Missão Popular Livre

• Audio Sermões
• Video Sermões
• Literatura
• Reuniões
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Links
• Bíblias
• Podcasts
• Login

Idioma:

english deutsch français swahili česky slovensky srpskohrvatski suomi magyar italiano polski afrikaans português româna pусский язык български език украинский язык español malagasy հայերեն

Zjevení, kniha se sedmi pečetěmi? / Ewald Frank

7. KAPITOLA 6 - Otevření pečetí, Odhalení antikristovské moci, Přehled

Kapitola 6 popisuje symbolicky otevření a obsah prvních šesti pečetí. Pečetě již byly rovněž obšírně probrány. Proto se jich dotkneme jen v krátkosti, jak jsme to učinili s okružními dopisy církvím. 

V prvních čtyřech pečetích je vždy ukázán jezdec na koni, který ale měl pokaždé jinou barvu. Pozoruhodné v této souvislosti je, že čtyři živé bytosti stojí před trůnem na Boží straně. Ale čtyři jezdci jsou činní pro protivníka. Kůň byl vždy symbolem pro válečné konflikty. Zde je představen Kristův protihráč, který nastoupil své náboženské polní tažení vedle vítězného tažení Ježíše Krista na zemi. 

V knize proroka Zachariáše jsou tito koně, kteří byli později zapřaženi před čtyři vozy, popsáni ve stejných barvách, jako čtyři koně ve čtyřech pečetích (Zachariáš 2 + 6). Tam se jednalo o pronásledování a roztroušení Izraele. Zde se jedná o pronásledování a zničení Církve. Stejné démonické mocnosti, které použily Římskou říši, aby utlačovaly lid izraelský, pronásledují od samého začátku i Církev. Kristův napodobitel jede na čtyřech různých koních, jejichž barva naznačuje vývoj vždy v té odpovídající epoše. 

V knize proroka Joele je tato ničivá antikristovská moc označena ve čtyřnásobném způsobu jako housenky, kobylky, brouci, a chrousti (kap. 1:4). Novozákonní Církev je Tělem Kristovým ve své celé plnosti. ON je Stromem života, který nese ovoce, a my jsme v Něm. ON je vinný kmen a my jsme ratolesti. Protivník se pokusil na základě čtyř vývojových stupňů a čtyř jezdců zničit tento Boží plodný strom, ale Bůh slíbil skrze stejného proroka, že všechna ta léta znovu nahradí (kap. 2:25).

První 3 pečeti jsou již dějinami; 4. pečeť se prolíná až do konce novozákonní Církve. 5. pečeť se týká Židů. 6. pečeť se táhne až do konce epochy soudů. 7. pečeť obsahuje sedm pozounových soudů, které časově spadají do úseku 6. pečeti.

První pečeť
Antikrist ve svém prvním stadiu:
Nenápadný začátek

Když Beránek otevřel první pečeť, zvolala jedna ze čtyř bytostí jako hlasem hromovým: „Pojď!“ Jan potom píše: „Když jsem tam pohleděl, uviděl jsem bílého koně, a ten, který na něm seděl, měl luk; byla mu podána koruna, a on vyjel od vítězství k vítězství.“

Za tímto obrazem by nikdo netušil bez dalšího něco zlého. Je to patrné, až když je to Duchem svatým zjeveno. 

Tak je to se zahalenou antikristovskou mocí v jejím počátečním stadiu. Bílá barva koně naznačuje, jak se stavěla nejprve nevinně, a že se ještě neposkvrnila krví. Nebyla toho schopna, protože ještě nevlastnila světskou moc. Nejprve vše působilo velice nábožně a „křesťansky“. Jezdec je ale odhalen jako podvodník. Měl luk, ale neměl šípy, tedy jen něco předstíral. V protikladu ke Kristu, jehož jméno je „Slovo Boží“ (Zjevení 19:13), ten protihráč jméno nemá, nýbrž pouze titul. 

