Manželství prastarý problém – výklad z biblického hlediska
/ Ewald Frank
10. biblický příklad jako napomenutí
Apoštol psal pod inspirací Ducha svatého:„… jak je církev poddána Kristu, tak mají být i ženy svým mužům ve všem.“ (Ef. 5, 24). Výjimky nejsou dány Církvi ani ženě. Jsou maximálně výmluvy, ale tím klamou jen sebe a možná ještě jiné. Bůh zůstává při Svých přikázáních a rozhodnutích. Bratr Branham připojuje ještě jedno přirovnání, aby ženě zdůraznil příkaz poslušnosti:
Citát: „Vzpomínáte si na toho krále v Bibli, který se oženil s Ester, protože královna odepřela poslušnost. Vzal si jednoduše jinou. Co se stalo, když se zdráhala uposlechnout krále a přijít k němu? Totéž je s ženou, která se odepře svému manželovi jako žena.“ (Str. 36).
To je tvrdá řeč, kdo ji může slyšet?Bůh musí uprostřed Církve-Nevěsty udělat pořádek a to se stane před vytržením. Ty ostatní nechá běžet; tak jako tak Jej neslyší. Ti Jeho se ale řídí podle každého slova, žijí z něho a podle něho činí.
My se ptáme: Co mají dějiny perského krále Asvera a jeho ženy Vasti společného s námi?Je to vůčihledně událost, na kterou by bratr Branham sám od sebe vůbec nepřišel; Pán ho na to odkázal – a i nadále platí: všechno Písmo je Duchem Božím inspirováno a slouží k poučování. Ten král pořádal slavnost, a současně také královna pořádala pro ženy hostinu v královském paláci (Ester 1). Když král poslal sedm mužů, aby královnu přivedli, odmítla přijít. Ale tím zpečetila svůj vlastní osud (vv. 10-12). Okamžitě byla svolána královská rada – v církvi Páně by to byli ti starší– aby rozhodli, jak má být naloženo s neposlušnou ženou, která svého muže, jenž se těšil nejvyšší vážnosti, veřejně ponížila. Odůvodnění je dáno v následujících verších:„Neboť zvěst o chování královny pronikne ke všem ženám a budou opovrhovat svými manžely, když budou říkat: ‚Král Asverus přikázal, aby k němu přivedli královnu Vasti, ta ale nepřišla!‘“ (V. 17).
Konec příběhu, na který Duch svatý bratra Branhama odkázal, je, že královna byla navždy pozbavena cti. Úmyslně se vzepřela proti Božímu pořádku. To bylo neodpustitelné. A již nesměla před krále předstoupit. Dopouštějí-li se ženy vůči svým mužům neposlušnosti úmyslně, nedá se již napravit. Tím je hranice určená Bohem úmyslně překročena. Kdyby tenkrát ti muži tuto záležitost nechali projít, potom by svými manžely opovrhovaly i ostatní ženy. Tak je to psáno. Uznávaná Vasti jako »First lady« by byla pro ně příkladem. Jiná, »lepší nežli ona«, měla zaujmout její místo, tak jsme o tom zpraveni.
Úmyslná neposlušnost je v každém ohledu jako hřích čarodějnictví. Tak jednoduše, jak si někteří představují, to na základě navždy platícího Slova nejde. „»Když potom rozhodnutí, které král vydá, v celém království, kteréž jest veliké, se rozhlásí, pak všechny ženy svým manželům od největšího až k nejmenšímu prokáží dlužnou čest.« Tento návrh se líbil králi i knížatům a král radu Memuchanovu přijal. Tedy rozeslal zprávu do všech provincií království, do každé provincie v jejich písmu a každému lidu v příslušné řeči: Každý muž ať je pánem ve svém domě a může nařídit, co se mu líbí.“ (Vv. 20-22). Potom hledali králi obzvlášť krásnou pannu mezi děvčaty a volba připadla na Ester.
Ano, to je psáno v naší Bibli: Všechny ženy, bez výjimky měly svým »manželským pánům«, od největšího až k nejmenšímu prokazovat dlužnou čest. Tak to tehdy bylo zveřejněno ve všech známých řečech:„… každý muž ať je ve svém domě pánem a může nařídit, co se mu líbí.“ To stejné musí být oznámeno lidu Božímu ve všech řečech dnes. Sára užívala pro svého muže stejné ctihodné oslovení. (1. Moj.„Nyní, potom, co jsem zestárla, bych ještě měla myslet na rozkoše lásky? A můj pán již také zestárl.“ 18, 12). Duch svatý diktoval také apoštolu Petrovi do pera:„Tak se kdysi zdobily také ty svaté ženy, které měly naději v Bohu, že byly poddány svým manželům. Tak například Sára Abrahamovi prokazovala poslušnost, když jej nazývala »pánem«. Vy jste se staly jejími dětmi, jestliže děláte to dobré …“ (1. Petr 3, 5-6).
Bůh uznal jako nutnost, zakročit proti časovému duchu, který se nanovo projevuje svým zvláštním způsobem a pronikl také do kruhu věřících, jako tehdy při Vasti. To tomu Božímu muži bylo Pánem zjeveno již v roce 1933, jak je všem zasvěceným známo. Muži a ženy musí zaujmout Bohem přikázané místo; k tomu jsou ukázány ty souvislosti. Nyní musí být znovu obnoven Bohem původně uložený pořádek, který satan narušil. Pavel píše:„Žena ať hledá poučení v tichém naslouchání ve vší poddanosti; žádné ženě nedopouštím učit nebo si přivlastňovat moc nad mužem; ale ať zůstává v tiché zdrženlivosti.“ (1. Tim. 2, 1-12). Hledejme dnes ženu, která skrze »tiché naslouchání« – na tom je ten důraz –, přijme poučení! Úplně otevřeně bylo vysloveno:„Ve sboru sice musíme mlčet, ale doma si pusy nenecháme zavřít!“, „Dost dlouho jsme byly utlačované; nyní budeme mít my navrch!“, „Nyní dostaneme právo!“ A tak vedou některé obzvláště duchovně domýšlivé sestry sami pro sebe podvodný dvojí život.
Apoštol zmiňuje, jaké povinnosti mají starší ženy se zřetelem na »poučování«:„… aby ty mladší ženy vedly k rozvážnému plnění povinností, učily je milovat své muže a děti, byly počestné, cudné, pečlivé hospodyně, dobrotivé, a svým manželům se podřizovaly, aby Slovo Boží nebylo v porouhání.“ (Tit. 2, 4-5). Takto se zviditelňují stopy požehnání požehnané ženy, když mladým sestrám, které se vdaly, předávají vlastní životní zkušenosti, aby i ony byly ve svých rodinách požehnány! Ale co je s těmi, které činí právě opak toho, co říká Písmo a namísto k poslušnosti, vyzývají k přímé neposlušnosti? Jenom sestra v Kristu, jež sama zaujala vůči svému muži a dětem biblický postoj, může mladším sestrám na základě slova apoštola v manželství a rodině skutečně sloužit požehnaným způsobem. V jiném případě bude dosaženo pravého opaku, jak to již léta ve vývoji konečného času prožíváme.
Muž by měl být hlavou ženy a představitelem rodiny, ne tyranem v domě, který nemá sebe sama pod kontrolou, ale rodinu by chtěl dostat pod svoji kontrolu násilím. Boží pořádek se může uskutečnit jen tam, kde skutečně každý zaujme v Boží lásce na základě Slova Božího vyměřené místo. Potom jsou veškeré požadavky jednoho vůči druhému zbytečné, protože každý přispívá svým dílem ke zdaru.