Ten, který je ve vás
/ William Branham
Jazyk: česky
12. Část 12.
Lidé řeknou: „Musíme se připravit na smrt." Ó, já se připravuji na život! Amen! To je ono. Připravte se, abyste žili – v Kristu žili; pro vítězný život nad hříchem, smrtí, peklem. Již mám vítězství, On je mým Vítězstvím. Jsem Jeho důkazem, jsem důkazem Jeho vítězství. Amen! To je ono.
Jak to víte, že jste to přijali? Mám to. Amen! Daroval mi to z milosti, cítím to, vím to. Vidím, jak se to projevuje v mém životě. Změnilo mě to. Podle této Knihy On řekl, že mám věčný život a nepřijdu na soud, nýbrž, že jsem přešel ze smrti do života, protože mé odsouzení vzal na Sebe a já jsem to přijal. Ano!
Proto již neexistuje žádné odsouzení. Proto již neexistuje smrt. Ovšem, že jednoho dne musím opustit církev a lidi, jestliže Ježíš prodlí, ale stane-li se to, nuže, pak nebudu mrtvý. Nemohu zemřít, mám věčný život. Jak by mohl zemřít člověk s věčným životem? Navždy budeme v přítomnosti Boží u Něho. Amen! To přemáhá mé srdce, způsobuje to, že bych chtěl začít ještě jednou kázat. To je pravda. Ó, On je podivuhodný!
Není On předivný, předivný, předivný?
Není Ježí můj Pán předivný?
Oči to viděly, uši to slyšely,
co je ve Slově Božím zvěstováno.
Není Ježíš, můj Pán podivuhodný?
Miluji svědectví:
oči to viděly, uši to slyšely,
co ve Slově Božím psáno jest.
Není Ježíš, náš Pán, podivuhodný?
Ó, miluji Jej! ON je můj Pokoj, můj Život, moje Naděje, můj Král, můj Bůh, můj Spasitel, Můj Otec, moje Matka, moje Sestra, můj Bratr, můj Přítel, mé všechno. Vidíte? Vždycky jsme tu zpívali podobnou píseň. Znáte ji. Slyšeli jste někdy tyto staré letniční písně? Doufám, že magnetofony jsou již vypnuty. Dříve jsme vždy zpívali píseň:
ON je můj Otec, moje Matka, moje Sestra,
můj Bratr.
ON je pro mne všechno,
neboť On je mým Otcem ...
vzpomínáte si, že jsme to zpívali? Vzpomíná si na to někdo? Ó, je to tolik let! Potom jsme zpívali i tuhle:
Já vím, že to byla krev ...
Vzpomínáte si na tuto starou píseň? Jakou jsme to ještě zpívali?
Ó, nechcete se Mnou jedinou hodinu bdít ...
Byl to starý barevný bratr Smith, který seděl vždy tady na rohu. Poslouchal jsem rád ty barevné lidi. Seděl jsem tam, křičel a plakal a dělal všechno možné, potřásal svým autem a poskakoval kolem dokola. Všichni tleskali rukama.
Ó, nechcete se Mnou bdít (Rytmus, který mají barevní lidé – víte, že nikdo neumí zpívat tak, jako oni, na to můžete zapomenout.)
zatímco Já ...
Ó, seděl jsem tu a řekl: „Ó Bože!" Jako asi pětadvacetiletý mladík jsem běhal kolem vozu, jásal a takto chválil Boha. Ó, jaký to byl čas! To bylo docela na začátku, když Bůh tak začal mezi lidmi působit. Nyní jsme se stali silnou církví; ne mnozí co do počtu, avšak plní síly v Du-chu. Amen! Jak podivuhodné.
Pak jsme zpívali ještě jednu píseň. Vzpomínám si na ni, stalo se to tam v Chattanooga. Ne, nebylo to v Chattanooga, ale v Memphisu, když jsem se setkal s tou černoškou, jak víte, která tam venku stála. Slyšeli jste mě to vyprávět. Znáte to. Její syn měl pohlavní nemoc. Měla ovázanou hlavu pánskou košilí, opřela se tak o lavici. Pán zadržel letadlo a nějakým způsobem nedopustil, aby odletělo; byl jsem vyvoláván, avšak Duch svatý mluvil: „Projdi se trochu a jdi touto cestou dolů."
Kráčel jsem tam, zpíval si na cestu a myslel, že mé letadlo jistě teď hned odletí.
Stále znělo: „Jdi dále, jdi dále." Bylo to v začátku mé služby. Uviděl jsem malou dřevěnou chatu, stála tam stará sestra, opřená o plot. Vypadala jako jedna z těch starých sester na obalu směsi pro vaječné omelety: měla velké silné tváře, vlasy svázané košilí dozadu; opřela se přes branku a já jsem zpíval tento malý popěvek. Zapomněl jsem, jak se ta píseň jmenovala, byla to jedna z letničních písní, chvalozpěv.
Přestal jsem zpívat, když jsem se přiblížil a kráčel kolem. Stála tam a slzy stékaly po tlustých tvářích; nejraději bych ji byl objal. Řekla: „Dobré ráno, Parson."
Zeptal jsem se: „Co jsi řekla, tetičko?"
Odpověděla: „Řekla jsem: ‚Dobré ráno, Parson.‘"
Zeptal jsem se: „Jak víš, že jsem kazatel?" Víte, lidé na Jihu jmenují kazatele „Parson".
Řekl jsem: „Jak víš, že jsem kazatel?"
Odpověděla: „Věděla jsem, že přijdeš."
Zeptal jsem se: „Ty jsi věděla, že přijdu?" a dovtípil jsem se: „Zde to tedy je."
Odpověděla: „Ano, četl jsi v Bibli příběh o Sunamitce, kazateli?"
„Ano, tetičko," řekl jsem, „to jsem četl."