Slobonda Narodna Misija

• Audio Propovijedi
• Video Propovijedi
• Literatura
• Sastanci
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Links
• Biblije
• Podcasts
• Prijaviti

Jezik

english deutsch français swahili česky slovensky srpskohrvatski suomi magyar italiano polski afrikaans português româna pусский язык български език украинский язык español malagasy հայերեն

Zjevení, kniha se sedmi pečetěmi? / Ewald Frank

15. KAPITOLA 14 - Beránek a zapečetěných 144 000

„Nyní jsem měl vidění: viděl jsem Beránka stát na hoře Sion a stočtyřiačtyřicettisíc těch, kteří Jeho jméno a jméno jejich Otce nesli napsané na svých čelech.“ (14:1)

Opět je zmíněno čelo ve spojení s nesením jména. V kap. 7 bylo dáno oznámení, že 144 000 z dvanácti kmenů izraelských jsou označeni na svých čelech pečetí. Zde je doplněno jméno. V kapitole 14 vidíme zapečetěných 144 000 na hoře Sion. Jsou vidět s Beránkem, což ukazuje jejich spasení. Tento zástup přijal spasení učiněné Beránkem Božím na kříži Golgaty. Židé ponesou jméno Immanuel – Jahschua. Immanuel = Bůh s námi (Izaiáš 7:14), Jahschua = Jahweh–Zachránce. Potom se splní Izaiáš 25:9:

„Pak se bude v onom dni říkat: Hleď, zde je náš Bůh, na kterého jsme čekali, že nás spasí; zde je Pán, na kterého jsme očekávali: jásejme a radujme se z Jeho pomoci.“ 

Hora Sion bude mít v této době opět zvláštní význam (Izaiáš 2 + 4).

„A slyšel jsem zvuk z nebe jako šum vod mnohých a jako hřmění silného hromu; zároveň ale zněl hlas těch, kteří hrají na harfách.

Zpívali novou píseň před trůnem a před čtyřmi živými bytostmi a staršími, a nikdo se nemohl tuto píseň naučit, kromě stočtyřicetičtyřtisíc, kteří jsou ze země vykoupeni.“ (Zjevení 14:2–3)

Než bude sjednocen nebeský a pozemský Jeruzalém, naučí se vyvolení Židé novou píseň, kterou pak budou zpívat všichni, kteří dospěli k prvnímu vzkříšení. Zástup prvotiny z národů je Nevěsta, ta zpívá u svatební hostiny v nebi; zpěv zaznívá až na zem a mohou se mu naučit jen těch stočtyřiačtyřicettisíc, plod prvotiny z Izraele a budou s sebou zpívat. Nevěsta je zvolena ze všech národů, řečí a národností – stočtyřiačtyřicettisíc jsou plodem prvotiny z dvanácti kmenů lidu izraelského. 

O 144 000 je řečeno: „To jsou ti, kteří se s ženami nepoškvrnili, neboť jsou panensky čistí; tito to jsou, kteří následují Beránka, kamkoli i jde. Oni jsou vykoupeni jako dar prvotiny pro Boha a Beránka,

a v jejich ústech není nalezena lež; jsou bez chyby.“ (Zjevení 14:4–5)

Jak je v kapitole 12 již vyloženo, je Církev symbolicky představena jako žena. Těchto 144 000 jsou panensky čistí, tudíž se s žádnou konfesí nedopustili duchovního smilstva. Nepatří k žádné konfesi, nejsou katolíky, ani evangelíky, metodisty, ani baptisty nebo tomu rovnému. Oni nemají vůbec žádnou možnost přistoupit k nějaké konfesi (náboženskému vyznání), protože službou dvou svědků budou vedeni přímo ke Kristu a Duchem Božím zapečetěni na svých čelech. Nedotčeni se potkávají s Beránkem, který je vykoupil a jemuž pak následují.

S ohledem na tento zástup z Izraele řekl Pán ve Starém zákoně: „A Já ve tvém středu zanechám pokorný malý lid, který klade svou důvěru na jméno Páně.

