Mission Populaire Libre

Jésus-Christ est le même hier, aujourd'hui et éternellement" (Hèbreux 13:8)

Langue:




S respektem před smyslem Božího povolání a poslání musíme v Bibli sledovat ještě další stopy. Když byl Mojžíš povolán a poslán, naplnilo se zaslíbení, které Bůh dal v 1.Moj.15:13 Abrahamovi, že lid Izraelský bude po čtyřech stech letech osvobozen. Nešlo o to, aby Mojžíš byl obdivován nebo o něm bylo kázáno, ale o to, poznat co s tím bylo spojeno a obzvláště mít podíl na vyvedení z otroctví.

Boží zvěst faraónovi zněla: „Tak praví Pán: Izrael je Můj prvorozený syn. Proto tě vyzývám, nech Mého syna vyjít, aby Mi sloužil…“ Potom byl stále znovu vyzýván: „Nech Můj lid vyjít!“, až to došlo tak daleko a vyjití nastalo.

Nejprve je Izrael „prvorozený syn“ a rovněž „Izrael, Můj lid“; pak se ale stává „synem“ a „lidem“ až i „církví Izrael“ – „Ecclesia, těmi vyvolanými“, kteří měli následovat odkazům, které jim Pán dal. Ten beránek přesnic byl zabit, krev natřena na veřeje dveří a vyjití nastalo. Totéž se opakuje nyní: vyjití, vyvolání ven všech prvorozených, kteří tvoří Boží lid, totiž církev Ježíše Krista v konečném času. Ani nyní žádný úd těla Ježíše Krista nezůstane zpět, jako z Izraele nepozůstala v Egyptě ani hrstka (2.Moj.10:26). Jako byl Mojžíš prorokem, který obdržel Slovo, které bylo pak položeno do truhly smlouvy, tak v našem čase skrze službu proroka se to psané Slovo se všemi tajemstvími stalo zjeveným a živým Slovem. Všichni, kdo patří k církvi prvorozených, tvoří lid Boží, stojí pod krví Smlouvy (Žid.9:11-14), mají svá bedra opásaná pravdou (Ef.6:10-20) a jsou duchovně řečeno vyvoláni z otroctví a babylonského zajetí a přišli k hoře Sion (Žid.12:18-29). Slovo Pána nikdy nevyšlo z Říma, nýbrž výhradně od hory Sion - z Jeruzaléma (Iz.2:3; Mich.4, Sk.2).

Toto je ta zvěst: „Vyjděte z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte…“. Až pak naplní Bůh Své zaslíbení: „Přebývat budu v nich a procházet se, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“ (2.Kor.6:14-18). Ve Zj.17 je popsáno tajemství o „velikém Babylonu“, což ukazuje matku a dcery a hned potom ve Zj.18:4 zní hlas z nebe: „Vyjděte z něho lide Můj…!“ Tou Bohem poslanou službou musí nastat vyvolání ven. Ta zvěst nám není dána, aby se o ní diskutovalo, je spojena s nejvyšším ustanovením cíle v posledním času.

Opravdu nikomu neprospívá, když se nadělá mnoho řečí a stále znovu křičí: „Ten prorok…“. „Ten prorok…“. „Prorok řekl…“, a potom přesto přednášet vlastní verzi zvěsti, jak je tomu v celém světě; nýbrž jde o to, že po zjeveném Slovu se mezi lidem Božím děje zjevená Boží vůle. V čase Mojžíše nastalo vyjití, následovalo vydání Zákona, byla uspořádána bohoslužba se svatyní a svatyní svatých. Všichni, kteří měli vykonávat nějakou službu, zaujali svá místa. Ale cíle nebylo dosaženo tím, že Bůh vyvedl ven Svůj lid silnou rukou skrze proroka – to byla první část. Ta druhá část – vlastní naplnění toho zaslíbení nastalo po jeho odchodu domů. Do zaslíbené země směl Mojžíš pohledět s hory Nébo, nesměl tam však vejít, zemřel „v zemi Moábské“ (5.Moj.34).

Pak teprve nastalo vejití do země Kananejské. Po vyvedení přišly během putování po poušti zkoušky; rozmáhala se modloslužba, reptání, nevíra a neposlušnost. Muselo uplynout čtyřicet let a teprve nově narozená generace mohla vkročit do zaslíbené země po vykonání obřízky (Joz.5). V 1.Kor.10:11 čteme varování: „Toto pak všecko u figůře (ku příkladu) stalo se jim, a napsáno je k napomenutí (varování) našemu, kteří jsme na konci světa.“ Ano, pro nás je psáno, že všichni ti skrze Mojžíše vyvedení „…pod oním oblakem byli, a všichni moře přešli, a všichni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři, a všichni týž pokrm duchovní jedli, a všichni týž nápoj duchovní pili. Pili zajisté z duchovní skály, která za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus.“ (1.Kor.10:1-5)

