Szabad Népmisszió

Jézus Krisztus tegnap és ma és mindörökké ugyanaz (Zsid.13:8)

nyelv :




Čím se správné učení liší od falešného? Podle čeho se pozná, co je správné nebo falešné? Co k tomu říká Písmo svaté? Vlastní mínění si může každý ponechat pro sebe, to v království Božím beztak nemá žádnou cenu.

Jedná se o konfrontaci biblických učení s odchylujícími se poučkami náboženských otců. Ve fundamentálních učeních o Božství, křtu atd. náboženské poučky nesouhlasí s apoštoly. Vůbec si toho nejsou vědomi, mnozí zůstávají navzdory požehnání v tradičním padělání. To je zdrcující bilance na konci času milosti. Bohem poslaní proroci, apoštolové a učitelé znali například jen jediného Boha, žádného trojičního. Neznali ani učení „Jesus only“ „Jen Ježíš“. Znali Boha tak, jak se zjevil ve Své rozmanitosti. Trojiční učení o třech stejných Božích osobách, které mají existovat od věčnosti, je nebiblické a odpovídá starému pohanskému konceptu, se kterým se i dnes setkáváme mimo jiné v buddhismu.

Vývoj novozákonní církve je velice podobný s dějinami Izraele. „Když pak lid viděl, že by prodléval Mojžíš sestoupiti s hůry, sebrali se proti Aronovi a řekli jemu: Vstaň, udělej nám boha, který by šel před námi!“ (2.Moj.32:1) On té výzvě vyhověl a udělal zlaté tele, neboť v Egyptě se uctíval býk. A potom je také ještě psáno: „Tohle je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z země Egyptské!“ (V.4) Člověk si uvědomí, že Bůh Izraelský se zjevil na té hoře a jako první řekl: „Já jsem Pán Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš mít jiného boha vedle mne. Neuděláš si žádný obraz Boží…“ (2.Moj.20:1-4) V téže době Aron spolu s lidem toto přikázání přestoupil, prováděli modloslužbu a tele nazývali bohem.

Když Pán Ježíš se Svým zaslíbeným návratem na Sebe nechal čekat, učinili náboženští otcové totéž. Zformovali a zformulovali tříhlavého boha ze tří osob, který odpovídal pohanskému vzoru a řekli: „Tohle je váš bůh, křesťané!“ Kdo se tohoto výplodu dotýká, s tím se jedná, jako kdyby urazil jejich oltářní svátost. Která víra je ale ta správná? Pavel oceňoval správné učení a zdůrazňoval: „Poněvadž jeden je Bůh…“ (Řím.3:30), a píše na jiném místě: „Jeden Prostředník nezastupuje jen jediného; Bůh pak je jeden.“ (Gal.3:20) Ani jednou ve svatém Písmu není napsáno „trojjediný bůh“ nebo „trojjedinost“, natož „nebeský“ nebo „věčný Syn“. Ten vytvořený bůh je původní církvi, prorokům a apoštolům cizí. Jasně uvažující člověk na základě Božího Slova nikdy nemůže tvrdit, že v nebi se panuje „ve třech“, přičemž ti tři jsou ve všem jednotní – tedy tvoří trojjedinost. Kdyby v nebi byla trojjedinost, pak by ji i Bible dosvědčovala. Protože v Bibli po ní není ani stopy, nemůže být ani v nebi.

Někteří s tím jdou až na ostří nože a vyvolávají: „Nyní zveme trojjedinost!“ Ten konferenciér potom zve nejprve Otce, a všichni nadšeně tleskají. Potom je pozván Syn, a opět následuje mocný aplaus. Zcela zvláštním způsobem je potom zván do jejich středu Duch svatý, a všechen lid je stržen. Vážně někdo věří, že existují tři věční, tři všemohoucí, tři všudypřítomní? Tohle přece potom zcela zjevně již není ten jeden Bůh, o němž svědčí Bible. Tři samostatné osoby jsou tři bohové – ale ne jeden Bůh, pokud má mít řeč ještě nějaký smysl. V tom spočívá odpadnutí, které oznamoval Pavel a to nastalo, když křesťanství opustilo židovskou půdu zjevení.

