Freie Volksmission

Jesus Christus ist derselbe gestern, heute und in Ewigkeit. Heb.13.8

Sprache




Je známo, že katolická náboženská instituce klade vedle Svatého Písma „svaté tradice“. Při bedlivém pozorování však z Písma Svatého nezůstává již nic – vše, co zbývá, je tradice, kterou se lidé řídí. To opravdu platí o každé náboženské instituci a každém společenství víry. Jedno je přece mateřská katolická instituce, ty ostatní jsou její dcery. Ony všechny si sestavily vlastní vyznání víry a jsou toho mínění, že věří, jak Písmo praví, přestože tomu tak doopravdy není. Své tradice biblicky odekorovaly, ty ale ve své podstatě nejsou biblické. Tak to bylo již mezi Židy, u nichž se bohoslužba změnila v tradici. Proto řekl náš Pán v Mar.7: „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko je ode mne. Ale nadarmo mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská. Nebo opustivše přikázání Boží …čistě vy rušíte přikázání Boží, abyste ustanovení svá zachovali.“ (vv.6-9) Každý výklad se stává tradicí a automaticky ruší originální slovo!

Bůh přece nezaložil nějaké náboženství, ani židovství, ani křesťanství, Pán buduje jen Svou církev (Mat.16:16-19). Z náboženských dějin je známo, že všechna hnutí, která vzešla z nějakého probuzení, se vždycky odvolávala na Písmo Svaté a na to, co ten zakladatel, eventuálně prorokyně nebo jejich prorok hlásal.

Nyní se nejedná o to, co jiní k Bibli přidali, odejmuli, pozměnili v průběhu dvou tisíc let, nýbrž o to, co bylo ke zvěsti připojeno, pozměněno a jinak vyloženo po službě bratra Branhama. Jako překladatel bratra Branhama jsem v žádném kázání nenašel, co by odporovalo základnímu učení Písma Svatého a praxi apoštolů. Zde se nebudeme odvolávat na výroky, jako např. na sedm hromů, sedmou pečeť atd., které jsou, to přiznáváme, mnohotvárné. Ti, kteří se odvolávají na nějaký citát a Biblí pohrdají, dojdou ke špatnému porozumění a rozdílným výkladům. Jak se často stává, jsou ty různé výklady a z toho vycházející učitelské názory, dokonce vyzdvihovány nad Bibli. Je zjevné, že Písmo Svaté tito kazatelé pokládají za nepodstatné a naopak špatně pochopené výroky za to hlavní, za zvláštní učení a zvláštní zjevení. Jsou stejně svedeni jako všichni ostatní, kteří dávají přednost svým tradicím před Biblí – je to přímý duchovní podvod.

Všem sloužícím bratřím, kteří jsou přesvědčení o poslání bratra Branhama, má být tímto řečeno: Není možné založit nějaké učení na jediném biblickém místě, a zrovna tak málo je přípustné, vzdělat nějaké učení na výroku proroka. Podle Svatého Písma musí vše spočívat na dvou nebo třech svědcích. Kdo například čte pouze: „Učiňme člověka“ nebo „člověk učiněn je jako jeden z nás…“ (1.Moj.1:26; 1.Moj.3:22) nebo: „Proto sestupme a zmaťme…“ (1.Moj.11:7), aniž bychom přibrali další místa, která podávají zprávu o stvoření, padne za oběť výkladu trojičního učení. Kdo čte příkaz ke křtu jen v Mat.28:19, a nepřečte si provedení téhož ve Sk.2:38, Sk.8:16, Sk.19:5, Řím.6:3-7, Gal.3:27 a Kol.2:12, padne za oběť trojičnímu křtu, který Bible rovněž nezná. Kdo čte pouze: „…nezchodíte měst Izraelských, až přijde Syn člověka“ (Mat.10:23), nebo „jsou někteří ze stojících tuto, kteří neokusí smrti, až i uzří Syna člověka, přicházejícího v království svém“ (Mat.16:28), a již nečte také ta k tomu náležející místa, padnou za oběť výkladu. Dá-li Bůh, napíši o těch obtížně srozumitelných biblických místech a citátech bratra Branhama, které vedly ke špatnému porozumění, zvláštní brožuru.

