Freie Volksmission

Jesus Christus ist derselbe gestern, heute und in Ewigkeit. Heb.13.8

Sprache




Leží za námi dva tisíce let času milosti, známých jako „poslední dny“ (Skutky 2:17; Židům 1:1-2 aj.), které Bůh přidělil lidstvu pro čas Nové smlouvy. Bezprostředně nás čeká událost vzetí Církve-Nevěsty ke svatební hostině v nebi (Matouš 25:1-10; 1.Tes.4; 1. Korintským 15; Zjevení 19). Po svatební hostině ve slávě následuje sedmé tisíciletí dějin lidstva. Obdobími dvou tisíc let od Adama až po Abrahama a dvou tisíc let od Abrahama až po Krista se nebudeme blíže zabývat; ani krátkým časem soužení mezi vytržením a začátkem panování Krále. To jsme udělali již v jiných publikacích.

„Den Páně“ byl popsán ve Starém a Novém Zákoně v různých souvislostech: jako den hněvu a odplaty (Izaiáš 13:6-16); jako den temnosti se znameními na nebi a na Zemi (Joel 2); jako den, který přijde jako zloděj v noci (1.Tes.5:1-4); jako den, ve kterém všechna lidská díla shoří (2. Petra 3:1-10) atd. Pán Ježíš o něm mluvil jako „o dni vzkříšení“. V 6. kapitole Janova evangelia je tento den čtyřikrát zmiňován ve spojení se vzkříšením jako „poslední den“. „A tato je vůle toho, který mne poslal, aby každý, kdo vidí Syna, a věří v něho, měl život věčný. A já jej vzkřísím v den nejposlednější.“ (v. 39, 40, 44, 54) Na začátku „posledního dne“ nastane první vzkříšení a na jeho konci druhé vzkříšení. „A půjdou ti, kteří dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteří zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (Jan 5:29)

„Jiní pak mrtví neožili, dokud by se nevyplnilo těch tisíc let. To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má díl v prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let.“ (Zjevení 20:1-6) Potom se bude konat poslední soud, známe jej jako „soud před bílým trůnem“ (v. 11-15). Nato následuje nové nebe a nová země (Zjevení 21:1) a čas pomine ve věčnosti.

Také nyní se zase naplnilo jedno časové období, které může skončit každým okamžikem. Přestože den a hodinu nikdo nezná, ta znamení času na to zřetelně ukazují. Zaslíbený Kristův příchod je již na spadnutí; ještě jen Boží shovívavost čeká na to, až do království Božího vejdou ti poslední (2. Petra 3:9). Již 2 000 let čekají věřící na naplnění zaslíbení Ježíše Krista: „Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde já jsem i vy byli.“ (Jan 14:1-3) Nikdy předtím nebyl takový čas, aby všechny průvodní jevy, které mají s touto velikou událostí spásných dějin nastat, se tak přesně plnily jako nyní. I když se ti posměvači, jak je to pro konec dnů předpověděno, ptají: „Kde je to zaslibování o příchodu jeho?“, tak Petr také již tehdy odpověděl: „Nemešká Pán s naplněním slibů, (jak za to někteří mají, že obmeškává) ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všichni se k pokání obrátili.“ „Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána je jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den.“ (2. Petra 3)

Na to, co se před Jeho příchodem děje, Pán Ježíš odkazoval různým způsobem, např. v Matouši 24, v Mar.13 i v Lukáši 17. Má to mimo jiné být jako za času Noé – tehdy nastalo zkázonosné smíšení těch dvou linií Seta – synové Boží – a Kaina – lidské dcery – (1. Mojžíšova 6), kterému učinila přítrž potopa. Má to být jako v Sodomě a Gomoře, kdy morálka úplně vzala za své (1. Mojžíšova 19). Abraham byl prorok onoho času, kterému Bůh zjevil, co se stane (1. Mojžíšova 18:17). Bůh seslal soud a z nebe vylil oheň se sírou. Než nyní bude svět tříben ohněm skrze apokalyptické soudy hněvu, nabízí Bůh milost a záchranu. Varování předchází soud.

Proto Pán Ježíš s ohledem na konečný čas pokládal zaslíbený příchod proroka Eliáše před velikým a hrozným dnem z Malachiáše 4:5 za velice důležitý a potvrdil jej, jak čteme v Matouši 17:11 a Mar.9:12: „Ježíš pak odpovídaje, řekl jim: Eliáš zajisté přijde prve, a napraví všecky věci.“ Toto zaslíbení má stejný význam jako to, které se týkalo služby Jana Křtitele před prvním příchodem Ježíše Krista, jenž vystoupil v duchu a síle Eliášově, aby srdce otců obrátil k dětem (Lukáš 1:17). Nyní v přímém spojení s přípravou Církve-Nevěsty před Kristovým příchodem se plní druhá část, totiž obrátit srdce dětí zpět k apoštolským otcům. Novozákonní Církvi je ve Slově Božím zaslíbena úplná náhrada a navrácení do původního stavu. 

