zmiňuje o různých možnostech, jak může každý jednotlivec stavět. Obzvláště poukazuje na takové, kteří stavějí podle vlastního mínění a ne podle Božího plánu. Den soudu, tak dále dovozuje, rozhodne o takových zkouškou ohněm, zda to má trvání. To tedy nemá nic společného s dokonalým vytržením těch, kteří bez poskvrn a vrásek náležejí k Církvi Nevěstě a budou vzati před velkým soužením, nýbrž poukazuje již na den Páně, který s sebou přináší soud ohněm na ty, kteří zde budou zanecháni. Přitom se jedná, jak praví Písmo, o takové, kteří budou vychváceni z ohně a zúčastní se jen druhého vzkříšení. Zástup prvotiny věří, jak říká Písmo, a na tomto nejsvětějším základě víry je budován. Opravdovost jeho víry je již nyní prověřována ve všech zkouškách ke cti a oslavení Božímu při zjevení Ježíše Krista (1Pt 1:7).

Nikdo nechť neklame sám sebe a nedomnívá se, že bude moci být při vzetí a obstát před Pánem se svým vlastním konáním. To, co nebylo budováno podle původního božského vzoru, zanikne v plamenech. Před Bohem může skutečně obstát jen to, co přichází od Něho a co se stalo podle Jeho Slova a vůle. Vlastní konání neprospěje, i kdyby bylo sebepobožnější. Nic neplatí i takzvaná křesťanská jednání, která nejsou konána v souladu se Slovem. Bůh činí všechno podle Svého Slova a právě tak jednají všichni Jeho služebníci – jen podle toho, co On přikázal.

Církev je závislá na Kristu a Jemu jako Hlavě je podřízena, aby se skrze ní děla vůle Boží a bylo v Jeho díle pokračováno, dokud na konci nebude jako na počátku.

V Žalmu 118 bylo oznámeno, že tento Kámen bude staviteli zavržen. Pro Církev se však stal vyvoleným úhelným kamenem a všichni vpravdě věřící „jsou vzděláváni (budováni) jako kamení živé v dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Jezukrista.“ (1Pt 2:5).

Dříve, než apoštol Pavel učinil výrok v 2. Tim. 2:19, zaobíral se těmi muži, kteří přednášeli zvrácená učení, dokonce tvrdili, že se již stalo vzkříšení. Navzdory falešným učením, která přece vždy pramení z falešné inspirace, poukázal apoštol na to, že pevný, samým Bohem položený základ nepomine. Nehledě na to, co by se mohlo stát, pravá Církev Páně zůstává pod vedením Ducha Svatého a nese Jeho Pečeť. Pán zná ty Své, kteří se odvrátili od vší nespravedlnosti, a ti Jeho znají Jej.

Kdo byl Duchem zplozen ze semene Slova, náleží k božskému rodu a jen ten, kdo je z Boha zrozen, se může podrobit Bohu a božskému řádu a také se mu podvolí.

Rovněž i pokud se týče učení, zůstanou ve Slovu všichni, kteří jsou ze semene Slova zrozeni.

Ve Skutcích apoštolů 4 ospravedlňuje Petr, naplněn jsa Duchem Svatým, před hodnostáři a staršími lidu uzdravení člověka ochrnutého od narození a vyčítavě je obviňuje Slovem z Písma o stavitelích: „Známo buď všechněm vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kteréhož jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho jméno tento stojí před vámi zdravý. Tot jest ten kámen za nic položený od vás stavitelů, kterýž jest v hlavu úhelní. A neníť v žádném jiném spasení, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.“ (verš 10–12).

V Žalmu 118:24 je vyjádřeno zavrhnutí Úhelného kamene, jako by se stalo od Pána a jako zázrak před našima očima. Hned nato následují slova: „Tentot jest ten den, kterýž učinil Hospodin, a protož radujme se a veselme se v něm!“ Duchovní vůdci národa Izraelé naplnili toto místo Písma, a tím nastal den spásy pro veškeré lidstvo (Iz 49:8; 2Kor 6:2).

V úvodním Slovu je řeč o Pečeti. Náš Pán a Vykupitel byl to Slovo, které se stalo Člověkem – Synem člověka. ON nesl Pečeť Boží. „…nebo tohoť potvrdil Bůh Otec.“ (Jn 6:27) (Podle něm. překl. Bible: „Neboť toho Bůh Otec zapečetil.“)

Všichni vykoupení jsou znovuzrozeni k živé naději ze stejného semene Slova Božího zaslíbení (Jk 1:18; 1Pt 1:23). Jsou podle nitra, duše, skrze nadpřirozené působení Ducha Svatého bytostně Jemu rovni a budou zapečetěni na den vykoupení těla a proměněni (Ef 1:13). Církev jako celek nese Jeho pečeť a je domem – Církví živého Boha, sloupem a utvrzením pravdy (1Tm 3:15).

