Mocný Bůh odhalen před námi
William Branham
1. Část 1.
Napsal jsem si některá biblická místa, o nichž bych chtěl s vámi mluvit, a spoléhám na to, že Bůh naši chabou snahu požehná. Mnozí se divili, že jsme tak svérázní a hlasití. Víte, tohle je trochu jiná konference, než ty, na které jsou lidé zvyklí. Jinak je všechno jednotné a suché. Ale když my přicházíme do těchto shromáždění, jako nyní je to již několik let, co se konají, je mi to výsadou, a my nevíme přesně, jak by to mělo probíhat, potom prostě přijdeme a předáme se Bohu. To je všechno, čeho jsme schopni; ostatní dělá On. Takto nahlíženo, jsme lid jednající zvláštním způsobem.
Nedávno někdo řekl: „Víš, jste skutečně podivíni."
Odpověděl jsem: „Také si to myslím."
Vzpomínám si na konferenci, kde mi vyprávěl bratr Toy o jednom Němci. Ten obdržel křest Ducha svatého. Příští den dokonce pozdvihl ruce na svém pracovišti, chválil Pána, mluvil v jazycích, a choval se ještě jinak dost divně. Nakonec šel kolem jeho šéf a ptal se: „Heini, co se s tebou děje?"
On odpověděl: „Ó, byl jsem zachráněn. Srdce mi přetéká radostí."
Nato ten druhý mínil: „Tos musel být tam u těch, co mají „uvolněné šrouby".
Odpověděl: „Ano! Čest buď Bohu! Dík Pánu za ty šrouby. Vyšroubuj je z nějakého auta, které jezdí po ulici. Pak z toho máš jen haldu šrotu." Víte, že je to přesně tak.
Když jsem šel jednou v Los Angeles po ulici, viděl jsem muže, který měl na hrudi štít s nápisem: „Jsem bláznem pro Krista." Každý se za ním ohlížel, pozoroval jsem, jak se ohlíželi a sledovali ho, když je míjel. Myslel jsem si, měl bych ho napodobit. Na zádech měl nápis: „Čí blázen jsi ty?" Myslím, že ostatním připadáme nějakým způsobem zvláštní. Ale víte, svět se dostává do takové dráhy, že lidé všechno, co je jiné a jim se zdá zvláštní, mají za zvrácené. Obvykle musí Bůh učinit něco mimořádného, aby lidi přivedl zpět k Bibli.
Umím si představit, že Noe byl pro vědecký věk, ve kterém žil, takovým ,uvolněným šroubem‘, neboť oni mohli dokázat, že v nebi nebyla žádná voda. Ale Bůh řekl, že tam bude, a protože to Noe kázal a věřil tomu, stal se ,uvolněným šroubem‘. Právě tak si umím představit, že když šel Mojžíš do Egypta, připadal faraonovi jako takový šroub. Avšak pomyslete, že tak připadal i faraon Mojžíšovi. To chápeme.
Sám Ježíš byl shledán jako kacíř. To souhlasí. Martin Luther byl pro katolický kostel takovým šroubem, a John Wesley pro anglikány. Nastal čas pro další ,uvolněný šroub‘, nemyslíte si to také? Ale než tu bude nějaký šroub, musí tu být také matka, do které se zašroubuje. Noe byl takovým šroubem. Matka ten šroub pevně drží. Něco stáhne dohromady a pevně drží. Noe byl schopen všechny, kteří věřili, převést ze soudu do korábu, protože on byl takovým ,šroubem’.
Vidíme, že Mojžíš vytáhl církev ven z Egypta, protože i on byl šroubem, tak to je. Myslím, že nyní potřebujeme šroub, který vytáhne Nevěstu ven z církve. Potřebujeme nějaký další.
Jsme zvláštní lid. Myslel jsem, že dnes večer, dá-li Pán, se pokusím číst některá biblická místa, která se k tomu hodí. Budu k vám mluvit jen krátce, chtěl bych vám však ukázat, proč jsme takový zvláštní lid.
Otevřeme nyní Fil.2:1-8 a 2.Kor.3:6. Čteme z Písma, protože věříme, že je to Boží Slovo. Než budeme číst, skloníme hlavy k modlitbě.
Milostivý nebeský Otče, jsme dnes privilegovaný lid, protože žijeme v tomto období a poznáváme věci, které se dějí před našimi zraky, a protože víme, že je velice blízko čas, kdy se Ježíš vrátí pro svoji církev. Ó, to přemáhá naše srdce.
Zatímco dnes večer otvíráme ty stránky, prosíme o to, abys nám objasnil souvislost z textu. Nechť Duch svatý zjeví našim srdcím ty věci, které jsou dobré a Bohu libé. Prosíme o to v Ježíšově jménu. Amen.
Chtěl bych vás o něco poprosit. Obyčejně jsou má přání poněkud zvláštní. Doufám, že vás nebudu prosit o něco jedinečného. Ale jestliže přísaháme u vlajky, stojíme. Když vlajka stoupá vzhůru, stojíme v pozoru. To tak má být. Stojíme, abychom vzdali čest. Povstaňme tedy, zatímco budeme číst Slovo. Prosím. 2.Kor.3:6-18:
Který i hodné nás učinil služebníky Nového Zákona, ne litery, ale Ducha. Nebo litera zabíjí, ale Duch obživuje. Jestliže pak přisluhování smrti, literami vyryté na deskách kamenných, bylo slavné, tak že nemohli patřiti synové Izraelští v tvář Mojžíšovu, pro slávu obličeje jeho, která pominouti měla, i kterak by ovšem přisluhování Ducha nemělo být slavné? Nebo jestliže přisluhování pomsty slavné bylo, mnohem se více přisluhování spravedlnosti rozhojňuje ve slávě. Nebo to, co bylo oslaveno, aniž oslaveno bylo v té částce, u přirovnání této předůstojné slávy. Nebo jestliže to pomíjející bylo slavné, mnohem více to, co zůstává, je slavné. Proto takovou majíce naději, mnohé svobody v mluvení užíváme, a ne jako Mojžíš kladl zástěru na tvář svou, aby nepatřili synové Izraelští k cíli té věci pomíjející. Pročež ztupeni jsou smysly jejich. Nebo až dodnes ta zástěra v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Proto až dodnes, když čten bývá Mojžíš, zástěra je položena na jejich srdci. Než jak by se obrátilo k Pánu, odňata bude ta zástěra. Nebo Pán je Duch ten, a kde je ten Duch Páně, tu i svoboda. My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.
Z Fil. 2 čteme 1.-8. verš:
Proto jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky, jestli která společnost Ducha, jsou-li která střeva a slitování, naplňte radost moji, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější než sebe majíce. Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, co jest jiných. To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši, který jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijal, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže.
Modleme se. Nebeský Otče, učiň toto mocné slovo, které bylo dnes večer z Tvého svatého Písma čteno, v našich srdcích realitou, abychom odtud šli jako ti jdoucí do Emauz, kteří řekli: „Zdali nehořela naše srdce, když On s námi na cestě mluvil?" My o to prosíme ve jménu Ježíše. Amen. Posaďte se.
Je to pozoruhodný text, ale myslím, že se k této příležitosti hodí. Chtěl bych hovořit na téma „Ten mocný Bůh je před námi odhalen" .
Dokud bude člověk existovat, bude jeho srdci hlad, dozvědět se, odkud přichází, z jakého důvodu je zde a kam jde. Na to může dát odpověď jen Jeden: Ten, který ho zplodil. Člověk chtěl vidět Boha odedávna.