Bohužel se opakuje, co řekl Petr o Písmu Svatém a Pavlových dopisech: „…mezi nimiž některé jsou nesnadné k vyrozumění, kterýchžto neučení a neutvrzení natahují (překrucují), jako i jiných písem, k svému vlastnímu zatracení.“ Ten apoštol k tomu dodává: „Vy tedy nejmilejší, protože to víte předem, střezte se, abyste bludem těch nešlechetných nebyli oklamáni a neodpadli od vlastního pevného základu.“ (2.Petr.3:16-18).

Tak například víme, že všechna obzvláštní učení o sedmi hromech a „parusii“ nejsou nic jiného než vlastní výklady. Prorokovi Danielovi bylo přikázáno: „Zavři slova tato a zapečeť knihu tuto až do času jistého (do času konce).“ (Dan.12:4) V poslední kapitole Zjevení čteme: „Nezapečeťuj slov proroctví knihy této, neboť je blízko čas.“ Ve Zj.5 Beránek otvírá zapečetěnou Knihu. Ve Zj.10 přichází Pán jako Anděl Smlouvy po otevření pečetí s otevřenou Knihou ve Své ruce. Až On postaví jednu nohu na moře a druhou na Zemi, zazní hlasy sedmi hromů, které jsou ihned zapečetěny a nejsou napsány. Co mluvilo sedm hromů, nastane v tom okamžiku, protože již nebude prodlení (v.7). Právě tak je třeba vzít na vědomí, že těch šest pozounových andělů v kapitole 8 a 9 již odtroubilo a že ve Zj. 10:7 je oznámeno troubení sedmého pozounového anděla, které se realizuje v 11. kapitole od 15. verše ohlášením převzetí království. I v tomto případě je každý výklad zrušením platnosti Božího Slova. To jedno je předpověď, (kap.10), to druhé naplnění (kap.11). To je TAK PRavÍ PÁN ve Svém Slově!

Tak jako Pavel vyslovil kletbu nade všemi, kteří zvěstovali jiné evangelium (Gal.1), přesně tak to učinil Jan ohledně slov zaslíbení této Knihy, k nimž se nesmí nic přidávat ani z nich odebírat (Zj.22:18-19). Dokáži, že bratr Branham se právem odvolával se svou službou jako sedmý posel k církvím na Zj.10. On stále hovořil o „tajemstvích“, která dospějí ke konci, a ne o „tajemství Božím, které bude ukončeno“, jak je to napsáno ve verši 7. Na konci zvěsti o sedmé pečeti učinil následující významný výrok: „Neboť tak, jak je psáno, že nikdo nezná hodinu Jeho příchodu, tak také nikdo nebude znát tajemství sedmi hromů.“

Všem bratřím, kteří chodí po domech s tím slovem „parúsia“, nechť je řečeno, že to opravdu znamená osobní, tělesný příchod. Neboť tak jistě, jak náš Pán byl tělesně vzkříšen a vystoupil do nebe, tak se opět vrátí (Sk.1:11). „Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteří živi pozůstaneme do příchodu (parúsie) Páně, nepředejdeme těch, kteří zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím (probouzejícím), s hlasem archanděla a s troubou Boží sestoupí…“ (1.Tes.4:15-16). Totéž slovo „parúsia“ užívá Pavel pro Titův příchod: „…potěšil nás Bůh skrze parúsii / příchod Titův“ (2.Kor.7:6). Právě tak říká v 1.Kor.16:17: „Těším se pak z parúsie / příchodu Štěpána…“. Každé učení o parúsii a o hromech, které není spojeno s tělesným návratem a osobním příchodem našeho Pána, musí být označeno jako klam. Všichni, kteří tvrdí a věří, že Pán již přišel, mají porušenou mysl, protože povstávají jako Jannes a Jambres proti pravdě (2.Tim.3:7-9).

Inhalt 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14