Freie Volksmission

Jesus Christus ist derselbe gestern, heute und in Ewigkeit. Heb.13.8

Sprache




Jako vydavatel této brožury znám mnohé svědky, kteří tuto jednorázovou službu od počátku spoluprožívali. Netoliko jednou, ale po léta byli svědky toho, co Bůh v naší generaci učinil. K nim patří tak známí muži jako Gordon Lindsay, Demas Shakarian, David DuPlessis a celá řada amerických evangelistů, z nichž jsem mnohým sloužil jako překladatel. Určitě se mnozí, kteří ještě žijí, mohou přihlásit o slovo. Rozhodl jsem se uvést jako svědka světoznámého evangelistu rev. T. L. Osborna; zopakuji, co řekl 26. ledna 1966 při vzpomínkové bohoslužbě o odchodu Williama Branhama:

„Toto byla závěrečná generace. Něco se muselo stát. Nemohla projít jako uplynulé generace. Tohle je ono! Proto Bůh ve Svém božském milosrdenství učinil něco, čím přestoupil hranice obvyklé míry. Předurčil, že opět pošle v této hodině tohoto proroka.

Mnozí si budou myslet, že je to rouhání nebo falešné učení. To nevadí. Bůh ale opět přišel do lidského masitého těla a veřejně prohlásil: ,Musím jim to ještě jednou ukázat. Ještě jednou jim to musím připomenout. Musejí to ještě jednou vidět. Jednou se musejí dozvědět více, jaký Bůh doopravdy je.‘ ON přišel dolů a poslal prostého muže – proroka. Ale tentokrát více než proroka. Tentokrát „Ježíše-člověka“.

Eliáš to nebyl. Tohle bylo více než to, co jsme kdy viděli. Mojžíš to nebyl. Neboť protože to bylo jiné období, v němž žil, nemohlo se stát to, co jsme nyní viděli my. Více než to: „Člověk-Ježíš“, muž naplněný Bohem, byl jako zvláštní znamení poslán jedné generaci – této generaci. Nadpřirozená znamení v mimořádné míře.

Proč? Jednou se to již stalo. Proč se to mělo stát opět? Aby byla upoutána pozornost této poslední generace. Ještě jeden předchůdce. Ještě jednou, aby to svědectví bylo jasné. Aby bylo jisté, že není žádná omluva, a aby bylo jisté, že Bůh to ještě jednou znovu demonstroval. Aby byla jistota, že v tom nemůže být žádná chyba. Aby bylo jisté, že nám bylo opět připomenuto, jaký Bůh opravdu je, jaký byl Ježíš a co Bůh v masitém těle činí. Aby bylo jisté, že tato generace, do které se má Král vrátit, nepochybně ví, jak to bude, jaké dílo bude činěno a jaký musí být ten služebník. Abychom věděli, jaké je naše pověření, které musí být vykonáno; co je naším svědectvím. Jak je máme činit a vykonávat, a co máme činit a jak máme jednat. Ještě jednou jsme měli být v každém ohledu bez omluvy. On byl předchůdce Jeho druhého příchodu.

První večer, kdy jsem bratra Branhama slyšel a viděl tu službu, neslyšel jsem žádný hlas. Nevěděl jsem, že to bylo řečeno o něm, také jsem nevěděl, že mu ta slova volal hlas z nebe. Nic jsem o tom nevěděl. Nebyl jsem pohromadě s kazateli, kteří v něho věřili. Většina, s nimiž jsem byl pohromadě, v něho nevěřila. Ale jako hlas – a přece to nebyl hlas – jsem to slyšel. Věděl jsem to! Přišlo to ke mně: ,Jako byl Jan Křtitel předeslán Jeho prvnímu příchodu, tak je William Branham poslán jako předchůdce před Jeho druhým příchodem.‘ To jsem poznal.

Byl jsem nezkušený, mladý kazatel. Nebyl jsem theolog. Písmo jsem neznal. Nevím, proč jsem to poznal, ale věděl jsem to. Řekl jsem: ,Dík Bohu, že zkřížil moji cestu. Dík Bohu, že jsem to pochopil. Dík Bohu, že jsem to uchopil.‘ Nepotřeboval jsem k tomu ani deset večerů. Jeden stačil.

Tato generace hledá znamení a opět jiné znamení a ještě jiné a ještě jiné. Jedno je dost, jedno stačí!