Pavlem označení muži, kteří přinášeli cizí učení, se oddělovali a zatáhli do svého následování učedníky (Skutky 20:29–31). Tento směr pak brzy zvěstoval jiného Ježíše, kázal jiné evangelium a stál proto pod vlivem jiného ducha (2. Kor. 11:3-4). Stojí mimo Slovo Boží a evangelium Ježíše Krista a tím pod kletbou (Gal. 1:6–9). Zde nejsou platná žádná ujišťování, že je někdo apoštolem, nebo si klade nárok jednat na místě Kristově (2. Kor. 11:13–15). Církev založená na Slově Božím zkusila tento falešný směr podle zvěsti a praxe praapoštolů a shledala, že jsou lháři (Zjevení 2:2 a j.).

 Až když vývoj pokračoval dále a nebiblická učení mikulášenců, jakož i jejich praxe byly shrnuty a reprezentovány v jednom předsedajícím onoho prvního organizovaného křesťanského náboženství, mohla mu být nasazena koruna. Učení a praktikování se nedá korunovat, jen osoba, která to zastupuje. On vyjel, aby bojoval proti pravým věřícím a vítězil. 

Vývoj odpovídající první pečeti sahá až do prvních staletí. Tento směr, odvracející se od Slova, dosáhl převahy na všech úrovních, až se konečně za času Konstantina státní a náboženská moc spojila. Kostel pak stál ve službě státu a stát ve službě kostela. První pečeť se prolínala až do třetího časového období Církve.

Tato antikristovská moc, paralelně se vyvíjející s Církví Ježíše Krista, se obhájila od samého začátku. Začalo to nenápadně mikulášenským směrem víry (kap. 2:6). Toto antikristovské odštěpení měl Jan na mysli, když psal: „Vyšli z našeho středu, ale k nám nepatřili.“ (1. Jan. 2:19) Tito zdánlivě věřící, podvedení nepřítelem, oddělení od biblické Církve nejprve bloudili. Později zvěstovali učení Baláma, které táhlo za sebou smrt (Zjevení 2:14), a konečně se stala žena Jezábel, falešná prorokyně, jejich duchovní autoritou (Zjevení 2:20).

2. pečeť
Antikrist v druhém stadiu:
Vykonávání moci a prolévání krve

Při otevření druhé pečeti volala druhá živá bytost: „Pojď! Tedy přišel jiný kůň, červený jako oheň; a tomu na něm sedícímu bylo propůjčeno, odejmout pokoj ze země, aby se mezi sebou zabíjeli; a byl mu podán velký meč.“

Jan již neviděl jako na začátku koně bílého, ale červeného jako oheň. Čas pokojného soužití definitivně pominul. Nyní obdržel tento duchovně náboženský směr světskou moc a začalo pronásledování jinak věřících. To je naznačeno mečem, který mu byl podán. Jak každý z dějin ví, slepý fanatismus organizovaného náboženství prolil mnoho krve.

Jezdec neměl Slovo Boží jako meč Ducha, nýbrž pozemský meč a disponoval pozemskou mocí. Mír byl ze země vzat, národy a národnosti byly vzájemně ve jménu náboženství rozněcovány, a bojovaly proti sobě. V druhé fázi této náboženské, ale antikristovské moci, která je symbolizována druhým jezdcem, byli mnozí vystaveni pronásledování. Červená barva koně znázorňuje krev mučedníků, kteří museli položit své životy. Druhá pečeť spadá do času násilného pokřesťanšťování a sahá až do středověku. 

3. pečeť
Antikrist ve třetím stadiu:
Temné časové období

Při otevírání třetí pečeti volala třetí živá bytost: „Pojď! Tedy se před mýma očima objevil černý kůň, jehož jezdec měl ve své ruce váhu;

Slyšel jsem, jak hlas mezi těmi čtyřmi živými bytostmi řekl: Míra pšenice za dinár a tři míry ječmene za dinár, ale oleji a vínu nesmíš škodit!“

Po čase velikého porobení a pronásledování jinověrců začala epocha ještě větší bídy. Smrt si brala svou kořist v bohaté míře tím nebo jiným způsobem. Temné časové období bylo znázorněno černým koněm. Dotyčný jezdec, který si přivlastnil moc, měl ve své ruce váhu. Lidé se stali na něm a jeho úsudku závislí. Určoval, kdo, kolik a co obdrží. Ti, kdož se jemu nepodřídili a nebyli mu po vůli, za to museli pykat. Bylo jich mnoho. A tak smrt dosáhla bohaté kořisti.

