Výzva kresťanskej teológii
/ Ewald Frank
Jazyk: česky
Jiné jazyky
20. Skála
- Předmluva
- Úvod
- Vše je pouhá náhoda?
- Čas je blízko
- Jedinečná, platná směrnice
- Odvěký spor
- Samozřejmost?
- Svědectví historiků
- Dějiny to potvrzují
- Boží vyznání
- Boží zjevení
- V nebi a na zemi
- Pán navštěvuje svého proroka
- "Já Jsem"
- Narodil se Syn v nebi?
- Duch a pravda
- Velice zvláštní
- Úcta před velkým tajemstvím
- Všichni obhajují své vlastní učení
- Skála
- Příkaz ke křtu
- Nebudeš mít jiné bohy...
- Mariologie
- Kdo věří, jak Písmo praví?
- Neuvěřitelná tragedie
- Čas konce
- Výzva všem
- Krista nemůže nikdo ignorovat
- Nové stvoření
- V Synu učiněni syny a dcerami Božími
- Dva začátky
- Průběh náboženských dějin
- Žádný lidský vliv
Pán se ptal Svých učedníků: "Za koho považují lidé Syna člověka?" Odpovědi byly různé. Apoštolu Petrovi se ale dostalo skrze božské zjevení skutečně správné odpovědi: "TY jsi Kristus, Syn Boha živého!" Jde o zjevení, ne o výklad . "Tedy mu Ježíš odpověděl: »Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť maso a krev ti to nezjevily, nýbrž Můj Otec v nebi. A nyní říkám Já tobě: Ty jsi Petr, a na této skále chci postavit církev Svou«." (Mat.16:17-18) Pán neřekl: "…a na tobě , Petros (= kámen)…", nýbrž: "… na této skále (= petra, skála) chci postavit Svoji církev." To je to vlastní zjevení skály , jež se dostalo Petrovi, totiž že Ježíš Kristus je ta Skála. Jak by Pán mohl Svoji církev postavit na člověku, kterému musel o čtyři verše dále říci: "Satane, jdi za mnou!"
Pán sám je přece ta Skála, jak ve Starém, tak v Novém zákoně a jinak nikdo. TAK PRavÍ PÁN: "Existuje Bůh kromě Mne? Ne, není žádné skály, nevím o žádné." (Iz. 44:8b) Petr dosvědčuje Krista jako Skálu: "…kámen, který zavrhli stavitelé, ten je učiněn v hlavu úhelní, a kámen úrazu, a skála pohoršení; těm, kteří se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i určeni jsou." (I.Petr. 2:6-8) Pavel Krista popisuje jako duchovní Skálu , která doprovázela Izrael a kterou Mojžíš udeřil (I.Kor. 10:4).
Kristus je tedy podle Písma Skálou, základním Kamenem, na Němž je novozákonní církev založena. Petr, původní církev a všichni znovuzrození synové a dcery Boží v čase milosti jsou živým kamením v této Boží stavbě (I.Petr. 2:1-10 aj.). Tutéž plnou moc svázání a rozvázání, kterou poté dal Pán Petrovi, přenesl On podle Mat. 18:18 na celou církev. Co v Mat. 16:19 formuloval v jednotném čísle: "A tobě dám klíče království nebeského. A což bys svázal na zemi, bude svázáno i na nebi; a co bys rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi," to On o něco později užívá na celou církev, proto je psáno v množném čísle: „Vpravdě, říkám vám: všecko, co na zemi svážete, bude v nebi svázané; a všecko, co na zemi rozvážete, bude v nebi rozvázané."
Slovo Páně z Mat. 16 adresované Petrovi zůstalo všeobecnou hodnotou zvěstovatelů, až papež Lev I. (440-461) svévolně nárokoval, že je "následníkem Petrovým" a na základě tohoto slova si pro sebe osobně vyžádal přednost římského biskupa. Žádný z otců kostela v těch prvních staletích takový nárok neuplatňoval, ani Athanasius a Augustin.
V Bibli, která detailně popisuje všechny Petrovy a Pavlovy cesty, není žádná zmínka o tom, že by Petr byl někdy v Římě. Až když Lev I. se na něho odvolal, vznikly legendy o Petrovi. Pavel adresoval dopisy sboru v Římě; v posledním jmenovitě pozdravuje 27 osob. Z Říma také napsal většinu svých listů sborům a jednotlivcům, Petra ale ve všech těch letech nezmínil ani jednou. Petr nenapsal ani jediný dopis sboru v Římě, ani odtamtud žádný neposílal. Také v tomto bodě se jedná o účelový náboženský výmysl. Bible také nic neví o "Petrově stolci", právě tak jako o "zástupci" ani o "náměstku Kristově". To všechno je zavedená tradice, která nemá žádný spisovný základ.
Obzvláště od vzniku říšského náboženství ve 4. a 5. století byla zavedena učení a praktiky, které pocházely z intelektu a falešné inspirace. K tomu patří zpovědnice a s tím spojená celá kostelní praxe odpouštění hříchů. Základní výrok našeho Pána: "Komu byste hříchy odpustili, tomu jsou odpuštěny, a komu byste je zadrželi, tomu zadrženy jsou" (Jan 20:23), nemá nic společného s všeobecným odpuštěním, které může od Boha osobně obdržet každý jen skrze Ježíše Krista. Jen když se někdo prohřeší proti druhému, např. proti člověku, který má pověření ke zvěstování, může mu odpustit ten dotyčný. Ale prohřeší-li se někdo proti Duchu Svatému, jenž je v činnosti skrze nějakého Božího služebníka, pak mu to nemůže být odpuštěno. Ježíš, náš Pán, řekl: "Vpravdě pravím vám, všechny hříchy budou synům lidským odpuštěny, i rouhání, jímž by se rouhali, ale kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, nemá odpuštění na věky, ale hoden je věčného odsouzení ." (Mar. 3:28-29) Takové prohřešení nemůže žádný Boží služebník odpustit. Kdo se prohřeší při Duchu Božím, zadluží se rouháním, které se neoznačuje jako časný, ale jako věčný hřích. Nechť se nikdo nemýlí: Bohu se nelze rouhat.
Ostatně taková svědectví Písma svatého jako i misijní příkazy, nehledě na to, komu byly kdy adresovány, jsou provždy namířeny na všechny zmocněné od Pána.
Kdo čte v Mat. 16 dále, zjistí, že Pán Petra již krátce po jeho vyznání napomíná těmito slovy: "Jdi za Mnou satane, k pohoršení jsi Mi; nebo nechápeš věci, které jsou Boží, ale které jsou lidské." (v.23) V okamžiku, kdy ten apoštol mluvil pod Boží inspirací, jej Pán chválil. Když později lidsky argumentoval, stal se léčkou a dostalo se mu napomenutí. Bůh to tak dopustil, aby z něho nikdo neudělal něco zvláštního. Všem, kdo lidsky argumentují a neprožijí žádné Boží zjevení, platí podle rozsudku Páně ten druhý výrok. Od pradávna vždy jedni správně rozuměli tomu řečenému Pánem. Ostatní tomu porozuměli nesprávně a falešně vyložili. Těm, kteří Jej prožili, se zjevil . Oni Jej poznali a měli s Ním obecenství. Všem, kteří jen o Něm slyší a mluví, zůstal skrytý, cizí a vzdálený.