Výzva kresťanskej teológii
/ Ewald Frank
Langue: tchèque
Other languages
7. Samozřejmost?
- Předmluva
- Úvod
- Vše je pouhá náhoda?
- Čas je blízko
- Jedinečná, platná směrnice
- Odvěký spor
- Samozřejmost?
- Svědectví historiků
- Dějiny to potvrzují
- Boží vyznání
- Boží zjevení
- V nebi a na zemi
- Pán navštěvuje svého proroka
- "Já Jsem"
- Narodil se Syn v nebi?
- Duch a pravda
- Velice zvláštní
- Úcta před velkým tajemstvím
- Všichni obhajují své vlastní učení
- Skála
- Příkaz ke křtu
- Nebudeš mít jiné bohy...
- Mariologie
- Kdo věří, jak Písmo praví?
- Neuvěřitelná tragedie
- Čas konce
- Výzva všem
- Krista nemůže nikdo ignorovat
- Nové stvoření
- V Synu učiněni syny a dcerami Božími
- Dva začátky
- Průběh náboženských dějin
- Žádný lidský vliv
Mnohé již bylo považováno za samozřejmost, co bylo čímkoli jiným, ale ne samozřejmostí. Vlastně nic není samozřejmé.
Pro převážnou většinu lidí působících v křesťanství je tradiční nauka o trojjedinosti "samozřejmostí"; ano, ještě více: kdo tuto nauku neuznává, samozřejmě také není uznáván. Naproti tomu, je pro židy tato nauka absolutně nepřijatelná, neboť ti věří jen tomu, co Bůh a proroci řekli. Pro židy je monotheismus vírou v jednoho, jediného Boha, mimo Něhož a vedle Něhož není žádného jiného, prvé a nejvyšší přikázání, které nesmí nikdo přestoupit. "Učení o více osobách" také silně naráží na prvé přikázání, které vyšlo z Božích úst. Pro muslimy, kteří Boha nazývají Alláhem, je myšlenka, že by měl mít v nebi syna, nejohavnějším rouháním se Bohu, jaké na zemi může existovat, neboť základní slova islámského vyznání víry znějí: "Není Boha kromě Alláha…!"
Co je samozřejmé pro jednoho, pro druhého nemusí zdaleka být samozřejmostí. Shoda existuje pouze v určitém náboženství či společenství, ale je mnoho těch, kteří tvrdí, že mají pravdu.
Pokud by nebiblický pojem slova "trojjedinost" znamenal, že se Bůh k naší spáse v Novém zákoně zjevil jako náš nebeský Otec, jako Zachránce v Synu na Zemi, a skrze Ducha Svatého, pak bychom mohli tento pojem tolerovat. Ale znamená-li tento pojem, že jediný Bůh povolal do bytí druhou a třetí osobu Boží, a tito tři jsou ve všem jedno, pak bychom měli takovou interpretaci zkoumat a ptát se zaprvé: "Kde se o tom v Bibli píše?" Odpověď zní: "Nikde!" Zadruhé bychom měli zjistit, jak, skrze koho a kdy k takovému způsobu výkladu a učení došlo. V literatuře týkající se tohoto tématu se můžeme dočíst mnoho "nesmyslů", o kterých se však nyní nechci dopodrobna rozepisovat. Je však jasné, že nebiblické pojmy nemohou obsahovat biblické pravdy.
Ten, kdo se tímto tématem kriticky zabývá, se odváží ptát, zda zastánci trojjedinosti mají vůbec představu o "jednom Bohu ve třech osobách".
V katolickém katechismu (Catéchisme de l’Eglise catholique, Cittá del Vaticano, 11.10.1992) je o trojjedinosti mezi jiným v §251 řečeno následující: "Aby dogma o Trojici mohlo být vyjádřeno, musela římskokatolická náboženská instituce vyvinout vlastní terminologii s pomocí pojmů filozofického původu: »podstata«, »osoba« nebo »hypostaze«, »vztah«, atd. …" Katolíci tedy přiznávají, že na objasnění trojičního dogmatu byly využity hypoteticko-filozofické pojmy. Pavel před podobnými skutky varoval: "Varujte se před filozofováním." (Kol. 2:8) Filozofové si mohou ve své oblasti podle žádosti svého srdce filozofovat, ale ne, prosím, o Bohu. Co má filozofie společného s Bohem?
Je to také řeč o "původu bez původu" jako o "prvé osobě", ty druhé dvě mají svůj původ v tom původu atd. Musí být se vší vážností nastolena otázka: Sestává se Bůh opravdu od věčnosti, "jak je to také formulováno", v nebi ze tří samostatných božských osob stejné substance? Je to vůbec možné?
