Oběžný dopis listopad/prosinec 2004
/ Ewald Frank
Язык: Чешский
Другие языки
3. Dvě znamení jako legitimace
- Rozhodující zvláštní vydání
- Boží působení až k dokonání
- Dvě znamení jako legitimace
- Po vyvedení musí následovat zavedení
- Písmo Svaté, tradice a výklady
- Hodina pokušení
- Žeň je zralá
- Časové události
- Ještě krátká misijní zpráva
- Návštěva v Jeffersonville
- Srdečný dík
- Oznámení shromáždění
- Velice dobrá zpráva
- Šalom! Srdečné pozvání na další cestu do Izraele
Nikomu z nás není nic platné, mluvit o zvláštním poslání a povolání Mojžíše před třemi tisíci šesti sty lety, nebo Pavla před dvěma tisíci lety nebo bratra Branhama před šedesáti lety, jedině, že poznáváme Boží záměr, který je s tím spojen. Mnozí proroci měli pověření pro svůj čas – také s přihlédnutím ke spásným dějinám; s Mojžíšem ale Pán mluvíval jako s žádným jiným prorokem tváří v tvář. Kdo se v našem čase dozvěděl o obzvláštním povolání bratra Branhama, neměl by zapomínat, co mu bylo 7. května 1946 mezi jiným řečeno: „Jako Mojžíšovi byla dána dvě znamení, tak také tobě budou dána dvě znamení. Když tomu prvnímu nebudou věřit, budou věřit tomu druhému.“ U Mojžíše to byla ruka, kterou vložil za ňadra a byla potom plná malomocenství. A když ji znovu vložil za ňadra, byla opět čistá. Druhým znamením byla hůl, kterou Mojžíš hodil na zem a stala se hadem, který jakmile pohltil hady čarodějníků, a byl uchopen rukou za ocas, stal se opět holí. Bůh ten Pán přece Mojžíšovi řekl: „I stane se, jestliže neuvěří tobě, a neposlechnou hlasu a znamení prvního, uvěří hlasu a znamení druhému.“ (2.Moj.4:8).
Bratr Branham měl levou rukou uchopit pravou ruku pacienta a rakovina nebo nádor, který měla osoba, za kterou se měl právě modlit, se projevila na jeho ruce viditelně otokem a vibrací. Ten pacient měl mít během modlitby oči otevřené a dívat se, neboť v okamžiku, kdy uzdravení nastalo, zmizel příznak té nemoci z ruky bratra Branhama. Především v letech 1946 až 1949 to byly tisíce lidí, které prožily, jak toto znamení se na podiu při modlitbě za nemocné naplňovalo a lidé tím obdrželi víru, že Ježíš Kristus ještě dnes je tentýž a nejen zachraňuje, ale i uzdravuje.
Druhé znamení následovalo, jak to bylo bratrovi Branhamovi řečeno: „Jestliže budeš upřímný, stane se, že lidem tajemství jejich srdcí a věci, které během svého života nesprávně dělali, budeš moci oznámit, a tak dále…“ Tento dar až do roku 1965 spolu prožily statisíce ve dvanácti státech na Zemi. Bratr Branham opravdu viděl ve vidění věci, které se týkaly osob, za něž se měl modlit. Skrze přímé zjevení jim mohl oznámit jejich nemoc a jednotlivosti z jejich života. Tím byla víra v Pánovu přítomnost posilněna natolik, že se staly mimořádné divy uzdravování. Rovněž mu bylo řečeno, že se při tom jedná o znamení Mesiáše, jak se to dělo ve službě našeho milovaného Pána mezi Židy a Samaritány.
Jako Syn člověka byl náš Spasitel zaslíbený prorok a vidoucí (5.Moj.18:15-18; Sk.3:22-26). Proto On řekl: „Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jedině co vidí, že to Otec činí.“ (Jan.5:19-20). Vidíme to v Jan.1, když Šimonovi Petrovi řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův…“ a Natanaelovi: „…dříve než tě Filip volal, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tebe…“ a v Jan.4 ženě u studny: „…nebo jsi pět mužů měla…“ a stále znovu potvrzené v prorocké službě našeho Pána. To bylo to znamení, že On je Mesiáš. Táž neomylná služba, působena skrze Ducha Kristova, se opakovala v našem čase. Sám jsem toho byl v těch shromážděních konaných od 12. do 19. srpna 1955 v Karlsruhe a později v USA několikrát svědkem.
V této souvislosti bratr Branham opětovně odkazoval také na 1.Moj.18. Pán dal Abrahamovi zaslíbení, že Sára bude mít syna. Devadesátiletá Sára se v duchu smála a myslela si: „Teď, když jsem zestárla, bych měla ještě myslet na milostné rozkoše?“ Pán promluvil k Abrahamovi a ptal se: „Proč se smála Sára a myslela si: Copak já, stará žena, bych ještě mohla být matkou?“ ON zjevil myšlenky jejího srdce a to, co za Ním ve stanu dělala (v.10).
Tehdy to bylo poslední znamení před zničením Sodomy a Gomory a potom se narodil zaslíbený syn Izák, který byl zároveň dědicem. Také nyní, krátce před koncem času milosti, se stalo stejné nadpřirozené znamení, a narodí se zaslíbený mužný syn, „který bude pást všechny národy“ (Zj.12:5), a který je Božím dědicem a zároveň spoludědicem Ježíše Krista (Gal.4:4-7). Neboť jak to bylo ve dnech Sodomy, „tak tomu bude ve dnech, v nichž se Syn člověka zjeví“ (Luk.17:30). Po dokonání a vzetí církve Nevěsty následuje veliké zničení sodomského světa.