Stydět se za Něho
/ William Branham
Langue: tchèque
8. Část 8.
Víte, že v posledních dnech se budou ty rány opakovat. Myslete na to, v Bibli se cizoložnictví trestalo smrtí ukamenováním. Nevěřící církev bude kroupami ukamenována k smrti. To byl kdysi způsob, jak Bůh trestal. Tento nevěřící svět, cizoložné pokolení, bude kamenovat. Z nebe budou padat kamenné, asi padesátikilové kroupy. Cizoložný kostel, cizoložný svět, zemře trestem Božím, bude kamenován, jak to bylo na počátku.
Uveďte všechno s Bohem do pořádku, církvi! Všichni to musíme udělat a opět se obrátit k Bohu!
Starý, osmdesátiletý Eliáš s vousatou tváří, s trochou šedých vlasů na lysé hlavě a hubenýma rukama pobýval na poušti a viděl hříchy lidí. Jednoho rána k němu mluvil Bůh a řekl: „Jdi a řekni Achabovi, že ani rosa nebude padat, jedině na tvé slovo." Mohu vidět pohled jeho malých očí a vousatou tvář, jak s holí v ruce vykračoval ulicí jako šestnáctiletý mládenec. Šel tam, postavil se před krále a řekl: „Ani rosa nespadne, jen na mé slovo." Nestyděl se za Boha a Jeho Slovo. Řekl to králi a všem ostatním. Nestyděl se. Před nikým, ani před Achabem, se nemusel skrývat.
Nyní myslím na nás. Řekl jsem lidem: „Dosáhnu bodu, kdy již nebudu muset věřit." Kvůli tomu jsem doma: abych prožil nový průlom víry. Došlo to tak daleko, že se člověk skoro omlouvá, když se má modlit za lidi. „Pane ďáble, šel byste, prosím, poněkud stranou, abych mohl projít." Nic takového! Víra má svaly a chlupatá prsa. Jestliže hovoří, pak všechno ostatní musí mlčet. Nechoďte tam, abyste říkali: „Ďáble, tak jdi přece ven", ale: „Odstup odtud! Jsem syn Boží, Bohem pověřen. Opusť je!" To působí.
Ďáblovi se nemusíme omlouvat; s ním přece nemáte nic společného. My se za Boží Slovo nestydíme, nestydíme se za pověření, nestydíme se za to, co jsme. Jediné, zač se stydím, je, že jsem Branham; tedy za svůj pozemský původ. Stydím se za svá selhání; ale jako Jeho služebník se nestydím. Nestydím se za Jeho Slovo – před denominacemi, králi, vladaři, ať je to kdokoli. Jsem vždy připraven dát odpověď, jestliže mne k tomu Bůh volá.
Mojžíš stanul před faraonem. Nestyděl se říci mu, že nepřistoupí na žádný kompromis, že by na poušti zůstali jen pár dnů, jak to chtěl faraon. On řekl: „Ženy a děti zůstanou tady."
Mojžíš ale řekl: „Vyjdeme všichni. Ani kopyto tady nezůstane. Vezmeme si sebou náš dobytek." On se nestyděl. Proč? Vešel do světla osvobození.
To je důvod, proč muži a ženy, kteří jsou nemocní anebo mají jiné problémy, vědí, že budou uzdraveni, jakmile jednou přijdou do přítomnosti Boží. Potom jste přišli do světla osvobození. Již neuzavíráte žádné kompromisy. On to osvobození měl na srdci, neboť se potkal s Bohem, který řekl: „JÁ jsem Bůh Abrahamův, který dal Abrahamovi zaslíbení a čas osvobození a spasení se přiblížil. Posílám tě tam, abys je vyvedl." Proč by se tedy měl omlouvat?
Faraon ho mohl zabít, neboť byl pouze člověkem, otrokem. Mohl jej zabít, ale Mojžíš se nestyděl za Slovo. Nepřišel, aby padl na kolena, a něco od faraona vyprosil. Řekl: „Přišel jsem, abych je vyvedl."
Faraon řekl: „Nemůžeš je odvést."
On odvětil: „Nu dobře, potom přiletí komáři, tak že je budete muset překračovat." Přesně to se stalo.
Tedy farao prosil: „Ó Mojžíši, odstraň je!"
Mojžíš řekl: „Dobrá. Lituješ nyní?"
On odpověděl: „Můžete jít na poušť na tolik a tolik dní."
Mojžíš řekl: „Tak ať se objeví mouchy." Amen. „Tma nastane!", a byla taková tma, že nebylo nic vidět.
Nakonec přišla smrt. Od faraona až po služebníka to znamenalo smrt pro nejstarší syny v rodině. On se nemusel nikomu omlouvat. Byl Abrahamovým synem a narozen v Duchu Božím. Bůh mu dal pověření předstoupit se zvěstí a vyvést lid ven.
Nemůže Bůh v této hodině vyslovit stejnou výzvu, aby z církve vyvolal nevěstu?
