Oběžný dopis - Jaro 2005
/ Ewald Frank
Sprache tschechisch
Andere Sprachen
4. Bod 3
Že vysocí hodnostáři katolického kostela, především papež Jan Pavel II. ve své právě vydané knize přirovnávají potrat k holocaustu, nevyvolalo jen u všech židovských organizací, nýbrž u všech myslících lidí odpor.
Zcela veřejně se všude diskutuje o tom, co má přerušení těhotenství, které žena v nouzové situaci podstoupí v prvních třech měsících, jak to bylo zákonodárstvím legitimně a beztrestně uloženo, společného s odporným nezákonným ponižováním, trýzněním a kremací milionů Židů? Nejde o to, bagatelizovat potrat, ale těm ženám a dívkám, které např. byly znásilněny, jak se to stalo milionkrát při vpádu sovětských vojsk 1945, musí být přiznáno, aby za sebe rozhodly. Někteří se dokonce ptají: „Existuje vůbec hromadná vražda ,nenarozeného života‘, o čemž již léta duchovenstvo a laické organizace vedou diskuse“? Mnozí se ptají, jak jen mohou mluvit o ,usmrcování nenarozených životů‘ a miliony žen paušálně označovat za „vražedkyně dětí“ a pak ještě to srovnávat s miliony Židů, kteří při holocaustu byli vyvražděni? Jiní chtějí tomuto srovnávání přímo odporovat, a ptají se dále: Existuje vůbec „nastávající „život“? Nebo existuje nastávající, utvářející se tělo? O tom se urputně dohadují. Je to obtížné téma. Hlavní otázka je, jaký účel má taková „morálka“. Mají tím být lidé zotročeni a odsouzeni ke špatnému svědomí?
Co k tomu říká Svaté Písmo? Podle 1.Moj.1:26-28 stvořil Bůh Adama ke Svému obrazu. Potom zformoval jeho přírozené tělo ze země a vdechl mu do nosu dech života, a tak se stal Adam duší živou. Každé dítě vzniká oplodněním v mateřském těle, což odpovídá Božímu pořádku stvoření: „Buďte plodní a množte se!“ – až je dítě celé. Narozením a prvním dechem, tak je to také potvrzeno, začíná vědomý vlastní život duše novorozence jako osoby. Každý člověk, tak se argumentuje, vchází do svého osobního života na Zemi prvním dechem a končí jeho posledním dechem. Při pohřbu se do hrobu ukládá pouze tělo, ten člověk sám, který v tom těle přebýval, je dávno opustil a je na druhé straně.
Já i vy všichni, kteří jste s tímto problémem nikdy nebyli sami konfrontováni, můžeme Bohu jen děkovat. Všem, kteří s tím měli nouzi, by mělo být tímto pomoženo a dán pokoj do jejich duše. Kdo není zasažen, nemá ani jako instituce nebo jednotlivec právo do toho mluvit. Ten farizejský způsob je žel ještě dnes rozšířen, ale nikomu nepomáhá. Ostatně, dokud trvá čas milosti, je odpuštění pro všechny, kteří přijdou k Pánu.
Co stojí za zamyšlení, je, že v tomto čase byla zveřejněna kniha, kde se uvádí, že např. v USA byly vyplaceny miliony dolarů jako odškodnění pro více než 11000 dětí zneužívaných 4000 kněžími katolického kostela. Proti kněžím, kteří se provinili v různých diecézích, jsou vedeny procesy. Jak se s tím má světová veřejnost vyrovnat? Nemá být porovnávání potratu s holocaustem elegantním manévrem k odpoutání pozornosti od té zvrácenosti, že z nepřirozeného spojení jako jsou pedofilie a homosexualita, žádní lidé se nemohou narodit? Za žádných okolností nesmí docházet k tomu, aby vedení do bludu pod náboženským pláštěm, se u věřících setkávalo s pochopením!
Je přece zvláštní, že Bible není vůbec citována. Musí nám být dovoleno, zmínit 1.Tim.4:1-3, kde je celibát, zákaz manželství, označen za démonické učení, neboť je to proti pořádku stvoření, které satan sám zmátl! Toto učení bylo pro kněžstvo zavedeno kostelem roku 1079. Kdo pozbavuje platnosti ta přirozená pravidla, která sám Stvořitel stanovil, automaticky neuspořádaně, nepřirozeně jedná, směřuje proti pořádku stvoření. Tak tomu bylo již ve dnech Sodomy a Gomory – Pavel o tomto tématu píše v Řím.1:18-32 – a to je také pro tento konečný čas předpověděno (Luk.17:22-37).
Právě ten polský papež, který se narodil ve vesnici Wadowice blízko města Krakov a jako mladý kněz žil nedaleko tábora smrti Osvětim, o tom jistě musel něco vědět. Ve své knize pranýřuje nacisty a komunisty a nad mnohým jiným se pozastavuje, ale není tam k nalezení jediné slovo o postoji a mlčení „válečného papeže“ Pia XII. a katolického kostela a o jeho odpovědnosti za holocaust. Jakou cenu pak vůbec má „Mea Culpa“ (přiznání viny)? Byla ta prosba o odpuštění za pronásledování Židů a křesťanů v „Jubilejním roce 2000“ jen vyznáním rtů? Římský kostel během těch staletí, nad čímž se pozorní pisatelé pozastavují, při těch již narozených, při lidech, kteří existovali, milionkrát nic takového neudělal. Představoval se jako jediný spásný, práva jiných nikdy nerespektoval, nedovoloval svobodu víry a slova, lidskou důstojnost jiných neuznával. A nyní pak mluví o „ochraně a úctě k nenarozenému životu“! Není to paradox? Anebo že by přece jen existoval proces myšlení?