Protože Bůh by chtěl, abychom si byli jisti, že bychom poznali neměnnost Jeho smlouvy, učinil to ve dvacátém století ještě jednou před generací, která je určena k tomu, dožít se Jeho návratu. Tato generace se to musí dozvědět. Tato generace bude muset být bez omluvy. Neboť této generaci ten úkol připadl. Proto On poslal zvláštní lidskou nádobu doprovázenou nadpřirozenými znameními, aby na to upoutal pozornost, a tuto vzpurnou generaci přiměl vzhlédnout vzhůru, přemýšlet, zkoumat a uvažovat.

Tak se zjevilo to nadpřirozené světlo při jeho narození. Hvězda, anděl, dar rozeznání, ostatní dary – to všechno mělo jistý účel. Jaký? Aby nám byl znovu ukázán Bůh, aby se opakovalo, co nám ukázal v Ježíši Kristu, když přišel v lidské postavě. A aby nám to ještě jednou naposledy připomněl. Tak jako Ježíš, postavil bratr Branham opět lidem před oči to, co je tehdy podnítilo k věření, že přišel pravý Mesiáš.

On byl vidoucí; viděl. Žil v obou světech, ve viditelném a současně v tom neviditelném. Žil prakticky neustále v obou oblastech. Ježíš řekl: ,Vpravdě, vpravdě pravím vám: Syn nemůže sám od Sebe nic činit, než co vidí u Otce, že On činí. Neboť co vidí činit Otce, to činí i Syn.‘

Nyní, ve dvacátém století, vystupuje bratr Branham a činí přesně totéž. Bůh v masitém těle znovu překřížil naše stezky a mnozí to nepoznali. Nepoznali by to, i kdyby zkřížil jejich cestu Bůh v těle, které nazývali Ježíš Kristus. Lidé se nezměnili. Ti, kteří pochybovali tehdy, pochybovali by také dnes. Ti, kteří nevěřili tehdy, nevěřili by ani dnes. ,Syn nemůže sám od Sebe nic činit, než co vidí u Otce, že On činí. Neboť co vidí činit Otce, to činí i Syn. Neboť Otec miluje Syna a ukazuje mu všechno…‘

On viděl ty divy, než se staly. Ježíš viděl toho muže, který již osmatřicet let trpěl nemocí a již dlouho ležel u rybníka, ale sám nebyl schopen sestoupit do vody. Ježíš viděl všechno, než tam přišel, šel k němu a řekl, že je uzdraven.

ON viděl Lazara vzkříšeného předtím, než se to stalo. ON to již předtím s Otcem dohodl. Bylo to pouhé opakování.

ON viděl Natanaele ještě dříve, než jej Filip volal, když byl pod fíkovníkem, než prožili své obrácení.

ON přesně předpověděl, že Jeho učedníci mají jít do města, a potkají se s mužem nesoucím džbán s vodou, za ním měli jít.

Řekl jim, že naleznou na tom místě přivázanou oslici, aby ji přivedli. Viděl všechny tyto věci, než se staly.

Takový byl život Williama Branhama – přesně tak, jak to čteme v Písmu. Lidé, kteří slyší, jak bratr Branham toto zdůrazňuje, říkají: ,Dnes to již neplatí.‘ Jenže to nesouhlasí. Jako tomu nevěří dnes, tak by tomu nevěřili ani tehdy. Ale Bůh se znovu sklonil dolů, naše cesty zkřížil a ukázal nám ještě jednou, jaký je Bůh-člověk a jaký je Bůh, jaký On je v masitém těle a jaké je opravdu nové stvoření.

Vidíte, co to je? To je nové stvoření v činnosti. On měl dar rozeznání jako Ježíš, který měl dar rozeznání, a řekl ženě u studny všechno z jejího života. Jak často jste tady seděli a divili jste se! Jestliže věříme těm málo věcem, které učinil Ježíš, o nichž čteme v Písmu, jak potom můžeme mít omluvu, když jsme večer za večerem přihlíželi, jak se tyto věci opakovaly – ne jednou, ale mnohokrát – stejným dokonalým způsobem, jako to činil Ježíš! Úplně přesně. Jak je možné, že někdo, kdo to viděl, nemůže věřit, to nemohu pochopit.

Bratr Branham poznal ty nemoci. Byly mu zjevovány všude, než mu to někdo řekl. Tentýž Bůh ví všecky věci. Je to Bůh v člověku, který Svoji bytost demonstruje, to, co On je, jak překračuje hranice přirozenosti. Pro Něho není nic nemožného.

