Stydět se za Něho
/ William Branham
Lingua Ceco
5. Část 5.
Za několik minut budeme číst biblické místo. Mám tu malou knížku. Nevím, zda to byl bratr Vayle nebo Borders, kdo mi tu knížku přinesl. Chtěl bych vypracovat malou učebnici. Ale jestliže se někdo podívá na to, čemu říkám poznámky – když například chci mluvit o jitřní Hvězdě, pak namaluji hvězdu, a chci-li kázat o něčem jiném, pak to také představím jako symbol. Je to čmáranice, a nikdo nemůže zjistit, co to znamená.
Jsem-li na cestách autem a něco mě napadne, udělám si poznámky, říkám toto a ono a dělám si znaménka. Auto se někdy houpe, nebo jedu přes most. Chci-li kázat o tom, že ta hvězda sestoupila dolů, namaluji pyramidu a Davidovu hvězdu umístím nad ni, jak sestoupila dolů, potom vím, která biblická místa budu číst. Nebo kdybych se chtěl zmínit o něčem, co třeba učinil Mojžíš, pak nakreslím něco podobného stopám krocana. Mám tu celou řadu podobných značek a několik minut o tom budu mluvit. Dnes večer nebudu kázat místo bratra Neville, ale odpočinu si a budu poslouchat jeho. Bude-li Pán chtít začneme s těmi bohoslužbami příští neděli dopoledne. Pomozte mi všichni na modlitbách, neboť jsem to měl na srdci.
Oni řekli: „Můžeme jít do Louisville nebo New Albany", ale ta shromáždění byla naplánována pro Jeffersonville. Louisville a New Albany navštívím jindy. Tato by se měla uskutečnit tady, v Jeffersonville. Skloňme nyní své hlavy. Potom, co jsem hovořil asi třicet minut k vám, budeme nyní mluvit k Němu.
Pane Ježíši, je to nad naše myšlení a pochopení, že můžeme být tak požehnaným lidem. Kdyby tu byl někdo urozený, nějaká osobnost z jiné země nebo diplomat, pak bychom považovali za něco obzvlášť výjimečného, mít mezi námi takovou významnou osobnost. Dnes ale Bůh nebes není jen mezi námi, On bydlí v nás a žije skrze nás Svůj život. Za to jsme Ti vděční, Pane, ale jde to přirozeně nad naše chápání.
Hovořil jsem o shromážděních a cestě do Afriky a také o tom, jak jsme usilovali zorganizovat všechno pro tyto dny tady v Indiana. Mohlo by být, Pane, že nás vedeš nějakým způsobem k tomu stanu, aby se naplnilo to vidění. Tvá vůle se staň. My jsme Ti to předložili podle nejlepšího vědomí. Proto se modlíme, Pane, je-li něco v protikladu ke Tvé vůli, dej nám to vědět, abychom poznali a činili Tvoji dokonalou vůli.
Požehnej nás v následujících minutách. Mluv k nám skrze Své Slovo, Pane, neboť Tvé Slovo je pravda. Prosíme o to ve jménu Ježíše. Amen.
Otevřme Marka, kapitolu 8. Je to jen krátká zvěst, kterou vám chci ze Slova přinést. Začneme od 34. verše a budeme číst až do konce kapitoly. Rád čtu, co On řekl, neboť vím, že je to pravda.
A svolal zástup s učedníky svými, řekl jim: „Chce-li kdo za Mnou přijít, zapři sám sebe a vezmi kříž svůj a následuj Mne. Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratí ji. Pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, ten ji zachová. Nebo co prospěje člověku, kdyby i všechen svět získal a své duši škodu učinil. Aneb jakou dá člověk odměnu za duši svou, nebo kdo by se za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svými."
Z toho bych chtěl vzít titul: Stydět se. Víte, miluji ten výrok: „Kdo se za Mne a Má slova stydí, za toho se budu Já stydět."
Slovo stydět se , by mohlo být vyjádřeno také slovem být v rozpacích . Jste-li konfrontováni s něčím, co vás přivedlo do rozpaků, pak se za to stydíte.
Když se člověk stydí, pak to ukazuje, že si tím, co říkáme, nejsme jisti. Víte-li, o čem mluvíte a máte jistotu, že víte, o čem mluvíte, pak to můžete říci každému. Vy se nestydíte. Jste-li v rozpacích, je to znamení toho, že si nejste jisti.
Víte, že dnes je toho tolik obzvláště s ohledem na to, o čem nyní mluvím: Stydět se za Slovo.
