Starý a Nový Zákon a dědicové Boží

„Ježíš Kristus jest včera i dnes, tentýž i na věky.” (Žid.13:8)

Srdečně vás všechny zdravím slovem z Žid.1:1-2: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého, kterého ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil”.

Bible je složena ze Starého a Nového Zákona. Bůh ve Starém Zákoně stanovil skrze Své proroky, co zamýšlel ve Svém spásném plánu. V Novém Zákoně je od první kapitoly dokazováno, že se naplňuje všechno, co Bůh zaslíbil ve Starém Zákoně. Tak jako je v závěti ustanoveno, kdo jsou dědicové, a co komu připadne, tak On nechal ve Svém Slově sepsat, co je určeno Izraeli a co církvi z národů.

V1.Moj.15:4 dal Bůh ten Pán Abrahamovi, tomu otci víry, zaslíbení, že mu daruje vlastního dědice. “I uvěřil Abraham Pánu, a počteno mu to za spravedlnost” (v.6). V 1.Moj.18:10 čteme: “Za rok touto dobou se jistě k tobě navrátím, a hle, tvá manželka Sára bude mít syna.” U Abrahama víra a poslušnost spolupůsobily; proto byl také ochoten Izáka, svého dědice, obětovat: “Tak o tom smýšlel, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísit; odkud jej také jako z mrtvých vzkříšeného přijal” (Žid.11:19). Na základě jeho poslušnosti víry přísahal Pán při Sobě samotném, že požehná všechny národy na Zemi: “Skrze sebe samého přísahám, praví Pán, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, který je na břehu mořském; nadto dědičně vládnout bude símě tvé branami nepřátel svých. Ano požehnáni budou v semeni tvém všechny národy země, protože jsi uposlechl hlasu mého” (1.Moj.22:15-18).

Apoštol Pavel se na věrnost a pravdivost Boží odvolává a píše: “A tak Bůh, chtěje dostatečně ukázat dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu” (Žid.6:13-17).

V Gal.3:7 označuje ty věřící jako syny Abrahama a potvrzuje to ve 29. verši: “A když Kristovi jste, tedy símě Abrahamovo jste, a podle zaslíbení dědicové.” On píše o tajemství Krista s církví: “Totiž že by měli být pohané spoludědicové a součástí téhož těla, i spoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu skrze evangelium” (Ef.3:4-6). Těm dědicům jsou určena Boží zaslíbení skrze Ježíše Krista.

Pravá víra je zakotvena jen v Božích zaslíbeních. Pravé Boží děti, ti skuteční dědicové Ježíše Krista, věří každému Božímu slovu, věří každému zaslíbení. V Řím.9:8 ten apoštol píše: “To jest, ne všichni ti, jenž jsou tělesní synové Abrahama jsou také synové Boží, ale kteří jsou synové Božího zaslíbení, ti se počítají za símě Abrahamovo” a dokládá to v Řím.8:17: “A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však tak, jestliže spolu s ním trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.”

Také tato myšlenka je velice vzácná: “A tak již nejsi sluha, ale syn, a poněvadž syn, tedy i dědic Boží skrze Krista” (Gal.4:1-7). Nejprve zaslíbení, potom naplnění; nejprve při Spasiteli, potom při spasených. Tak to bylo na počátku Nového Zákona: Marie nalezla milost u Boha (Luk.1:30). Ona věřila slovu zaslíbení (Iz.7:14), které jí zvěstoval anděl Gabriel. Zároveň na ni sestoupil Duch Svatý a verš 31 se naplnil: “A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš (hebr. Jahshua)”. Tak se naplnil Ž.22:10: “Ježto Ty jsi, který jsi mne vyvedl z života” (v něm. př. Bible: “… který jsi mne matce vložil do klína …”). Narozením Krista začal den spásy a milosti (Iz.49:8; 2:Kor.6:2). Slovo se stalo masitým tělem a přebývalo mezi námi (Jan.1:14). “Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, ale milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se” (v.17). Apoštol Pavel píše, že zaslíbení, které dal Bůh otcům, “již naplnil nám, synům jejich, vzkříšením Ježíše” (Sk.13:32). Náš Pán a Spasitel prolil Svou drahocennou krev, zemřel za nás a tak nám daroval spasení. ON všechny syny a dcery pojal jménem do Své závěti.

Tak tomu věří ten krví Božího Syna spasený zástup. Přijímá slovo jako semeno (Luk.8:11), Duch svatý v nás plodí nový život a my jsme jako synové a dcery Boží znovuzrozeni k živé naději, jak je psáno: “Znovuzrozeni jsouce ne z porušitelného semene, ale z neporušitelného, totiž skrze živé slovo Boží a zůstávající na věky” (1.Petr.1:23). Jakub to popisuje následovně: “ON proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy, k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření Jeho” (Jak.1:18). Tak se plní slovo z Iz.53:10 při spasených: “… a símě Jeho sloužit Mu bude” (Ž.22:31).