Z popisu „míra pšenice za dinár a tři míry ječmene za dinár“ vyplývá, jaká nastala drahota. Vínu a oleji nesměla být způsobena žádná škoda. V přeneseném smyslu vztaženo na duchovní oblast, je olej symbolem na Ducha svatého, jímž přichází každé zjevení Slova Božího. 

Víno hovoří o povzbuzení, přemožení, které skutečné zjevení v člověku vyvolá. V každém případě museli biblicky věřící vytrpět mnohá odříkání. 

Třetí pečeť se prolíná časem reformace až do 18. století, do času osvícenství, které omezením náboženské moci vedlo k rozdělení státu a kostela.

4. pečeť
Antikrist ve svém čtvrtém stadiu:
Smíšení přinášející smrt

Při otevření čtvrté pečeti zvolala čtvrtá živá bytost silným hlasem: „Pojď! A tak jsem tam pohleděl a viděl jsem koně plavého a jezdec na něm sedící se nazýval smrt a království smrti mu následovalo; a byla jim dána moc nad čtvrtým dílem země, usmrcovat lidi mečem, hladem a morem a divokou zvěří země.“

Čtvrté stadium této navenek sice křesťansky vyhlížející, ale ve skutečnosti světské supermoci, trvá až do konce časového období Církve.

 V posledním vývojovém stupni, který existuje ještě teď, jsou ty první tři obsaženy. Smícháme-li totiž první tři barvy dohromady, tak z toho máme čtvrtou. Již se neukazuje nic z toho nenápadného začátku prvního bílého koně, nic z nápadné krvavé červeně druhého koně, nic význačného z černého koně: na konci je vše smícháno a objevuje se v této fádní, plavé, neidentifikovatelné barvě posledního koně. Jezdec sám se nazývá „smrt“. Není divu, že je psáno: „… a říše smrti mu následuje.“ Jak vpravdě přichází skrze Krista Boží život, tak skrze antikrista a jeho náboženský systém přichází duchovní smrt. Při tomto čtvrtém jezdci je popsána konstelace konečného času, jak ji nyní vidíme na vlastní oči. Lidstvo nepostřehne, že v této rozsáhlé, v pečetích popsané světové instituci je sjednoceno vše: beránčí nábožnost, pronásledování jiných, opanování mas, nadvláda na všech úsecích. Zbyla již jenom náboženská forma, po síle Boží se nenalézá ani stopa. Vlastní cíl je vykonávání světské moci pod nábožným hávem. Toto znázorňuje ta vznešená jízda jezdce na koni.

První čtyři pečeti odkrývají antikristovský vývoj od začátku až ke konci Nového zákona. Jeho první čtyři vývojové stupně již byly popsány prorokem Joelem a sice v podobenství o čtyřech broucích, kteří se pokoušeli zničit Boží strom (kap. 1:4), jak bylo v proroku Zachariáši naznačeno skrze čtyři koně (kap. 1:8 a 6:2–5) a čtyři rohy (kap. 2:1–4). Sám antikrist, představený této světské instituce, jenž je vždy představován odpovídajícím jezdcem, má ve svých rukou opratě a rozhoduje o náboženském a světském dění. 

5. pečeť
Židovští mučedníci v minulosti a budoucnosti

Při otevírání 5. pečeti již nezaznívá volání živé bytosti, protože tato pečeť se nevztahuje na novozákonní Církev. Pátá pečeť spadá polovinou do času Církve, totiž pokud se týká již usmrcených židovských mučedníků a za druhé do času po vytržení Nevěsty, kdy bude naplněn počet židovských mučedníků v době velikého útlaku. Ti, kdož náleží k novozákonní Církvi, vchází do ráje, když jdou odtud; ale duše židovských mučedníků jsou pod oltářem zápalných obětí. Oni ještě nemohou vejít do slávy Boží, protože nepřijali smíření v Kristu. 

