Křest, Večeře Páně a mytí nohou
/ Ewald Frank
Jazyk: česky
Jiné jazyky
5. Učení apoštolů
Nyní budeme zkoumat, jak byl skutečně vykonáván příkaz křtu v prvotním křesťanství. Petr náležel k těm, které Pán v Matouši 28 pověřil. Byl to On, jemuž Ježíš svěřil klíče od království Božího. Již před vylitím Ducha vystoupil v kruhu těch 120 a začal události zařazovat podle Písma (Skutky 1:15). Ihned, jakmile byli ve dni Letnic naplněni Duchem svatým, kázal shromážděnému lidu. Jeho slova se lidí dotkla a ptali se: „Což máme činiti, muži, bratří? Tedy Petr řekl jim: pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů…“ (Skutky 2:37–38) Zde byl vykonán misijní příkaz tím, že ti, kteří uvěřili, byli podle Mat. 28:19 pokřtěni na jméno, o němž je tam řeč. Argument, že slova Ježíšova jsou důležitější, než slova apoštolů, nemůže ovlivnit člověka, který věří v absolutní inspiraci Písma. Co na nás působí hlubokým dojmem, je ta skutečnost, že příkaz a provedení úplně přesně souhlasí.
Již předtím jsme se zmínili o tom, že v Samaří jich mnoho uvěřilo a nechali se pokřtít. Zpráva o tom pronikla až do Jeruzaléma. Oznámeno je nám to následovně: „Uslyšavše pak v Jeruzalémě apoštolé, že by Samaří přijala slovo Boží, poslali k nim Petra a Jana, kteříž přišedše, modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. Nebo ještě byl na žádného z nich nesstoupil, ale pokřtěni toliko byli ve jménu Pána Ježíše.“ (Skutky 8:14–16) Důraz spočívá na skutečnosti, že byli pokřtěni jen na jméno Pána Ježíše.
I v domě Kornelia nařídil Petr, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista (Skutky 10:48). Neexistuje žádný teolog, který by to mohl jinak představit, než jak nám to bylo ve Slově zanecháno, a i kdyby to byl anděl z nebe, spočinula by na něm kletba (Gal. 1:8).
Jistě každého napadlo, že ti, kteří uvěřili, ve všech dosud zmíněných případech byli pokřtěni jen „…na Jméno Ježíše Krista“. Apoštolové Pánu rozuměli přesně. Vykonali stoprocentně, co Mistr přikázal. Misijní rozkaz zní: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám.“ Byli Pánem samým vyučeni, poznali jméno, v němž se jediný Bůh zjevoval jako Otec, Syn a Duch svatý, a v ně křtili. Tím učinili to, co On jim přikázal.
Nyní se podíváme, jak křtil Pavel, kterého Pán nazval „vyvoleným nástrojem“. Když přišel do Efezu, nalezl tam dvanáct mužů, kteří věděli jen o křtu Janově. Po krátkém uvedení do spásného plánu Božího, byl biblický výsledek jistý: „Kteříž pak uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše. a když vzkládal na tyto ruce Pavel, sestoupil Duch svatý na ně…“ (Skutky 19:5–6)
Každá věc musí přece spočívat nejméně na dvou nebo třech svědcích. Zabývali jsme se tím, co se stalo v Jeruzalémě, v Samaří, v domě Kornelia a v Efezu. U Židů, Samaritánů i pohanů, ať kázal Petr, Filip nebo Pavel – všude se konal křest na jméno Pána Ježíše Krista.
Musíme si uvědomit, že v Bibli nemůže být žádný rozpor. Duch Svatý nikdy nedá o jedné věci dvě různá zjevení. Bůh vyvolil v oné první epoše jednoho Petra, jednoho Pavla a jiné muže a zplnomocnil je, aby vytyčili biblická učení. Oni to učinili v dokonalé harmonii s celkovým svědectvím Písma svatého a mezi sebou. Kdo chce muže Boží z prvotního křesťanství, kteří chodili ještě s Ježíšem, nebo Pavla, který měl setkání s Pánem po Jeho nanebevstoupení, podezřívat z toho, že misijní příkaz provedli nesprávně, a obviňovat je z bludařství?
