Missão Popular Livre

Jesus Cristo é o mesmo, ontem, e hoje, e eternamente. Hb. 13:8

Idioma:

Outros países




Někdo to musí říci a varovat. Ve všech zemích světa bojují tamní reprezentanti náboženství za svá vlastní učení a obhajují své tradice jako „vůdčí kulturu“. Všichni vysílají misionáře, kteří jsou všude velmi horliví. Nemáme jen mnohá světová náboženství, máme 342 „křesťanských kostelů“ sjednocených v ekumenické radě kostelů, která byla založena 23. srpna 1948 v Amsterodamu. Všichni se odvolávají na Boha a Bibli, učí však a jednají naprosto rozdílně. Všichni budují svá vlastní království a označují to jako království Boží. Církvi Ježíše Krista se nejedná o pozemské uznání, o světskou moc, ta bojuje o biblickou víru, která je od samého počátku dána svatým a Bohu posvěceným (Juda 3). To bylo tehdy žádostí apoštolů, a je to naše žádost dnes. Slovo Boží musí být ve všem uznáváno jako jedině platné, a všechny výklady a lidská učení odhalována jako klam nepřítele. Nemá smysl, káží-li evangelisté o příchodu Krista a znameních konečného času, a přitom zůstávají ve starém kvasu tradičních, nebiblických učení. Každý upřímně hledající si musí být vědom, do čeho se při čtení tohoto pojednání pustil. Musíte počítat s tím, že Boží Slovo Vás ze Svého působení nevynechá, nýbrž skutečně vykoná, k čemu je posláno (Izaiáš 55:11).

Někdo proto musí říci, co je potřeba korigovat a musí to učinit ve jménu Pána. Je to smutný fakt, že křesťanství vůbec nepostřehne, že žijeme v úplně zfalšované víře. Všude jsou výklady, jen Slovo ne. 

Pavel si byl jist zvěstováním pravého evangelia, které obdržel skrze zjevení Ježíše Krista, a v přímé odpovědnosti před Bohem vyslovil prokletí nad všemi, kteří zvěstují jiné evangelium (Galatským 1). Dnes však skoro všichni mluví o požehnáních a káží jiné evangelium, aniž by si toho byli vědomi. A zase se ptáme: Co říká Písmo svaté?“, a kdo je z Boha, pro toho bude platit jedině odpověď ze Slova Božího. Všichni ostatní budou nadále trvat na svých náboženských učeních a budou je obhajovat.

Obzvláště zle byl chápán v průběhu náboženských dějin – dokonce uznávanými překladateli Bible – a stále se tak ještě děje, Matouš 28:19: „…křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ Totéž se vztahuje na významný výrok našeho Pána v ev. Jana 20:23: „Kterýmkoliv odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmkoliv zadrželi byste, zadrženy jsou.“ Také o jiných tématech panovaly silné dohady, ano vlastně je každé učení víceméně špatně pochopeno a vyloženo. Proti tomu se zde vznáší v pověření Božím obžaloba. Jestliže se opravdu upřímně chceme dostat z tohoto duchovního chaosu, musíme se vrátit zpět k začátku, abychom se dozvěděli, jak apoštolové takovým rozporným místům a tématům – o nichž se ale nikdy spolu nedohadovali – porozuměli a je vykonávali.

Apoštol Jan píše: Co bylo na počátku, co jsme slýchali, co jsme na vlastní oči viděli, čeho se naše ruce dotýkaly… to vám zvěstujeme…“ne, co někdy později vzniklo. V novozákonní Církvi se na počátku všechno dělo tak, jak to přikázal Petr, kterého vzkříšený Pán sám ustanovil a měl klíče království nebeského. Hned v prvním kázání o Letnicích ukázal hledajícím ty Dveře a otevřel je těm, kteří uvěřili. Ukázal jim na tu úzkou cestu, která vede k věčnému životu, skrze pokání a křest. Tak v poslušnosti víry vědomě vešli do království Božího. To odpovídalo přesně tomu, co náš Pán řekl v Matouš 28, a také misijnímu příkazu v Marka 16:16: Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdo pak neuvěří, bude zatracen.“

Petr nejprve následoval odkazu toho Vzkříšeného v Lukášově evangeliu: „… a aby bylo kázáno ve jménu jeho pokání a odpuštění hříchů mezi všemi národy…“ (24:47) V prvním kázání se potom také naplnilo, co řekl náš Pán v Janově evangeliu: Kterýmkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmkoli zadrželi byste, zadrženy jsou.“ (20:23)

Zvěstováním evangelia bylo kázáno odpuštění a ti, kteří uvěřili, je prožili. Těm, kteří uvěřili, mohl Boží muž té první hodiny říci: „Vaše hříchy se vám odpouštějí v Jeho jménu!“ Ale všem, kteří neuvěřili, musel říci: „Vám vaše hříchy nejsou odpuštěny.“ Víra přichází z kázání a kázání ze Slova Božího (Římanům 10). Těm, kteří věřili, byly hříchy odpuštěny, těm, kteří nevěřili, nebyly odpuštěny. Tak se dodnes pod zvěstováním evangelia Ježíše Krista naplňuje to, co Pán řekl. V prvním Letničním shromáždění byl misijní příkaz tak, jak to stojí v těch čtyřech evangeliích, souhrnně korektně kázán a vykonáván! Jako první přichází kázání, které způsobí víru. Návazně ten Duch vede k pokání a jednotlivcům se dostává odpuštění. Další prožití jsou křest a křest Duchem. 

