Křest, Večeře Páně a mytí nohou
/ Ewald Frank
Jazyk: česky
Jiné jazyky
10. MYTÍ NOHOU
Potom, co jsme se zabývali večeří Páně, musíme se ještě krátce zmínit o mytí nohou. Dříve, než uvedeme ten příslušný text v Novém zákoně, chceme přihlédnout k tomu, co bylo nařízeno kněžím ve Starém zákoně. Umyvadlo muselo být podle božského nařízení postaveno mezi stánkem zjevení a obětním oltářem. „Umývati budou z něho Aron i synové jeho ruce své i nohy své.“ (2. Mojž. 30:19) Oni nesměli stánek zjevení dříve překročit. v Novém zákoně tvoří vpravdě věřící „svaté kněžstvo“. My se musíme k Bohu blížit ve svaté, uctivé bázni a Jeho Slovo ve všem plně respektovat.
U Jana 13:4–10 stojí o našem Pánu: „Vstal od večeře, a složil roucho, a vzav rouchu, přepásal se. Potom nalil vody do medenice, i počal umývati nohy učedlníků a vytírati rouchou, kterouž byl přepásán. Tedy přišel k Šimonovi Petrovi, a on řekl jemu: Pane, ty mi chceš nohy mýti? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš. Dí jemu Petr: Nebudeš ty mýti noh mých na věky. Odpověděl jemu Ježíš: Neumyji-liť tebe, nebudeš míti dílu se mnou. Dí jemu Šimon Petr: Pane, netoliko nohy mé, ale i ruce i hlavu. Řekl jemu Ježíš: Kdož jest umyt, nepotřebuje, než aby nohy umyl.“
Pokud tento text chápeme jen jako podání zprávy, necítíme se být vůbec osloveni. Tehdy mluvil Pán k těm, kteří tam byli přítomni: dnes mluví skrze totéž Slovo k nám. Musíme se přenést do Petrovy role. Zeptal se: „Pane, ty mi chceš nohy mýti?“ Pán odpověděl: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale potom zvíš.“ Petr utvrzuje své rozhodnutí a zvolá: „Nebudeš ty mýti noh mých na věky.“ On nechtěl, aby se Pán před ním tak snížil a učinil mu tuto opovrhovanou službu. Avšak Pán a Mistr dal Svým učedníkům praktické ponaučení. „Ale kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším.“ (Matouš 23:11) Pán sloužil v pokoře a úplném ponížení. On odložil Své roucho, uvázal si zástěru, sklonil se dolů a převzal úlohu otroka v domě. Byl to příklad pro Jeho učedníky, že každý má toho druhého ctít více, než sám sebe. Zde to On ukázal v docela praktické lekci.
Když Pán řekl Petrovi: „Neumyji-liť tebe, nebudeš míti dílu se mnou.“, lekl se apoštol a zvolal: „Pane, netoliko nohy mé, ale i ruce i hlavu.“ Jak máme rozumět, že by jinak na Něm neměl žádný podíl? Dostává snad někde někdo mytím nohou podíl na Pánu? Jedná se o poslušnost, kterou jsme našemu Pánu dlužni, a o službu mezi sebou navzájem. Úplně jedno, jak nepatrné je nějaké nařízení, požadavek nebo pokyn, který nám Pán ukládá, máme je dětinně ve víře splnit, aniž bychom se ptali, proč a jak. Neuposlechneme-li jich, tedy přerušujeme spojení k tomu, kdo je dal. Řetěz je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek. Bylo nám uloženo, abychom každé Slovo a každý pokyn vzali vážně a podle něho konali.
Od verše 12 je psáno: „Když pak umyl nohy jejich, a vzal roucho své, posadiv se za stůl zase, řekl jim: Víte-liž, co jsem učinil vám? Vy nazýváte mne Mistrem a Pánem, a dobře pravíte, jsemť zajisté. Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Přiklad zajisté dal jsem vám, abyste, jakož jsem já učinil vám, i vy činili. Amen, amen pravím vám: Není služebník větší nad pána svého, ani posel větší nežli ten, kdož jej poslal. Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“
Slova Mistrova zněla jasně a naprosto srozumitelně: „Poněvadž tedy já umyl jsem nohy vaše, Pán a Mistr, i vy máte jeden druhému nohy umývati.“ K tomu není co vykládat a vysvětlovat. Jestliže Pán řekl, že si máme navzájem mýt nohy a dokonce zdůraznil: „…i vy máte jeden druhému nohy umývati“, pak to tak i mínil. S orientálním zvykem to nemá nic společného. Ten byl všem běžný, i Pánu a Mistru. Úplně zřetelně On pravil: „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste, jakož jsem já učinil vám, i vy činili.“ To je jasný pokyn bez jakéhokoliv když a ale. On zdůraznil Svůj příkaz slovy: „Amen, amen pravím vám: Není služebník větší nad pána svého, ani posel větší nežli ten, kdož jej poslal.“
Pokaždé, když Pán použil rčení „amen, amen“, měli bychom obzvláště zbystřit pozornost, neboť pak chtěl zdůraznit něco, co zaslouží naši pozornost. Zde u Jana 13 to učinil vícekráte.
O mytí nohou toho vlastně není mnoho co říci. Muselo být v prvotním křesťanství tak samozřejmé, že o něm v Písmu svatém nenacházíme téměř již nic napsáno. Pavel se tohoto tématu ještě jednou krátce chápe, když stanovil podmínky pro přijetí vdov do seznamu Církve. Tam je psáno: „O níž by svědectví bylo, že dobré skutky činila, jestliže dítky vychovala, jestliže do domu pocestné přijímala, jestliže svatým nohy umývala, jestliže bídným posluhovala, jestliže každého skutku dobrého pilná byla.“ (1. Timoteovi 5:10)
Na základě Bible jsme ukázali, že Pán Ježíš ustanovil mytí nohou a dal nám praktický příklad. Proto nikdo, kdo je skutečně upřímný, nebude o tom diskutovat nebo dávat vysvětlivky, které svádějí k neuposlechnutí, nýbrž bude konat, co On přikázal. Každému věřícímu by mělo být Boží Slovo tak svatým, že je ochoten i ten nejnepatrnější příkaz splnit. Na takového člověka se vztahují slova, jimiž Pán toto téma ukončil: „Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“ Požehnání spočívá od počátku až do konce na činitelích Slova. Kéž by Pán z nás učinil takové lidi, kteří chodí v Jeho cestách a konají všechno, co On nařídil.