Vynořuje se otázka, co bylo v Církvi Boží ztraceno a co musí být před příchodem Ježíše Krista napraveno. Stojíme před časovým zvratem. Ne vyvolávat paniku, nýbrž rozjímat o zvěsti, která předchází příchodu Krista, to je příkaz této hodiny. Všichni by měli toto pojednání vzít ve světle Slova vážně. K přípravě patří, že vše, jak to bylo zaslíbeno, bude v Církvi živého Boha uvedeno do původního stavu. Tak je to napsáno: „…když by přišli časové rozvlažení od tváři Páně, a poslal by toho, který vám kázán jest, Ježíše Krista, kterého musejí přijmouti nebesa, až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa svých svatých proroků od věků.“ (Skutky 3:19-21) Stalo se módou mluvit o „proroctví konečného času“, zvěstovat „evangelium blahobytu“ a zároveň ignorovat naplnění biblických zaslíbení pro Církev. Tak se nyní opakuje v těch slavnostních shromážděních, co se dělo již při prvním Kristově příchodu. Pán s pláčem řekl: „Ó, kdybys poznalo i ty a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly, ale skryto jest to nyní před očima tvýma.“ (Lukáš 19:42) I nyní je to tak, jako ve dnech našeho Pána a vždycky bylo: I biblicky věřící Bohu často děkují za to, co udělal, vyhlížejí po tom, co bude ještě dělat, a ignorují to, co v přítomnosti dělá.

Kdo nyní propásne napojení na poslední Boží působení, nebude k vytržení připraven. Enoch, ten sedmý po Adamovi, byl vytržen, aniž by okusil smrti. Byl příkladem nám, kteří žijeme v posledním období Církve, neboť nám platí to zaslíbení: „Kdo zvítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho.“ (Zjevení 3:21) Ti skutečně věřící nyní očekávají, co Pavel již tehdy napsal: „Ne všichni zesneme, ale všichni proměněni budeme…“ (1. Korintským 15:51) Ale než může být to tělo proměněno, musí být proměněno srdce a život. Ve Staré Smlouvě Bůh zaslíbil, že uzavře Novou Smlouvu, a Svému lidu daruje nové srdce, nového ducha, nový život (Jeremiáš 36:31-34; Ezechiel 11:19; Ezechiel 18:31-32). Potvrzeno je to v Novém Zákoně (Matouš 26:26-29; Židům 8:6-13; aj.) O Enochovi čteme: „Vírou Enoch přenesen jest, aby neviděl smrti, a není nalezen, proto že jej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest přenesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.“ (Židům 11:5) Nyní potřebujeme víru k vytržení a jistotu, že Bůh v nás má zalíbení, než budeme vzati vzhůru.

Znovuzrození a osvícení skrze Ducha pro první vzkříšení, proměnu a vytržení nestačí. V našich smrtelných tělech musí přebývat proměňující síla Ducha svatého, aby byla obživena (Římanům 8:11). Nejprve musíme prožít naplnění Duchem k potvrzení, že jsme synové a dcery Boží, jak to bylo u Božího Syna (Matouš 3). „A že jste synové, poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího: Abba, Otče!“ (Galatským 4:6) Potom to jde dále až k vedení Duchem svatým: „Nebo kteří Duchem svatým vedeni bývají, ti jsou synové Boží.“ (Římanům 8:14)

Všichni proroci, k nimž přišlo Slovo, byli inspirováni a vedeni Duchem Božím. A všichni, kteří věří Slovu, prožívají tutéž inspiraci a vedení Ducha svatého a jsou zapečetěni: „V kterém i vy naději máte, slyševše slovo pravdy, totiž evangelium spasení svého, skrze které také uvěřivše, znamenáni (zapečetěni) jste Duchem svatým. Který je závdavek dědictví našeho, na vykoupení toho, co jím dobyto jest, k chvále slávy jeho.“ (Efezským 1:13-14) Všecko, co nám bylo skrze spasení darováno, musíme osobně ve společenství s Bohem prožít. K tomu patří též obnovení a znovuzrození skrze Ducha jako i pomazání a naplnění Duchem svatým jako tehdy v původním křesťanství. 

