Mistrovské dílo
/ William Branham
2. Část 2.
Otevřeme nyní Bible u Izaiáše 53. Důvěřujeme, že Bůh naši snahu tohoto jitra požehná. Právě jsme se vrátili z konference obchodníků plného evangelia z Filadelfie. Slyšeli jsme tam mnohá svědectví.
Billy Paul, Rebeka, dcera bratra Collinse a já jsme jeli společně v jednom voze. Billy je velice dobrý spáč, Becky ještě lepší. Tak jsem se bavil s Betty. Seděla s Becky na zadním sedadle. Když jsem zpozoroval, že se na silnici něco stalo, přišla mi myšlenka. Jestli je Betty tady, bude moci dosvědčit, že jsem přestal mluvit a začal psát. Tam jsem obdržel text pro dnešní ráno.
Povstaňme nyní v uctivosti před Božím Slovem a čtěme 53. kapitolu v Izaiáši.
Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Páně komu je zjeveno? (Dávejte pozor: Začíná to otázkou).
Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen ze země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli.
Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a který zkusil nemoci a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.
Jistotně on naše nemoci vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že je raněn a ubit od Boha, i ztrápen.
On pak raněn je pro přestoupení naše, potřen pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.
Všichni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Pán uvalil na něj nepravosti všech nás.
Pokutován je i trápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji stříhají, oněměl, aniž otevřel úst svých.
Z úzkosti a soudu vyňat jest, a protož rod jeho kdo vypraví, ačkoli vyťat jest z země živých, a zraněn pro přestoupení lidu mého?
Kterýžto vydal bezbožným hrob jeho, a bohatému, aby byl usmrcen, ježto však nepravosti neučinil, aniž jest nalezena lest v ústech jeho.
Tak se líbilo Pánu jej stírati a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích, viděl símě své, byl dlouhověký a to, což se líbí Pánu, skrze něho šťastně konáno bylo.
Z práce duše své uzří užitek, jímž nasycen bude. Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé; nebo nepravosti jejich on sám ponese.
A protož dám jemu díl pro mnohé, aby s nesčíslnými dělil se o kořist, proto, že vylil na smrt duši svou, a s přestupníky počten jest. On sám nesl hřích mnohých, a přestupníků zástupcem byl.
Bože, náš Otče, Tvé Slovo je světlem, světlo, které osvětluje stezku každého věřícího až do přítomnosti Boží. Vede nás jako lucerna v naší ruce. Nesvítil jsi nám dopředu natolik, že bychom mohli vidět konec již na začátku, to proto, abychom putovali ve víře. Je to, jako když někdo musí projít v noci temným lesem – tak se vede nám – světlo, které nese, mu svítí krok za krokem. Také na cestě, která vede vzhůru to tak je. Nechť Tvé světlo svítí dnes na Tvé Slovo, abychom se zase o krok přiblížili Tvému království; neboť prosíme ve jménu Ježíše Krista. Amen. Můžete se posadit.
Dnes bych chtěl ke shromáždění mluvit na téma „Mistrovské dílo" . Může se to zdát poněkud neobvyklé, číst takové biblické místo, které popisuje jeden z nejhorších a nejvražednějších obrazů Bible, když mluví o tom, že tento dokonalý Služebník trpěl a byl zbit a zraněn, a potom z toho vzít text „Mistrovské dílo". Je to velice zvláštní.
Vracím se v myšlenkách dnes ráno o několik let zpět, když jsem byl pozván do Forest Lawn v Kalifornii. To je blízko Los Angeles. Hlavní důvod, proč jsem tam šel, byl, že jsem chtěl zajít na hřbitov ke hrobu Aimee McPherson, zakladatelky Foursquare-hnutí (odnož letničních). Šel jsem k jejímu hrobu. Přesto, že nesouhlasím s ženou jako kazatelkou, oceňuji a respektuji v srdci to, za čím stála, a zvláště to pronásledování, které musela v tom čase strpět. Její syn Rolf McPherson je jedním z mých nejlepších přátel.
Šli jsme tam se skupinou kazatelů. Neměli jsme čas navštívit krematorium a urnový háj, kde jsou ve zdi uloženy nádoby s popelem spálených těl.
V tom místě mají některé zvláštní věci, které si můžeme prohlédnout; také výtvarnou podobu poslední Večeře Páně. Je to ozářeno přirozeným slunečním světlem. Před tím je zatemnění. Když člověk vejde dovnitř, je tam světlo.(Patrně je míněna obřadní síň.) Jakmile začne proslov, trochu se setmí. Po nějaké chvíli je úplná tma. Návazně vyjdou lidé opět ven.
