Oběžný dopis Prosinec 2007
/ Ewald Frank
Язык: Чешский
Другие языки
2. CÍL PŘED OČIMA
Naším hlavním tématem je a zůstává příchod Ježíše Krista a s tím spojené vyvolání a příprava Církve-Nevěsty pro setkání s nebeským Ženichem. Předpokladem je dokonalý soulad s Bohem a Božím Slovem pod přímým vedením Ducha Svatého. Zcela na závěr musí být a také budou všichni praví věřící jedno srdce a jedna duše jako na počátku (Sk.4:32). V pravé Církvi-Nevěstě na konci nemůže být žádné cizí učení ani falešní bratři.
Jak bylo již tak často řečeno, musí to být i nyní zopakováno: Každé učení a praxe v Církvi Ježíše Krista musí být a bude v souladu s Božím Slovem. Poslední křest bude vykonán na jméno Pána Ježíše Krista právě tak, jako byl letničního dne nařízen ten první. (Sk.2:38-41). Původní církev z apoštolských časů zůstává v učení a praxi jediným platným vzorem.
Je známé, že se každý kostel a svobodný kostel odvolává na Bibli, ale přesto mají svá vlastní učení a náboženské tradice. Sjednocení v ekumenii je jednota s Římem. Pro Církev Ježíše Krista ale platí skutečně jen to evangelium, jaké vyšlo z Jeruzaléma a je dosvědčeno v Písmu Svatém.
Co se týká příchodu našeho Pána, Spasitel nejprve přijde ve spojení s Nevěstou jako Ženich, jak to je popsáno v Mat. 25: „Aj Ženich přichází!“ a jak On sám zaslíbil: „Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan.14:1-3). ON zde tedy nemluví o nějaké zvěsti, učení nebo zjevení, nýbrž o Sobě samém jako Ženichovi naší duše, který se vrátí tak, jak je to zcela jasně popsáno v 1.Tes.4:13-17 a Sk.1:11. Potom moudré panny, které jsou připraveny, vejdou s Ním na svatbu (Mat.25:1-10; Zj.19:6-10). To bude absolutní realita.
Jestliže se jedná o čas, čteme ve Svatém Písmu: „O tom pak dni a hodině té nižádný neví…“ (Mat.24:36). Tudíž se nejedná o nějaké rozmezí let, nýbrž zcela jasně jde o „jeden den“ a „jednu hodinu“. Podle 1.Kor.15:52 se to dokonce stane v „jediném okamžiku“!
„Tehdy dva budou na poli…Dvě budou ve mlýně při žernovu…V tu noc budou dva na loži jednom, jeden bude vzat, a druhý zanechán.“ (Mat.24:37-41; Luk.17:34-37).
Stále znovu ten apoštol vyzýval věřící, že musejí vytrvat až do „dne našeho Pána Ježíše Krista“ (1.Kor.1:7-8; 2.Kor.1:14; Fil.1:6; Fil.2:16). Svého spolupracovníka Timotea apoštol naléhavě napomíná: „…abys ostříhal přikázání tohoto, chovaje se bez poskvrny a bez úhony, až do zjevení se /parúsia/ Pána našeho Ježíše Krista.“ (1.Tim.6:13-14)
Podle Mat.24 náš Pán usedl na hoře Olivetské a odpovídal na otázky svých učedníků: „Pověz nám, kdy to bude, a která znamení budou příchodu tvého /parúsia*/ a skonání světa?“ Aby nás varoval před oklamáním, řekl náš Pán: „Vizte, aby vás žádný nesvedl… mnozí falešní proroci povstanou, a svedou mnohé. Tehdy řekl-li by vám kdo: Aj, tuto jest Kristus, anebo tamto, nevěřte. Neb jako blesk vychází od východu slunce, a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod /parúsia*/ Syna člověka.“ Amen! Amen!