V celém Starém zákoně „odpadnutí“ znamená odvrácení se od jediného pravého Boha k jiným božstvům. V novozákonní církvi bylo odvrácení od jediného pravého Boha k božstvu ze tří osob začátkem velikého odchylování. Pavel píše Galatským: „Divím se, že jste tak rychle od toho, který vás povolal v milost Kristovu, uchýlili se k jinému evangeliu.“ (Gal.1:6). V téže kapitole zlořečí všem, kteří zvěstují jiné evangelium. Později se ptá: „Kdo vás zmámil…?“ (Gal.3:1)

Stejná výtka platí skoro všem též s ohledem na všude užívanou trinitářskou formuli křtu. Od založení novozákonní církve byli všichni věřící křtěni na jméno Pána Ježíše Krista, jak to nařídil Petr v prvním kázání ve dni založení církve pod vedením Ducha svatého (Sk.2:38). Mnozí souhlasí s tradicí katolického systému, ale ne s Božím Slovem.

Stejní lidé, kteří tak mocně užívají Ježíšova jména, kategoricky odmítají nechat se biblicky pokřtít na jméno Pána Ježíše Krista, jak to Petr, Pavel a jiní apoštolové shodně s příkazem našeho Pána přikázali a činili. Ale to jim ještě nestačí. Ten v Bibli doložený křest na jméno Pána Ježíše Krista otevřeně označují jako bludné učení, a to slovně i písemně. O tom se vyplatí přemýšlet. Ti bludní učitelé dneška tím Petrovi, který měl klíče království nebeského a Pavlovi, který v síle Božího pověření učil a činil totéž, přisoudili, že učili a křtili falešně a tak věřící v původním křesťanství podvedli. Sami příkazu Páně jako apoštolové nenásledují, nicméně Mat.28:19 opakují jako magicky působící formuli. Není snad všeobecně známo, že pod patronátem „tří vysokých titulů“ se na celém starém „křesťanském“ kontinentě provozuje zaříkávání, čarování, spiritismus, posouvání stolku, každý hokuspokus a okultismus?

Kritičtí bibličtí badatelé tvrdí, že text v Mat.28:19 původně v rukopisech zněl následovně: „en to onomati mou“ – „do Mého jména“, jak to tvrdil také náboženský učitel Eusebius. Podle sepsaných náboženských dějin se ještě v prvním století po Kr. křtilo na jméno Ježíše Krista. Lidé pak své učitelské názory vložili do Bible. Tak se v pozdějších biblických překladech, a dokonce v „King James Bibel“, která se čte na všech kontinentech, nalézá stále ještě dodatek v 1.Jan.5:7: „Nebo tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi…“, přestože tento verš v původním textu vůbec není. Nenachází se ani v hebrejském textu, ani v německých vydání Bible, ani v curyšském, které se vztahuje k Zwinglimu, ani ve francouzském překladu J. N. Darbyho, a ani v originálním Lutherově překladu. Přesto se to tam tradičně nechává, dokonce se o tom káže. Ani apokryfy do Bible nepatří. Bohužel i ona padla do lidských rukou – jaká tragédie! Od nějakého času k „Otčenáši“ připojili tzv. „Doxologii“ (chvalozpěv, ustálená slova v liturgii, oslavující svatou Trojici) a nejnověji dokonce závěr: „Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“! Samy rozdíly v překladech do různých jazyků jsou dílem závažné.

Jedno se musí říci: První zlořečení Židů, křižácká tažení, procesy s čarodějnicemi, hranice, celá inkvizice, pronásledování a vraždění Židů a jinak věřících, to všechno se dělo „ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého!“ I k vyvraždění více než třiceti tisíc hugenotů ve Francii ti vrazi obdrželi toto trinitářské „požehnání“ z kazatelen. Ještě dnes musejí všichni při vstupu do některého řádu složit slib „ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“ – dokonce Židé, kteří vstupují do lóže svobodných zednářů. Všichni příslušníci patřící do užšího okruhu ozbrojených Hitlerových SS, kteří nosili černou uniformu a tetování na pravé ruce, na přezkách opasků vyryto „krev a čest“, na čepicích lebku, museli přísahat na říši, vlajku a vůdce „ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“. Miliony a miliony byly v průběhu náboženských dějin nejohavnějším způsobem vražděni. Přeživší židé z Osvětimi mně osobně při návštěvě někdejšího tábora smrti a rovněž při příležitosti televizního vzpomínkového pořadu o holocaustu, poskytli informace, že ti biřici v černých uniformách pravidelně navštěvovali katolické mše v táborové kapli. Zatímco z plynových pecí stoupal k nebi dým, stoupala v kapli vzhůru k nebi vůně kadidla a ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého byly odříkávány modlitby.