Všichni, kteří by chtěli obstát před Bohem a být vytrženi, touží po putování s Bohem. Bohulibý život je ale možný jenom v souladu s Jeho Slovem a vůlí. Všecko ostatní je teorie a zbožné přání. Nad Božím Synem bylo vysloveno dvakrát Boží zalíbení: poprvé při křtu (Matouš 3), když řekl: „Sluší se na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost“, a potom při proměnění (Matouš 17). Tam bylo ještě dodáno: „Jeho poslouchejte!“ Na Zemi vždycky byli lidé, kteří byli předurčení synové a dcery Boží podle Jeho libé vůle (Efezským 1:5 aj.). Jsou to ti, kterým On oznamuje tajemství Své vůle a rady (Efezským 1:9-14). S ohledem na příchod Ježíše Krista apoštol Pavel píše opravdově věřícím: „Bůh zajisté jest, který působí ve vás i chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své…abyste byli bez úhony, a upřímní synové Boží, bez obvinění uprostřed národu zlého…“ (Fil. 2:12-18) Jestliže chceme být vytrženi, musí na nás spočinout Boží zalíbení.

Nyní má být dále zkušováno, jestli někdo věří, jak a co Písmo učí, nebo tomu, co říkají lidé. Pojďme přímo k věci, totiž k prorockému oznámení zaslíbení pro tento čas. Jan Křtitel představoval naplnění z Malachiáše 3:1, jak to potvrzují čtyři evangelia. Svou službu konal před dvěma tisíci lety na počátku dne spásy. Nyní jde čas milosti ke konci a den Páně nastává, proto se musel naplnit Malachiáš 4:5. To prorocké období je zde, a v době, kdy Jan Křtitel působící v duchu Eliášově svoji službu skončil, Pán zdůraznil, že toto zvláštní zaslíbení se týká budoucnosti: „Eliáš jistě přijde nejprve a napraví všecky věci…“ 

Vždycky, když Bůh koná na Zemi něco zvláštního, zjevuje Svoji tajnou radu Svým služebníkům, prorokům (Amos 3:7). Potom se naplní zaslíbení Pána: „Kdo přijme proroka ve jménu proroka, odplatu proroka vezme; a kdo přijímá spravedlivého, ve jménu spravedlivého, odplatu spravedlivého vezme“  (Matouš 10:41), a plní se varování: „Nedotýkejte se mých pomazaných, a mým prorokům nečiňte nic zlého.“ (1. Par. 16:22; Žalm 105:15) Ale jsou tu také ti, kteří Boží proroky k nim poslané kamenují a zdobí hroby těch zesnulých. Přesto před soudem Pán posílá ke Svému lidu Své zvěstovatele.

Jako Eliáš svolal Boží lid a vzal dvanáct kamenů shodně s počtem dvanácti kmenů, znovu zbudoval pobořený oltář, obětoval oběť a Bůh pak odpověděl (1. Královská 18), tak nyní musí být skrze „Eliášovu zvěst“ nově postaveno učení dvanácti apoštolů (Skutky 2:42; Efezským 2:20) a opravdově věřící svoláni, aby Bůh mohl odpovědět. 

Je nutné upozornit na fakt, že při těch chválou a hlučnou hudbou orámovaných představeních se nejedná o ohlášený čas rozvlažení, nýbrž o dobře míněnou, ale do bludu zavádějící slavnostní náboženskou zábavu. Se závěrečným působením Ducha musí v novozákonní Církvi dojít k obnovení všech věcí. Ona se musí vrátit do původního stavu, jak říká zaslíbení. Stále ještě se plní, jak řekl náš Pán, že modlitba a chvála jsou marné, protože modlitebníci setrvávají v tradičních lidských přikázáních a učeních a Slovu Božímu upírají platnost. To všechno je ale cele a úplně samo o sobě namířeno proti Kristu. Proto praví Pán: „Ale nadarmo mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská… rušíce slovo Boží ustanovením svým, kteréž jste ustanovili. A mnohé těm podobné věci činíte.“ (Marka 7:7+13)

Po vyložení těchto faktů v této publikaci mají všichni sami rozhodnout, zda otcové koncilu a jejich zástupci jsou stále ještě hodni té veliké úcty a uznání, nebo jestli z Božího pohledu nepatří všichni na lavici obžalovaných. Všichni by také měli posoudit, ale prosím, jen z biblického hlediska, zda stačí vrátit se k reformátorům a bádat, co oni řekli a učili, nebo jestli se nyní musíme vrátit k původnímu začátku, k tomu, co Petr, Jan, Jakub, Pavel učili a vykonávali. Právě tak málo stačí opakovat to, co učili populární muži v uplynulých staletích, my se musíme vrátit k tomu, co bylo jasně a pravdivě řečeno, učeno a prováděno na počátku. 