ON a Slovo je totéž. Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo…a Slovo se stalo masem a bydlelo mezi námi… totéž včera, dnes i na věky.
„Neboť kdo se za Mne a Mé Slovo stydí" – On a Jeho Slovo jsou jedno, znamená to tedy, kdo se v přítomné hříšné generaci stydí za Jeho Slovo, „za toho se budu Já stydět."
Jestliže se dnes někdo zeptá: „Jsi křesťan?", sledujeme, že je velice populární odpovídat: „Ano, jsem." Ale když se ptáme: „Věříš Slovu Božímu, kde se píše, že těm, kdo uvěří, budou následovat tato znamení…?" potom dokonce kazatelé zrudnou. Stydíte se mluvit o Božím uzdravení? Stydíte se za plné evangelium? Stydíte se za letniční prožití? To znamená, že se stydíte za Jeho Slovo. Je to přece Jeho Slovo, které se ve vás stalo masem.
Jeho Slovo musí ožít v každé generaci. Ožilo ve dnech Mojžíšových, neboť o tom čase hovoří Bible v Žid.1: „Bůh před časy mnohokrát a rozličným způsobem hovořil k otcům skrze proroky…" Církev všechno tolik překroutila, když ti proroci vystoupili. Tito stateční zvěstovatelé nepatřili k žádnému sboru, denominaci nebo organizaci a postavili se proti králům, královstvím, církvím a všem ostatním.
Když stanuli před knězem, nestyděli se, neboť měli to TAK PRavÍ PÁN. Dejte pozor, když prorok ve Starém zákoně řekl „TAK PRavÍ PÁN", pak se postavil s ohledem na Slovo, – v tom, co vyslovil – na místo Boží. Jakmile vyslovil „TAK PRavÍ PÁN", zaujal místo Boží a jednal na místě Božím. Potom přinesl zvěst. Byl to Bůh, kdo skrze něho mluvil: „TAK PRavÍ PÁN!"
Dovedu si představit ty staré proroky, když přišli se zvěstí a uvedli panovníky do rozpaků! Lidem, ano dokonce i kněžím, způsobovali nevolnost. Byli z toho nesví, měli přece být vůdci, duchovními muži. Ale když pak Slovo přišlo tímto způsobem, byli jím odhaleni, cítili se zaskočeni a zahanbeni.
To vídáme velice často ještě dnes u lidí, často, nejen občas. Říká se: „Jsem křesťan."
„Obdržel jsi Ducha Svatého od doby, co jsi uvěřil?"
„Ó!" Vidíte, kvůli tomu jste v rozpacích.
Někdo se ptal: „Patříš snad k tomu spolku támhle, kde jásají a věří v Boží uzdravení a podobné věci?" Mnozí se stáhnou zpět. Rádi by řekli, že patří k nějaké denominaci: „Jsem baptista," „jsem presbyterián", „jsem luterán". Za to se nestydí. Ale dojde-li na to, být křesťanem, který přijímá Slovo Boží tak, jak je, pak se stydí.
„K žádné denominaci nepatřím," to se stydí vyslovit. Musejí být jako zbytek světa zastoupeni v nějaké organizaci.
K tomu došlo teprve před krátkým časem. Za Luthera to znamenalo skoro smrt skrze katolický kostel, jestliže se někdo vyznal jako luterán, Lutherův následovník. Jestliže ve dnech Wesleye přiznali, že jsou metodisty, anebo bylo-li známé, že se nepřipojili k anglikánskému kostelu, skoro to znamenalo trest smrti. V letničních dnech bylo hanbou se přiznat, že jsme letniční, neboť jsme byli rychle označeni jako „svaté koloběžky" nebo mluviči jazyky atd. Nyní jsou zorganizováni a vykračují společně s ostatními.
Když nastane čas vyvolání, že již nemáme patřit k žádné z nich, pak se stydí. Je to populární říkat: „Jsem letniční", anebo „jsem presbyterián" „luterán" atd. Co je ale, když nastane čas, kdy musíte vyjít, zaujmout svůj postoj pro Slovo a říkat: „Nepatřím k žádné z nich."? Pak jste v rozpacích.
Ježíš řekl: „Kdo se za Mne stydí, za toho se budu Já stydět." Proč se za vás bude stydět? Protože tvrdíte, že jste Jeho majetkem a přesto Jej nenásledujete.
Co by se stalo, kdybych řekl: „Tento malý chlapec je mým synem." Ten by se otočil a řekl: „Kdo? Já že jsem tvůj syn? Co si vůbec myslíš?"