Křest, Večeře Páně a mytí nohou
/ Ewald Frank
Jazyk: česky
Jiné jazyky
9. Nutné objasnění
Na základě převzatých a nebiblických tradic věří mnozí ve skutečnou přeměnu obou substancí v krev a tělo Kristovo. Kdyby se to skutečně stalo, pak by to bylo prostě strašné. Kdo by si mohl představit, že by potom to svaté tělo a svatá krev byly vydány nesčíslněkráte na pospas přirozenému běhu pomíjejícnosti? To je naprosto vyloučeno, sama myšlenka na to se rovná rouhání se Bohu.
Tak jako tehdy Židé neporozuměli slovům Pána, protože nepoznali jejich duchovní význam, tak i mezi křesťany o tom panuje nejasnost. Tehdy měli posluchači dojem, že je Pán chtěl svést k přímé neposlušnosti proti Zákonu, když řekl: „Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný.“ (Jan 6:54) Všichni věděli, že ve 3. Mojž. 17:10–12 stojí psáno: „A kdož by koli z domu Izraelského aneb z příchozích, kteříž jsou pohostinu mezi nimi, jedl jakou krev: postavím tvář svou proti člověku tomu, a vyhladím jej z prostředku lidu jeho. Nebo duše všelikého těla ve krvi jest, já pak oddal jsem vám ji k oltáři, k očišťování duší vašich. Nebo sama krev na duši očišťuje. Protož řekl jsem synům Izraelským: Nižádný z vás nebude jísti krve; ani příchozí, kterýž pohostinu jest mezi vámi, nebude krve jísti.“ z tohoto důvodu byli Židé zděšeni z toho, co jim Ježíš řekl.
Oba pozemské symboly přece ukazují jen na to duchovní. Bůh nemůže na jedné straně požívání krve přísně zakázat a pak je ale požadovat. Kdo přijímá chléb a víno, ten se přiznává k tomu, co se stalo smrtí na kříži. Vždyť je to večeře na památku. Vykoupení se neděje při večeři Páně, stalo se na Golgotě. Ale při večeři Páně je nám znázorněno a zpřítomněno.
U Jana 6 čteme o tom zázračném rozmnožení chleba a nasycení velkého zástupu lidu. Když Jej potom příštího dne hledali, pravil jim: „Amen, amen pravím vám: Hledáte mne, ne proto, že jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám.“ (Jan 6:26–27)
On mluvil o chlebu, o pokrmu, o věčném životě, a posluchači si vzpomněli na stravování lidu izraelského ve Starém zákoně, proto zvolali: „Otcové naši jedli mannu na poušti, jakož psáno jest: Chléb s nebe dal jim jísti.“ (verš 31)
Ježíš navázal na tuto myšlenku a řekl ji: „Amen, amen pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb z nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb z nebe pravý; nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje z nebe, a dává život světu. I řekli Jemu: Pane, dávejž nám chléb ten vždycky. Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“ To je jasná odpověď, jež nepřipouští žádný výklad o své újmě. Tak jako jíme pozemský chléb a fyzicky žijeme, tak máme účast na Něm, jenž jest Chléb života, a smíme žít věčně.
Pán Ježíš se nám představuje jako ten živý, z nebe sestupující Chléb, skrze Něhož je světu darován věčný – božský život. Potom zdůrazňuje: „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, máť život věčný. Jáť jsem ten chléb života. Otcové vaši jedli mannu na poušti, a zemřeli. Totoť jest chléb ten s nebe sstupující. Kdož by koli jej jedl, neumřeť. Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. a chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.“ (verš 47–51)
To je evangelium! On se obětoval ve Svém tělesném těle, abychom my byli vykoupeni z našeho tělesného těla a přijali věčný život. Nebeský chléb se nepeče na zemi, božský pokrm nepřichází z lidské ruky. Pán se obětoval a nechal ukřižovat, aby všichni, kteří věří v toto dokonalé dílo spasení, přijali skrze Něho věčný život a byli Jím duchovně živeni. On je Chléb života, my jsme se stali Jeho částí v Duchu, jako On se stal naší částí v těle. On nás navrátil do Svého království.
