Manželství prastarý problém – výklad z biblického hlediska
/ Ewald Frank
9. Rozvod — ano nebo ne?
Apoštol Pavel se zabývá i tímto případem, ve kterém je jeden partner nevěřící a eventuálně se oddělí:„Když ale nevěřící chce bezpodmínečně rozdělení, nechť se oddělí: v takovém případě není bratr ani sestra otrocky připoután; mnohem více nás Bůh povolal k životu v pokoji.“ (1. Kor. 7, 12-16.) V tom případě to není doživotní »otrocké svázání« ani pro bratra, ani pro sestru. Tak to chodí v životě lidí, i u věřících, že se udělá převrácené rozhodnutí, a to může být i s uzavřením manželství. Jestli jde o takový případ, pak bychom neměli s těmi, kteří již pod tím trpí, ještě zacházet jako s malomocnými. Oni již své břemeno nesou, které někdy musí nést po celý život. Jestliže se ale nevěřící část rozvede, je věřící svobodný, ať žena, nebo muž. To „… dokud vás smrt nerozdělí“ není napsáno v Bibli, je ale napsáno:„Co Bůh spojil, člověk nemá rozlučovat.“ (Mat. 19, 6). Skutečně existují manželství, která vůčihledně nejsou svedena dohromady Bohem. Proto je důraz na slovech:„Co Bůh spojil, …“, neboť co Bůh činí, je navždy dobře uděláno!
Bůh, který muži kvůli jistým oprávněným důvodům dopustil vystavit lístek na rozloučení:„Jestliže si muž vezme ženu a žije s ní v manželství (ne až po letech!), ale potom se necítí být k ní přitahován, protože při ní našel něco ošklivého, nechť napíše lístek rozloučení a dá jí ho a propustí ji ze svého domu“ (5. Moj. 24, 1), ten stejný Bůh říká:„JÁ nenávidím rozvody – tak mluví Pán, Bůh Izraele –, právě tak, jako když někdo své roucho poskvrňuje násilnými skutky‘ – tak mluví Pán zástupů.“ (Mal. 2, 16).
Svévolný rozvod je Písmem přirovnán násilnému činu proti manželskému partnerovi. V kázání na hoře se náš Pán odvolává na slova v 5. Moj. 24, 1: „Kdo svoji manželku propouští, ten jí má dát lístek na rozloučení!“, pak ale pokračuje:„Já ale vám říkám:kdo se rozvede se svou ženou – vyjma z důvodu smilství –, bude vinen, že s ní pak bude vykonáváno cizoložství; a kdo se ožení s propuštěnou ženou, ten cizoloží.“ (Mat. 5, 31-32).
Bůh chrání ženu propuštěnou mužem bez biblického důvodu a táhne k odpovědnosti jeho. Ji lidé odsuzují na základě falešného poučení, jestliže se znovu vdá. Na ni však v tom případě žádná vina nepadá, ale na muže, jenž zavinil, že se dostala do této situace a musí žít v druhém manželství, které nebylo plánované. Bůh jedná správně, On táhne k odpovědnosti vždy toho dlužného, v tomto případě exmanžela. ONje spravedlivý ve všech Svých slovech a svatý ve všem činění.
Neoprávněný rozvod je násilný čin namířený proti spasení a odpuštění, protože tím je kříž a smíření zavrženo. Bohem vyslovené nepřátelství, jež se uskutečnilo násilným zlomem v zahradě Eden, ale na kříži bylo odstraněno, (Fil. 2), je pak znovu nastoleno a viny se opětovně vyzdvihují. Pro všechny spasené ale platí, že vina a hřích nás všech jsou vloženy na Beránka Božího. Jsme svobodní a máme pokoj s Bohem. Nesmiřitelnost a ukazování na viny dosvědčují stav po pádu do hříchu. Spasení a s Bohem smíření v sobě nenosí žádné nepřátelství, které přechází dokonce přes smrt, vždyť by to byl paradox. Kdo jinému neodpustí a smíření nepřipouští, nemusí vůbec prosit o odpuštění, neboť jemu Bůh také neodpustí: „A jestliže zde stojíte a chcete se modlit, pak nejprve odpusťte, jestliže co máte proti druhému, aby vám vaše přestoupení nebeský Otec odpustil. Ale jestliže neodpustíte, pak ani vám nebeský Otec vaše přestoupení neodpustí.“ (Mar. 11, 25-26).
