Návrat Krista
/ Ewald Frank
Jazyk: slovensky
Jiné jazyky
13. Konec času
Konec času
Před druhým vzkříšením, posledním soudem a počátkem věčnosti se bude konat ještě jedno úplně poslední střetnutí mezi Bohem a Jeho arcinepřítelem včetně jeho přívrženců: „A když se vyplní tisíc let, propuštěn bude satan z žaláře svého. I vyjde, aby svodil národy, kteříž jsou na čtyřech stranách země, Goga a Magoga, a aby je shromáždil k boji, kterýchžto počet jest jako písku mořského.“ (Zjevení 20:7-8) To jsou lidé, kteří během toho tisíce let žijí na zemi, ale v žádné době se nepodřídili spasitelnému plánu Božímu. Čteme-li pozorně v knize proroka Ezechiele kapitoly 38 a 39, zjistíme jednoznačné obdoby (paralely) velké bitvy u Armageddonu, která, jak je nám známo, se bude konat před Tisíciletým královstvím. Docela zvláštní podobnost je tu mezi Ezech. 39:17-20 a Zjevení 19:17-21. Ve skutečnosti to jsou v obou případech, před i po Tisíciletém království, tytéž národy, které potáhnou proti Jeruzalému. Dokud je satan svázán, budou se chovat klidně, avšak v okamžiku, kdy bude vypuštěn, postaví se bezbožní znovu pod jeho vliv.
„I vstoupili na širokost země, a obklíčili stany svatých, i to město milé, ale stoupil oheň od Boha s nebe, a spálil je. A ďábel, kterýž je svodil, uvržen jest do jezera ohně a siry, kdež jest i šelma, i falešný prorok, a budouť mučeni dnem i nocí na věky věků.“ (Zjevení 20:9-10)
Dříve, než čas vústí do věčnosti, se bude konat poslední soud, který je popsán ve Zjevení 20, od verše 11. Všichni lidé, kteří kdy žili na zemi, vstanou z mrtvých a objeví se před věčným Soudcem. Budou otevřeny knihy a budou souzeni podle svých skutků. I Kniha života bude otevřena, neboť při druhém vzkříšení budou ještě existovat lidé, jejichž jména jsou napsána v Knize života. Kniha Beránkova se týká těch, kteří se zúčastní prvního vzkříšení; Kniha života těch, kteří při druhém vzkříšení vejdou do věčného života. Jsou to lidé, kteří za svého života uvěřili v Ježíše Krista a obdrželi věčný život. Týká se to všech, kteří uvěřili v Ježíše Krista, úplně jedno k jakému křesťanskému společenství náleželi. Přesto, že upřímně věřili v Ježíše Krista jako ve svého Pána a Spasitele, šli vlastními cestami nebo se drželi předpisů rozličných náboženských směrů víry, aniž by se zajímali o Slovo Boží. Ačkoliv se nezúčastnili svatební hostiny ani Tisíciletého království, vejdou do věčného života, neboť je psáno: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16)
O ostatních se i v tomto bodě vyslovuje Slovo Boží úplně jasně: „I ten, kdož není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého.“ (Zjevení 20:15) Ohnivé jezero je druhá smrt; i to je zřetelně napsáno: „Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá.“ (Zjevení 20:14) V něm se přece již nachází Šelma, lživý prorok a ďábel a budou mučeni. Jak dlouho toto mučení bude trvat, není nám známo. Mohou to být aeony. Žel, překladatelé Bible přeložili řecké slovo „aeon“ jako „věčnost“ nebo „věčně“, ačkoliv to vyjadřuje časové období, příp. časový úsek.
Avšak někdy to také skončí a na věčnosti se o nich již nebude nic slyšet. Jestliže se jedná o věci, které mají začátek, musejí mít také konec, je slovo aeon příp. časové období správně zvoleno. Jedná-li se o věci, které nikdy nezačaly, tedy o věci věčné, pak tam náleží slovo věčnost nebo věčně, příp. věčný. Ani v tom se nemůže člověk Bohem vyučený mýlit, nehledě na to, zda překladatelé Bible volbu slova správně vystihli či nikoliv.
