Ten, který je ve vás
/ William Branham
Jazyk: česky
7. Část 7.
Pozorujte, zjišťujeme, že on jako prorok své vidění vysloví; mnohdy to jsou dobré věci, mluví o vašem uzdravení. Tedy dobrá, můžete si pomyslet: „To se nemůže stát, mě se neudělalo lépe." Co to potom působí? Přivádí to na vás soudy Boží. To je pravda. Ježíš zaslíbil, že vás zachrání, budete-li tomu věřit. Jestliže tomu nevěříte, nestane se to s vámi. Musíte to přijmout. Musíte tomu věřit, musíte vědět, odkud to přichází, to ve vás způsobuje víru v Boha nebo ve vašeho proroka. Musíte tomu věřit.
Poznáváme, že se stalo to, co tito proroci vyslovili. Je-li vylit hněv Boží na lidi, pak existuje jen jedno. Jestliže prorok ohlašuje něco jiného, co se má stát, potom jde jen o jedno, co ruku Boží zdržuje, to je pokání. Je to pokání před Bohem, které Jeho hněv zdržuje. Nečekejte na to, učiňte to hned. Řekne-li Bůh něco, pak to okamžitě udělejte. Ezechiáš byl dobrý člověk, avšak Bůh řekl: „Nadešel tvůj čas, Ezechiáši, musím tě vzít domů. To bych rád, vezmu tě vzhůru. Uspořádej svůj dům."
Jakmile se to Ezechiáš dozvěděl, odpověděl: „Potřebuji na to patnáct let, Pane. Vím, že musím jít, ale potřebuji patnáct let, abych uspořádal svůj dům. Nemohu to udělat hned, Pane. Nemám čas, abych to udělal, to prostě nemohu udělat, Pane. Nechej mě ještě patnáct let žít, abych tu věc zvládl. Nemohu svůj dům dát tak rychle do pořádku."
Hleďte, příkaz Boží zněl: „Uspořádej své záležitosti."
Ezechiáš odpověděl: „V tomto roce to nesvedu, potřebuji k tomu více času. To musím vzít zpět, to musím vyřídit a předat tomuto muži; potřebuji patnáct let, abych to zvládl. Ušetři mne, abych to mohl udělat. Poskytni mi ještě trochu času, abych to zařídil."
Bůh řekl: „Budu shovívavý." Ale podívejte se, on jednou zemřít musel.
Užil ten čas a během té doby uklouzl. Bylo by bývalo lépe, kdyby byl šel, aniž by uspořádal své věci. To je pravda. ON mu však dal patnáct let, aby to dal do pořádku. Nuže, co tedy udělal spěšně? Řekl: „Pane, jsem tak pomalý, potřebuji patnáct let, abych toto zvládl. Přikázal jsi mi, abych uspořádal svůj dům. Nestihnu to dříve, jak za patnáct let, neboť mám půjčku a musím zde ještě toto a ono udělat."
Byl to bohabojný muž. Přesto muselo být Slovo Boží naplněno. Stalo se to tak jako tak. Jen to trochu odsunul, ještě to od něho vzdálil. Během té doby se dopustil hříchu. ON řekl: „Neuvalím to na něho, ale navštívím jeho děti po něm. Znáte ten příběh.
Pozorujeme, že rychlé pokání mnohdy ještě na chvíli oddálí hněv.
Co se týká Ninive, řekl Bůh: „Jdi do města a zvěstuj jim poselství, jak ti je oznamuji: ‚Ještě čtyřicet dní, pak bude Ninive zničeno.‘" Ó, jaké dělali pokání! Jakmile uviděli proroka jít městem, a slyšeli ho volat: „TAK PRavÍ PÁN, toto město bude za čtyřicet dní zničeno! Toto město bude zničeno!", tu nařídil král půst a smutek v celé zemi. „Oblecte se do režných pytlů, posypte se popelem; nejen hlavu, tělo, maso, ale i váš dobytek a polní zvěř. Posypte se popelem a oblecte režné pytle." Jaké to pokání!
Uvažujeme-li o tom blíže, pak pozorujeme, že pokud prorok skutečně nedá rychle pozor, nepoužije-li rozumu a nepředstoupí před Boha, zjistíte něco právě tam; pokud si nedá pozor.
Pozorujte Izaiáše, vyslovil proroctví a šel do ústraní, do malé chýše na poušti. Když to udělal, nemluvil Pán přímo ke králi, když se modlil. ON má určitý způsob, jak ty věci dělat. V zemi byl prorok. Slovo Páně přichází k Jeho prorokům. ON tam přišel a řekl: „Izaiáši, vrať se a řekni mu, že jsem jeho modlitbu vyslyšel. Porozuměl jsem, že potřebuje patnáct let, aby to udělal. Viděl jsem jeho slzy, neboť tu věc nechtěl vyřídit špatně. Řekl, že potřebuje patnáct let. Jdi, řekni mu, že mu je dávám."