To bylo přece mocné, jedinečné, ale ve většině z nich neměl Bůh zalíbení (Žid.3:7-18); v jediném dni zahynulo dvacet tři až dvacet čtyři tisíc lidí (4.Moj.25:9; 1.Kor.10:8). Ne ten začátek, ale konec bude korunován. Co byla všechna ta prodělaná nádherná prožití lidu izraelskému platná? Co je platné dnes nám, když můžeme jen hovořit o tom, co Bůh učinil za času proroků a potom chodíme dál po vlastních cestách v neposlušnosti vůči Slovu? Co je nám platný křest na jméno Pána Ježíše, co je nám platný dokonce křest Duchem, co je nám platný ohnivý sloup a čerstvá mana, to zjevené Slovo, když se nyní opakuje, co Bůh tehdy řekl: „Proto jsem se hněval na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých…ale o mých cestách nechtěli nic vědět.“ (Ž.95:8-11; Žid.3:7-19)?

Zde máme důležitou lekci pro náš duchovní život! Ta služba zaslíbeného proroka je přece spojena se zaslíbením, že všecko musí být opět uvedeno do řádného stavu (Mat.17:11; Mar.9:12). Z toho široko daleko není ještě nic vidět. Naopak: ten chaos je jen ještě větší. Podle Sk.3:21 musela nebesa přijmout Ježíše, dokud se nenaplní zaslíbení „napravení Božího spásného pořádku“. Teprve potom může On naplnit Své zaslíbení o příchodu (Jan.14). To je TAK PRavÍ PÁN ve Svém Slově! Jen pokud byla naše srdce opět zavedena k opravdové víře otců a obnoven původní sborový pořádek, tak ta požehnání ukázala plody. Vše ostatní je neplodná teorie.

Co ale se děje, když věřící uvnitř zvěsti nenásledují Bibli, nýbrž propůjčují svůj sluch cizím hlasům a různým výkladům, které nejsou nic jiného než bajky? Jenom ten, pro koho je Slovo absolutně platné, má Ducha Božího, který uvádí do vší pravdy. Dává nám to duchovní orientaci, abychom skutečně poznali Pánovy cesty a dosáhli cíle. Jen potom můžeme na konci zvolat jako Pavel: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal a víru jsem zachoval, nyní je mi odložena koruna spravedlnosti…“ (2.Tim.4:7). Jinak budeme muset na konci zjistit, že vyvedení ven bez zavedení dovnitř bylo marné (1.Kor.9:24).

Ten oblakový a ohnivý sloup byl během celých čtyřiceti let s Mojžíšem a Izraelem. Pak započala nová epocha, neboť nemělo zůstat jen u vyvedení, ale také zavedení do zaslíbené země. Tak to ten Všemohoucí slíbil Svému prorokovi Abrahamovi. Stejný ohnivý sloup byl po celý čas služby s bratrem Branhamem. Ale nyní musíme jako ti ven vyvolaní zaujmout celou zaslíbenou zemi. Jestliže pro něco není ve Svatém Písmu žádné zaslíbení, pak také není žádné naplnění. Máme-li však zaslíbení, pak je ze strany Boží to naplnění zaručeno.

„A tak Bůh, chtěje dostatečně ukázat dědicům zaslíbení neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu.“ (Žid.6:17).

Pravé děti Boží jsou děti zaslíbení: „…ne ti, kteří jsou synové těla, jsou synové Boží, ale kteří jsou synové zaslíbení“ (Řím.9:8). „My jsme tedy, ó bratři, tak jako Izák, synové zaslíbení.“ (Gal.4:28). To je Boží spásný pořádek: Děti zaslíbení věří Slovu zaslíbení a obdrží Ducha zaslíbení (Gal.3:14). Pravá víra je vždy zakotvena v Božích zaslíbeních. Jozue mohl na konci své služby říci: „Poznejte tedy vším srdcem svým a celou duší svou, že nepochybilo ani jedno slovo ze všech slov nejlepších, která mluvil Pán Bůh váš o vás: všecko se naplnilo vám, ani jediné slovo z nich nepominulo.“ (Joz.23:14).

To, co se stalo za času Mojžíše a ve dnech našeho Pána a apoštolů, leží za námi, nyní se jedná o to, co se s církví a také s Izraelem děje v přítomnosti. Židé se navrátili ze všech zemí světa do země svých otců, jak to Bůh předpověděl (Iz.14:1; Jer.31:1-10; Ez.36:24; Oz.6:1-3; Luk.21:24 aj.), a sice všech dvanáct kmenů, aby měli účast při službě dvou proroků (Zj.11) a při zapečetění 144 000 (Zj.7). Tak jim to bylo zaslíbeno. Totéž se nyní děje se všemi pravými Božími dětmi ve všech zemích světa: Vycházejí ven z denominací, kde byly roztroušeny, věří zaslíbením pro tento čas a jsou zaslíbeným Duchem svatým zapečetěny (Ef.1:13). Neboť co platí pro lid Izraelský v přirozeném, platí pro církev Ježíše Krista v duchovním. Každé očekávání, každá naděje, kterou si člověk dělá, je nesmyslná a klamná, když pro ni v Písmu Svatém není žádné výslovné zaslíbení.

Résumé 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14