12. 12. 1964
Phoenix – Arizona
Děkuji, bratře Williamsi. Dobré ráno, přátelé. Je to velkou předností, moci být dnes ráno zde a takto být představen. Zahanbuje mě to. Jsem velice vděčný, že se mi naskytla příležitost být dnes dopoledne ve Phoenixu.
Vzpomínám si, že jsem do Phoenixu přišel asi v sedmnácti letech. Od té doby se hodně rozrostl. Když jsme sem jeli dnes ráno, sotva jsme poznali, kdy jsme opustili Tucson a vjeli do Phoenixu. Skoro spolu splývají. Tam, kde dříve byla poušť a potkávali jsme dokonce osly s břemeny, vzniklo tolik nových budov, nové hotely a nákupní střediska. To mi dokazuje, že stárnu.
Přisedl jsem si k mému dobrému bratrovi Valdezovi a povídali jsme si. Řekl jsem: „Již stárnu. Pozoruji, že mám za sebou již pořádný kus cesty.“ Potom jsem podotkl: „Počkej, až přijdeš do mých let,“ nebo něco podobného. Byl jsem velice překvapený, když jsem se dozvěděl, že je asi o dvanáct let starší než já. Cítil jsem se potom o mnoho lépe. Ptal jsem se ho: „Bratře Valdezi, jak dlouho již kážeš evangelium?“
Odpověděl: „Padesát let.“
Byl jsem tedy ještě malé dítě, když on již kázal. Tak jsem řekl: „Bratře Valdezi, přál bych si, abys v dnešní dopolední bohoslužbě kázal ty. Já jsem ještě mladý a nestojím rád před staršími bratry, abych jim kázal.“
Jednoduše se smál a řekl: „Co si myslíš, proč jsem sem přijel?“
Jsem za bratra Valdeze velice vděčný. Vyprávěl mi, že tu má domov pro seniory. To je skutečně milé. Vážím si toho. Pozval mne, aby je jednou navštívil. Je to u New River. Nevím, zda to někdo z vás zná, ale jsem si jist, že stojí-li za tím Valdez, pak je to v pořádku.
Pokaždé, přijdu-li do nějakého shromáždění, potkávám obvykle lidi, kteří byli při bohoslužbách uzdraveni. Když jsem dnes ráno stál zde u stolu, přišla ke mně jedna drahá sestra. Jmenuje se Erb a pochází z Michiganu. Její syn je tu zpravodajem u křesťanské radiostanice. Vyprávěla mi, že se zúčastnila shromáždění ve Flintu v Michiganu. Měla modlitební lístek a chtěla modlitbu za sebe. Ale nedostala se na řadu. Byla vážně nemocná. Věřím, že Bůh tu ženu dnes ráno na místě uzdravil, když tam stála.
Řekl jsem: „Jaký je to čas! Je to dvanáct, čtrnáct let od té doby uběhlo a stalo se to nyní ve Phoenixu. Phoenix prý byl postaven ze sutin. To stejné jsi prožila dnes ty: Bůh ti tohoto rána vrátil zase tvé dobré zdraví. Tomu věřím.“
Včera večer mi volalo tolik lidí. Jsem přece nyní vaším sousedem, neboť bydlím v Tucsonu. Volalo jich tolik, že jednoduše nejsem schopen navštívit všechny. Proto jsem se za ty lidi modlil přes telefon. Stačí jen zanechat své telefonní číslo.
Byla mezi nimi jedna sedmaosmdesátiletá dáma. Byla křesťanka, ale před časem přišla o rozum. Běhala po ulicích křičela a volala policii, že jí někdo ukradl mimino. Bylo jí osmdesát sedm let a již nebyla příčetná. Milá stará žena. Neznal jsem ji. Billy zavolal a řekl: „Musíš se hned modlit. Je to s ní zlé. Oni mají za to, že zemře. Je úplně nepříčetná.“
Odložil jsem sluchátko, šel jsem do svého pokoje a modlil jsem se. Za několik minut usnula a po probuzení byla opět normální. Snědla porci kuřete, potom ještě zmrzlinu a koláč.
Vidíte, Bůh je suverénní. ON je realita. Nemusíte tak zůstat. Jednoduše o to proste.
Mám za to, že to byl vedoucí bratr nebo někdo jiný, snad bratr Valdez, který při modlitbě dnes ráno řekl: „Nedostáváme, protože neprosíme. Neprosíme, protože nevěříme.“
Moc se mi líbil zpěv těchto mladých lidí. Bratr Valdez a my starší jsme rozmlouvali o upřímnosti toho mladého muže, který skládal svědectví o tom, jak prožil Ježíše.