Proč On pověřil Izaiáše, aby tam šel a řekl mu „TAK PRavÍ PÁN!"? Ačkoliv to bylo změněno a nastal odklad, stalo se to přesto – on stejně zemřel. Jestliže se stane něco takového, je On povinen se vrátit k tomu muži, ke kterému to TAK PRavÍ PÁN poslal. Řekl Izaiášovi: „Vrať se a řekni mu to."
Jonáš zaujal jiné stanovisko, odebral se na vrchol hory a řekl: „Bylo by bývalo lépe, kdybych se nikdy nenarodil." Ach, a pokračoval! Tu nechal Bůh vyrůst malý břečťan (podle něm. = ricinový -skočcový keř) , aby se tam mohl ve stínu trochu zchladit. Řekl: „Šel jsem tam a nyní řeknou, že jsem falešný prorok."
Bůh k němu ale promluvil a řekl: „Podívej se dolů na to město, podívej se na ně Jonáši! Celé město dělá pokání v pytli a popelu."
Potom k němu mluvil ohledně toho malého skočce a červu, který jej sežral, takže zašel. Jak Pán dá, chtěl bych jednoho dne přijít sem do kaple a kázat sérii o Jonášovi. Je to tak veliké – východní vítr, který vanul – ó, je v tom tolik věcí; je to prostě přemáhající. Tyto vzácnosti v tom jsou všechno stínové obrazy a jsou náležité – dokonce Ježíš Kristus je tím předvídán a všechno ostatní. Ovšem, že se každá řádka v Bibli vztahuje na Ježíše Krista. Ano! To je naše lekce na neděli; vy-hledáme to, jak Pán dá.
Dejte pozor, existují věci, které v upřímnosti řeknete Bohu, a přesto musíte dát pozor.
Chtěl bych vám dnes večer na pódiu ukázat jiného Jonáše.
Jednoho dne sem přišli lidé. Ta žena nebo někteří z její rodiny by zde mohli být, proto nechci uvádět jméno; jinak byste možná věděli, kdo to je. Je to skupina milých lidí, kteří sem po léta přicházejí z Kentucky. Jsou to milí lidé, moji dobří přátelé. Byli to moji opravdoví přátelé. Jsou z těch lidí, kteří přicházeli na bohoslužby když probíhalo probuzení a jakmile skončilo a muselo se nést břemeno, nikdo je nechtěl nést. Všechny jejich děti byly od malička zde, účastnily se našeho vyučování i jiných věcí.
Jednoho dne, před čtyřmi či pěti lety jsem přišel domů. Mladá dívka, které tehdy bylo asi osm let, byla nyní vdaná a měla dvě děti. Ležela zde v nemocnici a umírala. Byla asi ve čtvrtém nebo pátém měsíci těhotenství; to nenarozené zemřelo, a ji nebylo možné operovat, protože měla otravu močí. Nemohli ji operovat a museli nechat zemřít i matku. Protože ji nemohli operovat, to nenarozené mimino by způsobilo smrt matky. Umírala; neměla šanci.
Šel jsem tam, abych ji navštívil, protože pro mne poslala. Šel jsem do nemocnice, ležela pod kyslíkovým stanem. Trochu jsem jej pootevřel, něco jí řekl a zeptal se: „Vzpomínáš si na mne?"
Řekla: „Jistě, bratře Bille, vzpomínám si na tebe."
Zeptal jsem se: „Jak je to s tebou, chápeš, jak jsi nemocná?"
Odpověděla: „Ano, proto jsem tě nechala zavolat."
Zeptal jsem se: „Jak je to s tebou a s Pánem?"
Odpověděla: „Bratře Bille, nejsem připravena, abych šla."
Poklekli jsme a modlili se; její matka a její muž a mnoho rodinných příslušníků bylo v pokoji. Její matka a její muž se rozplakali. Potom jsem ji prosil a ona dala s Bohem všechno do pořádku, splnila svůj slib, vrátila se k Bohu a slíbila Mu, že jej bude milovat, když jí odpustí. Litovala svých hříchů a způsobu, jak žila. A pokračovala v pokání a pláči. Po chvíli jsem se zvedl a vyšel z budovy.
Příští ráno mě zavolali, abych tam opět zašel. Tam jsem se dozvěděl, že toho rána se opět podrobila testu, jímž se mělo ověřit, jak dalece pokročila otrava močí a zjistilo se, že v podstatě z toho nic nezbylo. Úplně zmizela, otrava moče ji opustila. Lékaři byli velmi rozčileni a řekli: „Jak to přijde? Je to něco docela zvláštního. Podnikneme přípravy a zůstane-li to tak do rána, budeme jí nadále podávat penicilin", nebo co jí dávali, aby potlačili infekci. Řekli: „Potom budeme operovat a vyjmeme to mrtvé dítě dříve, než by to ještě něco způsobilo; bude-li schopna to podstoupit."
Dvakrát nebo třikrát ji v tom dni ještě prohlédli a ještě pozdě večer. Nenašli nic, vše bylo v dokonalém pořádku. Tak ji připravili a vyndali ji z kyslíkového stanu. Všechno bylo výborné. Příštího rána ji měli operovat a vyjmout dítě.