Apoštol Pavel toto téma opakovaně probíral ve svých dopisech sborům; obzvlášť důkladně se jím pod vedením Ducha Svatého zabýval v 1.Tes.4. Zaprvé se mu jednalo o to, aby si ti milí bratři nedělali starosti o ty, kteří zesnuli v Kristu. Zdůrazňuje: „Nebo jako věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, tak Bůh i ty, kteří by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ (V.13-14).
Jako ti starozákonní svatí při vzkříšení Ježíše Krista vyšli podle Mat.27:45-54 ze svých hrobů a zjevili se mnohým ve svatém městě, tak při Jeho příchodu nejprve vstanou ti, kteří zesnuli v Kristu a my, kteří žijeme a pozůstaneme, budeme proměněni a s nimi vyneseni vzhůru vstříc Pánu na oblacích (1.Tes.4:17). I to bude realita!
*Parúsia, v řečtině znamená: tělesný příchod, tělesná přítomnost. V Novém Zákoně je to zmíněno s ohledem na příchod Krista patnáctkrát.
V 15. verši klade apoštol důraz na to, že věřícím nesděluje své vlastní mínění, nýbrž zdůrazňuje to TAK PRAVÍ PÁN: „Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli.“ Jasněji to nemohl říci! Potom následuje hlavní sdělení: „Nebo Pán sám – nikoliv zvěst, ne zjevení, nýbrž Pán sám –, který řekl: „Vrátím se a poberu vás k sobě!“ – s zvukem ponoukajícím k probuzení, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví, kteříž jsou v Kristu, vstanou nejprve.“ To bude realita. Každý, kdo věří a učí, že Ježíš Kristus již přišel, je očividně podveden lživým duchem a podvádí ostatní, neboť mění význam jasných výpovědí Písma, jak to Satan činil odjakživa.
Enoch, sedmý Adamův potomek, je nám dán jako příklad pro vytržení: „Věrou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, proto že jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.“ (Žid.11:5). To byla víra jako zjevení, která vyústila v realitu. U Enocha bylo vše realita: jeho víra, Boží zalíbení, a konečně jeho vytržení. Právě tak i my musíme být nalezeni ve víře a ve vůli Boží, aby na nás spočinulo Boží zalíbení, než budeme moci být vytrženi.
Jak evangelia dosvědčují, Syn Boží se modlil: „Ne má vůle, ale Tvá se staň!“ Při Jeho křtu na Něho sestoupil Duch Boží a zazněl hlas s nebe řkoucí: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat.3:16-17). Již na samém počátku přinesl Ábel oběť, a zalíbil se Bohu. (1.Moj.4:4). V celém Starém Zákoně se při obětování jednalo o to, zalíbit se Bohu. (3.Moj.1:3; 3.Moj.19:5; 3.Moj.22:2 aj.). Vzdor všem požehnáním, která lid izraelský během svého putování pouští prožil, vzdor všem obětem, které přinesl, byl vynesen nakonec smutný rozsudek: „… Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu.“ (1.Kor.10:5).
Skrze proroka Samuele nám Bůh oznamuje, co je pro Něho skutečně důležité: „Zdali libost takovou má Pán v zápalech a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Páně? Aj, poslouchat lépe jest, nežli obětovat, a ku poslušenství stát, nežli tuk skopců přinášet.“ (1.Sam15:22).
Na hoře Proměnění rovněž zazněl Boží hlas ze světlého oblaku: „Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, Toho poslouchejte.“ (Mat.17:5). Všichni synové a dcery Boží, kteří Jej poslouchají, se nechají pokřtít ve vodě a prožijí křest Duchem, budou chodit ve vůli Boží a budou mít Boží zalíbení, neboť jsou předurčení podle zalíbení Jeho vůle (Ef.1:5). Enoch putoval s Bohem, měl Jeho zalíbení, byl vytržen a již nebyl na Zemi k nalezení. Stejně tak tomu bude se všemi, kteří mají účast na prvním vzkříšení a vytržení. Ti v Kristu zesnulí budou vzkříšeni, ti v Kristu žijící budou proměněni a vytrženi vstříc Pánu na oblaku (1.Tes.4:13-18). Tak je to psáno; tak tomu věříme; tak se to stane!
