Freie Volksmission

• Audio Predigten
• Video Predigten
• Literatur
• Versammlungen
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Links
• Bibeln
• Podcasts
• Anmelden

Sprache

english deutsch français swahili česky slovensky srpskohrvatski suomi magyar italiano polski afrikaans português româna pусский язык български език украинский язык español malagasy հայերեն

Zjevení, kniha se sedmi pečetěmi? / Ewald Frank

21. KAPITOLA 20 - Svázání satana, Závěr prvního vzkříšení skrze mučedníky, Tisícileté mírové království

Na začátku 20. kapitoly je řečeno, co se stane se satanem, původcem všeho zlého, protihráčem a protivníkem Božím. Bude uchopen a vhozen do propasti. „Pak jsem viděl anděla z nebe přicházejícího dolů, který měl klíče propasti a velký řetěz. 

Uchopil draka, toho starého hada, kterýž jest ďábel a satan, svázal ho pouty na tisíc let,

shodil jej do propasti, zamkl a zapečetil jej, aby již nesváděl národy, dokud se nevyplní tisíc let; potom musí být ještě puštěn na krátký čas.“

Jak vidíme ve 12. kapitole, bude satan se svými přívrženci při vzetí Církve–Nevěsty svržen na zem. Zde je řečeno, že bude ze země svržen do propasti. Prorok Izaiáš nás informuje, že vojsko výsostí, což znamená, všechny nadpřirozené mocnosti a síly, které se postavily na stranu satanovu, budou rovněž potrestány a zavřeny společně s vládci země, kteří se vzepřeli proti Pánu (Izaiáš 24:21–23). Pavel psal, že Bůh tyto mocnosti a moci cele odzbrojil, veřejně je postavil na odiv a triumfoval nad nimi v Kristu (Kol. 2:15). Poražené nepřátelské mocnosti se ale ještě nalézají v povětří, proto vyzývá Pavel věřící k duchovnímu boji, „neboť náš boj není bojování proti bytostem z masa a krve, nýbrž s mocnostmi a mocemi, vládcem světa temnosti, se zlými duchovními bytostmi v nebeském světě.“ (Ef. 6:12)

Verš 4. obsahuje dvě důležité události, které se stanou přímo před začátkem Tisíciletého království: nejprve se uskuteční soud, respektive ospravedlnění; za druhé znovuožijí ti, kteří v čase pronásledování vytrpěli mučednickou smrt. „Potom jsem viděl trůny, na které se posadili soudcové; a byl jim předán soud. Pak jsem viděl duše těch (viz 5 pečeť), kteří byli sťati kvůli svědectví Ježíše a pro Slovo Boží a kteří se neklaněli zvířeti a jeho obrazu a nepřijali znamení na rukou a čelech; oni zase ožili a vládli jako králové spolu s Kristem tisíc let.“

V tomto textu již není řeč o vytržení a svatební hostině, protože co je psáno ve Zjevení 20, se děje po vytržení a po svatební hostině. Boží Slovo je v každém ohledu dokonalé a úplně přesné. Zde dostaneme poslední vyjasnění toho, že ti mučedníci zůstali v čase útlaku věrní, nepřijali znamení, aniž vzdali úctu obrazu. 

Zde zmíněný soud je předběžným prohlášením ospravedlnění před nastolením Tisíciletého království a ne „Jitřní soud“, který je znám jako konečný soud před Bílým trůnem, kdy povstanou všichni mrtví a budou souzeni.

Prorok Daniel psal souběžně ke Zjevení 20:4: „Přihlížel jsem, když byly postaveny trůny a ctihodný Kmet se posadil. Jeho roucho bylo bílé jako sníh a Jeho vlasy jako čistá vlna, Jeho trůn jako plameny ohně a měl kola jako z ohně. 

