Výzva kresťanskej teológii
/ Ewald Frank
Langue: tchèque
Other languages
24. Kdo věří, jak Písmo praví?
- Předmluva
- Úvod
- Vše je pouhá náhoda?
- Čas je blízko
- Jedinečná, platná směrnice
- Odvěký spor
- Samozřejmost?
- Svědectví historiků
- Dějiny to potvrzují
- Boží vyznání
- Boží zjevení
- V nebi a na zemi
- Pán navštěvuje svého proroka
- "Já Jsem"
- Narodil se Syn v nebi?
- Duch a pravda
- Velice zvláštní
- Úcta před velkým tajemstvím
- Všichni obhajují své vlastní učení
- Skála
- Příkaz ke křtu
- Nebudeš mít jiné bohy...
- Mariologie
- Kdo věří, jak Písmo praví?
- Neuvěřitelná tragedie
- Čas konce
- Výzva všem
- Krista nemůže nikdo ignorovat
- Nové stvoření
- V Synu učiněni syny a dcerami Božími
- Dva začátky
- Průběh náboženských dějin
- Žádný lidský vliv
Mnozí mají zato, že věří, jak Písmo praví. Ale realita je jiná. Věřit, jak praví Písmo, opravdu znamená přijmout Slovo Boží a následovat mu v každém bodě. Jsou slyšet slova: "Žádné jiné evangelium…" a v základě vzato mají úplně jiné a ne originální evangelium Ježíše Krista a apoštolů. Všechna křesťanská náboženství se označují jako biblická, ale více nebo méně od Bible odstupují. Je proto nutné zkoumat v Písmu svatém a přesvědčit se, je-li s ním v souladu také učení a praxe.
Lidé věrní Bibli věří a obhajují, co je v Písmu svatém černé na bílém; nic do něho nevkládají, aby to pak mohli vyčíst. Na ně se vztahuje, co Pán říká: "Kdo ve Mne věří, jak Písmo praví, z jeho těla poplynou proudy vody živé." (Jan 7:38) To, co zanechali učitelé náboženství, kteří si vzájemně odporují, brojí proti sobě, spílají si a zlořečí, vůbec nezajímá ty, kteří jsou věrní Bibli. Mnoho z toho, co ze sebe vydali, bylo čirým nesmyslem a fantazií, jako také všechny legendární povídky.
Ti dnes tak vážení muži kostela již před nicejským koncilem v roce 325 a také po něm vůbec nekráčeli po biblické půdě, ale věřili a učili, co chtěli. O žádném z nich není psáno, že by byli obráceni ke Kristu skrze skutečné prožití, nemluvě o tom, že by z úst Pána obdrželi povolání. Na křesťanství nahlíželi jako na pouhé náboženství a zatáhli do křesťanství pohanství. Ovšem ve svých výkladech užívali částečně i biblické pojmy, dali jim však úplně jiný význam a určení, a ta platí ve formálních náboženstvích ještě dnes. Zůstávají při tématu, ale ne v pravdě.
Protože neznali Starý zákon, scházelo jim také porozumění pro Kristovo utrpení a umírání, jež bylo pro spásu nutné. K významu spásných dějin toho, co učil Pavel, "že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem…" (I.Kor. 15:3), neměli žádný přístup. Právě tak málo poznali smysl a důležitost toho, co psal Petr: "Který hříchy naše na Svém těle vnesl na dřevo, abychom hříchům zemrouce, spravedlnosti živi byli…" (I.Petr. 2:24) Oni jsou odpovědní za to, že se ztratilo jádro křesťanské víry – totiž, že Spasitel všechnu vinu, hřích a také zlořečenství, jež na lidstvu spočívalo, musel vzít na Sebe a nás vykoupit (Řím. 4:25; Gal. 3:13), a že my máme odpuštění, smíření a věčný život jedině skrze Jeho smírčí smrt.
To "Schma Izrael" = "Slyš Izraeli, ten Věčný, náš Bůh, ten Věčný je Jeden!" , je rozkazovací způsob, příkaz, a ten otcové kostela vůbec nevzali na vědomí. Při pozorném sledování, smýšleli a mluvili kolem Boha, neboť k Němu neměli vůbec žádný osobní vztah. Přímý přístup k Němu a Jeho Slovu vyplývá jenom ze skutečného prožití Boha.
Co učili Tertullian, Clemens, Hippolyt, Julian, Origenes, Marceon, Montanius, Sabellius, Athanasius, Arius, Hieronymus, Chrysostomos, Augustin a kdo všechno ještě, je proto pro biblicky věřící lidi bezvýznamné a nezávazné. Tito muži zanechali duchovní "Tohuwabohu" – žalostný zmatek. Jediného pravého Boha, Boha Izraele, neznali a neměli vůbec žádné zjevení o spásném plánu, ani o vlastním zjevení Božím v Kristu. Již základy formálního křesťanství byly překroucené a všechno ostatní, co bylo zavedeno, také! Příkaz této hodiny proto zní: Zpět k originálu, ke Slovu, k původnímu základu, k praxi apoštolů a proroků, aby cesta Boží mohla být opět učena v pravdě a stala se schůdnou (Luk. 20:21; Sk. 18:24-26).