Křest, Večeře Páně a mytí nohou
/ Ewald Frank
Language: czech
Other languages
8. VEČEŘE PÁNĚ
Dříve, než se budeme zabývat večeří Páně, musíme se zmínit o večeři fáze. Přirozené předstínění Starého zákona ústí v nadpřirozené skutečnosti Nového zákona.
Slavnost večeře fáze náleží ještě dnes k těm nejdůležitějším slavnostem židovské obce. Izraelitům dal Pán pokyn, aby pro každou rodinu byl zabit beránek, maso bylo snědeno a krev musela být natřena na dveřní rámy domů (2. Mojž. 12). Budiž podotknuto: nikoliv na práh dveří, aby nebyla krev šlapána nohama!
Židovské slovo pesach znamená šetrně přejít kolem (slovo fáze v kralickém překladu Bible je odvozeno z tohoto slova pesach). Během toho, co všichni prvorození synové Egypťanů byli usmrcováni andělem zhouby, zůstali prvorození synové Izraele uchráněni. Neboť tak to Pán řekl: „Krev pak ta na domích, v nichž budete, budeť vám na znamení; a když uzřím krev, pominu vás, a nebude mezi vámi rána zahubující, když bíti budu prvorozené v zemi Egyptské.“ (2. Mojž. 12:13)
Krev beránka fáze způsobila smíření a současně to bylo znamení k ochraně před trestem soudu Božího. V době, kdy v domech Egypťanů bylo slyšet po zdrcujícím úderu kvílení a pláč nad mrtvými, nalézali se Izraelité ve svých domech v naprostém bezpečí. Hněv Boží je nemohl zasáhnout, neboť byl za ně obětován beránek. Právě tak nemohou vykoupení být ani zasaženi hněvem soudu Božího, ani kdy trestáni, protože krev Beránka Božího je jejich smíření a jejich ochrana. Pavel píše Církvi: „Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus.“ (1. Korintským 5:7) „…kázeň pokoje našeho na něj vzložena…“ (podle něm. překladu: „Náš trest byl vložen na Něj, abychom my měli pokoj.“ – Izaiáš 53:5)
Skrze Mojžíše nechal Pán den, v němž se slavila fáze a uskutečnilo se vyjití, ustanovit jako památku. „A budeť vám den ten na památku, a slaviti jej budete slavný Hospodinu po rodech svých; právem věčným slaviti jej budete!“ (2. Mojž. 12:14) ve verších 26–27 je to ještě jednou potvrzeno: „Když by pak řekli vám synové vaši: Jaká jest to služba vaše? Tedy dítě: Oběť Fáze toto jest Hospodinu, kterýž pominul domů synů Izraelských v Egyptě, když bil Egypt, domy pak naše vysvobodil.“
Stejným způsobem je slavena večeře na památku našeho vykoupení, a to dokud se Pán nevrátí (1. Korintským 11:26). Na jedné straně vzpomínáme na velký den smíření, na druhé straně vyhlížíme onen slavný den, kdy budou všichni smíření slavit se svým Spasitelem tu velkou večeři Páně ve Slávě. Pán řekl při ustanovení večeře Páně: „To čiňte na mou památku!“ (Lukáš 22:19) Při Večeři Páně vzpomínáme na dokonané dílo vykoupení a zpřítomňujeme si přitom pokaždé znovu to, co se stalo na kříži pro nás.
Beránek fáze byl zástupně obětován a jedl se s nekvašeným chlebem. Stojí psáno: „Za sedm dní přesné chleby jísti budete, a hned prvního dne kvas z domů vašich vyprázdníte; nebo kdožkoli jedl by co kvašeného od prvního až do sedmého dne, vyhlazena bude duše ta z Izraele!“ (2. Mojž. 12:15) Toto nařízení muselo být bráno vážně a muselo být uposlechnuto.
Ustanovení večeře fáze se stalo přímo před vyvedením a vysvobozením Izraele z Egypta. Večeře byla ustanovena během fáze, přímo před vykoupením Církve. „A když přišel čas, posadil se za stůl, a dvanácte apoštolů s ním. i řekl jim: Žádostí žádal jsem tohoto beránka jísti s vámi, prvé než bych trpěl. Nebo pravímť vám, žeť ho již více nebudu jísti, ažť se naplní v království Božím.“ (Lukáš 22:14–16) ve verších 7–13 je nám oznámeno, že Pán vyslal Petra a Jana s pokynem: „Jdouce, připravte nám beránka, abychom jedli!“ Když přišli k majiteli domu, řekli: „Vzkazuje tobě Mistr: Kde jest síň, kdež budu jísti beránka s učedlníky Svými?“
U Matouše 26:26 čteme „A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal, a dal učedlníkům, a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé.“ Pán byl tělesně přítomen, když vzal chléb do Svých rukou a vyslovil tato slova. Ve Svých rukách nedržel Své tělo, ale nekvašený chléb, který byl upečen k slavnosti fáze.
