Výzva kresťanskej teológii
/ Ewald Frank
Idioma: Checa
Otros idiomas
19. Všichni obhajují své vlastní učení
- Předmluva
- Úvod
- Vše je pouhá náhoda?
- Čas je blízko
- Jedinečná, platná směrnice
- Odvěký spor
- Samozřejmost?
- Svědectví historiků
- Dějiny to potvrzují
- Boží vyznání
- Boží zjevení
- V nebi a na zemi
- Pán navštěvuje svého proroka
- "Já Jsem"
- Narodil se Syn v nebi?
- Duch a pravda
- Velice zvláštní
- Úcta před velkým tajemstvím
- Všichni obhajují své vlastní učení
- Skála
- Příkaz ke křtu
- Nebudeš mít jiné bohy...
- Mariologie
- Kdo věří, jak Písmo praví?
- Neuvěřitelná tragedie
- Čas konce
- Výzva všem
- Krista nemůže nikdo ignorovat
- Nové stvoření
- V Synu učiněni syny a dcerami Božími
- Dva začátky
- Průběh náboženských dějin
- Žádný lidský vliv
Je jen pochopitelné, že všichni obhajují vlastní učení. Ale blaze tomu, kdo může říci jako Mistr: "Mé učení není Mé, ale toho, který Mne poslal; chce-li někdo činit Jeho vůli, pozná, je-li toto učení od Boha, nebo mluvím-li sám od Sebe." (Jan 7:16-17)
Lidé věrní náboženským institucím mají právo obhajovat, co řekli náboženští muži a co je psáno v náboženských učebnicích. Ale není to jejich Boží právo, neboť to by bylo vázáno k tomu, co řekl Bůh. Lidé věrní náboženství mají právo stát za tím, čemu věří a učí jejich náboženství. Ale co má to, co učí všechna náboženství a konfese společného s Bohem, když to nesouhlasí s Jeho Slovem? Každý svým vyznáním víry položil vlastní základ, aniž by si byl vědom toho, že je to úplně jiný základ, než ten, který měl na mysli Pavel (I.Kor. 3:10-15), na kterém stavěla původní církev. Všichni si navzájem upírají správnost, "protože oni sami jsou správní", jinak by již své náboženství vyměnili. Ti druzí jsou vždy obviňování z kacířství a odpadlictví; jsou bludařskými učiteli, vzpurní, zvrácení.
Výhradní jedinečný spásný nárok mezi všemi konfesemi si vyhrazuje jen jedna náboženská instituce, kostel, který ale nesouhlasí v žádném bodě s Písmem svatým. V "Katolickém katechismu" se říká: "Dekret Druhého Vatikánského koncilu o ekumenismu prohlašuje: »Jen prostřednictvím Kristova katolického kostela, který je všeobecnou pomocí ke spáse, můžeme dosáhnout celé plnosti spásných prostředků. Nebo jedině apoštolskému kolegiu, jehož představeným je Petr, Pán svěřil, jak věříme, všechny hodnoty Nové smlouvy, aby utvářelo tělo Ježíše Krista na zemi, do kterého musí být cele připojeni všichni, kdo již nějakým způsobem patří k lidu Božímu." (§816, kap.: Vyznání víry) Jejich současná snaha přijmout všechny do svého mateřského klína je zjevná. Celé vysvětlení ale nemá vůbec žádný biblický základ, jako i to: "…jak věříme…" nemá nic společného s vírou podle Písma.
Kdo je opravdu vázán na Slovo Boží, musí takovému dekretu odporovat, protože to prostě nesouhlasí. Celou plnost spásy přece nemůžeme nalézt v nějaké konfesi, nýbrž v tom, který nám spásu přinesl. Před Konstantinem (306-337) vůbec žádná "katolická", to znamená jednotná, všeobecná náboženská instituce neexistovala. Existovalo cca. 130 různých směrů víry, jež se vzájemně lišily v naukách. V prvních staletích nebyli papežové, kardinálové, ani kláštery, ani mniši nebo jeptišky, žádná liturgie a tomu podobné. Neexistovalo nic z toho všeho, co od vzniku říšského kostela – který se nevrací ke Kristu, ale ke Konstantinovi a k otcům koncilu – bylo zavedeno. O jediném spásném kostele v Bibli není ani zmínka. Výroky jako: "Římskokatolický kostel, universální spásná svátost" nebo "neexistuje spása mimo římskokatolický kostel", v ní rovněž nenacházíme. Také větu: "Jen tomu je Bůh Otcem, jehož matkou je římskokatolická náboženská instituce!" hledáme marně, právě tak odkaz na následnictví Petra, apoštolskou posloupnost nebo vůbec nějakou hierarchii. V základě vzato se jedná o instituci, která od samého začátku stojí mimo evangelium a ve Slově Božím se nenalézá.
Nyní přirozeně vyvstane otázka, zda dnes žijící hodnostáři všech křesťanských konfesí, jako papež, kardinálové, biskupové, faráři, kazatelé, evangelisté ponesou vinu, že nejsou nalezeni ve Slově, ale zůstali vězet v přežitých tradicích. Zřejmě ne, neboť všichni se narodili do již dávno existujících učení, absolvovali v nich celá svá studia a pravděpodobně nikdy neslyšeli pravdu. Také náboženské instituce a svobodné sbory, které se oddělily od římskokatolické náboženské instituce, v ní částečně výukou v "dobré víře" zůstaly. A všichni vycházejí z toho, že všechno souhlasí, jak to je. Ale nyní nastala hodina pravdy: Porovnání mezi biblickým učením a praxí a přežitou tradicí nutí k rozhodnutí.
Od této chvíle se již nikdo nebude moci vymlouvat. Směrodatné může být přece jen to, co je psáno v Písmu svatém. U Boha neexistuje "svatá tradice", to jen u lidí katolická, pravoslavná anebo jiná zavedená, vycházející ze zvyklostí.
Máme tedy co činit s mimobiblickou křesťanskou institucí nějaké křesťanské kultury, křesťanským dědictvím spojeným s papežskými dogmatickými dějinami, jež lze částečně objevit i u protestantů, ale ve skutečnosti nemají nic společného s Kristem?
Jsou otázky o otázkách. Je náboženství opravdu podvod? Byli jsme ve jménu Božím zavedeni do bludu? Jak se ty věci tedy skutečně mají? Co je pravda, co je "Boží Pravda", a co je představováno jako kostelní, náboženská pravda? Proč na různých koncilech byla zformulována vlastní vyznání víry, která dokonce nesou přídomek "apoštolské vyznání víry", přesto, že apoštolé o tom nic nevěděli, neboť to bylo zavedeno až stovky let později a vůbec to nesouhlasí s jejich učením? Jestliže by bylo akceptováno jako "vyznání víry" Slovo Boží, pak by to stačilo.
Dítě Boží má jen jednu povinnost: Totiž věřit věčně platnému Božímu Slovu a věrně je podávat dále. Z toho samo od sebe vyplývá nekompromisní zřeknutí se všeho, co není Božího původu. Nyní se nejedná jen o probírání biblických témat, ale objasnit je ze strany Písma svatého. Kdo si potom neosvojí lásku k pravdě, zůstane v mocných bludech (II.Tes. 2) a propadne Božímu soudu. Okamžik božského objasnění a vykonávání soudní pravomoci nastal. Příkaz hodiny zní: "Zpět k Bohu a Jeho Slovu!"