Často nacházíme při těchto pěveckých skupinách a sólových zpěvácích, co zase vyjádřil jeden z kazatelů, totiž bratr Valdez: „Někdy je to velice laciné.“ Dnes to vypadá jako show bez svatosti a upřímnosti, kterou letniční kdysi měli.
Proto si vážím upřímnosti těchto mladých mužů.
Nedívám se často na televizi. Jak víte, jsem vlastně proti tomu. V Tucsonu jsem si pronajal dům, než bude dokončen náš vlastní, který by měl být naším domovem, bude-li Pán chtít. Dáma, která nám dům pronajala, je rovněž věřící a naše dobrá známá. V tomto domě je televizor. Mám děti v mladistvém věku, a to víte, jací jsou: ono je to přitahuje. Nedávno jsem se vrátil dopoledne domů z cest s bratrem Stromei. Nevím, zda tu je dnes ráno. Je prezidentem Chapters v Tucsonu. Moje dcera, která sedí tamhle vzadu, mě zavolala dovnitř, abych se na něco podíval. Řekla: „Zapneme televizi. Mají zpívat nějaké skupiny.“
Já jsem přece dobrý kritik. Je mi to líto, ale nemohu být něčím jiným než tím, čím jsem. Kdybych jednal proti svému přesvědčení, byl bych pokrytec. Nechtěl bych se před vámi přetvařovat, ale chci být, čím jsem. Potom víte, kde stojíme. Mám za to, že příliš mnoho kritizuji.
Ale tam při tom kritika jednoduše vycházela z mého srdce, neboť co tam se dělo, vypadalo jako Hollywoodské představení. V tom nebyla žádná svatost, jak by to mělo být. Písně zpívali v rytmu rockenrollu a měli zlaté boty. Je to již tak daleko, že z evangelia se stala show? Pokud ano, tak s tím nechci mít nic společného. Chtěl bych něco pravého, něco pravdivého a tak to má zůstat.
Myslím, že tyto dva mikrofony nejsou seřízeny, bratři. Slyšíte mě nyní lépe? Bude-li Pán chtít, příští sobotu ráno budu mít výsadu poprvé kázat v Chapter ve Flagstaff. Tento bratr zde je ten prezident. Ale je mi líto, zapomněl jsem jeho jméno. Je to bratr Chester Earl. Dnes ráno jsem jej potkal, když jsem zdravil toho milého evangelistu z Indie, jednoho indického bratra. On řekl, že tam mám kázat příští sobotu ráno. Všichni jste srdečně zváni. Počítáme s tím, že nám Pán požehná. Následující pondělí večer se v Tucsonu sejdeme u jídla. Pán mi udělil tu čest, kázat 21. prosince na banketu v Tucsonu. I tam jste srdečně zváni.
Jak již oznámil bratr Williams, vrátím se před začátkem konference na zahájení zpět.
Je tady nějaká porucha, bratře Williamsi? Je to nyní lepší? Ano? Dobře.
Doufám, že každý z vás bude mít čas účastnit se prvního nebo druhého shromáždění. Začnou v neděli 17., ve 13.30 hodin. Chtěl bych říci ještě, že v těch shromážděních se budu modlit za nemocné a učiním všechno, co mohu, abych vám pomohl.
Bratři kazatelé z okolí Phoenixu, kteří jste již dnes ráno tady, chtěl bych vám říci, proč jsem přišel do této haly. Pokaždé, když přijdu, navštívím všechny sbory kolem. Je to obtížné, protože některé sbory jsou velice malé. Nechceme žádného bratra pominout jen proto, že má malý sbor. Problém je v tom, že se tam všichni nevejdou. Proto jsem si myslel, že bychom se mohli sejít všichni na jednom místě, o které se sám postarám. Proto jsme se shromáždili k bohoslužbě tady. Má to být evangelizační bohoslužba, ve které se budeme modlit i za nemocné.
Snad by bylo lepší mluvit do tohoto mikrofonu? Ne, ten je pro magnetofon. Dobře.
Možná, že se to o trochu zlepšilo. Chtěl bych, aby bratři a pastýři sborů ve Phoenixu věděli, proč jsme najali tuto halu. Je to z tohoto důvodu. Jen tak jsme se mohli shromáždit na jednom místě. Nemůžeme prostě jít ke všem bratrům: je jich mnoho. Viděli jste, kolik jich dnes ráno muselo stát a zřejmě tu nebyla ani polovina z nich. Nemůžeme v několika málo dnech, které máme od počátku konference k dispozici, navštívit všechny.
