Manželství prastarý problém – výklad z biblického hlediska
/ Ewald Frank
2. Přijato od Pána
Úvodem bratr Branham zmiňuje 10 000 případů, kdy mu Bůh něco zjevil a on předpověděl události, jež se všechny splnily. Nechal to potvrdit výrokem „Amen“ svým sborem, kde všichni byli očitými svědky, a slýchali to vlastníma ušima po všechna ta léta. Potom říká, že obě stávající, ale protichůdná učení jsou z biblického náhledu v neprávu, ačkoli se všude káží a věří se jim. Citát: „Jestli je tomu tak, pak máme o manželství a rozvodu dva učitelské názory. Jeden z nich říká, že muž může být jen jednou ženatý, ledaže by jeho žena byla mrtvá. To je jeden z názorů. Ale jestliže se řídíte podle toho, jste vedle. Druhý říká:‚Ó, jestliže manželka nebo manžel, kdokoli z těch dvou, se dopustil cizoložství, může být ten dotyčný propuštěn a druhý může znovu uzavřít nové manželství.‘ S tím jste také vedle.“ (Str. 10).
Někdy to může být skoro trapné, jestliže se zmiňuje úplně soukromá věc, ale Bůh je tak otcovský, starostlivý o naše dobro a také o mezilidské vztahy, že Své poučení v příkazech a zákazech dal navždy sepsat. ON ví nejlépe, jak jsme stvořeni, co je dobré, a jak se tělesné přestupování zákona projevuje v našem duchovním životě. Je to neposlušnost prokazující se v tělesných přestoupeních, která nakonec způsobí škodu duši a odděluje nás od Boha. Proto je pro dítě Boží všechno, co je v Písmu psáno, závazné. Bůh s vydáním Zákona dal možnost volit – život a smrt, zlořečenství a požehnání – život při následování Jeho Slova skrze poslušnost, smrt při přestoupení skrze neposlušnost. Náš Spasitel, který zaujal naše místo, byl poslušný dokonce až k smrti na kříži (Fil. 2, 8), aby nás vykoupil z neposlušnosti Adama (Řím. 5, 19 a j.). Tak mluví náš Spasitel:„… kdo ale zůstává Synu neposlušný, ten života neuvidí, nýbrž hněv Boží zůstává na něho namířen.“ Pavel píše:„Utvářejte vedení vašeho života jako poslušné děti Boží …“ (Řím. 12, 2). Existují jen „dva páry bot“: »nevíra a neposlušnost« a »víra a poslušnost«. Který pár nosíme my? Zde nesmíme myslet na jiné, ale sami se musíme nechat úplně osobně oslovit Božím Slovem.
K tomu musí být přibrána ještě všechna příslušná místa. Kdo vezme pro sebe jen jedno místo, aniž by vzal zřetel na druhé, ten dělá násilí Slovu Božímu. Slovo Boží zde není proto, aby dalo každému za pravdu, a již vůbec ne k potvrzení vlastního názoru. My jsme zde k tomu, abychom dali Bohu za pravdu a postavili se pod každé slovo. Kdo například nerozeznává a nenechá v platnosti, jaké slovo je dáno muži a které ženě, ten tu věc nepochopil anebo to možná vůbec nechce vědět správně. Bůh míní přece muže, jestliže jej oslovuje, a ženu, jestliže oslovuje ji. ONvždy míní, co říká a říká, co míní.