David se nebál Saula. Když se všichni třásli strachy před Goliášem, on se nebál jít tam. Tento svěží malý chlapec řekl: „Tvůj služebník hlídal svému otci ovce. Když přišel medvěd, aby odnesl ovci ze stáda, běžel jsem za ním a zabil ho. Když přišel lev, jednu chytil a odnášel do pustiny, pronásledoval jsem ho a když se mi postavil na odpor, zabil jem ho." Ten odpadlý král a všichni zbabělí vojáci, kteří si nárokovali sloužit Bohu nebes, tam stáli a dovolovali, aby tento neobřezaný Filištínec přicházel a urážel vojsko živého Boha. David řekl: „Tvůj služebník zabije i jeho. Bůh, který mne ochránil před lvem a medvědem, mě ochrání také před tímto neobřezaným Filištíncem." Nezajíkal se, ani neříkal: „Možná, že se to stane." On řekl: „Stane se to!" Nestyděl se.
Daniel se nebál ignorovat královský rozkaz, že nikdo nesmí adresovat prosbu nikomu jinému nežli králi samotnému. Otevřel okna a okenice a třikrát denně se modlil. Nebál se.
Sidrach, Mizach a Abdenágo neměli strach z rozpálené pece. Řekli: „Náš Bůh nás může osvobodit a také osvobodí. Bůh je mocen nás zachránit. Jestliže tak ale neučiní, tak se přesto před tvým obrazem nepokloníme." Nestyděli se. Ne, ani trochu ne. Jistě se nestyděli, neboť to věděli.
Samson se nestyděl před Filištínskými. Když na něj zaútočilo tisíc mužů, pobil je osličí kostí, přesto, že jejich přílby byly z mědi 1,5 coulu silné. Pobil tisíc mužů, a tu kost stále ještě držel v ruce celou. Nebyl na rozpacích, popadl to, co mu přišlo do ruky a dal se do práce. Věděl, že na něm spočívá Duch Boží. Věděl, že se narodil jako Bohu posvěcený. Věděl, že mu nic nemůže uškodit, protože byl Božím služebníkem. Dokud se nalézal ve vůli Boží, nemohlo před ním nic obstát, nehledě na to, kolik králů nebo Filištínských nebo kdo na něho útočil.
Jan se nestyděl za Slovo Boží, které k němu vyšlo na poušť, a měl podle něho jít a křtít vodou. Nestyděl se říci: „Hle, Beránek Boží, který odnáší hřích světa," neboť byl na něm Duch Boží. Nestyděl se před kněžími, nestyděl se za Slovo Boží, když stál před Herodesem, který žil s manželkou svého bratra Filipa. Předstoupil před knížete. Tento muž oblečený do kožešiny, bez vzdělání a žijící na poušti šel k Herodesovi, postavil se před něho a řekl: „Ze strany zákona není správné, že sis ji vzal." Nestyděl se za Slovo Boží. Byl si jist a absolutně se nestyděl.
Rovněž Štěpán se nestyděl za Slovo Boží.
Na lidi, kteří se tehdy o letnicích shromáždili na vrchní síni, padl Duch Svatý podle zaslíbení Božího. V Luk.24:49 stojí:
Aj, vězte, posílám to zaslíbení Mého Otce na vás. Vy pak čekejte ve městě Jeruzalémě, dokud nebudete oblečeni mocí s výsosti.
To, co jim bylo ve Slově Božím zaslíbeno, jim bylo darováno: „Hleď, Já posílám zaslíbení Svého Otce na vás. Ale počkejte tam; nezabývejte se theologií nebo školením, ale čekejte, až budete vyzbrojeni mocí s výsosti." Když pak ta síla jako šum mocného větru sestoupila, již se za evangelium nestyděli. Petr povstal a řekl: „Čiňte pokání. Vy jste knížete pokoje rukama bezbožných nechali přibít na kříž. Bůh Jej ale probudil z mrtvých; toho jsme my všichni svědkové. A zde se naplnilo zaslíbení Joele, co se má stát v poledních dnech: JÁ Svého Ducha vyliji na všechno maso." On se nestyděl za evangelium.
Štěpán, o něm jsem se již krátce zmínil, projel jako vichřice. Nebyl kazatelem, jen diakonem, ale všude svědčil o vzkříšení. Potkal se s Bohem. Kdyby se snažili ho zadržet, pak by to bylo stejné jako hasit hořící dům za prudkého větru a velikého sucha. Pokaždé, když zavanul vítr, oheň nově vzplanul.
Přivlekli jej před Vysokou radu. Můžete si představit, co je to? Odpovídá to ekumenickému koncilu. Tak, jak se všechna náboženství sjednotí pod nadvládou ekumenického koncilu, tak tehdy všichni patřili k Vysoké radě. Farizeové, saduceové, Herodiáni, a cokoli ještě, všichni museli předstupovat před Vysokou radu. Zatkli ho. Tady nešlo jen o nějakou organizaci, ale o celý koncil, který se na něho vrhl. „Naženeme mu strach ze smrti!"