Při biblické slavnosti večeře Páně je používán chléb, který neobsahuje žádný kvas. Tento chléb je modlitbou posvěcen a žehnán. Poté je lámán a rozdáván. Během toho, co věřící berou z lámaného chleba, uvědomují si, že tělo Kristovo bylo mučeno a ukřižováno. Současně poznávají, že skrze to, co se stalo na kříži, se stali Jeho vlastnictvím, Jeho Církví, Jeho tělem.
Apoštol Pavel píše: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás (to za vás nesmí být přehlédnuto!) láme. To čiňte na mou památku! Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku! Nebo kolikráťž byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili smrt Páně zvěstujete, dokudž nepřijde.“ (1. Korintským 11:23–26)
Pavel se mohl odvolat na samého Pána, od Něhož dostal ten pokyn, jak má být večeře slavena. Přitom se odvolává na ustanovení večeře Páně, o něm se lze dočíst v evangeliích.
V Lukáši 22:20 je psáno: „Takž i kalich, když bylo po večeři, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá.“ v kalichu se nacházelo víno. Krev nové Smlouvy proudila ještě v Jeho žilách a prolita byla až na kříži. o nějaké proměně dvou elementů v tělo a krev nestojí nic psáno. Ani On sám, ani Jeho učedníci nepili Jeho skutečnou krev, ano Pán řekl doslova: „…nebudu píti z plodu vinného kořene, ažť království Boží přijde.“ (Lukáš 22:18) Chléb a víno representují tělo a krev Kristovu, zůstávají ale přesto chlebem a vínem. On přece poukazoval na novou Smlouvu – Nový zákon, který se stal právoplatným skrze Jeho smrt.
Ani Kristus se neobětuje vždy nanovo, nýbrž podle Židům 10:12 se jednou provždy obětoval a posadil se pak po pravici Majestátu. Účast na večeři Páně poskytuje věřícím zvláštní příležitost, aby si při tom opětovně před Bohem uvědomili, co se stalo obětováním Jeho těla a prolitím Jeho krve. Každé Boží dítě se bude před večeří Páně zkušovat a svůj život znovu položí na oltář Boží. Zpřítomňujeme si utrpení a umírání Kristovo a jsme vnitřně zasaženi hlubokou bolestí. Pokořuje nás to, myslíme-li na to, jak vysokou cenu Vykupitel za nás zaplatil. Podle Písma svatého vešel se Svou krví do nebeské svatyně, přinesl ji na trůn milosti, aby nám daroval věčně platné vykoupení (Židům 9:12).
Uskutečnilo se uzavření Smlouvy; nastal den spasení. Znovu musíme navzájem porovnat Starý a Nový zákon. V 2. Mojž. 24:6–8 je řeč o knize Smlouvy a o lidu Smlouvy, jakož i o krvi Smlouvy, kterou byl lid pokropen. Ježíš řekl: „Nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů.“ (Matouš 26:28) Tím On mínil Svou čistou, svatou a božskou krev, která měla být prolita, a nikoliv víno, které bylo v kalichu. On založil novou Smlouvu a získal nový lid Smlouvy, který má přímý vztah ke knize Smlouvy.
Pavel píše: „Kalich dobrořečení, kterémuž dobrořečíme, zdaliž, není společnost krve Kristovy? a chléb, kterýž lámeme, zdaliž není společnost těla Kristova? Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všickni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ (1. Korintským 10:16–17) Oba tyto verše zůstávají většinou nepovšimnuty, je-li mluveno nebo psáno o večeři Páně. Avšak právě ony nám ukazují Církev jako jedno tělo, „obecenství svatých“, výsledek vykupitelského činu Ježíše Krista, který se ve Svém těle za nás obětoval. Chléb, který je při večeři Páně používán, zobrazuje tedy na jedné straně tělo Kristovo, které bylo ukřižováno, a na druhé straně představuje Církev, která tvoří jednotu, ačkoliv se skládá z mnoha jednotlivých údů. Proto také je jeden chléb lámán na jednotlivé kusy a rozdělován.