Ti, kteří pak ještě pozůstanou z Izraele, nebudou nic nepravého činit a žádnou lež mluvit, a v jejich ústech se nenalezne podvodný jazyk, nýbrž budou jako klidně se pasoucí a odpočívající stádo, které nebude nikým vyplašeno. 

Jásej, dcero Sionská! Jásejte, vy z domu Izraele! Raduj se a jásej z celého srdce, dcero Jeruzalém!

Pán zrušil soudy na tebe dopuštěné a tvé nepřátele smetl! Král Izraele, Pán, dlí ve tvém středu, od této chvíle již neuvidíš zkázu.“ (Sof. 3:12–15)

Věčně platné evangelium a volání tří andělů

Ve Zjevení 14:6–11 je poukázáno zvláštním způsobem, totiž z nebe na tři věci: za prvé, že všem národům a jazykům bude důvěrně zvěstováno věčně platící evangelium. Ve spojení s tím zazní výzva: „Bojte se Boha a vzdejte Jemu čest! Neboť přišla hodina Jeho soudu; a klanějte se tomu, který stvořil nebe a zemi, moře a prameny vod!“

Za druhé je oznámen pád velkého Babylona: „Padl, padl ten veliký Babylon, který dal pít všem národům žhavého vína smilstva svého!“

Za třetí je lidem dáno důležité varování, aby se neklaněli zvířeti a jeho obrazu a nepřijímali znamení zvířete na čela a ruce, neboť „jestliže se někdo klaní zvířeti a jeho obrazu a přijme znamení na své čelo nebo ruku, 

bude rovnou mírou pít z vína Božího hněvu, který je připraven nezředěn v poháru Jeho hněvu a bude trýzněn před zraky svatých andělů a Beránkem ohněm a sirou.“ (v. 9–10) Bůh nereaguje na nic jiného takovým hněvem, jako na přijetí antikristovského systému. Kdo v tom čase bude nalezen– také jako spoluúd trinitářského sboru, který náleží k ekumenii a světové radě konfesí, pro toho již není vůbec žádná milost, na něj čekají jen hněv Boží, oheň a síra.

Toto nám ukazuje, jak je důležité vědět, a sice zcela konkrétně vědět, co se pod „zvířetem“, „obrazem zvířete“ a pod „znamením“ dá chápat. To vyplývá z této neporovnatelné hrozby. Neboť každý, kdo naletí na tento náboženský klam, který je přece prezentován „tak křesťansky, nábožně“, přijímá to znamení a ponese za to důsledky.

Bůh je milostivý, milosrdný a velice dobrotivý; On daruje odpuštění hříchů všem, kteří Jej o to prosí a odpouští všecku vinu. Ale kdo se v této rozhodující hodině dějin lidstva postaví na stranu antikrista, zlehčuje Krista a odmítá Jej. ON neodpustí, jestliže lidé budou vzhlížet k antikristovi, který o pokoji a odpuštění jen mluví, ale jej nemůže dát, místo aby se obrátili k Němu, tomu Zachránci, jenž jediný může dát pokoj a odpuštění. Musíme prohlédnout tuto nábožensky dekorovanou věc a poznat, jaké nenapravitelné důsledky jsou s tím spojeny pro všechny, kdož se k tomu počítají.

Prorocký význam a zjevení zanechaných symbolů mohl být odhalen až nyní, kdy je to nutné, pravou prorockou službou. Žádný evangelista, ani učitel Bible dosud neměl neomezený přístup k prorocké části. Bůh působí všechno Svým způsobem a přiděluje každému ze Svých služebníků odpovídající pracovní úsek – evangelistům, učitelům Bible, pastýřům atd. Prorocká část, o níž se nyní jedná, musí být přenechána prorokovi, „neboť Bůh Pán nečiní nic, aniž by předem Svoji radu nezjevil Svým služebníkům, prorokům.“ (Amos 3:7) Zjevené Slovo přišlo vždy k prorokům a služebníkům Božím jako k apoštolům a služebníkům Krista; výklady přicházely vždycky od učených Písma a teologů. Do novozákonní Církve Bůh ustanovil také učitelskou, prorockou a apoštolskou službu (1. Kor. 12:28, Ef. 4:11 a j.).