Jsem si jist, že během shromáždění prožijeme nádherný čas. Uslyšíte znamenité řečníky. Toto je bratr Cash Hamburg. Kolik vás jej někdy slyšelo? Je jako tajfun. Omlouvám se – nechtěl jsem to takto říci. On je přece bratr. Ale jednou jsem s ním byl. Nevím, jak můžete přicházet a poslouchat mě, jestliže jste jednou slyšeli muže, jako je on. On dokáže kázat, aniž by mu došel dech. Nevím, jak to dělá, ale je schopen říci mnoho. Nedávno jsem s ním byl na konferenci v New Yorku. Chtěl se po shromáždění setkat se mnou u večeře. Šel jsem do restaurace a chystal jsem se již zase odejít, když tam teprve dorazil. Na chodbě a všude kázal každému, koho potkal. On je nefalšovaný originál.
Určitě si rádi poslechnete také toho bratra z Kalifornie. Jak se jmenuje? Nemohu si vzpomenout. On je jedním z řečníků. Jeho jméno jsem zapomněl. Mluví s velkým důrazem a bude se vám líbit. Pravděpodobně tam bude tak vynikající řečník jako bratr Roberts a mnozí jiní znamenití muži. Jsem vděčen za jedno biblické místo, které mi až zde přišlo na mysl. David se jednoho dne rozpomněl na truhlu smlouvy, která byla umístěna ve stanu. Byl právě s Nátanem, prorokem onoho času a řekl: „Je snad správné, že já bydlím v cedrovém paláci a truhla smlouvy s deskami zákona Páně pod stanem?“
Prorok mu odpověděl: „Udělej všechno, co máš na mysli, neboť Bůh je s tebou!“ Víc nevěděl, co by na to řekl.
Ale ještě té noci přišlo slovo Páně k prorokovi: „Jdi a řekni služebníku Mému Davidovi: ,JÁ jsem tě vzal od stáda z pastvy a učinil jsem ti veliké jméno, jaké mají jen ti největší na zemi'“ – ne to největší, ale jméno, které se počítá k největším, která byla v onom čase na zemi.
Myslel jsem: „Jakou milost prokázal Bůh Davidovi! Vztahuji to na sebe, protože mně v těchto dnech, ve kterých žijeme a světové dějiny se blíží svému závěru, byla dána přednost, že jsem počítán k takovým mužům, kteří se účastní těchto shromáždění.“ Pán vás bohatě požehnej.
Můj dobrý přítel, bratr Valdez řekl: „Bratře Branhame, musím odejít po desáté hodině. Proto se posadím dozadu, abych při kázání nerušil.“ On byl na těch předešlých shromážděních.
Jsem dost pomalý a musím přemýšlet, když mluvím. Často si vypíši biblická místa a poznámky, ale potom to musím nechat stranou, protože mi přichází na mysl, co On mi uložil říci. Víte, že jsem odkázán na Pána. Ačkoli jsem tak pomalý, mám naději, že vás dnes dopoledne nezdržím dlouho.
Ptal jsem se bratra Williamse: „Kolik mám času, bratře Williamsi? Mám biblické místo, o kterém bych chtěl mluvit asi 30 minut. Potom bych mohl shromáždění propustit a všichni by se dostali domů včas. Ale je-li to možné, rád bych podal malou lekci.“ Je to něco, o čem si myslím, že je to určeno dnes pro vás, něco, co byste si měli vzít s sebou domů a přemýšlet o tom.
Jistě bych dnes ráno nevstával již ve 3.30 vlastně ve 3.40 hodin, abych se připravil a přišel jen proto, abyste mě viděli. Nejde mi o to, abyste mě viděli. Včera jsem se zabýval některými biblickými místy, která jsem si vypsal. S ohledem na něco, za co jsem se modlil se vší vážností. Přišel jsem sem, protože věřím, že tím může být některým pomoženo. Nemáme čas na nějaké show představení, ale musíme přijít k věci. Věřím, že Ježíš přijde brzy.
Natáčí se to na magnetofon a zřejmě to bude někdo poslouchat. Chtěl bych proto vysvětlit, že často bývám špatně chápán. Mnozí mně na něco osloví a ptají se mne: „Bratře Branhame, myslel jsi to v tomto světle?“ U některých věcí, které vyslovíme, musíte znát ten výraz, abyste věděli, co tím míním.
Možná, že říkám věci, které jsou v protikladu k tomu, čemu někteří věří. Chtěl bych nyní toto zdůraznit: Čemu někteří věří! Ale já mám zvěst od Pána. Tak to pociťuji. Jiní možná myslí, že je to od ďábla; jiní to mají za nesmyslné. Pro mne je to ale život. Jestliže říkám něco jinak, tedy ne proto, abych se odlišoval a urážel nebo byl k lidem zlomyslný. To nemám v úmyslu. Jestliže přece, potom jsem pokrytec. Říkám to s úmyslem přiblížit se Bohu. Sleduji ten aspekt, aby lidé Boha lépe poznali. Neříkám to proto, že je to něco, co jsem si sám připravil, je to něco, co mi bylo dáno Bohem.