První smrt postihne člověka, když duše opustí tělo. Při druhé smrti se navrací duch – ódem, který je v duši, zpět k Bohu. Pak se naplňuje to, co Bůh řekl: „Duše, kteráž hřeší, ta umře.“ (Ezech. 18:4) V Bibli neexistuje ani jediné místo, které by mluvilo o tom, že člověk má nesmrtelnou duši. Jen o Bohu je psáno: „… kterýž sám má nesmrtelnost…“ (1. Tím. 6:16) I ohledně této pravdy budou ti upřímní se Slovem Božím ze srdce souhlasit. Náš Pán a Spasitel řekl: „Protož jsem řekl vám: Že zemřete v hříších svých. Nebo jestliže nebudete věřiti, že Já jsem, zemřete v hříších svých.“ (Jana 8:24) Když se Mojžíš odvolával na službu Kristovu jako Syna člověka a Proroka, se vší vážností předpověděl: „… každá duše, kteráž by proroka toho neposlouchala, vyhlazena bude z lidu.“ (5. Mojžíšova 18:15-19, Skutky 3:22-23)
Jen v Něm je věčný život a jen ten, kdo Jej přijal skrze prožitek znovuzrození, může věčně žít. Věčný život je život Boží, který byl zjeven v Kristu. Nikdy nezačal a tudíž nemůže nikdy skončit. „… život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu Jeho jest. Kdožť má Syna, máť život; kdož nemá Syna Božího, života nemá.“ (1. Jana 5:11-12)
Zde musí být zdůrazněno, že člověk není ztracen proto, že se v hříších narodil a v nich žil. Otázka hříchu je jednou provždy objasněna. Kristus se stal hříchem pro nás, abychom my v Něm byli účastni spravedlnosti Boží (Řím. 3:21-26). Jen ti, kteří nevěří, že Bůh byl v Kristu a smířil svět se Sebou, odpustil všechny naše hříchy a přestoupení a učinil z nás Své syny a dcery, zemřou ve svých hříších (Jan 8:24).
Skutečná víra v Ježíše Krista jako Pána a Zachránce není žádná nábožná záležitost, ale část věčného plánu Božího s lidstvem. Jen v Něm se Bůh osobně zjevil, a proto k nám přišel věčný život jen skrze Něho. Z tohoto důvodu je víra v Krista pro ty, kteří by chtěli věčně žít, nezbytná, „…aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:15) Kdo nevěří, bude zavržen (Mar. 16:16). Kvůli hříchu nevíry zemřou lidé druhou smrtí – věčné odloučení od Boha. Kdo by chtěl být spasen, nechť to však nezkouší vlastním způsobem a vlastními skutky, ale nechť vejde skrze dílo spasení do odpočinutí v Bohu.
Po posledním soudu přijde pak Nové nebe a Nová země. Nikdo z těch, kteří v nich budou, nebude moci nikdy vzpomínat na to, co bylo na zemi předtím (Izaiáš 65:17). Bude to nový začátek, slavné jitro, aniž by někdy slunce zase zašlo, bez žádné nemoci, utrpení, starostí nebo smrti. Blaze tomu, kdo smí věčně žít v oné nezkalené slávě! Vyplatí se sloužit Pánu; u Něho bude nádherné shledání všech, které On miloval, kteří milovali Jej a kteří se milovali navzájem. Tam vejde jen dokonalá láska.
Nové nebe a Nová země byly oznámeny ve Starém i Novém zákoně, avšak do existence budou povolány Slovem Páně teprve po uplynutí úplného času, tedy po tisíci letech a po posledním soudu. „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž Jej milují.“ (1. Kor. 2:9)