Mission Populaire Libre

Jésus-Christ est le même hier, aujourd'hui et éternellement" (Hèbreux 13:8)

Langue:




Tomuto tématu jsou v Písmu svatém věnovány celé kapitoly. Bohem stvořený člověk si od pradávna dělal vlastní bohy, uctíval slunce, měsíc, hvězdy a mnoho jiného. Ale jen Bůh sám je hoden uctívání, neboť všechno je tvořeno skrze Něho a Jemu a pro Něho. Každá osoba, každý předmět, všechno, co je uctíváno kromě Něho, je Jemu ohavností. Člověk, který nevzdává čest jen Bohu, ale nějakému jinému objektu, od Něho odpadl, nemá spojení a společenství s Ním a je obětí náboženského klamu.

Na hoře Sinai přikázal Bůh Pán: "JÁ jsem Pán, tvůj Bůh… nebudeš mít jiné bohy vedle Mne!"

Ale tím nekončí, Jeho přikázání jde ještě mnohem dále a je v něm obsažen celý sortiment všech zhotovených podobizen, soch, ikon a pod., které jsou v náboženstvích a kulturách uctívány. TAK PRavÍ PÁN: "Neučiníš si rytiny, ani jiného podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, které na zemi dole, ani těch, které ve vodách pod zemí! Nebudeš se jim klanět, ani je ctít. Nebo Já jsem Pán, Bůh tvůj, Bůh silný, žárlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení, (v něm. Bibli jsou jmenovitě uvedeni otec, syn, vnuk, pravnuk) těch, kteří nenávidí Mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteří Mne milují, a ostříhají přikázání Mých." (II.Moj. 20:4-6) Lidé, kteří zhotovují obrazy k uctívání, jsou Bohem zařazováni mezi ty, kteří Jej nenávidí. Berou tím na sebe vinu, která je navštěvována až do třetího a čtvrtého pokolení rodiny.

TAK PRavÍ PÁN: "Neuděláte si žádné podobenství, bohy ze stříbra a bohy za zlata si nebudete dělat!" (v.23) Stále znovu Bůh skrze Mojžíše a proroky varoval Svůj lid, aby nezhotovoval obrazy, které jsou modlami (III.Moj. 26:1). TAK PRavÍ PÁN: "Zlořečený člověk, který by udělal rytinu, nebo věc slitou, ohavnost před Pánem, dílo rukou řemeslníka, a uloží ji v úkrytu." (V.Moj. 27:15) To Slovo také platí, jestliže se lidé před takovým obrazem křižují, v domnění, že se tím mohou požehnat. Ale žehnat může jen Bůh sám a to jen ty, kteří se neprohřešují v takovém způsobu proti Jeho Slovu.

Protože Bůh všechny myslitelné možnosti zhotovených podobenství viděl dopředu, mohl je jednotlivě jmenovat. Tak v V.Moj. 4:16 vydal jasný zákaz, že obraz mužské ani ženské bytosti atd. nesmí být zhotoven. To znamenalo zrušení smlouvy s Bohem (v.23). Z toho důvodu se Bůh rozhněval na lid Izraele, vyhnal jej ze zaslíbené země a rozehnal mezi všechny národy, které se pak ptaly: "Proč tak učinil Pán zemi této?" Odpověď je jednoznačná: "Je to trest za to, že opustili smlouvu s Pánem, Bohem otců svých, kterou s nimi učinil, když je vyvedl ze země Egyptské, nebo odcházejíce, sloužili bohům cizím a klaněli se jim…" (V.Moj. 29:24-28)

Nedopustil se kostel téhož? Zdali neporušil Novou smlouvu? Zdali neodpadl od jednoho Boha vynálezem a vytvořením trojjedinosti? Nepokračovalo to dále Marií, Petrem a mnohými svatými, kteří jsou vzýváni? Tak praví Bůh: "Já, Pán, jsem váš svatý, Já, Stvořitel Izraele, váš Král." Boží lid zná jen jednoho Svatého, který je hoden uctívání a je Jím posvěcován. Nevyústilo to lidové křesťanství s nebiblickým svatořečením a blahoslavením mrtvých do totálního odpadnutí od Boha?