Měl-li bych v těchto shromážděních vyslovit něco, co někoho urazí, pak jednoduše řekněte: „Tak takhle tomu nevěřím.“
Často to vysvětluji takto. Moje žena, která sedí támhle a naslouchá, ví, že si nepotrpím na formality. Je to jako když jíme kuře a narazíme na kost. Nikdo, kdo ho má rád, by nezahodil celé kuře jen proto, že kousl do kosti. Dá stranou jen kost a kuře sní. Stejné to je i s třešňovým koláčem. Najdu-li pecku, nezahodím celý koláč, ale vyplivnu pecku.
Řekl-li bych ve svých shromážděních něco, co vám připadá jako pecka, odložte to stranou. Uznejte, že se v něčem nevyznám tak dobře, jako vy. Zůstaňte klidní, jezte, co považujete za správné.
Spoléhám na to, že Pán Své Slovo nyní požehná. Věřím v to Slovo a jen Slovu, Slovu samotně. A je to zvěst, kterou mi Pán dal.
My se od sebe navzájem lišíme. Dnes ráno jsem pozoroval své bratry. Je jich možná sto nebo více: misionáři, evangelisté a pastýři. Každý z nich je schopnější než já stát tady a mluvit. Tím jsem si jist. Ale žádný z vás nemůže zaujmout místo toho druhého. Žádný nemůže přinést zvěst toho druhého. Každý z nás má svůj vlastní způsob.
Bůh je suverénní. Kdo by na začátku mohl říci Bohu, jak to má udělat, když existoval jen On sám? Je jen jeden druh věčného života, a to je Bůh. Jestliže máme věčný život, pak jsme již tehdy byli u Boha, ano, částí Boží. Byli jsme atributy z Něho. I nyní jsme Jeho atributy. „Na počátku bylo Slovo.“ Slovo je vyjádřená myšlenka. Byli jsme Jeho myšlenkami, které byly vyjádřeny jako Slovo. Tak jsme se stali tím, čím jsme. Z toho důvodu naše jméno – možná, že ne to, které máme nyní, bylo již před ustanovením světa zapsáno do Knihy života Beránka. Jestliže tam nestojí od té doby, pak tam nikdy nebude. Ježíš přišel, aby spasil ty, jejichž jména stojí v Knize. ON to věděl.
Kdo může, jak je psáno v Řím. 9, tomu Hrnčíři dělat návrhy? Může říci hlína: „Učiň ze mne toto nebo ono!“? Ne! Bůh by chtěl rozvinout všechny Své vlastnosti. Proto On udělá jednu nádobu k necti a druhou ke cti, aby ji obzvláště zvýraznil. Vidíte, On je suverénní. Nikdo Mu nemůže říkat, co má dělat.
ON nás utvořil každého jinak. V Bibli je řečeno, že dokonce i hvězdy se od sebe liší třpytem. Vy víte, že také mezi anděly v nebi je rozdíl. Jsou andělé, cherubíni a serafíni. Oni se vzájemně odlišují. Také my všichni jsme rozdílní. Bůh učinil vysoké hory, roviny, prérie, louky, pouště, vody. ON je rozmanitý; ON je Bůh rozličnosti. Tady dnes ráno vidíte Jeho lid: Někteří z nás jsou bílí, jiní černí, zase jiní hnědí nebo žlutí, někteří jsou rudí. Takový je Jeho lid. ON je Bůh rozmanitosti. Mám za to, že to také mezi Svými služebníky zřídil.
Skloňme nyní hlavy k modlitbě. Než budeme číst ze Slova, chtěl bych ještě něco říci. Vím, že jsem trochu rozvláčný. Jestliže tedy budete muset odejít, budu mít pro to porozumění. To dobře chápu. Modleme se. Zatímco máme hlavy skloněné k prachu, ze kterého nás Bůh vzal a modlíme se, chci se optat, je-li tu někdo, koho bychom měli vzpomenout v modlitbě. Zvedněte ruku. ON ví, co je ve vašem srdci a proč jste zvedli ruku.
Drahý nebeský Otče, blížíme se k Tobě s uctivostí a hlavou skloněnou k prachu, ze kterého jsi nás vzal. Myslíme na to, co jsi řekl jednoho dne Abrahamovi. Že jeho potomstvo bude tak početné, jako písek u moře. Vyzval jsi jej, aby vzhlédl vzhůru ke hvězdám. Mohl je sečíst? Přirozeně to bylo nemožné. TY jsi mu zaslíbil, že Jeho potomstvo bude početné jako písek na mořském břehu a jako hvězdy na nebi svítící. S touto myšlenkou a zatímco jsou naše hlavy skloněny k písku, ze kterého jsme vzati, hledí naše srdce vzhůru k nebi, kam jdeme – od písku ke hvězdám, protože jsme semenem Abrahamovým. Zemřelí v Kristu jsme semenem Abrahamovým a dědicové spolu s Ním na základě zaslíbení.