Apoštol Pavel vztahuje pečeť upřímně na ty, kteří pod jeho službou zažili Pána. „Bychť pak jiným nebyl apoštolem, tedy vám jsem; nebo pečeť mého apoštolství vy jste v Pánu. Odpověď' má před těmi, kteříž mne soudí, ta jest.“ (1Kor 9:2-3) (Podle něm. překl.: „Toť je mé ospravedlnění před těmi, kteříž mne soudí“)

Ovoce služby je vlastní legitimací, která nemůže být zrušena žádným argumentem. Jestliže přesto někdo soudí někoho, kdo je Bohem poslaný, jak to i Pavel musel bolestně zakusit, pak to nic nemění na skutečnosti, že zvěstováním z povolaných úst se děje Boží nadpřirozené působení v těch, kteří Slovo ve víře přijímají. Kritici, kteří jsou plni závisti a žárlivosti, škodí sami sobě a těm, kteří podléhají jejich vlivu. Bůh dopustil, aby skrze omylné muže vyšlo Jeho neomylné Slovo. Kdo chce kritizovat, najde něco u každého muže Božího.

Pavel mohl poukázat na božskou pečeť svého apoštolského úřadu, na ovoce své služby. To bylo jeho ospravedlnění vůči těm, kteří ho soudili. Kdo soudí takové, kteří jsou Pánem posláni, nedosáhne nikdy užitku Božího požehnání, které se rozlévá zvěstováním Slova; ba ještě více, takový člověk dosvědčuje svým vlastním jednáním, že pohrdá Božím rozhodnutím a že nemá žádný podíl na tom, co se děje skrze Bohem dosazenou službu. Stále ještě platí to, co je v Lukáši 10:16 napsáno o těch, které Pán sám povolal: „Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“

V této generaci jsme slyšeli mluvit k nám Pána – to TAK PRAVÍ PÁN Slova. Existovali muži Boží, kteří museli v souvislosti s dějinami spásy vykonat zvláštní příkaz. Jim bylo dáno živé Slovo živého Boha, které jen podávali dále. I my jsme zažili, že Boží originální Slovo bylo znovu postaveno na svícen. V žádné době lidských dějin nebyl plán Boží tak přehledně a dokonale zjeven jako na počátku a nyní na konci doby milosti.

Toto již není doba rozumového poznání, na kterém si lidé zakládají a které je nadýmá (1Kor 8:2), nýbrž prorocké období, v němž byla odhalena celá pravda Slova a všechna tajemství v něm skrytá.

Pavel píše sboru v Efezu: „Z čehož můžete, čtouce, porozuměti známosti mé v tajemství Kristovu kteréž za jiných věků nebylo známo synům lidským, tak jako nyní zjeveno jest svatým apoštolům Jeho a prorokům skrze Ducha.“ (Ef 3:4-5) Bůh měl proroky ve Starém zákoně, skrze které předpovídal, co se stane. Proto stojí psáno: „Zákon a proroci až do Jana, a od té chvíle království Boží zvěstuje se, a každý se do něho násilně tiskne.” (Lk 16:16)

V Novém zákoně to jsou apoštolové a novozákonnní proroci a učitelé, kteří prorocké Slovo pod vedením Ducha Svatého zařazují. Protože proroctví má více oblastí, je o prorockých duchách řeč v množném čísle: „Nebo můžete všickni, jeden po druhém prorokovati, aby se všickni učili, a všickni se potěšovali. Duchovéť pak proroků prorokům poddáni jsou.“ (1Kor 14:31-32)

Podobnou formulaci nacházíme také v poslední kapitole Písma svatého: „I řekl mi: Slova tato jsou věrná a pravá, a Pán Bůh svatých proroků poslal anděla svého, aby ukázal služebníkům svým, co se díti musí brzo.“ (verš 6) (Dle něm. překladu Bible: „…Pán Bůh prorockých duchů.“)