Strašný osud těch zavedených do bludu je popsán dále následujícím způsobem: „… a dým jejich trýzně stoupal vzhůru po všecky věky, a nemají odpočinutí ve dne ani v noci ti, kteří se klanějí zvířeti a jeho obrazu, a všichni, kteří přijmou znamení jeho jména.“ (14:11)

Hned nato následuje odkaz, co čeká ty, kteří zůstanou v hodině zkoušky Pánu věrní: „Zde se musí ukázat statečná vytrvalost svatých, kteří zůstávají věrní přikázáním Božím a víře v Ježíše.

I slyšel jsem hlas z nebe, který ke mně volal: Piš: Blahoslavení jsou mrtví, kteří v Pánu umírají od toho času. Ano, tak praví Duch, oni mají odpočinout od svých těžkostí; neboť jejich skutky jim následují.“ (v. 12–13) Zde se naplňuje, co je oznámeno v druhé části páté pečeti v kap. 6:11.

Velká sklizeň pšenice na konci času milosti

V druhé polovině této kapitoly jsou popsány dvě rozdílné sklizně. Ta od verše 14–16 se týká blahoslavených v Kristu: „Nyní jsem viděl náhle mrak bílý a na mraku seděl jeden, který vypadal jako Syn člověka; měl na hlavě zlatou korunu a v ruce ostrý srp.

Pak vyšel jiný anděl z chrámu ven a volal k tomu na mraku sedícímu silným hlasem: Přilož svůj srp a začni sklízet! Neboť čas sklizně přišel, protože žeň země je v plné zralosti.

Tedy přejel ten na mraku sedící srpem přes zemi a země byla sklizena.“

Syn člověka na bílém oblaku je Pán Ježíš Kristus. O sklizni Jan Křtitel řekl: „… Pšenici shromáždí do stodoly, ale plevy bude pálit neuhasitelným ohněm.“ (Matouš 3:12, Lukáš 3:17) Svoji pšenici shromáždí na konci světa do Své stodoly. V jednom podobenství hovořil Syn člověka o sobě jako o pšeničném zrnu, které muselo padnout do země a zemřít, aby tímto způsobem zplodil mnohonásobnou úrodu stejného semene. „Vpravdě, vpravdě říkám vám: Jestliže pšeničné zrno napadne do země a neumře, zůstane samotné; jestliže ale umře, přinese velkou úrodu.“ (Jan 12:24)

Boží setba prožije svůj vzrůst a dostane se na konci do plné zralosti. „Sama od sebe nese země úrodu, nejprve zelená stébla, potom klasy, potom pšenici v klasech. Když ale úroda dozraje, přiloží On okamžitě srp, neboť sklizeň je zde.“ (Mar. 4:28–29)

Syn člověka rozsel dobrou setbu. „Muž, který rozsévá dobré semeno, je Syn člověka; 

Pole je svět; dobrá setba jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého.“ (Matouš 13:37–38)

Je to On, kdo společně s anděly (Matouš 13:39) přiloží srp ke žni, sklidí úrodu a vezme ty Své k Sobě. Na Něho bylo zvoláno: „Přilož svůj srp a začni sklízet! Neboť čas sklizně přišel, protože žeň země je zralá.“ (Zjevení 14:15) U prvního vzkříšení bude jasné, že vyvolený zástup prvotiny je skutečně plně a cele proměněn v bytost a k obrazu Syna Božího (1. Jan 3:2).