Jsme tu dnes ráno shromážděni a pojedli jsme přirozený pokrm pro náš přirozený život. To je za námi. Nyní jsme žádostivi toho, že nám dáš nebeskou manu, pokrm, který nás posilní pro věčný život. Jako krev transportuje potravu, abychom byli posilněni a utvořily se nové tkáně, abychom byli obdařeni novou silou pro den, tak chceme přijmout Krista, aby On skrze Slovo dnes ráno našeho ducha naplnil a posilnil nás pro hodinu, ve které žijeme. Den se nachýlil, večerní stíny se prodlužují, večerní světlo svítí a brzy uslyšíme volání: „Pojďte vzhůru!“ Chtěli bychom být připraveni k té hodině. Pomoz nám, Otče.
Žádný člověk není hoden otevřít tu Knihu anebo pečeť. Ale Beránek, který byl zabit od ustanovení světa přišel, vzal Knihu a otevřel pečeti. Ó Beránku Boží, přijď tohoto jitra, otevři nám tu Knihu a dovol nám do ní nahlédnout, Pane, abychom poznali, co musíme dělat, abychom byli připraveni k té hodině. Požehnej každý sbor, požehnej ta shromáždění, která jsou před námi, každé jednotlivé, také naše malé sejití, aby se začlenilo do nadcházejících. Kéž můžeme říci až odtud půjdeme, jako ti, co kdysi šli do Emauz: „Zdali naše srdce nehořela, když On k nám na cestě mluvil?“ Dej to, Otče. Prosíme o to ve jménu Ježíše. Amen.
Vy, kdo si chcete otevřít Bible, protože si obvykle čtete s sebou, když kazatel předčítá, abyste věděli, o čem mluví, můžete otevřít Mat. 4, pokud tu máte své Bible.
Chtěl bych pojmenovat to téma, než o tom budu mluvit. Chci to podat jako poučení a důkladně to probrat. Nevím, proč jsem zvolil právě tento titul, ale zní: Čas žně.
Jako základ k tomu budeme číst z Písma, abychom měli souvislost pro ten text. Budeme číst část z Matouše 4. Jedná se o Ježíšovo pokušení. Potom, co byl naplněn Duchem svatým, byl zaveden do pouště.
Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušen byl od ďábla. A postiv se čtyřicet dnů a čtyřicet nocí, potom zlačněl. A přistoupil k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať kamení toto chleby jsou. On pak odpovídaje, řekl: Psáno jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Tedy pojal jej ďábel do svatého města, a postavil na vrchu chrámu. A řekl mu: Jsi-li Syn Boží, spusť se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil. I řekl mu Ježíš: Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich. A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět. Tedy řekl mu Ježíš: Odejdi satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, jemu samému sloužiti budeš.
Chtěl bych zdůraznit 4. verš:
On pak odpovídaje, řekl: Psáno jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží.
Jako průvodní slovo bych chtěl vzít: „Každé slovo, které vychází z úst Božích.“ Mějte to stále na paměti, zatímco mluvíme.
V Jan. 6, 46 říká Ježíš: „JÁ jsem ten Chléb života.“ Mám za to, že jsem si to místo dnes ráno napsal správně. Během slavnosti fáze jedli Židé nekvašený chléb. Připomínali si manu, která padala na poušti a pramen, který na poušti prýštil ze skály. Měli nádherný čas. Potom Ježíš v jejich středu provolal: „JÁ jsem ten Chléb života. Vaši otcové jedli čtyřicet let manu na poušti a přesto všichni zemřeli. JÁ ale jsem ten Chléb, který od Boha z nebe přišel. Jestliže někdo z něho jí, pak již nezemře.“ O Skále by mohl říci: „JÁ jsem ta Skála, která byla na poušti. JÁ jsem ta Skála, ze které vaši otcové pili.“
„Jak…“, ptali se, „…ještě Ti není ani padesát let, a viděl jsi Abrahama? Teď víme, že máš ďábla a ztratil jsi rozum.“
Ježíš odpověděl: „Dříve, než byl Abraham, JÁ JSEM.“ Ten JÁ JSEM byl Ohnivý sloup v hořícím keři, který hovořil s Mojžíšem. Pokud správně pozorujete tu formulaci, pak není řečeno: „Já jsem byl“ nebo „Já budu“. „JÁ JSEM“ je vždy v přítomném čase.