Kdo učí, že Otec je první Boží osobou, Syn druhou a Duch Svatý třetí, ve skutečnosti nemá jednoho jediného Boha, i když se tvrdí, že ti tři pak jsou jeden Bůh. Stále ještě platí, že jedna a jedna jsou dvě – plus jedna jsou tři. Pomyslíme-li, že za touto trinitářskou božskou tvorbou ještě následuje zástup tzv. "svatých" a ochranných patronů, kterým jsou dokonce určeny dny oslav, to již vůbec nemůžeme chápat, proč tato první varování nikdo nebral vážně. Zcela na vrcholu uctívání je Marie, které předčí všechno. Nohu Petrovy sochy v Petrově chrámu denně líbají početní poutníci z celého světa. Představme si jen, kolik obrazů a soch, ikon a oltářů nesčíslných katolických a pravoslavných svatých je zhotoveno v celém světě, před kterými lidé klekají, křižují se, k nimž volají, líbají je, vzdávají jim pocty a zapalují svíce! Papež, který se při svém nástupu do úřadu cele posvětil Marii, nosí lidskou rukou vyrobeného Krista na své "pastýřské holi" sem a tam. To je mrtvý Kristus, nemůže chodit, vidět, slyšet, jistě, není schopen dělat vůbec nic – s nímž se ale může manipulovat podle libosti. Takové uctívání církev Ježíše Krista nezná, je namířeno přímo proti Bohu a je připodobněno podle rozsudku Písma pohanské modloslužbě. Vzpomeňme jen na modlářský kult v hinduismu, buddhismu a přírodních náboženstvích na všech kontinentech.

Kdo věří Božímu Slovu, musel by do důsledku poznat, že uctíváním svatých jsou Jeho přikázání úplně zjevně ignorována a přestupována. Reformátoři skrze kázání zdůraznili platnost Slova Božího a zúčtovali se sloužením obrazům, s odpustky a s každým kultem. Oboje se mezi sebou nedá sjednotit, neboť Slovo je proti tomu a tam, kde je kázáno, se musí jednat tak, aby to tomu odpovídalo. Sice se nikdo neopovažuje to říci, ale hlas kazatele, někoho volajícího, připravovatele cesty musí zaznít, tak nechť se to děje zde: Pravá bohoslužba je jen tam, kde je Bůh uctíván v Duchu a v pravdě ve jménu Ježíše Krista. Kde je vzývána a uctívána Marie, Petr a celé to množství vyrobených svatých, tam se jedná podle Písma svatého o zbožňování lidí, tedy o modloslužbu.

Krucifix a všechny obrazy náležející k příslušným kostelům, nemají v církvi Ježíše Krista místo. Nepatří také do veřejných budov jako jsou školy, soudy, zasedací síně parlamentu, atd. Vždyť krucifix pochází teprve z 5. století! Pravá církev Ježíše Krista takový symbol neznala a nezná.

Vzkříšený, živý Kristus není z mrtvého materiálu, ani z hostie, ve které má být v tabernáklu tělesně přítomen. ON vstoupil tělesně na nebesa a je na pravici Božího majestátu. Zvonění zvonů také žádnou proměnu nezpůsobí, ani konsekrace. Každý kněz ví, že hostie a víno po konsekraci zůstanou tak, jak byly před ní. Kde je psáno , že Kristus musí být stále znovu obětován? V Bibli jistě ne! Taková praxe jen potvrzuje, že ta jediná oběť nebyla přijata. Písmo svaté dává i v tomto bodě jasnou informaci: "V kteréžto vůli posvěcení jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou…nebo jedinou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří posvěceni bývají. " (Žid. 10:10-14) Kdo čte Žid. 9 a jiná biblická místa, bude jednou provždy plně důvěřovat dokonalému dílu spásy. Kristus vešel do nebeské svatyně se Svou vlastní krví, tam ji obětoval na trůnu milosti a tak dokonal věčně platící spasení (Žid. 9:11-12 aj.). Křesťané se stávají v síle dosaženého spasení novým stvořením v Kristu (II.Kor. 5:17). Při Večeři Páně reprezentuje chléb a víno Kristovo tělo a krev. Jak to bylo nařízeno při slavnosti fáze ve Staré smlouvě (II.Moj. 12), tak slavíme Večeři na památku Kristova utrpení a umírání, dokud nepřijde (I.Kor. 11:26).