Proud ohně se vyléval a vycházel od Něho; tisíce krát tisíců Mu sloužilo a deset tisíc krát deset tisíců stálo připravených ke službě před Ním. Soudní dvůr se posadil, a knihy byly otevřeny.“ (Daniel 7:9–10)

Jestliže je Bůh viděn jako stařec, pak to neznamená, že je unavený dědeček. ON je Duch, Jeho léta nemají začátku, ani konce. Soudce se představuje jako ctihodný Stařec s bílou hlavou jako nejvyšší autorita. Soudcové starých časů tento symbol převzali, a nosili bílé paruky. Takovýto obraz Božího zjevení, Pána jako Soudce vyjadřuje Jeho autoritu a ctihodnost. 

Ze souvislostí ze Zjevení i z Daniele jasně vyplývá, že se u toho vidění jedná o poslední zúčtování na konci tohoto časového období. Prorok Daniel popisuje totiž jednotlivosti poslední fáze před a po tisíci letech: „Upřeně jsem tam hleděl kvůli hluku těch obrovských kol, které vezly ten roh; přihlížel jsem až bylo to zvíře usmrceno, jeho tělo zničeno a předáno ke spálení ohněm.

I zbývajícím zvířatům pak byla jejich moc odňata a trvání jejich života určeno na rok a den.

Zatímco, jsem sledoval noční vidění, viděl jsem, jak s oblaky nebeskými přišel jeden, který vypadal jako Syn člověka; tento přišel ke ctihodnému Starci a postavil se před Ním.

Jemu pak byla předána moc, čest, a panství, tak že Mu byly poddány všechny národy, kmeny a jazykové. Jeho panování je věčné a nepomíjitelné a Jeho království takové, které nemůže být nikdy zničeno.“ (7, 11–14)

Ježíš Kristus, který se zjevil jako Syn člověka, pak převezme moc a posadí se na trůn Své slávy. „Když pak ale přijde Syn člověka ve Své slávě a všichni andělé s Ním, posadí se na trůn Své slávy;

všechny národy pak budou před Ním shromážděny a On je bude od sebe dělit, jako pastýř dělí ovce od kozlů.“ (Matouš 25:31–32)

V Danielovi byly otevřeny knihy, ale ne Kniha života. Tam čteme také o zvířatech, že jim byl čas života pevně vyměřen na rok a den. Je tam rovněž napsáno, že se Syn člověka zjeví před ctihodným Starcem a převezme moc, slávu, a království, které navždy obstojí. Souvislost z Daniele a z Matouše vychází zcela jasně. V Danieli 7 je zmíněno také tři a půl roku času pronásledování. Potom budou království tohoto světa u konce a nebeské království na zemi bude upevněno.

„Povede proti Nejvyššímu naduté řeči a bude zle zacházet se svatými Nejvyššího a nadto bude pomýšleti změnit slavnosti a zákon, a budou jeho moci vydáni po jeden rok a dva roky a půl roku.

Pak ale zasedne soudný dvůr a odejmou mu panství, zničí a odstraní s konečnou platností. 

Potom bude království a panství a moc nad královstvími pod celým nebem dáno lidu svatých Nejvyššího: Jeho království bude věčné, a všechny ostatní moci Mu budou poddány a sloužit.“ (Daniel 7:25–27) Tyto věci se nevztahují na konečný soud, neboť potom následuje nový začátek na nové zemi.

V tomto biblickém místě také není řeč o všeobecném vzkříšení anebo o zatracení s konečnou platností v ohnivém jezeře; zde je řeč o Synu člověka, který bude soudit a vyslovovat rozsudek, nežli nastolí Své nebeské království na zemi.

Totéž se vztahuje na Matouš 25 od verše 31, kde se také neotvírají ani knihy, ani Kniha života, jak se to bude dít u „Jitřního soudu“. Těmito dvěma biblickými místy je falešně označován konečný soud před Bílým trůnem. Jak vyplývá ze souvislosti, je toto úplně nemožné. Dalším důkazem toho je skutečnost, že nebudou souzeni jednotlivci, nýbrž národy, které pomáhaly nebo nepomáhaly bratrům, Židům v době pronásledování. To se stane, než království začne. Proto zde mluví Král a ne Soudce: 

„Potom řekne Král stojícím po pravici Jeho: Pojďte sem, vy požehnaní Mého Otce, přijměte jako vaše dědictví království, které je pro vás před ustanovením světa připraveno …

Pak jim bude Král (ne Soudce) odpovídat …“ (Matouš 25:34–40) To království je Tisícileté království, ne věčnost (1. Kor. 15:25).