Existují rozdílné názory mezi byzantským (pravoslavným) náboženstvím a římským katolicismem, jako například že Duch Svatý jako osoba měl přijít do bytí jen z Otce, a nebo vychází z Otce i ze Syna. V §247 již zmiňovaného Katolického katechismu čteme: "Výraz Filioque chybí ve vyznání víry vyhlášeném v Cařihradě v roce 381." (To je zajímavé také z časového hlediska. pozn. autora) "Avšak na základě starobylé latinské a alexandrijské tradice to již dogmaticky vyznal papež sv. Lev v roce 447," (Až tak pozdě? pozn. autora) "dříve než Řím v roce 451 poznal a přijal během chalcedonského sněmu vyznání víry z roku 381. Užívání tohoto znění Kréda pozvolna vstupovalo do latinské liturgie mezi 8. a 11. stoletím." (Tedy asi až 1.000 let po apoštolech. pozn. autora) "Vsunutí »Filioque« do nicejsko-cařihradského vyznání víry, které převzala latinská liturgie, zůstává dodnes předmětem sporů s pravoslavnými církvemi." (Přídavek "Filioque – i ze Syna" byl přijat dodatečně do Nicejsko-cařihradského vyznání víry na synodě v Toledu roku 589. Dotyčné místo říká, že Duch Svatý vychází z Otce skrze Syna. Jedním z prvních konfliktů o "Filioque" byl konflikt mezi řeckými a franckými mnichy usídlenými na Olivové hoře v Jeruzalémě, kteří se se svým sporem obrátili na papeže Lva III. Papež uznal theologické oprávnění pro užívání "Filioque", ale se zavedením v Římě váhal, neboť zde nebylo obvyklé. Do bohoslužby v Římě bylo zavedeno až za Benedikta VIII. (1012-1024). Jako vnitrocírkevní spor hrálo "Filioque" podstatnou roli při rozkolu v roce 1054. Pravoslavní se, na rozdíl od západního katolicismu, ve své liturgii této formulaci vyhýbají.)
Jak jedna, tak i druhá verze o "původu – vycházení" Ducha Svatého a božství všeobecně, jsou jen pouhé intelektuálské konstrukce. Co má latinská liturgie, Krédo – které se v 5. století stalo dogmatem, společného s Kristem a apoštoly? Jistě nic! Každé zjevení Boží je realita a je potvrzováno jen Slovem. Bůh se neobjasnil, On je příliš vysoko nad naším poznáním (Job 36:26). Bůh se zjevil, a přesto mnohým zůstal skryt.
Co říká Bůh k tomuto největšímu a nejzávažnějšímu tématu, které obhajují všichni představitelé různých odborných směrů? To je naše otázka, která nás zajímá! Co o Bohu říkají lidé je mnohoznačné ; co o Sobě říká sám Bůh, je jednoznačné , a to chceme vědět. Je JEDEN Bůh, který se až v čase Nové smlouvy zjevil jako Otec nad námi, v Synu mezi námi a v Duchu Svatém v nás, nebo to jsou tři rozdílné osoby, které jsou jednotné? Co na to říká Písmo? Pro ty, kdo opravdu věří Bohu, neexistuje jiná autorita.
V klasickém trojičním učení, které převzaly všechny denominace, a dokonce i mnoho svobodných sborů, je společným rysem, že všechny tři "osoby" jsou stejně významné, stejně všemohoucí, stejně všudypřítomné, stejně věčné. Kde je ale toto uvedeno v Bibli? Přirozeně nikde! Nazývá se to "mysteriem vnitřního života trojjediného Boha", a jak uvádí Katolický katechismus, tato "theologie" byla objasněna jednotným postojem díky ekumenismu. Toto si však samo odporuje, protože je-li všemohoucnost rozdělena na tři, potom již neexistuje jeden Všemohoucí. Museli bychom být toho názoru, že jeden Všemohoucí – jeden Věčný – jeden Vševědoucí je všudypřítomný, to stačí. Tento "Jeden Věčný" opravdu vždy, jak to Písmo svaté převážně uvádí, mluvil jen sám o Sobě, nikdy nevedl rozmluvu s druhou osobou, ale pouze sám se Sebou, nikdy nepřísahal při jiné osobě. Z mnoha různých možných citací uvádím: TAK MLUVÍ PÁN: "JÁ přísahám při Sobě samém…" (I.Moj. 22:16a), "Sám při Sobě jsem přísahal…" (Iz. 45:23a), "Přísahal Bůh Pán při Sobě samém…" (Am. 6:8a). V Žid. 6:13 je potvrzeno, že chtěl-li Bůh něco potvrdit přísahou, udělal to sám při Sobě. Pokud jde o Boha, slyšíme ta všepronikající slova z Jeho úst: "Tobě je to ukázáno, protože jsi musel poznat, že Pán je Bůh ; a že kromě Něho není žádný jiný ." (V.Moj. 4:35) "Poznej tedy a vezmi si to k srdci, že Pán je Bůh v nebesích nahoře i dole na zemi, a že kromě Něho není žádný jiný ." (V.Moj. 4:39)