Nyní myslíme na to, že On řekl: „JÁ JSEM ten Chléb života.“ Jak mohl tento Muž být Chlebem života? To se ptáme. ON také řekl: „Ten Chléb je Mé tělo.“ Jak tento Muž mohl být Chléb. Je to zvláštní, ale nenechejte se tím zmást. Lidé Jeho času nad tím byli zmateni. Neporozuměli, jak On sám mohl být Chlebem života. V ev. Jana 1 je řečeno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo … a Slovo se stalo tělem (masem) a bydlelo mezi námi.“ Tak se stalo Slovo Chlebem. Slovo a Chléb musí být to stejné, neboť Ježíš je Slovo, a On je také Chléb.
Jak On mohl být Chléb a Slovo? Pro lidský rozum je to nepochopitelné, ale doufáme, že se dnes mezi námi nenachází někdo s lidským smýšlením, ale že má duchovní smýšlení, abychom porozuměli, co nám zde chce Otec říci. Uznáváme, že tato slova jsou těžce srozumitelná, ale zároveň jsou pravdivá podle Písma.
„Jak může tento Muž být Chléb?“, ptali se. To udělal také Josefus a mnozí historici. Právě se jimi zabývám.
Píši jednu knihu – vysvětlení k prvním čtyřem kapitolám Zjevení – a naději se, že brzy vyjde. Bude to objemná kniha. Potom vydám také brožuru z každého časového období církve.
Pátral jsem v náboženských dějinách. Moji pozornost upoutalo, že jeden z prvních pisatelů dějin, myslím, že to byl Josefus – tvrdil, že učedníci „vykopali a jedli mrtvé tělo Ježíše z Nazaréta, který obcházel krajiny kolem a uzdravoval nemocné“. Oni jen slavili Večeři Páně, ale byli obviněni, že opět vykopali Jeho tělo a jedli je. Při Večeři Páně přijímáme Jeho tělo jako symbolickou podobu. ON byl Slovo. Vidíte, dá se to těžko pochopit, ale zároveň je to podle Písma. Ježíš řekl: „Všechno, co je v Písmu psáno, se musí naplnit.“ Proto se chceme zříci všeho, co není s Písmem v souladu. Nikdy neopouštějte, nikdy, z důvodu jakékoli věci Písmo – ani jediné slovo z něho! Držte se pevně Slova.
Jednoho dne musí Bůh lidi soudit. Kdyby je soudil skrze nějakou denominaci, která by to pak měla být? Říká se: „Skrze katolický kostel.“ A skrze který katolický kostel? Vždyť se od sebe liší více, než my mezi sebou. Existují tak mnohé formy katolíků: římští, ortodoxní a ještě jiní. Vzájemně si leží ve vlasech. Skrze který katolický kostel by to On měl dělat? Kdyby to udělal skrze protestantský kostel, skrze který potom? Jeden se liší od druhého.
ON bude soudit svět. K tomu potřebuje měřítko, podle kterého bude soudit. Byl by nespravedlivý, kdyby nás nechal žít bez měřítka, podle kterého máme být posuzováni. Kdo potom jedná správně? Jak bychom věděli, co je správné? Musí existovat nějaké měřítko.
ON řekl ve Své Bibli, že bude svět soudit skrze Ježíše Krista. A zde jsme četli, že Ježíš je Slovo. U Žid. 13, 8 jsme četli: „ON je ten stejný včera, dnes i na věky.“ Proto bude On soudit kostel podle jeho postoje ke Kristu, který je Slovem. „Člověk není živ jen chlebem, nýbrž každým slovem vycházejícím z úst Božích.“ Ne z úst nějakého člověka, semináře, ne z nějakého kostela, ale z úst Božích. Z toho má být člověk živ a jen z toho; ne z lidských výkladů, nýbrž z vlastního Božího Slova.
Říkáte: „V tom ale bude chyba.“ Jestliže je tomu tak, pak za to nese odpovědnost Bůh. ON mi to předal a já to musím přinést. Tam je psáno, co On řekl. Když je vám nejasné, jak On může být Slovo a Chléb, pak to zkoumejme. Chceme to vyhledat, neboť celé Písmo je pravda. Ono nemůže být zrušeno. Každé biblické místo jde do naplnění; je jedno, jak podivné se jeví, ono se vždy naplní.
Co by se stalo, kdyby praprapradědeček bratra Williamse nebo jiný z těch bratrů dnes ráno povstal a my bychom mu ukázali televizi? Možná, že někdo za jeho života předpověděl, že přijde čas, kdy bude možné slyšet hlas na celém světě.
Oni by řekli: „Nestarejte se o toho chudáka. Přišel o rozum.“
Nebo: „Přijde čas, ve kterém se barvy budou přenášet vzduchem.“ Zde je to. „Stiskne se malý knoflík a na celém světě můžeme vidět, jak se na obrazovce pohybují lidé.“
Bylo by řečeno: „Ten ubožák!“ Ale nyní to máme – přímo v této místnosti dnes ráno.
