Oběžný dopis 12/2003
/ Ewald Frank
Jazyk: česky
Jiné jazyky
4. Boží rozhodnutí
Bůh je ve Svých rozhodnutích svobodný. Své posly si vyvoluje sám. Povolání k službě a vyslání je jen Jeho věcí. Z průběhu náboženských dějin známe znamenité muže, kteří byli církvi posláni. V našem čase – ať to uznáme nebo zamítneme – padla Jeho volba na Williama Branhama. Podle Božího povolání měl za úkol srdce těch, kteří skutečně náleží k církvi Ježíše Krista, zavést zpět k původní víře otců, k původnímu učení a k původní praxi, jak nám to předali svého času apoštolové. K němu 11. června 1933, při jeho bohoslužbě se křtem v řece Ohio, promluvil kolem 14. hodiny, jako tehdy k Saulovi o poledni, hlas z nadpřirozeného světelného oblaku, který vidělo jako jasnou třpytivou hvězdu více než 4000 lidí: „Jako Jan Křtitel byl předeslán prvnímu Kristovu příchodu, tak ta zvěst, která byla dána tobě, bude předcházet druhému Kristovu příchodu.“ Nejméně ve 40 svých kázáních bratr Branham na tato slova odkázal a opakoval je. V jednom kázání na konferenci kazatelů 1959 v San Juanu na Portoriku zopakoval se zvláštním důrazem přesné znění slov, která byla přesně přeložena do španělštiny. Při té příležitosti k tomu dodal: „Ne, že já jsem ten předchůdce, ale ta zvěst bude tím předchůdcem.“ Ta pozměněná verze: „Jak Jan Křtitel předcházel prvnímu Kristovu příchodu, tak jsi ty poslán se zvěstí, abys předcházel druhému Kristovu příchodu“, neodpovídá doslovnému znění originálního poslání. Kdo tohle rozšiřuje, dělá to se zřejmým úmyslem, udělat věrohodným to, že službou bratra Branhama bylo ukončeno také dílo Boží. Přitom je ale ponecháno mimo zřetel, že vlastní rozšiřování zvěsti začalo až po jeho odchodu.
Všichni, kteří jsou obeznámeni se zvěstí konečného času, akceptují službu Williama Branhama v tomto posledním období církve. Jemu bylo dáno kázat tajemství Slova od 1. kapitoly 1. Mojžíšovy knihy, až po poslední kapitolu Zjevení. V tom je zahrnut pád do hříchu – původní hřích v zahradě Eden – právě tak i plán spasení, potom i učení o božství, křtu, večeře Páně, až ke Kristovu návratu. Není téma, které by bylo z jeho zvěstování vynecháno. Ale v jeho době jej svět znal jen jako evangelistu, muže Božího se zvláštním darem uzdravování, rozeznání a zjevení. Teprve pár let před jeho odchodem, v čase otevření sedmi pečetí, mu bylo dáno od Boha pověření, uskladnit ten „duchovní pokrm“. On sám ani jednou nemluvil o tom, že jej bude také rozdávat. Jako při všem, musíme i v tomto bodě přesně slyšet, co o tom několikrát řekl.
Také v mém případě vyslovil to povolání Svým přikazujícím a vše pronikajícím hlasem ten věčně věrný Bůh osobně. Celé znění slov, která Pán 2. dubna 1962 při rozednění ke mně provolal, zde nemusí být opakováno, protože to může již být všeobecně známé. Že bratr Branham mně dané povolání slovo za slovem zopakoval a potvrdil 3. prosince 1962 v přítomnosti bratrů Woodse a Sothmanna, jsem v minulosti rovněž častěji zmiňoval. Poslední věta, kterou mi bratr Branham při této příležitosti řekl, zněla: „Bratře Franku, čekej s rozdáváním pokrmu, až obdržíš ten zbytek.“ Jsem obzvlášť vděčný za ty tři bratry, kteří měli na srdci přání, letět do USA a ověřit si tuto událost u bratří Freda Sothmanna a Bankse Wooda. Byli to náš bratr Detlef Mehnert, bratr di Prossimo z Belgie a bratr Didier z Paříže. Aniž bych věděl, kdy to dojde tak daleko, zahloubal jsem se především do všech kázání bratra Branhama, která mi od roku 1958 byla posílána a při tom jsem vždycky bádal ve Svatém Písmu, jestli to tak je.