Bez posledního porovnání to nepůjde, aby nikdo nezůstal ušetřen: Ptáme se, zda před Bohem vystačíme s tím, budeme-li se ptát těch uznávaných, světově proslulých televizních evangelistů, jaké učení o Božství, křtu a pod. zastupují. V každém bodě musí být řečeno: Zpět ke Slovu a k Bohu! Zpět k tomu, co bylo na počátku! To platí pro všechny zvěstovatele a pro lid rovnou mírou. 

Tak a nechť je to ještě jednou zdůrazněno: Na počátku Nového Zákona tehdejší uznávaní tradiční učitelé v židovstvu Boží milostivé navštívení nepoznali. Dnešní křesťanské duchovenstvo je označuje za pokrytce a farizeje, dopouštějí se však ve skutečnosti téhož. Tehdy se nesklonili pro mocnou ruku Boží, neplnili vůli Boží, a nenechali se pokřtít křtem Janovým. Proto je psáno: „Ale farizeové a zákoníci pohrdli radou Boží sami proti sobě, nebyvše pokřtěni od něho.“  (Lukáš 7:29-30) 

I nyní je dostatek evangelistů a charismatiků, kteří vyučují jiné, konají slavnostní bohoslužby a podle vlastního mínění hrají v království Božím důležitou roli. Jenže nepoznávají, co Bůh podle Svého spásného plánu činí v našem čase. 

Prorok Jan Křtitel skrze svou službu oznámil čas milosti: „…a uzří všeliké tělo spasení Boží“ (Lukáš 3:2-6), „aby všichni uvěřili skrze něho!“ (Jan 1:6-13) Jan sám ohledně Spasitele svědčí: „A já jsem ho neznal, ale aby zjeven byl lidu Izraelskému, proto jsem já přišel, křtě vodou.“ (Jan 1:31) Skrze posledního proroka a jeho zvěst je oznámen konec času milosti, a zase se nejprve jedná o křest, a sice na jméno Pána Ježíše Krista, který je nezbytný pro všechny, kdo se nechají do Božího spásného plánu začlenit.

Když Bůh dělá spásné dějiny a Boží království si razí cestu, je na čase skoncovat s vlastními cestami. Aby všichni pochopili, co to znamená biblicky a apoštolsky, a neměli jednou provždy žádnou omluvu, bude následovat ještě příklad ze Skutků 19. 

Když Pavel přišel do Efezu, našel tam některé věřící. Ptal se jich: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ Udiven nad tím, že i když byli věřící, ještě neobdrželi Ducha svatého, ptal se dále: „A jak jste tedy pokřtěni?“ Odpověděli: „Křtem Janovým.“ Byli pokřtěni stejným křtem jako Ježíš Kristus a Janovi učedníci. Ale nyní to již nestačilo. Spasení bylo dokonáno. Nová Smlouva vešla v platnost, Církev byla založena, a tak od toho okamžiku platilo, co řekl Petr z pověření Božího v prvním kázání. Aniž by vedli nějakou diskusi, udělali, jak je napsáno, co ten Boží muž řekl: „Když to slyšeli, nechali se pokřtít na jméno Pána Ježíše…“

Ještě jednou je nutné zdůraznit, že na konci v Církvi živého Boha musí být všecko tak, jak to bylo na počátku. Co se týče času reformace nebo všech probuzení, která potom následovala, všechno mělo své místo a svůj čas. Před první světovou válkou, na počátku dvacátého století, nastalo v celém světě mocné působení Ducha. Po druhé světové válce daroval Bůh nejmocnější probuzení s uzdravováním ode dnů apoštolů, ale toto je hodina Božího milostivého navštívení, v nejposlednějším časovém období před příchodem Ježíše Krista. Nyní již neplatí to, co se někdy učilo nebo praktikovalo, nyní platí Slovo, které bylo na počátku, a biblický Boží pořádek, jak je zanechán z původního křesťanství! 

Všichni, kdož nyní odmítají biblický křest na jméno Pána Ježíše Krista, který se počítá k počátečnímu učení (Židům 6:2), zavrhují pro svou osobu celou radu Boží, o níž jsou přesvědčení, že ji zvěstují anebo věří. Jestliže již počáteční základy biblického učení nesledují, pak jim ani vyčíslení všeho, co vykonali v Jeho jménu nebude nic platné (Matouš 7:21-27). Z úst Pána uslyší: „Odstupte od Mne“. To je TAK PRAVÍ PÁN ve Svém Slově.

Inhalt 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17