„Když Beránek otevřel pátou pečeť, viděl jsem pod oltářem zápalných obětí duše těch, kteří byli zmordováni kvůli Slovu Božímu a kvůli svědectví, které měli.

Oni volali silným hlasem: Jak dlouho, ó, svatý a pravdivý Pane, prodlíváš ještě se soudem a nepomstíš naši krev na obyvatelích země?

Tedy bylo každému z nich dáno bílé roucho, a bylo jim řečeno, aby ještě postrpěli krátký čas, až také jejich spoluslužebníci dosáhnou plného počtu, kteří jako i oni musí podstoupit smrt.“

Židé usmrcení v minulosti – mysleme na všechny, kteří byli během 1 500 let zmordováni, na šest miliónů umučených jen v našem století – ještě neměli svědectví Ježíše Krista. Oni zemřeli jako nositelé svědectví Slova Božího, jak bylo dáno Izraeli. Proto volají po pomstě a ptají se: „Jak dlouho, ó svatý a pravdivý Pane, prodlíváš ještě se soudem a nepomstíš naši krev na obyvatelích země?“ Skuteční věřící v Krista a s Bohem smíření nevolají po pomstě, oni se za své pronásledovatele modlí, jak to učinil jejich Spasitel: „Otče, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34), anebo jako Štěpán, který byl kamenován svými nepřáteli, v modlitbě volal: „Pane, nepočítej jim tento hřích!“ (Skutky 7:60)

Duše pod oltářem byly zmordovány pro Slovo Boží a pro svědectví, které jako Židé měli. Oni čekali na Mesiáše, ale ještě neměli, jak již zmíněno, zjevení, že Ježíš Kristus z Nazaréta byl jejich Mesiáš. Proto oni nepatří ke spaseným v novozákonní Církvi. Bůh jde s lidem izraelským zvláštní cestu, odpovídající Jeho spásné radě učiněné před ustanovením světa. Lid Izraele byl Pánem na základě uzavřené smlouvy určen k tomu, aby skládal svědectví o pravém Bohu a o Jeho Slově.

Proslulí učitelé organizovaných církví zastupovali názor, že Bůh zavrhl Izrael a dosadil Církev na jejich místo. To není biblické. Bůh zatvrdil Izrael jen přechodně, a zaslepil jejich oči, aby neviděli kvůli nám, aby se naše oči otevřely a my obdrželi podíl při Jeho spasení. Boží dary, povolání a vyvolení Izraele jsou neodvolatelné a nelituje jich (Řím. 11). Židovští mučedníci jsou blahoslavení, i když neprožili obrácení ke Kristu, neboť oni věří z přesvědčení v příchod Mesiáše a čekají na Něj. 

Ve druhé části textu páté pečeti je jasně řečeno, že tito mučedníci obdrží bílé roucho, ale musí ještě krátký čas postrpět, až i jejich spoluslužebníci, jejich bratři budou v plném počtu, kteří musí tak jako oni podstoupit smrt. Ti, kdož patří k novozákonní Církvi, bývají vždy označováni jako „synové a dcery“; kdežto Izrael jako „služebníci a služebnice“. Tuto rozdílnou terminologii nalézáme proto ve Sk. 2:17–18 v souvislosti s vylitím Ducha svatého, který padá na obě skupiny, nejprve „na syny a dcery“, potom na „služebníky a služebnice“. 

6. pečeť
Pohled do začátku dne Páně
Celosvětové přírodní katastrofy

Šestá pečeť obsahuje poslední časový úsek velikého soužení v poslední fázi a uvádí den Páně. K lepšímu porozumění následuje celkový přehled oznámených událostí: Jako první nastane vzetí Nevěsty do slávy. Skoro ve stejném čase dojde k uzavření smlouvy mezi Vatikánem, Izraelem, OOP (Organizace osvobození Palestiny) a sousedními arabskými státy, a začne třiapůlroční služba dvou proroků v Jeruzalémě. Po skončení jejich pověření se objeví 144 000 věřících Židů v plném počtu na hoře Sion. Ta smlouva bude zrušena a oba proroci budou usmrceni. Následuje velký čas třiapůlletého soužení pro Židy (Daniel 7:25) a vláda antikrista nad všemi národy (Zjevení 13:5–7).