Kdo si myslí, že mezi misijním pověřením Pána a praktickým prováděním skrze apoštoly je rozpor, neporozuměl, že se přece má křtít do toho jména. Otec přece není žádné jméno, Syn a Duch svatý rovněž ne. Jsou to označení jako Stvořitel, Zachránce, Král atd. Ale musí být křtěno do toho jména, jak se to také dělo. Jakou knihu vůbec čteme, jestliže by v ní byly rozpory! Rozpory jsou v hlavách lidí, potom, co si to nechali „vysvětlit“ od nepřítele. Tím Boží Slovo ztrácí pro ty zavedené do bludu na věrohodnosti a kostelní tradice nabývají ospravedlnění. Tak praví Pán: Čistě vy rušíte přikázání Boží, abyste ustanovení svá zachovali… rušíce slovo Boží svými tradicemi…“ (Marka 7:7-13)

To jméno ve Starém a Novém Zákoně

Důležitost jména našeho Pána bychom měli ještě jednou zdůraznit v jeho rozsáhlém významu pro víru, křest a plnou spásu. V proroku Joeli nalézáme ke jménu Pána, které musí být pro záchranu duše vzýváno, více objasnění. Zaslíbení zní: Avšak stane se, že kdo by vzýval jméno Pánovo, vysvobozen bude. (Joel 2:32) V prvním kázání Petr toto prorocké slovo připomíná seběhlému množství. To „…avšak stane se…“ se stalo v síle spasení tím „… a stalo se…“. „Tedy ti, kteří ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se v ten den duší okolo tří tisíců.“ (Skutky 2:41)

Ten apoštol mínil téhož Pána, o kterém prorokoval prorok Joel. Ve verši 38 je ve dni založení novozákonní Církve jasně ukázáno, o jaké jméno se jedná: „Pokání čiňte a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů…“ To je vzor vykonaného misijního příkazu pro novozákonní Církev platný pro všechny časy. Tradiční trinitářská praxe křtu je rouhání vůči příkazu křtu, protože oni to jméno zapírají. Kristovo učení, které je zároveň učením a praxí apoštolů, nalézáme jen ve Slově Božím. Pouhé odvolávání se na Petra a Krista nikomu nepomůže. Co harmonicky nesouhlasí s celým Slovem, to vůbec nesouhlasí!

Následující biblická místa mají důležitost křtu ještě zdůraznit. Pavel se do toho zařazuje a svědčí: „Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož vstal z mrtvých Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili. Nebo poněvadž jsme s ním vštípeni připodobněním smrti jeho, tedy i vzkříšením budeme.“ (Římanům 6:3-5) Pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu s ním z mrtvých vstali jste skrze víru, která jest mocné dílo Boží, kterýž jej vzkřísil z mrtvých.“ (Koloským 2:12)

Tradiční nebiblické kropení kojenců se sice nazývá „křtem“, ale tím není. Řecké slovo pro křest „baptisma“ znamená „ponořit pod hladinu“. To je všem theologům známo. K tomu se ještě přidává špatné porozumění Ježíšových slov z Jan 3:5 a jejich užití: „Amen, amen pravím tobě..: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ Tento text zcela vytržený ze souvislosti byl vyložen jako „křest znovuzrozením“, čemuž se věří a učí. Kojenec, který o prožité milosti, spáse a znovuzrození absolutně nic neví, má být znovuzrozen skrze úřední akt. Zeptá-li se člověk těchto tak „křesťansky“ pokřtěných později v jejich životě, potom nechtějí o milosti nic slyšet a chtějí mít od Ježíše Krista pokoj. Tímto je proti nebiblickému učení křtu a praxi vznesena obžaloba před Božím soudem.