Podle Jana 8 přivedli učení Písma a farizeové k Ježíšovi ženu, která byla přistižena při cizoložnictví. Odvolávali se na to, co přikázal v zákoně Mojžíš, totiž:„… takové ženy kamenovat. Co tomu říkáš Ty?“ Ježíš se sklonil a psal prstem v písku, zatímco ti pánové dotírali se stejnou otázkou. Konečně se napřímil a řekl jim:„Kdo z vás je bez hříchu, ten na ni hoď první kamenem.“ Na to se opět sklonil a psal do písku. A když zase pohleděl kolem, všichni od prvního až k poslednímu zmizeli. „Ježíš zůstal sám s tou ženou, která stála uprostřed. Tedy se Ježíš napřímil a ptal se jí: »Ženo, kde jsou tvoji žalobníci?Zdali tě žádný neodsoudil?« Ona odpověděla:»Žádný, Pane«. Tedy řekl Ježíš:»Ani Já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš více.«“ Kdyby věřící našeho času měli v sobě tolik cti jako tehdy ti slepí učení Písma a farizeové, pak by z Bible vyčetli, co jim Pán psal a adresoval. Zahanbeně by pak odtáhli a nepovstávali by již jako žalobníci jedni proti druhým. V přítomnosti Ježíše Krista, našeho Pána, není nikdo spravedlivý; všichni zhřešili, přikázání tímto nebo jiným způsobem přestoupili, přišli zkrátka a nedostává se jim cti, kterou dává Bůh.
To jsou ti nekající, kteří stále žádají pokání a pokoru od jiných, aniž by pochopili, že k pokání vede samotně Duch Boží – a také i je. Takoví lidé neznají ještě ani »Otčenáš«, natož aby mysleli na to, že by modlitbu obrátili ve skutek:„A odpusť nám naše provinění, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ (Mat. 6, 12). V každém případě se musí dbát na to, že kdo druhému odpírá spasení, jedná nepřátelsky, osočuje svého partnera a páchá při něm vraždu pomluvou. Bůh je Bohem pokoje a dává pokoj v každé situaci. Nepřítel obelstí nepokojná srdce a vytváří hořkost. Pak jsou jejich ústa otevřeným hrobem a jejich jazyk jako uštknutí jedovatého hada (Řím. 3, 10-18 a j.). Tato znamení, jež se nedají přehlédnout, jsou znameními člověka, který se vydal nepříteli. S takovými nesmířlivými lidmi, kteří na základě falešného zjevení dokonce jednají, se v mnohých případech nedá vůbec mluvit, protože skrze ně mluví žalobník. Oni stojí pod falešnou inspirací, jsou podvedeni a nemohou si sami pomoci, ani k Pánu nevolají o pomoc, myslí si, že jsou v právu a setrvávají ve vlastní spravedlnosti. V Boží lásce je vestláno odpuštění a smíření. Pravdářství a požadavky jsou v nelásce a v nesmiřitelnosti. Neustále se vynořuje otázka:Jaký záměr vězí za řečmi a skutky těch, kteří tu záležitost uvádějí do pohybu? Je-li to namířeno proti Slovu Božímu, pak je jisté, že satan začal s ničením.
Sboru ke Korintským, který byl postižen zvláštním případem, zaznělo to TAK MLUVĺ PÁN: „Ženatým ale přikazuji – ne já, ale PÁN –, že žena od svého muže nemá odcházet (nebo: rozvádět se); ale jestliže se přece rozvedla (již byla rozvedená, ne: že se teprve nechá rozvést) pak má zůstat neprovdaná nebo se má opět smířit se svým mužem; a také muž nemá svou ženu propouštět.“ (1. Kor. 7, 10-11). To je příkaz pro oba, žádný přívětivý návrh, ale to »TAK PRavĺ PÁN«. Jestliže již tento příkaz porušila a rozvod proběhl, pak musí zůstat sama anebo se vrátit zpět ke svému muži. Jestliže to porušil on, pak to bude muset zodpovědět. Muž, který se nechá bez biblického důvodu rozvést se svou ženou, aby se oženil s jinou, je před Bohem dlužný.
