Wolna Misja Ludowa

• Audio Kazania
• Video Kazania
• Literatura
• Zgromadzenia
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Linki
• Bible
• Podcasts
• Zaloguj się

Język:

english deutsch français swahili česky slovensky srpskohrvatski suomi magyar italiano polski afrikaans português româna pусский язык български език украинский язык español malagasy հայերեն

Zjevení, kniha se sedmi pečetěmi? / Ewald Frank

18. KAPITOLA 17 - Žena jedoucí na zvířeti

17. kapitola je právě tak tajuplná jako 13. kapitola. Nehledě na známé symboly, se kterými jsme se v projednávané části Zjevení již setkali, nacházíme v něm některé záhadné symboly. Zde skutečně potřebujeme zjevení od Boha, abychom správně rozuměli zahalenému symbolickému popisu a poznali jeho význam. Opět se jedná o „klíčové pojmy“, jež vedou k odemčení symbolů.

Kdo např. čte verš 1, nalézá správnou odpověď ve verši 15. Také to, co představuje žena v biblickém proroctví, bylo vyloženo v předešlých kapitolách. Co symbolizuje zvíře se sedmi hlavami a deseti rohy, na kterém sedí tato žena, je ze strany Písma také dostatečně objasněno.

Převážná většina učitelů Bible je zajedno, že velikou smilnicí je myšlen kostel Říma trůnící na sedmi pahorcích. Ze všech existujících konfesí je jen římský kostel státem ve vlastním výsostném území, samostatnou zemí s výměnou velvyslanců, jak je mezi národy obvyklé. Tímto způsobem jsou Vatikánskému státu k dispozici veškeré diplomatické kanály s vládami světa. Papež je také »vrchní hlavou státu« a bývá proto při státních návštěvách vítán s vojenskými poctami. Všechny ostatní denominace mají náboženský význam jen v jistých zemích; katolický kostel je v té či oné formě zastoupen v celém světě. To je vidoucím popsáno ve verši 1 a 2: 

„I přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm koflíků a řekl mi: Pojď, chci ti ukázat soud nad velikou smilnicí, která má své sídlo při mnohých vodách, 

se kterou smilnili králové země a z jejíhož vína smilství se zpili obyvatelé země.“ Neexistuje jiná náboženská instituce, která cizoloží o přízeň králů a vladařů země. Papež se v srpnu 1994 s ohledem na záříjovou konferenci o světové populaci v Káhiře obrátil na 184 vlád a hledal podporu pro stanovisko Vatikánu speciálně i u extrémních islámských zemí.

Jan viděl tuto instituci, jak je: „Tak mne odvedl duch na poušť; a tam jsem viděl sedět ženu na šarlatově červeném zvířeti, které bylo plné Bohu rouhavých jmen a mělo sedm hlav a deset rohů.“ (Zjevení 17:3) V kapitole 12 nám byla ukázána ta věrná žena, která přijala Boží semeno a porodila tomu odpovídající plod. Zde vidíme nevěrnou ženu, která přijala cizí semeno. Přesto, že je označena jako žena – to znamená, že navenek platí jako církev a v ústech má jméno Boží – je celý ten systém plný Bohu rouhavých jmen. 

Symbol ženy jedoucí na zvířeti vypovídá jednoznačně, že náboženská moc má nadvládu nad světskou mocí. Nevěrná žena drží v rukou opratě a diriguje světskou moc, kterou si osedlala. Tuto moc zvířete jsme podrobně projednali v první části 13. kapitoly. K lepšímu porozumění slouží také následující verš: „Ta žena byla oblečena do purpuru a šarlatu, a bohatě ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý koflík, který byl naplněn ohavností a špínou jejího smilství.“ Kdo někdy navštívil pokladnice ve Vatikánu, ví, o čem je zde řeč.

V knize proroka Ezechiele Bůh dávno předem popsal tento systém a obzvláště toho, který si namýšlí, že je něčím víc, nežli člověk: „Tak Bůh Pán mluvil: Protože tvá mysl chtěla vysoko nahoru, a ty jsi řekl: já jsem Bůh, obývám božské sídlo uprostřed moře! – zatímco jsi jen člověkem a nikoli Bohem – a proto, že si přivlastňuješ srdce podobné Božímu (viz také 2. Tes. 2)

– svojí moudrostí a úsudkem jsi dobyl bohatství, a zlato a stříbro ve svých pokladnicích uložil;

svou velikou moudrostí jsi obchodováním rozmnožil své bohatství, a z důvodu tvého bohatství pozdvihlo se srdce tvé …“ (Ezechiel 28:4-5) Každý „zdejší” člověk ví, že v pokladnicích Vatikánu se hromadí nesčíslné bohatství a Vatikán má podíl všude, kde se to finančně vyplácí: v bankách, pojišťovnách a ve veškeré ekonomice.

Dále je ve Zjevení 17 řečeno: „… a na jejím čele bylo napsané jméno, tajemství: Veliký Babylon, matka smilnic a ohavností na zemi.“ (v. 5) Přirozeně ani tento nápis není viditelný. Jako existuje nepochopitelné, nevysvětlitelné tajemství Boží v Kristu s Církví, tak je jako protiklad k tomu rovněž nepochopitelné a nevysvětlitelné tajemství satana v odpadlých konfesích. Satan je od Boha odpadlá bytost, která ale existenci Boha nezapírá; to stejné se vztahuje na odpadlé konfese. 