Jednorázovým ponořením byli křtěni původně jen ti, kteří uvěřili na základě Písma. Tak jako zesnulý je uložen do rakve na záda a pohřben, tak ten s Kristem sám sobě zemřelý je ve křtu symbolicky pohřben s Ním (Římanům 6:3-11). Vyzvednutí z vody ukazuje, že dotyčná osoba nyní putuje s Kristem v novém životě. O Bohu se již nesmí vést dále žádné diskuse, žádné hádky o křtu, nyní musí být opět obnoven Boží pořádek. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec nás všech, který je nade všecko a skrze všecko, i ve všech vás.“ (Efezským 4:5-6)

Filip zvěstoval v Samaří spásnou zvěst o království Božím a o jménu Ježíše Krista. A všichni, kteří uvěřili, muži i ženy se nechali pokřtít na jméno Pána Ježíše (Skutky 8:1-17). Když ten evangelista zvěstoval tomu komorníkovi návazně na Slovo proroka Izaiáše spásnou zvěst o Ježíši Kristu, řekl komorník: „Hle, tady je voda! Co by mělo mému křtu ještě překážet?“ Filip souhlasil: „Jestliže věříš z celého srdce, může se to stát.“ Ten odpověděl: „Ano, věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ Nechal zastavit vůz a oba vstoupili do vody, Filip i komorník, a pokřtil jej (Skutky 8:33-40). Již Jan křtil tam, kde bylo hodně vody (Jan 3:23), aby mohl řádně ponořit. Sám Ježíš se jím nechal pokřtít a po křtu vystoupil z vody (Matouš 3:16).

Při biblickém aktu křtu vstoupí do vody oba, křtěnec a křtitel. Nebo to chce někdo zapřít, přestože je to tak napsáno? Ten správný sled zůstává v platnosti: kázání, víra, křest. Co je to za člověka, který se opováží Bohu a jeho Slovu odporovat a trvat na nebiblické tradici?

Ve Starém Zákoně bylo jméno Pána JAHVE, které bylo vzýváno. V Novém Zákoně je to jméno JAHŠUA, a je to ten stejný JÁ JSEM, který mohl říci: Amen, amen, pravím vám: Prvé nežli Abraham byl, JÁ JSEM.“ (Jan 8:58) JAHVE Starého Zákona je JAHŠUA/Ježíš Nového Zákona. Ve Starém Zákoně se zjevoval v duchovní tělesnosti, v Novém v masité tělesnosti, aby nás, kteří jsme v masitém těle, spasil.

Pavel shrnuje: „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. Srdcem zajisté se věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání děje se k spasení. Nebo Písmo dí: Všeliký, kdož uvěří v něj, nebude zahanben. Není zajisté žádného rozdílu mezi Židem a Řekem; nebo tentýž Pán všech, bohatý jest ke všem vzývajícím jej. Každý zajisté, kdo by vzýval jméno Páně, spasen bude.“ (Římanům 10:9-13)

Ve 3. kapitole Skutků apoštolských je svědectví o divu uzdravení ochrnutého muže. Petr řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to tobě dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď (v. 6) Ve 4. kapitole jsou apoštolové postaveni kvůli tomuto uzdravení před nejvyšší radu a tázáni: „Jakou mocí aneb v kterém jménu jste to učinili? Tehdy Petr, jsa pln Ducha svatého, řekl jim: Knížata lidu a starší Izraelští, poněvadž my dnes k soudu jsme přivedeni pro dobrodiní člověku nemocnému, kterak by on zdráv učiněn byl: Známo buď vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho jméno stojí tento před vámi zdravý. To je ten kámen za nic položený od vás stavitelů, který jest v hlavu úhelní. A není v žádném jiném spasení, neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze které bychom mohli spaseni býti.“ (v. 7-12) Pavel, zplnomocněný apoštol s přímým nebeským povoláním, píše: A všecko, cokoli činíte v slovu neb v skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze něho.“ (Koloským 3:17)

„Všecko“ míní všecko, a všecko, tak to ten Boží muž nařídil, mělo být v Církvi Nové smlouvy konáno v novozákonním jménu smlouvy. Komu máme dát za pravdu: Bohu nebo lidem? Petr v Jeruzalémě, Filip v Samaří, Pavel v Efezu – všude všichni křtili na jméno Pána Ježíše Krista. To svědectví o křtu spočívá – přesně biblicky – na třech a více svědcích.

Vidíme, že ten důraz je ve Starém a Novém Zákoně položen na jméno Pána, ve kterém se všechno děje: Na kterémkoli místě rozkáži slaviti památku jména svého, přijdu k tobě a požehnám tobě.“ (2. Mojžíšova 20:24b) „Nebo kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18:20) V Žalmu 22:23 čteme: „I budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, uprostřed shromáždění chváliti tě budu.“ V kázání na hoře je nám řečeno, jak se máme modlit: „A proto vy se takto modlete: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé…“ (Matouš 6:9) Ve velekněžské modlitbě čteme: Oznámil jsem jméno tvé lidem, které jsi mi dal ze světa…“ (Jan 17:6) Syn Boží se modlil dále: „Otče svatý, zachovej je ve jménu svém, které jsi mi dal…a známé jsem jim učinil jméno tvé, a známo učiním…“ (v. 11+26) Jedná se o jméno, které je nad každé jméno, v kterém se Bůh zjevil jako Otec v Synu. Slyšte toto všechny národy a ty lide Boží, vezmi toto dobře míněné varování vážně, věř mu a jednej podle toho!

Conteúdo 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17