Bratr Branham zdůrazňuje, že v případě rozvodu jsou dány rozdílné podklady pro ženu a muže.Citát:„V 1.Kor. 7, 10 vidíte, že Pavel přikazuje ženě, která se dala rozvést se svým mužem, aby zůstala neprovdaná anebo se smířila se svým mužem, ale ne aby se opět vdávala. Musí zůstat neprovdaná anebo se smířit se svým manželem. Nemůže se znovu vdát, musí zůstat sama. Ale pozorujte, o muži to neřekl. Vidíte, nemůžete ze Slova udělat lež. Od začátku ten zákon pohlaví s mnohoženstvím.“ (Str. 32).
Když bratr Branham mluví o polygamii, pak tím nemyslí, že muž může mít celý harém žen; jistě ne! Tím jen má být vyjádřeno, že muž, pokud se manželství nevydaří, obzvláště potom, je-li za rozvod odpovědná žena, může vstoupit do nového manželského svazku. Slovo »rozvedený« se v Bibli vůbec nevyskytuje, protože Bůh nikdy ženě nedal právo, dát muži lístek rozloučení. Jen pod Svou dopuštěnou vůlí to dopustil muži, a sice z důvodu tvrdosti srdce, ale za žádných okolností ne ženě.
Citát:„Chtěl jsem však objasnit téma »manželství a rozvod«, abyste věděli, co je správné a co převrácené. … Muž může svou ženu propustit a oženit se s jinou, žena ale nemůže svého muže propustit a vdát se za jiného. Vidíte, jak se všechny ty stinné a symbolické obrazy shodují?“ (Str. 34).
Musíme se podřídit vůli Boží, nejenom o tom mluvit. Existuje dopuštěná vůle a také dobrá, libá a dokonalá vůle Boží (Řím. 12). Jestliže se žena oddělí od svého muže, tedy jej jako manžela odmítne, odepře se mu, ale si přitom namlouvá, že to přece není »žádný rozvod«, nýbrž jen „oddělení“, je podvedená a okradená o jasné posouzení. Soudní rozhodnutí o rozvodu je jen úřední písemné potvrzení předtím vykonaného oddělení. Jestliže žena, která za žádných okolností se nesmí svému muži odepřít, tedy odmítnout jej, manželství zruší a společný byt opustí, tehdy se před Bohem zadlužila nejhorším způsobem. Tím oznamuje, že si nad ním přivlastňuje a vykonává moc. Ona může říkat:„Tak, teď jsem mu to ukázala!“ Ale jí Bůh ukazuje něco jiného!
Právě tak to je, když jeden manželský partner toho druhého vyzve, aby opustil společný byt, ponižuje jej a uráží před dětmi. Manželé musí být i ve výchově dětí jednotní a říkat to stejné. Jinak rovněž vznikne v rodině rozkol.
Děti nesmí být do rozdílných názorů mezi manžely nikdy zatahovány. Při rozvodu jsou vlastně obětmi, těmi, kteří trpí. Všichni by měli mít jasno v tom, že vůbec žádný problém se nevyřeší rozvodem, naopak, podáním žádosti o rozvod těžkosti pro celou rodinu teprve začnou.
»Vyvolení« se nikdy nenechají ďáblem oslepit a nikdy neuznají správným takové jednání, které opovrhuje Bohem a Jeho Slovem, natož aby to napodobovali. Chtějí za každou cenu prožít své dokončení a dokonalost, konat dokonalou vůli Boží. »Povolaným« může vystačit dopuštěná vůle Boží. Kdo ale úplně jedná proti Slovu Božímu, není ani povolán ani vyvolen, je dvojnásobně podvedený.
Bratr Branham vyznává, že se u této komplikované záležitosti jedná o zjevení, které přišlo až po otevření sedmi pečetí. Citát:„Nyní ale, poté, co jsou pečetě otevřené, nás vede Duch pravdy ke Slovu. To je vysvětlení pro všechny bludy v průběhu časových období: protože pečetě nebyly otevřené, nebylo to ještě zjeveno. To souhlasí.“
Kdo údajně již všechno věděl a správně pochopil, ještě dnes nic neví správně a ještě dávno předtím všemu nerozuměl. Také mezi věřícími »zvěsti konečného času« se ještě nacházejí „zdánlivě svatí“, kvas a setrvávání v kostelních tradicích.