Než byl Eliáš vytržen, řekl Elizeovi: „Žádej sobě, co chceš, prvé než vzat budu od tebe. I řekl Elizeus: Nechť jest, prosím, dvojnásobní díl ducha tvého na mně. Jemuž řekl: Nesnadné věci jsi požádal, a však jestliže uzříš mne, když budu vzat od tebe, stane se tak…“ (2.Kr.2:9-10). Ať Enoch, ať Eliáš – kdokoliv byl vytržen, ten již potom nebyl na Zemi k nalezení.
V Luk.24:50-53 čteme: „I vyvedl je ven až do Betany, a pozdvih rukou svých, dal jim požehnání. I stalo se, když jim žehnal, bral se od nich, a nesen jest do nebe.“ Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel, byl tělesně před očima Svých učedníků vzat vzhůru do nebe. Smrtelné tělo bylo uloženo do hrobu, nesmrtelné tělo bylo vzkříšeno. Náš Pán po Svém vzkříšení řekl: „Vizte ruce mé i nohy mé, že v pravdě já jsem. Dotýkejte se a vizte; neboť duch těla a kostí nemá, jako mne vidíte míti.“ (Luk.24:39).
ON se těm Svým zjevil tělesně, jedl a pil s nimi, jak to činil před ukřižováním (Jan.21; Sk.10:40-43). Takové tělo vzkříšení budeme mít my a všichni dokonalí spravedliví ze Starého a Nového zákona, když budeme spolu na svatební hostině Beránkově. Tělesné vytržení Enocha byla realita. Tělesné vytržení Eliáše byla realita. Tělesné nanebevstoupení našeho vzkříšeného Spasitele bylo realitou. Stejně jako Jeho tělesný příchod, tak bude i tělesné vzkříšení z mrtvých těch v Kristu zesnulých a naše tělesná proměna a vytržení absolutní realitou. Kdo příchod Krista zduchovňuje, ten musí snést následující rozsudek: „Nebo mnozí bludaři vyšli na svět, kteří nevyznávají Jezukrista přišlého v těle. Takový každý jest bludař a antikrist.“ (2.Jan.7).
Pavel učil: „Aj, tajemství vám pravím: Ne všichni zajisté zesneme, ale všichni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme.“ (1.Kor.15:39-58).
Kdo učí, že Ježíš Kristus trůn milosti opustil a od zjevení Pečetí roku 1963 sestupuje dolů, je v bludu. Ti, kteří jisté výroky bratra Branhama špatně vykládají, opovrhují tak pravým učením Svatého Písma a šlapou po něm. Bible nezná žádné „zjevení sedmi hromů“, také nezná žádný neosobní „parúsia/příchod“. Kdo nevěří, nevyznává a neučí, že Ježíš se při Svém příchodu zjeví v masitém těle, je podle Svatého Písma obojí: falešný učitel a antikrist. Jestliže trůn milosti by byl již od roku 1963 trůnem soudu, potom by přece bylo pro všechny dávno pozdě, pak by již nebylo žádné odpuštění a žádné smíření. Kde pak zůstali ti, kteří se narodili nebo uvěřili až potom? Kristus je ještě Přímluvcem u Otce (1.Jan.2:1-2), ještě je krev, se kterou Kristus vešel jako Velekněz do nebeské svatyně, na trůnu milosti (Žid.9:11-14). ON je ještě Prostředníkem Nové Smlouvy (Žid.9:15-22). Nyní nebeský Ženich zjevuje Své pozemské Nevěstě ta nejhlubší tajemství. Amen.