Sklizeň vinného kmene země – vykonání hněvu Božího 

Ve verších 17–20 se mluví o úplně jiné sklizni, která má nastat při vinném kmenu země. „Potom vyšel ještě jiný anděl z chrámu v nebi, který měl rovněž ostrý srp, a jiný anděl vyšel od oltáře; ten měl moc nad ohněm a volal na anděla, který měl ostrý srp silným hlasem: Přilož svůj ostrý srp a odřízni hrozny vinice zemské, neboť její hrozny dozrály.

Tedy přejel anděl srpem přes zemi, sklidil vinný kmen zemský a nasypal hrozny do velikého presu Božího hněvu.

Poté byl pres tlačen vně před městem; i vystoupila krev z presu vzhůru až k opratím koní, šestnáctset honů daleko.“

Kdo čte toto souběžné místo, zjistí, že se při této popisované události jedná o vliv hněvu Božího, který vyvrcholí při posledním boji proti nepřátelským mocnostem Izraele. Proroci Starého a apoštolové Nového zákona o tom mluvili. Ta klíčová slova při této sklizni jsou „pres“ a „pomsta“.

 Z této sklizně se Pán neraduje. Zde se jedná o lidstvo, které odpadlo od Boha a vzepřelo se proti Němu. Porovnání s jinými biblickými místy objasňuje, že před nastolením Tisíciletého mírového království Bůh zúčtuje s lidstvem, které má vůči Němu nepřátelský postoj. Jak se sypají hrozny do presu, a tam jsou vytlačeny, tak budou do presu Božího hozeni lidé. Bůh lásky, milosti a spásy pak bude Bohem hněvu a soudu, který říká: „Má jest pomsta. JÁ chci odplatit!“ (5. Moj. 32:35)

V Izaiáš 63:2 je On tázán: „Odkud je červené Tvé roucho, a proč vypadá Tvé roucho jak toho, kdo tlačí pres?

Pres jsem tlačil Já sám, neboť z národů při Mně nikdo nestál; a tak jsem je ve Svém hněvu pošlapal a ve Své zlobě rozmačkal; při tom stříkala jejich krev až na Mé roucho, tak že jsem si Své roucho zašpinil.

Neboť den pomsty mi ležel na mysli a rok Mého spasení přišel …

Tak jsem národy ve Svém hněvu pošlapal, ve Svém hněvu roztříštil a jejich krev jsem nechal vsáknout do země.“ (v. 2–6)

„Pán řve z výsosti a zaznívá Jeho hlas z Jeho svatého příbytku. Hlasitě řve nad stepí, dá zaznít jásotu jako těm, kdo tlačí pres proti všem obyvatelům země.

Až do konce země jde zvuk; neboť Pán jde s národy do soudu; On přivede Svoji věc s celým lidstvem k rozhodnutí: bezbožné předá meči!“ (Jeremiáš 25:30–31)

U proroka Joele čteme také o tomto dni zúčtování Božího s bezbožným lidstvem. „Národy povstanou a sejdou do údolí Jozafat, neboť tam chci sedět u soudu nad všemi pohanskými národy. Přiložte srp, neboť sklizeň je zralá! Pojďte a šlapejte, neboť pres je plný, ano, skružnice přetékají, neboť jejich bezbožnost je veliká!“ (Joel 4:12–13)

V různých biblických místech se dočítáme o věcech, jež se stanou ve dni pomsty, oznámeným již v proroku Izaiáši 61:2 jedním dechem s rokem milosti Páně. Bůh chtěl stvořené lidstvo začlenit do Svého plánu a dát mu podíl ve Svém konání. Protože On sám je věčný, muselo být Jeho plánování nadčasové pro věčnost. Kdo se úmyslně, se zřejmým vnitřním odporem postaví proti Bohu, Stvořiteli, Pánu a Spasiteli, ten již nebude mít místo v dokonání, ve kterém je opět obnovena plná harmonie mezi Bohem a lidstvem. Z toho důvodu je smíření Boží s lidstvem v Kristu nutným, osobně prožitým předpokladem, aby s Ním mohlo prožívat věčnost.