Nikdy mi nenapadlo, že by bratr Branham musel nejprve odejít domů, než přijde můj čas. Naopak: počítal jsem s tím, že jeho služba je pro přípravu Nevěsty až do jejího dokončení. Když proto ve shromáždění na Silvestra 1965, kterého se zúčastnilo přesně 120 osob, bylo v proroctví vysloveno: „Můj služebníku, položil jsem Svůj meč do tvé ruky“, měl jsem námahu tomu věřit a myslel si: „Ten meč, který je Boží Slovo, byl přece vložen do ruky bratra Branhama.“ Až 5. ledna 1966 jsme se dozvěděli, že bratr Branham zemřel již před šesti dny 25. prosince 1965 po dopravní nehodě.
Když jsem dorazil o velikonocích 1966 na pohřeb do Jeffersonville, pozdravil mě rev. Pearry Green slovy: „Hi, Brother Frank, you know what we are here for.“ – Haló, bratře Franku, víš, proč tu jsme.“ Odpověděl jsem: „Ano, protože bude pohřeb bratra Branhama.“ Na to řekl: „Ne, jsme tu kvůli probuzení toho proroka.“ Po svém příjezdu jsem zajel nejprve do pohřebního ústavu, a jako poslední jsem viděl jeho mrtvé tělo, než rakev byla definitivně zavřena. Na hřbitově zpíval rev. Pearry Green s truchlícím sborem „Věř jen, věř jen“ a vypadalo to, že nemůže ani přestat. Nemohl jsem zpívat s nimi, jen jsem plakal. Přesvědčení, že by se pohřeb nemusel konat, protože by bratr Branham měl být vzkříšen, jsem nedokázal sdílet. K velkému zklamání přítomných, v nichž byla tato falešná naděje vzbuzena, se pohřeb přece jen musel odbýt. Všichni, kdo uctívali bratra Branhama, místo aby hleděli na Pána Ježíše, byli hluboce zklamáni. Ale Bůh to tak dopustil a Svého služebníka odvolal. ON Svoji čest nedá nikomu jinému a může se stát jen to, co je v Jeho vůli a co zaslíbil ve Svém Slově.
Večer v den pohřbu mě v mém hotelovém pokoji naplnil navzdory smutku nebeský pokoj, nevyslovitelná radost, jak jsem ji prožil zřídka. Tentokrát to nebyl hlasitý hlas, ale velice zřetelná slova, která Duch Boží mluvil v mém srdci: „Nyní přišel tvůj čas rozdávat ten pokrm!“ Ta slova se opakovala několikrát. Následujícího dne jsem svolal vícero bratrů. Vedle Paula Branhama, také Pearryho Greena, Lee Vayle, Roye Borderse a Roye Robersona samozřejmě též Bankse Wooda a Freda Sothmanna. Navrhl jsem, aby se kázání bratra Branhama, která až do té doby byla jen na magnetofonových páscích, nyní tiskla, abychom je měli k dispozici jako předlohu při překladech do jiných jazyků. Tímto úkolem byl pověřen jednomyslně Roy Borders. V následujících letech jsem přeložil do němčiny více než 200 kázání a postaral se o jejich zveřejnění i v mnoha jiných jazycích. Dělám oboje, jak mi bylo přikázáno: Zvěstuji Slovo, jdu od města k městu a předávám dále uskladněný pokrm, jak je obsažen v těch kázáních. Tady je nutné ještě jednou poukázat na to, že ti bratři v USA čekali na vzkříšení proroka. Každý z nich by odešel domů hluboce zklamán a svět by se o té zvěsti nikdy nic nedozvěděl.