Citát br. Branhama: „…dokud je krev na trůnu milosti, ukazuje tak, že někdo zemřel, aby odvrátil soud. Ale poté, co bude Církev vytržena, se stane trůn milosti trůnem soudu.“ (8. ledna 1961 Jeffersonville). Amen!
Citát bratra Branhama: „Potom je přímluva skončena. ON ten trůn opustil; na trůnu milosti již není žádná krev. Čím se stane potom? Soudním trůnem.“ (21. března 1963 Jeffersonville).
Musí být ještě jednou zcela jasně řečeno: Kdo neučí tak, jak je dosvědčeno v celé Bibli, a není-li jeho učení podloženo nejméně dvěma nebo více biblickými místy, učí falešně. To se týká i výroků bratra Branhama, jestliže jsou vytrženy ze souvislosti a dokonce přinášeny v protikladu ke svědectví Písma. Petr již tehdy poukázal na to, že ve svatých písmech a také v Pavlových dopisech je ledacos těžce srozumitelného, což ti, kteří nejsou upevnění ve víře, překrucují ke svému vlastnímu zatracení (2.Petr.3:14-18). Tak již tehdy vzniklo jiné evangelium, které stálo pod prokletím (Gal.1). I Pavel varoval před tím, že vystoupí muži, kteří budou zvěstovat jiné evangelium a kázat jiného Ježíše, protože budou ovlivněni jiným duchem (2.Kor.11). Měřítkem správnosti každého učení bylo a zůstává jedině Svaté Písmo.
Nikdo v našem čase význam Slova Božího nezdůraznil více než bratr Branham. A nikdo je tak jasně a pravdivě neučil a nekázal jako on. Následující výrok z 6. března 1947 ve městě Phoenix v Arizoně, který bratr Branham v podobné formě opakoval v mnoha kázáních, nám má závažnost této věci uvést před oči a vložit do srdce:
„Každé učení a všechno ostatní v Bibli, co máme v církvi, musí být založeno na Božím Slově, musí vycházet ze Slova Božího. Nesmí to souhlasit pouze s jediným místem, ale se vším, počínaje Mojžíšem počínaje, Zjevením konče. Nemůžeme se opírat jen o jediné místo v Písmu, neboť Písmo říká: „…na základě dvou nebo tří svědků má být o nějaké věci definitivně rozhodnuto…“ (5.Moj.17:6; 5.Moj.19:15; Mat.18:16; 2.Kor.13:1; 1.Tim.5:19; Žid.10:28).
Můžeme se stokrát odvolávat na jedno místo a dokonce zdůrazňovat: „Ježíš řekl!“, jako například v příkazu ke křtu v Mat.28:19: „Protož jdouce, učte všecky národy…“. Když toto vykonáme, ale ne odpovídajícím způsobem, tak, jak to činili apoštolé, a nepřidáme k tomu dva nebo tři svědky (Sk.2:38; Sk.8:16; Sk.10:48; Sk.19:5 aj.), pak přesto zůstáváme u výkladu, který sice náleží ke „křesťanské“, ale přesto k nebiblické trojiční tradici.
Od zahrady Eden Satan svedl nejen Evu, ale celé lidstvo svými výklady Slova. Také při pokušení pokaždé citoval nějaké biblické místo (Mat.4; Luk.4) a falešně je použil. Ale Ježíš se mu postavil jediným správným způsobem, totiž s tím: „Je rovněž psáno!“
Zrovna tak je to se Zjevením 10. Tady nepřichází Pán jako Ženich (Mat.25:31-46), ne jako Syn člověka (Mat.25:31-46), ne v doprovodu všech svatých (1.Tes.3:13), zde přichází On sám jako Anděl Smlouvy, klade Své nohy na moře a zemi a řve hlasitě jako lev. Teprve pak se mohly rozeznít hlasy sedmi hromů. Aby to nemohl nikdo vykládat, nesměl Jan vůbec napsat, co řekly. Ó jaká hloubka moudrosti a Božího poznání (Řím.11:33)!