Chtěl bych, abyste pochopili, že v tomto prostoru je Bůh, než se k tomu dostaneme blíže. Vydavatel tohoto Slova je tady. Nezáleží na tom, jak jste oblečeni, jaké máte společenské postavení, v jakém domě bydlíte, jakým autem jezdíte nebo jak jste vzdělaní – Bůh hledí do vašeho srdce. ON hledí do mého srdce. Budeme posuzováni podle svého srdce, ne podle našich slov. Naše srdce nás soudí. „Čím je srdce naplněné, tím ústa přetékají.“ Když ne, tak je to pokrytectví.
Tímto prostorem zde se pohybují lidé, různé postavy z celého světa. Hlasy, zpěv pronikají touto místností. Ale hleďte, vaše smysly jsou omezené, že můžete vnímat jen jistou část. Jakmile televizor zapneme, stane se obrazovka funkční. Vlny se určitým zařízením snímají a přenáší kanálem. Tak se mohou tito lidé stát viditelnými, ať jsou v Austrálii, v Africe nebo kdekoliv. Na obrazovce můžete spatřit dokonce barvu jejich šatů nebo stromů a každý pohyb, který udělají. Zapněte televizor a uvidíte, zda to souhlasí nebo ne.
Proto musí tyto věci někde být, i když jsou vašim očím skryty. Ony procházejí nyní tímto prostorem. To existovalo již tehdy, když Abraham slyšel Boha říkat: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy.“ Bylo to tu k dispozici již tehdy, když Eliáš byl na hoře Karmel. Bylo to tu již, když tu byl Adam. Ale objevili to až nyní.
Právě tak je Bůh tady a také andělé. Jednoho dne to bude právě tak realitou, jako televize a podobné, neboť ten Duch nás zavede do nepomíjitelného života. Pak tomu budeme rozumět. Vždyť mluvíme o Jeho Slově.
Bůh, ten velký Stvořitel. Nejprve se zabývejme přírodou, pozorujme Jej v ní, a potom půjdeme ke Slovu. Příroda je se Slovem v souladu, neboť Bůh je Stvořitelem přírody. Jestliže pozorujeme přírodu, můžeme zjistit, že to tak je. Pro mne to bylo jako Bible, když jsem pozoroval přírodu. V ní jsem poznal Boha. Pšenice je přírodní produkt. Dělá se z ní chléb, vyživuje přirozené tělo. Příroda skrývá mnohá tajemství. Při pozorování přírody jsem poznal Boha nejprve. Pochopil jsem, že tu musí něco být. Protože nemám vzdělání, užívám mnoho příkladů z přírody. Nechtěl bych podporovat nevědomost, tím chci jen objasnit, že není potřeba žádného školení, abychom poznali Boha.
Jan Křtitel, předchůdce Kristův, vystoupil na poušti. Říká se, že v devíti letech šel do pouště a zůstal tam, protože jeho úkol byl tak důležitý. Jeho otec byl kněz, jako byli i všichni předkové v oné „denominaci“. Možná, že on řekl: „Nuž, Jane, víš, že máš představit Mesiáše. Víš také, že bratr Takatak Mesiáši dokonale odpovídá?“ Proto se musel od toho Jan oddělit a jít do pouště, neboť volba, kdo by byl Mesiášem, připadla Bohu, ale v žádném případě nějakému člověku. Tedy tam odešel asi v devíti letech.
Víte, když vystoupil ve třiceti letech, jeho kázání nebyla jako těch teologů. Neužíval vznešená slova, ale příklady z přírody. Náboženským mužům onoho času řekl: „Vy hadí pokolení…“ V poušti viděl hady. Nenáviděl je. Byli jedovatí. V zubech mají smrtelný jed. On to přenesl na kostel – sbor oněch dnů: „Vy hadí pokolení! Kdo vás přivedl na myšlenku, že můžete uniknout nadcházejícímu soudu?“ Ať vás ani nenapadne říkat: ,Patříme k tomu', ,My jsme jezuité', ,My jsme toto anebo ono'. Ať vám ani na mysl nepřijde říkat: ,My to máme!' „Neboť vám říkám, že Bůh je mocen Abrahamovi děti probudit z těchto kamenů zde.“
On také řekl: „Již je ke kořenům stromů sekera přiložena, a každý strom, který nenese dobré ovoce bude vyťat a vhozen do ohně.“
Sekeru v poušti potřeboval, neporazil by nikdy strom, který nese ovoce, neboť se jím živil. Porážel stromy, které ovoce nenesly. Ó, celé Písmo bychom mohli vzít. Všechno je tak inspirované, že všude naleznete odkazy na Ježíše Krista. Vidíte: „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně.“ On užíval ve své zvěsti království přírody.