Poslechněme si ještě jednou Pavla. Píše Římanům: „Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme?“ (Řím. 6:3) V tomto verši se zahrnuje mezi všechny věřící, kteří byli pokřtěni na jméno Ježíše Krista. V celém Písmu svatém neexistuje jedno jediné místo, kdy by nějaký člověk byl býval pokřtěn trojičním způsobem na tři tituly „Otec, Syn a Duch svatý“.
Všichni Pánem povolaní, Duchem naplnění dělníci v království Božím měli stejné poznání, totéž učení, tutéž víru, tentýž křest. Všechno souhlasilo v dokonalé harmonii. Nikdo z nich neodříkával mechanicky text z Matouše 28. Věděli, že to stojí psáno v jednotném čísle: „…křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého…“, a to učinili. Věřili, že Bůh se zjevoval jako Otec, Syn a Duch svatý; znali Jej i Jeho jméno. Byli to muži, kteří žili v přímém obecenství s Bohem. Nebyli pod žádným teologickým vlivem, skrze zjevení k nim proudilo to božské.
Kdo bere jen literu z Matouše 28, aniž by měl k tomu příslušné zjevení, ten bude verš 19 opakovat a vůbec nezpozoruje, že Pán v rozkazu křtu uložil úkol. Matouš 28 a Marek 16 nám ukazují velký příkaz – misijní rozkaz. ve Skutcích apoštolů nacházíme jeho provedení, výsledek platný provždy.
Kdyby nějaký učitel zadal úlohu a žák by neřekl odpověď – výsledek, ale zadání by opakoval, potom by všichni věděli, že něco nesouhlasí. Jde-li o křest, opakují dokonce učitelé Bible slova příkazu, namísto aby vykonali, co Pán nařídil. Jedině když misijní příkaz provedeme tak, jako apoštolové, máme pak i potvrzení, že jsme byli týmž Pánem zavoláni a pověřeni zvěstováním evangelia. Apoštolové i učitelé v počáteční době rozuměli úkolu z Matouše 28. Bohu díky, že nám byl výsledek písemně zanechán. Vyžaduje však stejného osvícení Duchem svatým, abychom i my viděli to, co viděli apoštolové, abychom mohli učit, co oni učili, a křtít, jak oni křtili.
Tento výklad, jež je přinášen jasným dokazováním Písma svatého, by měl každý vzít vážně. Často to vypadá, jako by byly dvě věci totéž. Jsou velmi těsně u sebe a přesto jsou tak daleko od sebe vzdáleny, jako nebe od země. v listě Církvi ve Filadelfii chválí Pán Svůj lid slovy: „…nezapřels jména mého…“ (Zjev. 3:8) Co je však se všemi těmi věřícími, kteří opěvují jméno Ježíš, používají je na modlitbě a káží o něm, ale zdráhají se toto jméno přijmout skrze křest?
Co je se všemi těmi evangelisty, kteří ve jménu Ježíše vymítají ďábly, konají divy a uzdravování nemocných, ale toto jméno zapírají, jde-li o přiznání se k Němu při křtu? Rty hlasitě svědčí, jak podivuhodné jméno Ježíš je, ve skutečnosti ale nejsou ochotni nést pohanění Jeho jména. Pán praví: „Mnozíť mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili? a tehdyť jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.“ (Mat. 7:22–23)
V tomto biblickém místě je řeč o lidech plného evangelia, kteří mají na jedné straně podíl na zaslíbených požehnáních Církve, na druhé straně však považují nebiblické tradice za velmi cenné a nejsou ochotni se odhodlat k plné korektuře kurzu podle Písma. Kdo je ochoten podřídit se jasnému svědectví Písma? Je k tomu zapotřebí odvahy, zavrhnout tradiční praxi křtu a přijmout biblickou. Kdo se však s Kristem a Jeho smrtí neztotožní skrze smrt, jak čteme u Řím. 6:3, nemůže s Ním být ani vzkříšen! Samotné dary a požehnání nevypovídají nic. Nejprve musí učení souhlasit s praxí. Nakonec bude platit jedině poslušnost víry. To je ta víra, skrze níž je nám zjevena vůle Boží, víra, jejímž následkem jsou skutky požadované Slovem. Blahoslavení jsou všichni, kteří Slovo Boží slyší a podle něho činí.