Správnou souvislost spatříme v následujících místech, kde Pán „…řve“.
U Oz.11:10 je řečeno: „I půjdou za Pánem řvoucím jako lev; on zajisté řvát bude, tak že s strachem přiběhnou synové od moře.“
Také u Joele 3:16 nacházíme to klíčové slovo „řvát“: „Slunce a měsíc zatmí se, a hvězdy potratí blesk svůj.
A Pán řváti bude z Siona, a z Jeruzaléma vydá hlas svůj, – ne z Arizony – , tak že se třásti budou nebesa i země; nebo Pán jest útočiště lidu svého, a síla synů Izraelských.“ Amen!
„Ale Jeho slova zní tak: – žádný výklad, Jeho slova! - Pán řváti bude z Siona, – ne z New Yorku nebo kdoví odkud - a z Jeruzaléma vydá hlas svůj…“ (Am.1:2).
Tato biblická místa se vztahují ke stejnému tématu a ukazují zcela přesně město Jeruzalém, horu Sion a izraelský lid a také kdy a v jaké souvislosti se Zjevení 10 opravdu naplní. Co je to za člověka, který se opovažuje popírat to mnohonásobné svědectví Písma?
28. února 1963 se Pán zjevil bratru Branhamovi v pohoří Sunset v Arizoně v nadpřirozeném oblaku, který se vznášel 35 km nad zemí. Při tom zaznělo sedm mocných hromových ran a celé okolí se otřásalo. Potom bratr Branham vzhlédl a spatřil ten oblak. Tak o tom podával svědectví a vždy při tom sedmkrát uhodil pěstí do stolu. Tehdy bylo bratru Branhamovi řečeno, že bude otevřeno sedm pečetí.
Ve zjevení 10 je řeč také o přísaze: „…a přisáhl skrze Živého na věky věků…“ Z Dan.12:6-7 stoprocentně poznáváme, do jaké souvislosti Zj.10 patří. Zde stojí slovo za slovem totéž: „a přisáhl skrze Živého na věky“ – potom následuje udání času – „po uloženém času, a dvou uložených časech, i půl času…“ Od okamžiku přísahy, která spadá doprostřed sedmdesátého téhodne, je to tedy do zřízení královlády ještě tři a půl roku, jak je provoláno ve Zj.11:15, když se mluví o sedmém pozounu: „Učiněna jsou království všeho světa Pána našeho a Krista jeho, a kralovat bude na věky věků.“
V prvních třech a půl letech posledního Danielova téhodne, který začne po vytržení, vykonávají v Jeruzalémě svou službu ti dva proroci (Zj.11), v posledních třech a půl letech vládne antikrist s krutým pronásledováním (Zj.13:5-7). Skrze proroka Daniele je řečeno: „…vydáni budou v ruku jeho, až do času a časů, i do částky časů. …Království pak i panství, a důstojnost královská pode vším nebem dána bude lidu svatých výsostí; jehož království bude království věčné, a všichni páni jemu sloužit a jeho poslouchat budou.“ (Dan.7:25-27). Ten dokonalý soulad Starého a Nového Zákona je uchvacující!
Potom dospělo tajemství Boží k závěru (Zj.10:7), jak On to Svým služebníkům, těm prorokům, zjevil. Církvi je toto tajemství známé od samého počátku (1.Tim.3:16), ale potom to bude oznámeno Izraeli. „…ku poznání tajemství Boha. Toto tajemství je Kristus, v němž jsou skryti všichni pokladové moudrosti a známosti.“ (Kol.2:2-3). Tak bychom mohli pod přímým vedením Ducha Božího pokračovat se všemi učeními a tématy, o nichž se diskutuje, a můžeme k tomu pokaždé přidat dva nebo více svědků, totiž míst z Písma.