Toho se nyní budeme držet s ohledem na to, že On řekl: „JÁ JSEM ten Chléb. Člověk žije z každého slova. JÁ JSEM Slovo.“ Vraťme se k přírodě. Bylo mi často nápadné, že jsem toto musel udělat.
Příroda je řízena podle určitého schématu. Jestliže si uděláte čas na pozorování ptáků, když se slétají na pole, aby se nažrali, viděli byste, že i dobytek venku na pastvě se pase. Jestliže hodíte udici, budou ryby brát. Jakmile ptáci odletí zpět na stromy a dobytek se shromáždí v nějakém koutě, můžete udici vytáhnout. Potom ryby neberou. V přírodě vždy panuje soulad.
Také slovo Boží probíhá v souladu. Všechno, co Bůh koná, se děje podle jistého pořádku. Na počátku, když člověk s Ním ztratil společenství, rozhodl, že jej zachrání tím, že něco nevinného prolije krev. Na tom On nikdy nic nezměnil. Pokoušeli se dosáhnout toho vzděláním, denominacemi, prosbami, přinucováním a křikem. Přesto platí: Bůh se potkává s věřícími jen pod prolitou krví!
Nemůžeme utvořit světovou radu, aby se všichni spojili. To nefunguje. Nebylo to možné a nikdy také nebude. Proto jsem proti těmto systémům. Bůh má Svůj vlastní systém. Dnes se říká: „Všechny kostely se sjednotí ve světové radě. Ježíš se přece modlil za to, abychom byli všichni jedno.“ Tak to vidí lidský rozum, který nepoznal toho ducha.
Ježíš řekl: „…aby byli jedno, Otče, jako Ty a Já jedno jsme.“ Ne, že by nad něčím vládl jeden člověk; to nikdy nepovede k úspěchu. Jedna denominace by chtěla rozhodovat o druhé, jeden člověk o druhém. Jeho modlitba byla, abychom byli jedno s Bohem, jako Kristus a Bůh jsou jedno. ON byl Slovo, a Ježíš prosil o to, abychom i my se stali Slovem a vyzařovali Jej. Tak vypadá naplnění Jeho modlitby.
Vidíte, jak převráceně to satan předává lidskému rozumu? Ježíš přece Svou modlitbou nemyslel, že se máme všichni semknout dohromady a mít společná ustanovení a tomu podobné. Pokaždé, když toto udělají, vzdalují se od Boha stále více.
ON by chtěl, abychom byli jedno s Bohem a Bůh je Slovo. Každý jednotlivec musí být ve svém srdci jedno s Bohem.
Bůh věděl, že všechny tyto věci se tak vyvinou. Někdy nalézáme Boha při pozorování přírody. Změny ročních období jsou důkazem Boha. Podle toho jsem poznal nejprve, že existuje život: Když na jaře všechno vzchází, vyrůstá, vytvoří semeno, odumírá, vrací se zase do půdy a potom se opět probouzí k životu. Je to koloběh. Můžeme se tím zabývat celé hodiny.
V Indii to vidí úplně jinak. Náš bratr, misionář to ví. Setkal jsem se tam a na celém světě s mnohými, kteří věří v reinkarnaci, to znamená, že člověk, který zemře, se vrací zpět třeba jako pták nebo v jiném zvířeti. Tohle s přírodou nesouhlasí.
Příroda dosvědčuje, že stejné semeno, které je zasazeno do země, také zase vzejde. Stejný Ježíš, který zemřel, také zase povstal. Haleluja! Když toto tělo bude položeno do země, pak se nevrátí jako květina nebo něco jiného, ale povstane znovu jako muž nebo žena. Příroda na to ukazuje. Semeno musí během studené zimy zetlít, ale život, který je v něm, zůstane zachován.
Jestliže ale semeno nebylo oplodněno, pak již nevzejde. Není to možné, protože v sobě nemá nic, co by je mohlo vynést vzhůru. To stejné se vztahuje na nás, jestliže jsme křesťany jen podle jména. Ve světě existují dvě církve, příp. sbory: přirozená a duchovní. Obě jsou nazvány „křesťanské“. Ale přirozená církev-kostel nemůže povstat. Její „vzkříšení“ se odehrává nyní ve světové radě.
Praví křesťané se ale probudí, aby se potkali s Kristem, neboť patří k Nevěstě, která se s Ním potká. Mezi nimi je rozdíl. Tato tajemství pro nás skrývá příroda. My je můžeme objevit, pozorujeme-li ji. Křesťanství, tak to vidíme, dosvědčuje pravdu o smrti, pohřbu a vzkříšení.
Všichni známe pšeničný chléb, neboť se jím živíme. Jak víme, je jen jediná možnost jak žít, totiž dodávat našemu tělu mrtvé substance. Jinak žít nemůžeme.