Existuje všeobecně pomazání Ducha svatého, které spočívá na věřících; existuje devět darů Ducha (1Kor 12) a devět ovocí Ducha (Gal 5) a existuje duch proroctví, který vykládá rozmanitost prorockého Slova Církvi. Povšimnutíhodné je, že i slovo „služebníci“ je psáno v množném čísle, jedná-li se o zjevení toho, co má Bůh sdělit v biblickém proroctví Své Církvi. Je totiž psáno: „…aby ukázal služebníkům Svým, které věci měly by se díti brzo.“ (Zj 1:1)

Co bylo zvláštním způsobem zjeveno skrze nějakého služebníka Božího, ať proroka nebo apoštola, např. Pavla, Jana, Branhama a jiné, je určeno pro celou Církev a Jím dosazeným služebníkům se toho dostává rovněž skrze zjevení. Je to vždy tentýž Duch Svatý, který se ohlašuje mnohonásobným způsobem. Do Jeho působení jsou zahrnuty rozličné oblasti.

V tomto prorockém věku působí Duch proroctví obzvláštním způsobem. Nyní nejde o to, jak je to zdůrazňováno v charismatických shromážděních, aby se všichni věřící stali proroky a aby všichni jako na povel prorokovali, jde více o to, aby se všichni praví věřící podřídili vedení Ducha Svatého a skrze Ducha proroctví dostali ze Slova zjeven dějinně spásný prorocký vývoj.

K čemu lidem prospěje, jestliže ostatním prorokují to, co sami přichystali, a potvrzují své vlastní myšlenky ještě tím «Tak praví Pán»? Je to dobře míněno, ale je to pobožný podvod. Prorok Jeremiáš a prorok Ezechiel tuto oblast obzvlášť popsali.

V Ezechieli 13 byl prorok Boží vyzván: „Synu člověčí, prorokuj proti prorokům Izraelským, kteříž prorokují, a rci prorokujícím z srdce svého: Slyšte Slovo Hospodinovo: Takto praví Panovník Hospodin: Běda prorokům bláznivým, kteříž následují ducha svého, ješto však nic neviděli … Vídají marnost a hádání lživé. Říkají: Praví Hospodin … Zdaliž vidění marného nevídáte, a hádání lživého nevypravujete? A říkáte: Praví Hospodin, ješto jsem Já nemluvil. Pročež takto praví Panovník Hospodin: Protože mluvíte marnost, a vídáte lež, protož aj, Já jsem proti vám … Proto, proto, že v blud uvedli lid můj, říkajíce: Pokoj, ješto nebylo žádného pokoje … Ty pak, synu člověčí, obrať tvář svou k dcerám lidu svého, kteréž prorokují z srdce svého … lhouce lidu mému, kteříž poslouchají lži … a vytrhnu lid svůj z ruky vaší, tak abyste jich nemohly více loviti, i zvíte, že Já jsem Hospodin … Protož nebudete vídati marnosti, a s hádáním nebudete se obírati více; nebo vytrhnu lid svůj z ruky vaší, i zvíte, že Já jsem Hospodin.“

Jakkoli i krásně může znít přání ve 4. Moj. 11: „Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin Ducha Svého na ně!“ (verš 29), ptá se Pavel: „Zdaliž jsou všickni apoštolé? Zdali všickni proroci? Zdali všickni učitelé? Zdali všickni divy činí? Zdali všickni mají dary k uzdravování? Zdali všickni jazyky mluví? Zdali všickni vykládají?“ (1Kor 12:29-30) Tentýž Pavel řekl: „Chtěl bych pak, abyste všickni jazyky mluvili, ale však raději, abyste prorokovali…“ (1Kor 14:5). Duch je zaslíben všem (Sk 2:38-39), avšak ne všichni jsou proroci.

Apoštol píše: „A protož když by se sešla všecka Církev spolu, a všickni by jazyky mluvili, a vešli by tam i neučení neb nevěřící, zdaliž neřeknou, že blázníte?“ (1Kor 14:23) Bůh má určitý řád.

Za prvé existuje dar proroctví, který slouží k budování Církve a v něm jsou obsaženy vždy tři věci: budování, napomínání a potěšování (verš 3).

Za druhé existuje dar proroctví, jímž jsou zjevovány myšlenky a úmysly nevěřících, přicházejících ke shromáždění. „… a tak tajnosti srdce jeho zjeveny budou, a padna na tvář, klaněti se bude Bohu, vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi.“ (14:25) Kde se to až doposud stalo, že by nevěřící přišli do shromáždění, jejich předsevzetí a tajné myšlenky jejich srdcí byly odhaleny, kteří by pak následkem přemožení padli na svou tvář a vyznali: „Bůh je ve vašem středu.“? Lidé ve skutečnosti prorokují jako ve dnech Achaba, aniž by si toho byli vědomi, že je to lživý duch, který pravého Božího Ducha jen napodobuje.