Celá Večeře je vyvedena ve skle. Jedna žena ještě znala to tajemství, jak se sklo muselo opracovávat, aby vznikly tyto obrazy. Pochází to od jedné rodiny, která žila před mnohými lety. Toto umění bylo předáváno dále jejich dětem, a poslední byla ta žena. Oni vytvořili toto dílo. Když chtěli do toho obrazu zasadit sklo s Jidášem Iškariotským, rozlomilo se to. Pak se o to pokusili ještě jednou a znovu se to rozlomilo. A tak řekla: „Možná, že Pán nechce podobiznu svého nepřítele vedle sebe. Jestliže se rozlomí ještě jednou, pak toho necháme." Ale tentokrát se to podařilo. Přirozeně, že bylo přemáhající, jak se může něco takového stát.
Jedna z věcí, která mě ve Forest Lawn zaujala nejvíce, byla veliká Michelangelova socha: socha Mojžíše. Přirozeně je to jen kopie, nikoli originál, ale je to velkolepé mistrovské dílo. Stál jsem tam, díval se na to a velice se mi to líbilo. Vypadalo to, jakoby to bylo stinným obrazem něčeho.
V umění mám veliké zalíbení. Věřím, že v umění je Bůh. Věřím, že Bůh je v hudbě. Věřím, že Bůh je v přírodě. Bůh je všude. Ale všechno, co je v protikladu k originálu, to je překroucenina. Bůh je v tanci. Ale ne v takovém, jaký známe my; ale jestliže jsou synové a dcery Boží v Duchu, jedná se o jiný tanec. Ale to, co jsem slyšel dnes ráno ještě ve 2.00 hodin, to je překroucení toho.
Vytvoření takového mistrovského díla Michelangela něco stálo. Byl to zvláštní člověk. Stálo ho to velkou část života, neboť na tom musel mnoho, mnoho let pracovat. Vzal velký kus mramoru a začal jej otesávat. Jenom ten muž, ten sochař sám má ve své představě to, co by chtěl zobrazit. On jediný. Můžete k němu jít a říci: „Proč otesáváš tento kámen?" Někomu nezasvěcenému, kdo neví, co je v jeho srdci, to připadá nesmyslné. Ale ten sochař má jistou představu o tom, co chce vytvořit, a pokouší se sochou vyjádřit, co má ve svých myšlenkách. Proto to z toho kusu kamene vytesává.
Tím se musí začít již od začátku a stále sledovat ten vzor. Nemůže se začít s malým kouskem a říci: „Udělám to takto", a později: „Ne, myslím, že raději takhle." Ne, on musí mít přesný vzor, a ten má ve své představě. Od tohoto vzoru nemůže ustoupit. Musel si o Mojžíšovi udělat přesnou představu, neboť žádné pravé podobizny se o něm nezachovaly.
Pravý sochař je inspirován, jako pravý básník, zpěvák, hudebník a nebo čímkoli i má být, je inspirován. Všechno pravé vzniká skrze inspiraci. Michelangelo musel mít inspiraci o tom, jak Mojžíš skutečně vypadal. Pochopil, co musel být Mojžíš. A tak vyjádřil tento vzor v tom velikém kusu mramoru. K tomu to musel osekávat a brousit tak dlouho, až přesně vystihl obraz, který měl před sebou.
Když se mu pak všechno dokonale zdařilo, každá hrana byla odstraněna a každé místo vyhlazeno; oči, vlasy, vousy, jednoduše všechno souhlasilo, pozdvihl se a pohleděl na něj. Myslím na ta mnohá léta tvrdé práce a na to, že si po celý čas musel v duchu udržet představu o tom, co chtěl vytvořit. Pomyslete jen: on musel tento obraz tak mnohá léta zachovat v paměti, aby ho přesně tak, jak byl předem inspirován, mohl vytvořit; podle této představy jej musel osekávat a opracovávat. Když jej pak dokončil a bylo to skutečně dokonalé, povstal onoho jitra po poslední ráně, ještě s kladivem v ruce. Když si své dílo prohlížel, byl tak inspirován, neboť obraz, který měl ve své představě, měl nyní před sebou jako realitu. Jeho představa o Mojžíšovi, kterou měl všechna ta léta v srdci, byla skutečností. Měl za sebou mnoho hodin plných únavy, starostí a zoufalství, kritiky; všechno možné musel prodělat, ale navzdory tomu se držel přesně představy, kterou měl, až byl s dílem u konce.
Když to dokončil, odstoupil s kladivem v ruce o několik kroků a tu sochu si prohlížel. Tehdy jej zasáhla ta inspirace, jež mu kdysi vnukla, jak by ta socha měla vypadat, tak velice, že se dostal mimo sebe, udeřil ji do kolena a vykřikl: „Mluv!"