Prorok Izaiáš zmíněné vyslovení práva popsal takto: „Pak On bude soudit mezi národy a nad mnohými národnostmi vysloví rozsudek; a zkují své meče v pluhy a své oštěpy ve vinařské nože; žádný národ již nepozdvihne meč proti druhému, a již se nebudou od toho času učit boji.“ (Izaiáš 2:4)

U tohoto soudu bude dvanáct apoštolů s Pánem rozhodovat o dvanácti izraelských kmenech. „Ježíš odpověděl: Vpravdě pravím vám, kdož jste Mě následovali, při znovuzrození (znovuutvoření), když bude Syn člověka sedět na Svém trůnu slávy, budete také sedět na dvanácti trůnech a soudit dvanáct kmenů izraelských.“ (Matouš 19:28)

Muži Boží z národů budou sedět u soudu nad národy a potom nad nimi vládnout. „Zdali nevíte, že svatí budou svět soudit? Jestliže je vám tedy dán soud nad světem, zdali pak nejste způsobilí k rozhodování a rozsuzování těch nejmenších věcí?“ (1. Kor. 6:2) U Boha se děje všecko ve správném čase: při svatební hostině, co k ní náleží; v Tisíciletém království, co je zaslíbeno o něm. S těmi různými soudy je tomu také tak. 

Mučedníci z velkého času soužení jsou částí prvního vzkříšení a budou mít účast na kralování. Všem věřícím by mělo být vážnou žádostí, zůstat věrnými až do smrti. Neboť nikdo neví, ke které skupině patří, zda k vyvolené Nevěstě anebo k povolané, zpět pozůstalé Církvi – každému bude jeho věrnost oplacena.

Pro všechny věřící, kteří nepatří k vyvolenému zástupu prvotiny a nebudou vytrženi a nebudou mít podíl na svatební hostině, ale přesto zůstali věrní, je dána naděje, že sice projdou časem soužení, pak ale budou mít účast v Tisíciletém království (viz Zjevení 7, druhá část).

Židovští mučedníci v 5. pečeti mají čekat, až podstoupí smrt ještě ti zbývající, jako oni (Zjevení 6:9–11). V obou místech je klíčové slovo „duše“: „Duše, které pro Slovo Boží daly svůj život.“ – „Pak jsem viděl duše těch, kteří pro svědectví Ježíše a pro Slovo byli sťati …“ (Zjevení 20:4) Ať při vzkříšení Ježíše Krista (Matouš 27), při Jeho příchodu k vytržení (1. Kor. 15, 1. Tes. 4) nebo při nastolení Jeho království (Zjevení 20): všichni probuzení z mrtvých od Jeho prvního příchodu až k začátku Tisíciletého království patří k „prvnímu vzkříšení“.

„Zbývající mrtví ale neožili, dokud nepominulo tisíc let. Toto je první vzkříšení:

Blahoslavený a svatý jest, kdo má podíl při prvním vzkříšení! Nad ním nemá druhá smrt moc, nýbrž oni budou kněží Boží a Kristovi a tisíc let budou s Ním společně panovat.“ (Zjevení 20:5–6) Na začátku Tisíciletého království je dosaženo plného počtu a první vzkříšení ukončeno. 

Ve verších 7–9 je vylíčeno, co se děje v tom úplně krátkém úseku na konci Tisíciletého království: „Když pak ale uplyne těch tisíc let, bude satan vypuštěn ze svého žaláře, 

a on bude svádět národy na čtyřech rozích země, Goga a Magoga, aby je svedl dohromady k boji; jejich počet je jako písek u moře.