Židé se mezi sebou hádali a řekli: ,,Kterak tento může nám dáti tělo jísti?“ (Jan 6:52) Dnes se o to hádají křesťané. Jak jsme již vyložili, jedná se o Beránka Božího, jehož život byl obětován. Krev byla určena pro smíření a musela být přinesena na oltář za hříšníky. V Kristu byl božský život. Jeho smrtí byl osvobozen a dostává se ho všem, kteří přijímají vykoupení ve víře.
Řeč Pána směřovala úplně na Jeho utrpení a umírání. Jedná se o duchovní, božský podíl na Bohu, který jsme přijali skrze Krista, toho Ukřižovaného. Znovuzrozením se stáváme syny a dcerami Božími. Pavel to u Efezským 5:30 vyjadřuje takto: „Neboť jsme oudové těla jeho, z masa jeho, a z kostí jeho.“ Pozemsky viděno, není nikdo maso z Jeho masa a kost z Jeho kosti. v přirozeném jsme potomci Adama, avšak duchovně viděno jsme se stali novým stvořením v Ježíši Kristu, našem Pánu. Jako vykoupení jsme byli navráceni do obecenství s Bohem a nosíme již zde věčný, božský život v naší duši. Rozumu je to všechno bláznovstvím, a proto napadají lidi při zkoumání Slova Božího vlastní myšlenky. Duchovní však musí být posuzováno duchovně.
Pán Ježíš je mnohé: On je ta Cesta, Pravda a Život. On je živý Chléb, On je Světlo světa, On je Vzkříšení – On se nám stal vším ve všem. Skrze Něho jsme byli přeneseni do božského stavu. Ježíš Slovo Boží nevykládal, On je činil, na Něm a skrze Něho bylo naplněno. Proto On mohl říci: „Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, kterýž mne poslal, a dokonal dílo jeho.“ (Jan 4:34)
Kdo se účastní večeře Páně, musí být vnitřně ochoten konat vůli Boží, která nám je ve Slově Božím ukázána. Musí to být lidé s osobním vztahem k Bohu, kteří mohou říci: „Můj pokrm je, abych konal vůli Toho, který mne vykoupil.“ Přijímáme Slovo Boží a tím Krista, ten živý Chléb, který s nebe sestoupil. Tak se Jeho krev na nás projevuje, neboť byla prolita k našemu smíření a vykoupení. On řekl: „Totoť jest ten chléb, kterýž s nebe sstoupil. Ne jako otcové vaši jedli mannu, a zemřeli. Kdož jí chléb tento, živť bude na věky.“ (Jan 6:58)
Po té podivuhodné rozmluvě u Jana 6 prohlásili dokonce mnozí z Jeho učedníků: „Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti?“ Dokonce ti, kdo již Pána následovali, smýšleli při poslouchání lidsky, ačkoliv On mluvil zřetelně o Chlebu, jenž s nebe sestoupil. Viděl jejich bezmocnost a řekl: „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá. Slova, kteráž já mluvím vám, Duch jsou a život jsou.“ (verš 63)
Jen shůry přichází osvícení a zjevení toho, co Pán řekl. Jeho řeč o jedení Jeho těla a pití Jeho krve vyvolala pohoršení a ještě dnes to činí. Stojí psáno: „A z toho mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více. Tedy řekl Ježíš ke dvanácti: Zdali i vy chcete odjíti? i odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš. a my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ (verš 66–69) Stejné svědectví mají všichni, kteří následují Ježíše, ať tomu řečenému porozuměli nebo ne. Oni věří a zůstávají u Pána, který vede ty Svoje od jasnosti k jasnosti. V pravý čas jim pro to bude darováno porozumění.
Souhrnně může být k tomuto tématu řečeno toto: Vykupitelský skutek se stal jednou provždy na kříži na Golgotě. Všichni, kteří jej ve víře přijímají, oslavují na památku na dokonané dílo večeři Páně. Podle počtu účastníků se upeče jeden chléb, který neobsahuje žádný kvas. Poté, co byl chléb před Církví vyzdvižen a modlitbou požehnán, je lámán a všichni, kteří se večeře Páně účastní, z něho jedí. Jestliže něco zbyde, vezmou ještě někteří, až je úplně sněden.
Potom je vyzdvižen kalich s červeným vínem, které je vyrobeno z hroznů, a rovněž modlitbou žehnán. Všichni, kteří předtím přijali chléb, se i na tomto podílejí. Děje se to na památku toho, že Pán obětoval za nás Své tělo a prolil Svou krev.