Kristus již není dítětem v kolébce, neleží na prsou nebo v náruči Mariině, nevisí na kříži, neleží v hrobě; ON vítězně povstal z mrtvých a majestátně prohlásil: "Mně je dána všechna moc v nebi a také na zemi…" ON vstoupil na nebesa a vrátí se zpět v moci a slávě. Všechny obrazy, které zpodobňují Pána Ježíše, Marii a ostatní svaté, nemají nic společného s původním křesťanstvím, ani s biblickou bohoslužbou. Jsou typické pro příslušný kostel. V Ježíšově církvi není žádné místo pro relikvie jako tzv. "svatá roucha" nebo nějaké jiné "posvěcené" předměty. Nesluší se uctívat nějaké místo, ani lidmi zhotovený obraz, ale živého Boha skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Jak dlouho bude svatý Bůh, který se sám představuje jako žárlivý, ještě přihlížet, jak masy lidí v celém světě, ať v kostelech či budovách patřících nezávislým a především na poutních místech, padají na kolena před obrazy? Když odříkávají své předepsané "modlitby", nemluví přece vůbec s Bohem, který je přítomen všude a vyslýchá modlitby. Ti zesnulí "svatí" beztak neví nic o tom, že k nim někdo volá; neví to ani Marie. Ona je v ráji a nemůže žádnou modlitbu slyšet, natož vyslyšet. Ta údajná "Mariina zjevení", pro která v Písmu svatém nejsou žádná zaslíbení, se ve skutečnosti nemohou dít, ani ve Fatimě ne.

Mimochodem Písmo svaté vůbec nezná společenství s mrtvými a modlitbu za zesnulé. Jejich vzývání je rovněž úplně nebiblické. Písmo svaté zmiňuje jen společenství živých, v Kristu posvěcených, jak to vychází z dopisu apoštolů: "…v Kristu Ježíši posvěcení, povolaní svatí…" (I.Kor. 1:2; II.Kor. 1:1; Ef.1:1 aj.) Pavel píše: "Pozdravujte všechny svaté v Kristu Ježíši!… Pozdravují vás všichni svatí…" (Fil. 4:21-22) Copak to volání k zesnulým a spojení s nimi není okultismem a spiritismem? Přesto, že všechno je tak slavnostně uspořádáno a elegantně formulováno, při porovnání s Biblí se zjišťuje, že se jedná o náboženský klam. Lidé obětují čas i peníze, trmácí se a míní, že jsou svým způsobem upřímní. Ale ať všichni vědí: Všechno uctívání svatých ve všech náboženstvích není "víra", neboť ta by byla spojena s Bohem a Božím Slovem, ale prastará pověra!

Tomuto vývoji následovalo veliké odpadnutí od původního křesťanství do pohanství, odvrácení od JEDNOHO pravdivého Boha a obrácení do pohanského světa božstev. Staly se strašné věci a lidstvo je slavnostně oklamáváno "odbornými termíny". Již v Izraeli odvrácení od Boha k jiným bohům znamenalo odpadlictví od Něho a pád do modloslužby. TAK PRavÍ PÁN: "Nemají se k tomu, aby se obrátili k Bohu svému, protože duch smilství je mezi nimi, Pána pak znáti nechtějí." (Oz. 5:4)

Podle takovýchto výpovědí Písma se lidé, mající ducha modlářství a setrvávající v něm, nemohou obrátit k Bohu, jedině, že by prožili skutečné obrácení k Němu. Pavel prohlásil: "A proto moji milovaní, utíkejte před modlářstvím… Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete hodovat u stolu Páně i u stolu démonů." (I.Kor. 10:14-22) Apoštol zařazuje modloslužbu k démonům. Můžeme tedy být hostem jen u stolu Páně anebo u stolu démonů. Je zjevné, že nepřítel všechny stojící pod jeho vlivem svedl do mnohonásobného modlářství.