Oni pak vstoupili na širokost země, a obklíčili tábor vojsk svatých a milované město. Tehdy spadl oheň s nebe a pozřel je.“

Jakmile satan zase vystoupí z propasti a bude propuštěn, svede k poslední vzpouře národy, které až do té doby žily pokojně. Přesto, že žily po dobu tisíc let v pokoji, nevznikne tu osobní vztah k Bohu, protože nikdy nepřijaly smíření v Kristu, a proto zůstaly od Něho odděleny. Potom ale přijde veliký úděsný konec na satana a všechny, kteří mu popřejí sluch a nechají se jím ovlivnit.

„Tedy spadl oheň s nebe dolů a sežral je všecky, 

a jejich svůdce, ďábel, byl vhozen do ohnivého a sirného jezera, ve kterém se nalézají také zvíře a falešný prorok.“ Zvíře a falešný prorok již byli do ohnivého jezera vhozeni podle kap. 19:20.

Toto zvláštní spojení „trojjedinosti“: satan, zvíře, falešný prorok pak zmizí v ohnivém jezeře spolu s těmi, kteří stáli pod jejich vlivem. O nich pak již nebude ani vidu ani slechu na věky.

Druhé vzkříšení a Jitřní soud

Ve Zjevení 20:11–15 je popsán poslední soud. Tento text hovoří za celé svazky a nepotřebuje jako mnohé jiné v svatém Písmu vysvětlení: „Dále jsem viděl veliký, bílý trůn a toho, který na něm seděl; před jehož tváří prchla země i nebe, a již pro ně nebylo místo k nalezení.

A viděl jsem mrtvé, velké i malé, oni stojí před trůnem a knihy byly otevřeny; pak byla otevřena ještě jiná kniha, totiž Kniha života, a mrtví byli souzeni na základě toho, co bylo napsáno v knihách podle jejich skutků.

A moře navrátilo mrtvé, které ukrývalo a smrt a království smrti vydaly mrtvé své, kteří se v nich nalézali, a všichni byli souzeni podle svých skutků;

na to byly smrt a království smrti vhozeny do ohnivého jezera. Toto je druhá smrt, totiž ohnivé jezero;

jestliže kdo nebyl nalezen v Knize života zapsán, byl vhozen do ohnivého jezera.“

U konečného soudu budou ještě takoví, jejichž jména stojí v Knize života, kteří za času života obdrželi z milosti věčný život od Boha, a proto druhá smrt nad nimi nemá moc. První smrt nastane, když duše opustí tělo; druhá smrt nastane, když duch opustí duši. Potom se naplní: „Duše, která hřeší, má zemřít.“ (Ezechiel 18:4) Hřích není jen přestoupení přikázání Božích, nějaké osobní zadlužení před Všemohoucím, neboť všichni hřešili a nedostává se jim cti, kterou dává Bůh – zde se jedná o hřích nevíry, o kterém náš Pán mluvil: „Proto jsem vám řekl, že ve vašich hříších zemřete; neboť jestliže nevěříte, že Já to jsem, pak zemřete ve svých hříších.“ (Jana 8:24) Hřích nevíry je příčinou pro umírání v hříších. Odplata za víru v dokonalé spasení je dokonalé odpuštění a věčný život. 

Bůh se k naší spáse zjevil samotně v Kristu; jenom vírou v Něho můžeme být blahoslaveni. „A to svědectví zní takto: Bůh nám dal věčný život, a tento život je v Jeho Synu.

Kdo má Syna, má život; kdo Syna Božího nemá, nemá život.“ (1. Jan. 5:11–12)

Všichni lidé, kteří kdy na zemi žili, se objeví před konečným soudem. Budou souzeni na základě skutků, které činili za času svého života. Tam jsou ti, kteří věřili v Krista, a ti, kteří nevěřili. Všichni, jejichž jména nejsou napsána v Knize života, pak budou vhozeni do ohnivého jezera; to je druhá smrt, která nemá života. Nikdy je už neuvidíme. Potom udělá Bůh se Svými dětmi nový začátek na nové zemi.