Večeře Páně se musí držet takovým způsobem, jaký Pán nařídil. Kde se to tak neděje, sklouzne bohoslužba do modloslužby, a co je označováno jako víra, je ve skutečnosti potom pověra. Pavel píše: „Nemůžete kalicha Páně píti i kalicha ďáblů; nemůžete účastníci býti stolu Páně i stolu ďáblů. Či k hněvu popouzíme Pána? Zdaž silnější jsme jeho?“ (1. Korintským 10:21–22)
Jistě se přitom odvolává na 3. Mojž. 17, kde byla lidu dána Boží nařízení o přinášení oběti. Z veršů 3–7 vysvítá, co byla modloslužba a jak měla vypadat Pánu libá oběť. Tam je psáno: „Kdož by koli z domu Izraelského zabil vola aneb beránka, neb kozu, buď mezi stany, aneb kdož by zabil vně za stany, a ke dveřím stánku úmluvy nepřivedl by ho, aby obětoval oběť Hospodinu před příbytkem Hospodinovým: vinen bude krví, nebo krev vylil; protož vyhlazen bude muž ten z prostředku lidu svého. Přivedou tedy synové Izraelští oběti své, kteréž by na poli zabíjeti chtěli, přivedou je, pravím, k Hospodinu ke dveřím stánku úmluvy, k knězi, a oběti budou oběti pokojné Hospodinu. a pokropí kněz krví na oltáři Hospodinovu u dveří stánku úmluvy, a páliti bude tuk u vůni líbeznou Hospodinu. A nikoli více nebudou obětovati obětí svých ďáblům, po nichžto odcházejíce, oni smilní. Zákon tento bude jim věčný i všechněm potomkům jejich.“
Bůh dal to nařízení a udělil přesné pokyny, jak a co mělo být učiněno. Izraelité byli přesvědčeni o tom, že své oběti přinášeli Pánu, ačkoliv činili podle své libosti. On jim však nechal zřetelně říci, že před ním platily jen ty oběti, které zabili Jím stanoveným způsobem a na tom místě, které On k tomu určil. Všechno ostatní platilo jako obětované démonům.
Kdo náleží k lidu Božímu, nemůže činit jak, kdy a co chce. Musí se to stát přesně podle Božího nařízení, jinak to neplatí jako Jemu činěné, ale démonům, kteří ovlivňují k svévoli a neposlušnosti. Toto se týká i večeře Páně. Pavel, jako Bohem osvícený apoštol, to jasně vyložil. Nechtěl, aby věřící stáli pod démonským vlivem a účastnili se u stolu Páně.
V apoštolské době neexistovaly žádné hádky o večeři Páně. Pán Ježíš dal se to dočteme ve Skutcích 20:7: „Tedy první den po sobotě, když se učedlníci sešli k lámání chleba…“
Z pojmu „lámání chleba“ vysvítá, že přikládali důležitost tomu, aby večeři Páně slavili tak, jak to Pán nařídil a sám učinil. Je o nich napsáno: „I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách.“ (Skutky 2:42)
Všichni, kteří skutečně náležejí k Církvi živého Boha, se navrátí v učení i praxi ke Slovu Božímu. Všechno správně zařadí a sami sebe nechají zařadit. Nedávají žádné vlastní výklady, ale ani žádné nepřijímají. Pro ně platí jen to, co říká Slovo. Proto slaví pravá Církev večeři Páně „na památku“ a ne k odpuštění hříchů. Neexistuje žádné místo v Písmu svatém, jež by vypovídalo, že hříchy jsou odpuštěny účastí na večeři Páně. Kde se toto učí, tam je dáváno spasení do závislosti na náboženském úkonu.
Království Boží si i nyní mocně razí cestu. Evangelium o Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném Pánu, se stává opět středem zvěstování, každé nařízení ve Slovu je poslušně uposlechnuto. Tímto způsobem se dostává Církev zpět do počátečního stavu milosti. Náš Pán je První a Poslední, ano, On je tentýž, včera, dnes i na věky. Blaze všem, kteří Jemu a Jeho Slovu dávají první místo a tím Jej uznávají jako Pána, když konají, co on nařídil.