Prorokovi Jeremiášovi (51:7) byl již v jeho čase zjeven duchovní stav této veliké instituce. On píše: „Zlatý koflík byl Babylon v ruce Páně, který opil celou zemi; z jeho vína národy pily, proto národy ztratily rozum.“ Celé lidstvo je navzdory svému obšírnému vědění duchovně opilé; již není schopno nic jasně a střízlivě duchovně posoudit. Duchovní porozumění bylo vším převráceným učením omámeno jako silným vínem. Biblickou orientaci může proto obdržet jen ten, kdo z toho systému vyjde ven.

Dále Jeremiáš píše: „Náhle Babylon padl a je roztříštěn: naříkejte nad tím městem, přineste balzám pro jeho bolesti: snad je uzdravení ještě možné!

Chtěli jsme Babylon zhojit, ale nebylo to možné: přenech jej jemu samému! Táhněme jeden každý do své země! Neboť až do nebes sahá soud, vyvyšuje se nad město až do oblak.“ (51:8–9)

Žádnému z reformátorů se nepodařilo velký Babylon vyhojit. Všichni jej museli opustit s nepořízenou a založili své vlastní konfese. Ani nyní to není možné. Navzdory probíhajícímu procesu proměny zůstává tato instituce tím, čím vždycky byla. Zdánlivé přizpůsobování, jako i ústupky jen mají uklidnit všechny protestanty, odstranit negativní myšlení, aby proti tomu nikdo nepozvedl varovný hlas. Za tím účelem se od druhého Vatikánského koncilu v římském kostele hodně používá protestantský slovník, přesto, že se ve skutečnosti nic nezměnilo.

Tato velká instituce je mateřským kostelem, a všechny denominace, které z ní vyšly, jsou její dcery, a nyní se vrací zpět do mateřského klína. Ony mají stejné, anebo z části podobné společné učení; všecko dělící je část po části překonáváno. Osudné je na tom to, že protestantské a svobodné konfese se již ani nesnaží o porovnání s Biblí a následné přizpůsobení, nýbrž se porovnávají jen mezi sebou navzájem. 

 Pokud jde o krev milionů mučedníků, je řečeno: „Viděl jsem tu ženu opilou krví svatých a krví svědků Ježíšových; při pohledu na ni jsem velice užasl.“ (v. 6) Tato výpověď Písma je potvrzena sepsanými dějinami, zvláště pokud se týká tisíciletého samostatného panování státního kostela.

Verše 7 + 8 popisují konstelaci jak světské a náboženské moci v konečném čase, tak i panovníků a králů, i »zvířete«, které nepřišlo ani z moře (kap. 13:1–10), ani ze země (kap. 13:11–18), nýbrž vystoupilo zase z propasti (kap. 11:7) a potom jde do zatracení.„Zvíře, které jsi viděl, zde bylo a již není; ale vystoupí zase z propasti, a půjde do zatracení; pak se budou divit ti obyvatelé země, jejichž jména nejsou zapsána v Knize života od ustanovení světa, když uvidí, že to zvíře zde bylo a není zde a zase zde bude.“ (v. 8)

V 9. verši je nám řečeno: „Zde je potřebí rozumu, který je spojen s moudrostí. Sedm hlav je sedm hor, na kterých trůní ta žena a znamená sedm králů…“ Město sedmi pahrbků, nazvané „věčným městem“, je světově proslulé. Místo je geograficky zachyceno. Vedle toho sedm hlav ukazuje na vývoj již uskutečněný a zároveň na sedm vůdčích západních průmyslových států. Tajuplný je ten osmý, který vlastně k těm sedmi patří a je zde označen jako zvíře, protože se jedná o vykonávání světové moci.

„Zvíře, které zde bylo a již není, je tím osmým a přesto náleží k těm sedmi, a jde do zatracení.“ (v. 11)

Tento text je zakódován a jasný zároveň. Jedná se zde o nejmenší, ale nejdůležitější stát uprostřed států sjednocené Evropy. V každém případě dají všichni vladaři ve stejný čas a hodinu svoji moc úplně na konci konečného času k dispozici tomuto jednomu vladaři. „Deset pak rohů, kteréžs viděl, je deset králů, kteří ještě neobdrželi království, ale obdrží královskou moc ve stejnou hodinu zároveň se zvířetem.

Tito mají jednotný smysl, a dávají svoji moc a sílu k dispozici zvířeti.“ (v. 12–13) Jak sedm hlav naznačuje vůdčí roli západních zemí, tak deset rohů poukazuje na Východní Evropu. 

„Tito bojovati budou s Beránkem, ale Beránek nad nimi zvítězí, neboť On je Pán pánů a Král králů, a ti kteří jsou s ním vyvolení a věrní.“ (v. 14)

V souvislosti s posledním velkým bojem budou východoevropské státy, zvláště Rusko, vidět, že jsou touto náboženskou světovou mocí podvedeni a vezmou římský kostel v nenávist: „Oni budou smilnici nenávidět, učiní ji opuštěnou a nahou a její maso sežerou a ji samotnou spálí ohněm, neboť jim Bůh položil do srdce, aby Jeho radu vykonali, a sjednomyslnili se a dali svá království na tak dlouho k dispozici, dokud se nenaplní slova Boží.“ 

Spolupráce bude trvat jen tak dlouho, dokud se Slovo Boží nevyplní. Komunismus v Rusku nezmizí docela. Východoevropské státy budou spolupracovat jen do té doby, dokud nebude splněno biblické proroctví pro konečný čas. Ony to jsou, které byly určeny ke zničení „věčného města“.

V posledním verši 17. kapitoly je vztah k oné náboženské světové instituci ještě jednou potvrzen: „Ta žena konečně, kterou jsi viděl, je to veliké město, které panuje nad králi země.“ Existuje skutečně jen jedno město na Boží zemi, postaveno na sedmi horách, odkud je vykonávána prostřednictvím náboženských a politických vůdců náboženská a politická moc v celém světě.