Za třetí existují „proroci, přičemž vždy jen dva neb tři ať mluví … Pakliť by jinému tu přísedícímu zjeveno bylo, první mlč.“ (1Kor 14:29-30) Může se stát, že je prováděna prorocká služba, přičemž není zasaženo jádro, ale je zjeveno někomu jinému, který poslouchá.

Mluví-li Boží Duch, pak to není opakování biblických veršů nebo jiných zbožných výroků, není to řeč o zelených pastvinách a čerstvé vodě – to je již v Žalmu 23, nýbrž je to něco docela konkrétního, co Bůh sděluje Církvi. To, co je v Písmu již napsáno, může být z něho kázáno, učeno a vykládáno.

Mnozí jsou svědky toho, že prorockou službou bratra Branhama bylo řečeno naprosto konkrétně jednotlivcům v modlitební řadě skrze zjevení Ducha, kdo oni jsou, odkud přicházejí, co je jejich žádostí, co zamýšleli atd., atd., přesně tak, jak se to dělo v prorocké službě našeho Pána, když mluvil s Natanaelem, se Šimonem Petrem, s ženou u studny a ve všech ostatních známých případech. Bůh je vždy zcela konkrétní. Zde neexistuje žádné tápání, žádné domnívání se, přičemž pak je vina svalována na ty, kteří domněle neuvěřili, pakliže se ohlášené věci nestaly. Duch Boží je Duch pravdy, před Ním si jsou minulost, přítomnost i budoucnost rovny.

Dá se lehko zjistit, kde působí Duch Boží: totiž tam, kde jsou lidé uváděni do zjeveného Slova a tím do vůle Boží. Musíme se učit rozeznávat mezi tím takzvaným charismatickým působením Ducha, kde každý jde svou vlastní cestou dále a zůstává v převzatých učeních, a mezi opravdovým působením Ducha Svatého, jímž jsou všichni uváděni na Boží cestu a na biblický základ.

Je potřebné, abychom poznávali nejen znamení doby, nýbrž i posla a poselství ze srdce přijali. Ten, na kterém Duch Boží nyní skutečně spočívá, bude také věřit tomu zaslíbenému a bude mít pravé svědectví Ježíšovo, které je jedině vyjádřeno duchem proroctví „…byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro Slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista.“ (Zj 1:9b) „Svědectví pak Ježíšovo jestiť duch proroctví.“ (Zj 19:10b)

Žel je nutno si povšimnout toho, že prostí věřící jsou od vlastního Božího konání odváděni zbožným podvodem lidmi, kteří se tváří jako proroci a lidem předvádějí jen vítr. I nyní existuje dostatek stavitelů, kteří jsou velmi zaměstnáni, ale zavrhují Závěrečný kámen, přesto, že o Něm mluví a káží a příchod Pána očekávají. Teorie je často na míle vzdálena od praxe.

Čteme zde například slibný titulek «Filozofické křesťanství nebo prvotní křesťanství». Co potom následuje ve výkladu, má skutečně víc společného s filozofováním, než s prvotním křesťanstvím. Co všechno je označováno za „apoštolské“ a přece při bedlivém zkoumání nemá s apoštoly nic společné ho. Všude se mluví o biblické pravdě a učení, avšak jak je tomu ve skutečnosti?

Kdo se v duchovních věcech spoléhá na rozum, bloudí. Božský obsah Slova může být objasněn jen skrze zjevení Ducha. Ať by sebe více zdůrazňovali, že jsou v pravdě, mohou to být stále ještě samozkonstruované, ze souvislosti vytržené, částečné pravdy. Musíme vstoupit na božskou půdu zjevení, odebrat se do nejsvětější svatyně před Boha a nechat Jej k nám mluvit skrze zvěstování Slova a Ducha. Trojnásobné svědectví krve, Slova a Ducha náleží k sobě (1J 5:5-8; Ef 5:26-27; Jn 3:3-7). Nadále platí: Pán zná ty Své. Oni slyší Jeho hlas a následují Jej.

Navzdory všem výkladům a nebiblickým učením nepomine stavba Boží – Církev, která je sama utvrzením a sloupem pravdy. Tam náleží pečeť Boží a ti Duchem zapečetění, neboť oni tvoří Církev-Nevěstu jako zástup přemožitelů, který bude vytržen.

Další kapitola