Každý přemýšlející člověk musí přece uznat, že všechny sochy, obrazy, ikony atd. ať ze stříbra či ze zlata sice mají uši, ale neslyší, mají ústa a nemluví, mají ruce a nemohou jimi hýbat, mají nohy, ale nemohou chodit (Ž. 115:1-8; Iz. 44:12-20 aj.). Jsou to mrtvé předměty, které se musí nosit, anebo stavět na odiv. Boha se to vůbec netýká, nereprezentují živého Boha, který nese nás. Apoštol Jan důrazně varoval, když hovořil o pravdivém Bohu, který se zjevil v Synu a je věčným Životem: "Synáčkové, střežte se před modlami." (I.Jan. 5:20-21)

V mnohých zemích světa existují zvláštní poutnická místa. V Evropě jedni putují do Turína, aby tam shlédli "Kristovo pohřební plátno", přesto, že nezávislé testy ve Švýcarsku, v Anglii a USA dospěly k závěru, že toto prostěradlo pochází ze 16. století. Jiní uctívají skříňku s tzv. "svatou sukní" v Trieru. Zase jiní putují do Lurd, jiní do Fatimy, někteří do Čenstochové, atd. Počet těch, kteří každoročně konají pouti do hlavních poutních míst, je udáván následovně: 6 milionů do Guadalupe, v Mexiku; 5 milionů do Lurd, ve Francii; 4 miliony do Fatimy, v Portugalsku; 3,5 milionu do Lorety, v Itálii, atd., ale nedoslechli jsme se o nikom, kdo by tam nalezl Ježíše a prožil Jej. To je zkrušující bilance na podvodné cestě.

Od reformace bylo o významu relikvií napsáno mnoho článků. Luther o uctívání relikvií řekl: "Slovo Boží je svatyní nade všemi svatyněmi, ano, to jediné, že známe a máme Krista. Neboť i kdybychom měli pohromadě všechny svaté kosti anebo svatá či posvěcená roucha, nic by nám to nebylo platné, neboť to všechno jsou mrtvé věci, které nemohou nikoho posvětit. Ale Boží Slovo je poklad, který všechny věci posvěcuje, jedině tím jsou všichni svatí posvěceni." Luteránský theolog a náboženský rada Karl-Hermann Kandler k tomu dodává: "Naše víra nespočívá na relikviích, pozůstatcích svatých. Jejich uctívání a poutnické cesty ke svatým místům víru neposilují, neboť – jak říká Luther – tak mnohé jsou shledány jako otevřené lži a díla pošetilosti, není to přikázáno ani doporučováno, protože jsou to úplně zbytečné a nepotřebné věci, nemohou dosáhnout žádných odpustků nebo odpuštění hříchu." (Idea-Spektrum 17/1996)

V poslední době mocně působí "duch smiřování", nejde však o smíření s Bohem a Slovem skrze Ježíše Krista, našeho Pána, ale je to ekumenický duch, kterým jsou prodchnuti tak mnozí i v táboře protestantů.

V roce 1996 se dokonce uskutečnila poutnická cesta ke "svaté sukni" do Trieru za účasti předsedy evangelického náboženství v Porýní, Petra Beiera. Podle legendy měla "nesešívanou část Kristovy sukně" v roce 329 do Trieru osobně přivézt více než devadesátiletá Konstantinova matka Helena. Ale poprvé byla ta sukně vystavena teprve v roce 1512. Pod pojmem "Ježíšovo roucho" existuje více nežli dvacet relikvií na různých místech. V Idea-Spektrum se dále říká: "Reformátor tuto poutnickou cestu nazval »novou sračkou« a »obzvláště mistrným podfukem se sukní našeho Pána«. Ještě v posledním kázání v roce 1546 v Eislebenu o té relikvii hovořil: "V Trieru je sukně našeho pánaboha. Utíkej tam, popadni své peníze a na papežově bleším trhu si kup odpustky."

"Můj Bože", musí zvolat s velikou bolestí každý biblicky věřící, "co má tohle všechno v celém světě, ať se to týká míst, relikvií, soch, obrazů, ikon atd., které se uctívají, společného s Tebou?" Co mají ty mrtvé kultovní předměty společného s živým Bohem? Kdo hledá Boha, může Jej najít jen v Kristu. K tomu není zapotřebí zvláštního místa, žádného obrazu – to jsou vlastně překážky, které musí být odklizeny. Ohledně poutnických míst náš Pán řekl již ve Starém zákoně: "Hledejte Mne, a budete žít! Ale nevyhledávejte Bétel, a do Galgala nevcházejte, neputujte do Bersabé!" (Am. 5:4-5)

Résumé 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33