On postřehl, když z něho vyšla síla. Kolik vás tu sedělo a sledovalo, jak se bratr Branham otočil a řekl: ,Tam je ona! Tam je on!‘ V Písmu to prožila jednou jedna žena. Přirozeně jsme se tu skutečnost, že později o tom slyšeli všichni, dozvěděli, i když byl v podrobnostech popsán jen tento jediný případ. Ale mé oči to viděly mnohokrát. Mnozí z vás spolu prožili stovky případů. Jak bych neměl věřit.

Pro mne tohle není žádný učitelský odkaz. Tohle mi prostě říká, že to, co se tehdy stalo, je dnes totéž. Můj Bůh se nezměnil.

Podle těchto znamení, tak to Písmo dosvědčuje, mají být pohanské národy skrze Slovo a skutek, skrze mocná znamení a divy, silou Ducha svatého přivedeny k poslušnosti. Copak jsme neviděli množství těch lidí, kteří přišli ke Kristu, když viděia ty divy a činili pokání ze svých hříchů, volali po záchraně a obdrželi věčný život? Nejen zde, ale také v zahraničí, kde v jediném dni povstalo třicet tisíc, aby přijali život Ježíše Krista, protože Bůh jim v masitém těle zkřížil cestu a před nimi se odhalil.

Je to tajemství? To není tajemství, je to Boží div. Je to záležitost, o níž bychom měli vést učitelské spory? Toto je věc, aby našemu Bohu byla vzdána čest, který v této generaci rovněž přišel do masitého těla. ON vešel do všeho masitého těla, ale obzvláštním způsobem do tohoto muže, který byl Jeho prorokem pro tuto generaci. ON jej doprovázel nadpřirozenými znameními, aby skrze znamení ještě jednou vzbudil pozornost světa.“

Potud slova rev. T. L. Osborna, který může být uznáván jako nejznámější americký evangelista v celém světě.

Za toto vynikající svědectví jsme vděčni. T. L. Osborn byl mezi prvními, kteří důsledky nadpřirozeného Božího působení prožívali s sebou. Také mně bylo dopřáno být očitým svědkem této jedinečné služby. Od roku 1955, kdy bratr Branham mluvil v Karlsruhe a Curychu, až do roku 1965 jsem měl výsadu, prožívat v národních a mezinárodních shromážděních tuto mimořádnou službu, a s tím, co Bůh činil, jsem dobře obeznámen. V těch shromážděních se bratr Branham po zvěstování Slova modlil nejprve za ty, kdo přijali Boží spásu vírou v Ježíše Krista a potom za nemocné. Bylo to tak, jak o bratru Branhamovi svědčil T. L. Osborn. Ten Boží muž se žádného nemocného neptal, co jeho nebo ji trápí. Nad osobu, za niž se modlil, přišlo nadpřirozené světlo, a jemu byly ve vidění ukázány věci, jak se to dělo i u našeho Pána jako Syna člověka během Jeho prorocké služby (Jan.5:19+20). On řekl nemocnému, co jej trápí a o jeho životních poměrech. Často ve vidění viděl jména těch osob, název města, ulice, číslo domu, kde bydleli – jak mu to Bůh ukazoval. S opravdovostí mohl říci: „TAK PRavÍ PÁN“. A bylo to tisíckrát neomylně „TAK PRavÍ PÁN“, který jediný zná každého člověka. Bratr Branham byl vidoucí, jak jej Bible popisuje.

Tato služba neprobíhala někde v nějakém zapadlém koutě na Zemi, ale veřejně v různých zemích. I tam, kde tu řeč neznal a kázal prostřednictvím překladatelů, všechno, co lidem řekl, souhlasilo až do nejmenšího. Miliony v širém světě jsou očitými svědky. Byl to Ježíš Kristus, který se v našem čase projevil jako tentýž v jednom člověku jako tehdy se stejnými znameními Mesiáše. Jako u Jana Křtitele i nyní na konci nemáme co činit s člověkem, ale s Bohem zaslíbenou a Pánem působenou službou. Proto není na místě otázka: „Jaký je náš postoj vůči Branhamovi?“, nýbrž: „Jaký je náš postoj vůči Bohu?“, který nadpřirozeným způsobem působil skrze přirozenou nádobu. Úvod do Nového zákona začal zaslíbenou službou - připravit Pánu cestu, a právě tak to končí zaslíbenou službou - všechno napravit.

Inhalt 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19