„Ale hned po onom času soužení se slunce zatmí a měsíc ztratí svůj svit; a hvězdy budou padat z nebe a nebeské síly se budou otřásat.“ (Matouš 24:29) V době tohoto krátkého časového úseku se odehrávají katastrofy a proměny, jež zasáhnou celý svět. Do této nejposlednější epochy jsou zahrnuty také pozouny; jako i soudy vylévání koflíků. V době šesté pečeti budou nebe i země otřeseny a zataženy do soudního a očišťujícího procesu. Pak se stane, čeho se obávají již dnes: na zem budou padat meteority a dokonce celý vesmír bude otřesen.

„Dále jsem viděl, když Beránek otevřel šestou pečeť, tedy nastalo velké zemětřesení; a slunce zčernalo jako žíněný pytel, a měsíc byl jako krev;

Hvězdy nebeské padaly na zem, jako fíkový strom setřásá nezralé ovoce, když jím zmítá bouřlivý vítr;

Nebesa zmizela jako svinutá kniha, a všecky hory a ostrovy byly ze svého místa odsunuty.“

Na zemi pak vládne veliké zmatení, bezradnost a zoufalství. S čím lidé nepočítali, to náhle přijde na celou zemi. Totiž tehdy, když pominul čas pohanů, kteří pošlapávali Jeruzalém (Lukáš 21:24). 

„Pak budou znamení na slunci, měsíci i na hvězdách a na zemi bude vládnout zoufalství mezi národy v bezradném strachu při zvučení moře a jeho vlnobití,

takže lidé se vzdají ducha ze strachu a hrozného očekávání věcí, které přijdou na všechen svět; neboť síly nebeské se budou otřásat.“ (v. 25–26)

V následujícím biblickém textu je vyjádřeno zoufalství: „A králové země, hodnostáři a vůdcové vojska, bohatí a mocní, všichni otroci i svobodní se skryli v jeskyních a mezi skalami v horách

a volali k horám a ke skalám: padněte na nás a skryjte nás před tváří toho na trůnu sedícího a před hněvem Beránka!

Neboť přišel jeho veliký den soudu hněvu; kdo tady může obstát“ (Zjevení 6:15–17)

Učení o vytržení po velkém soužení je nebiblické. Je řečeno, že přijde Ježíš, „…který nás zachrání před přicházejícím soudem hněvu.“ (1. Tes. 1:10b) „…neboť nás Bůh neurčil pro soud hněvu, nýbrž k tomu, abychom dosáhli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (1. Tes. 5:9 a j.) 

Milost Boží, darovaná lidstvu ve smíření skrze Beránka Božího, je navždy a pro všecky u konce, když trůn milosti se stane trůnem soudu. Pak bude z tichého Beránka Soudce. Boží hněv, který prolomí při přechodu ke dni Páně, zahrnuje předběžný soud a tříbení před začátkem Tisíciletého království.  „Neboť přišel veliký den jeho soudu hněvu: kdo je mocen obstát?!“ (Zjevení 6:17) Mnohá biblická místa k tomu dávají vysvětlení, že se v této souvislosti všechno stane. Jak prorok Izaiáš předpověděl, země se bude sem a tam potácet jako houpačka: „V sutiny bude země roztříštěna, na střepy bude rozdrcena, komíhat a vrávorat bude země; sem a tam se potácí země jako opilý, a houpe se sem a tam jako houpačka a těžce na ní leží její zločinnost: ona se řítí sem a tam a již nikdy více nepovstane.“ (24:19–20)

V tomto textu máme před očima konec země – konec s hrůzami. Ale jak zřetelně svědčí i jiná biblická místa, bude mít potom celé stvoření podíl na krásném stavu Tisíciletého království. Co před Bohem nemůže obstát, dochází konce, a to, co před Ním obstojí, stojí na místě toho, co obstát nemohlo. Všecko bude zase dobré.