Tělo Kristovo bylo ubito a mučeno, ale nezlámáno, jak stojí psáno: „Stalo se pak to, aby se naplnilo to písmo: „Kost jeho nebude zlámána. a opět jiné písmo dí: Uzřít', v koho jsou bodli.“ (Jan 19:36–37) Zde se jedná o tajemství s Kristem a Jeho Církví, která se vykoupením stala Jeho tělem. Tím jsou míněni všichni, kteří prožili plné smíření a odpuštění. Pavel píše: „Nebo jakož tělo jedno jest a mnoho má oudů, ale všickni ti jednoho těla oudové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou: tak i Kristus.“ (1. Korintským 12:12) v tom spočívá velké tajemství. Kristus je úplný jen ve spojení s údy Svého těla. o něm stojí psáno: „A onť jest hlava těla Církve…“ (Kolosenským 1:18)
Tak, jako naše zemské tělo tvoří jednotu, přičemž jsou údy navzájem i s hlavou spojeny, je tomu i se všemi údy, které náležejí k tělu Ježíše Krista. 1. Korintským 12:13 nám říká, jak k této jednotě dospějeme: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všickni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové, buď služebníci, neb svobodní, a všickni v jeden duch zapojeni jsme.“
Budiž podotknuto: Ne skrze vodu, nýbrž skrze Ducha, který by chtěl působit ve všech, kteří se ve víře v Ježíše Krista nechají biblicky pokřtít, jsme v tělu Pána zapojováni. Všichni vykoupení, kteří skrze Ducha svatého dospějí k této božské jednotě, tvoří tělo Pána a jsou Jemu, Hlavě, podřízeni. Radují se s každým, koho Bůh žehná, a trpí s těmi, kteří trpí, neboť tak to stojí v 1. Korintským 12:26: „A protož jestliže co trpí jeden oud, spolu s ním trpí všickni oudové; pakli jest v slávě jeden oud, radují se spolu s ním všickni oudové.“
Nemůžeme se na tomto místě zmiňovat o rozdílných úkolech jednotlivých údů těla Ježíše Krista, o nichž apoštol Pavel mluví v 1. Korintským 12:18–20, když praví: „Ale zřídil Bůh oudy, jeden každý z nich v těle, tak jakž chtěl. Pakliť by všickni byli jeden oud, kde by bylo tělo? Ale nyní ač mnozí oudové jsou, jest však jedno tělo.“ ve verši 27 to takto shrnuje: „Vy pak jste tělo Kristovo, a oudové z částky.“
Následujícími slovy napomíná apoštol věřící, aby před účastí na večeři Páně sebe zkušovali: „Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí. Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně.“ (1. Korintským 11:28–29) Všichni, kteří náležejí k tělu Kristovu, uznávají, že jejich odsouzení postihlo Jeho, jenž byl bez viny. Navzájem si plně a cele odpouštějí, jako Bůh jim v Kristu odpustil. Žádný tomu druhému nic nepřipočítává. Rozeznávají to vykoupené, ospravedlněné, posvěcené tělo Páně. Hledí jeden na druhého v Kristu a skrze Krista, totiž tak, jak Bůh vidí je: bezhříšné, a neznají jeden druhého podle těla, ale podle Ducha.
Tak, jako chléb je prost kvasu, má být Církev prosta všeho, co nesouhlasí s Kristem a Jeho Slovem. Pán Ježíš označil pojmem kvas falešné učení náboženských vůdců. Pravil: „…abyste se varovali kvasu farizejského a saducejského? Tedy srozuměli, že neřekl, aby se varovali od kvasu chleba, ale od učení farizeů a saduceů.“ (Matouš 16:11–12)
I Pavel vztahuje kvas na duchovní oblast: „Zdaliž nevíte, že maličko kvasu všecko těsto nakvašuje? Vyčisťtež tedy starý kvas, abyste byli nové zadělání, jakož jste nenakvašení. Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus. A protož hodujmež ne v kvasu starém, ani v kvasu zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a pravdy.“ (1. Korintským 5:6–8) Kdo se účastní večeře Páně, dosvědčuje před Bohem i lidmi, že přešel ze staré špatnosti a zloby do nového života čistoty a pravdy. To se skutečně musí stát a osvědčit se příslušným životem. Slova sama o sobě nestačí, musí se to tak stát.
U Římanům 11 se apoštol odvolává na dokonalé ospravedlnění a posvěcení těch, kteří náležejí k Jeho Církvi, které bylo způsobeno spásným činem na kříži, a dovozuje: „Poněvadž prvotiny svaté, takéť i těsto; a jestliť kořen svatý, i ratolesti.“ (verš 16) Kristus je prvotinou chleba, ti Jeho těstem. On je prvotina a všichni ti, kteří se narodili ze semene Božího, tvoří zástup prvotin; On je kořen a ti vpravdě věřící jsou plodonosné ratolesti. Ježíš Kristus je ten vinný kmen – my jsme ratolesti. Tak jistě jako v přirozeném dostávají ratolesti životní šťávu z kořenů vinného kmene a potom nesou jeho plody, tak jistě mají všichni Bohem zplození božský život v sobě a nesou plody Ducha svatého. Zjevují bytost Kristovu a tím božskou povahu, jíž se účastní. v té souvislosti píše Petr: „Na to tedy samo všecku snažnost vynaložíce, přičinějte k víře své ctnost, a k ctnosti umění, k umění pak zdrželivost, a k zdrželivosti trpělivost, k trpělivosti pak pobožnost, ku pobožnosti pak bratrstva milování, a k milování bratrstva lásku.“ (2. Petrova 1:5–7) Zde nemáme co činit s nějakým učením nebo poznáním, ale s božskou realitou ve věřících. Výzva zní: „Ale jakž ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte; jakož napsáno jest: Svatí buďte, nebo já svatý jsem. a poněvadž Otcem nazýváte toho, kterýž bez přijímání osob soudí vedle skutků jednoho každého, viztež, abyste v bázni čas svého zde putování konali.“ (1. Petrova 1:15–17)