Kdo se vyzná v mezinárodních náboženských dějinách, ví, že idea Trojice a tím také trojiční formule vznikla teprve v třetím století po Kr. Polykarp a Ireneus ještě nic nevěděli o kristologických sporech. Znali Krista, jak jej zvěstovali apoštolové. O těchto naukách se diskutovalo na Nicejském koncilu r. 325 a na chalcedonském koncilu se formulovaly. Za všeobecně platné náboženské učení je prohlásil papež Lev I. v roce 441.

Jestli to bylo padesát nebo dokonce šedesát milionů lidí, kteří zemřeli mučednickou smrtí skrze trojiční náboženství, v tom náboženské dějiny nejsou jednotné. Ale podmínkou pro ty jinak věřící a židy, kteří byli pokládáni za „zatvrzelé a zavržené Kristovy vrahy“ bylo, přijmout víru v „trojjediného boha“ a nechat se trinitářsky pokřtít. Obzvláště věřící Žid to nemohl za žádnou cenu své duši učinit, protože by tím přestoupil první a nejsvatější přikázání Boží. TAK PRavÍ JAHVE: „Slyš Izraeli, Pán Bůh náš, ten Věčný je jeden.“ (5.Moj.6:4) Duše těchto mučedníků podle Zjevení 6:9-11 volají po pomstě: „A když otevřel pečeť pátou, viděl jsem pod oltářem duše zmordovaných pro slovo Boží a pro svědectví, které vydávali. I volali hlasem velikým řkouce: Až dokud, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nemstíš krve naší nad těmi, kteří přebývají na Zemi?“ Musíme se ptát: Která instituce za to bude Bohem volána k odpovědnosti? Kdo asi může být míněn následujícími biblickými místy?

„Poněvadž krev svatých a proroků vylévali…“ (Zj.16:6).

„A viděl jsem tu ženu opilou krví svatých, a krví mučedníků Ježíšových…“ (Zj.17:6).

„A žena, kterou jsi viděl, je město veliké, které má království nad králi Země.“ (Zj.17:18)

„Ale v něm je nalezena krev proroků a svatých i všech zmordovaných na Zemi.“ (Zj.18:24)

Hodina rozhodnutí nadešla. Všechno – každé učení, každá praxe, celková hodnota víry – musí být sledováno ve světle Slova. Od této chvíle jsou všichni skrze konfrontaci o tomto komplexním tématu informováni. Může i jen jediný uniknout poslednímu soudu, aniž by byl tažen k odpovědnosti? Kdo tedy patří stran víry ke krví vykoupené církvi a kdo ke krví poskvrněné mateřské instituci, která je popsána zároveň jako velký Babylon? (Zj.17:1-6) Každý si sám může zjistit, kde duchovně stojí.

Od duchovního průlomu reformace Pán vede Svůj lid krok za krokem ven ze všeho nebiblického, až bude Jeho církev cele zbudována na apoštolském základě.

Kazatelé, bratři, copak nevidíte, kam ta cesta vede? Zřídili jste biblické semináře a učíte jiné, aniž byste sami od Boha přijímali poučení. Nevidíte, že jediný Bůh se k naší spáse zjevil jako Otec v nebi, v Synu na Zemi a v církvi skrze Ducha svatého? To se přece stalo v jediném novozákonním jménu smlouvy Pána Ježíše Krista, v kterém jedině je spása Boží, do kterého jsou ti, kdo uvěří, vekřtěni.

Ve Starém zákoně se žádný člověk nemodlil k „Otci v nebi“, ale k Bohu Pánu. Toto oslovení nalézáme 6.700krát. Žádný prorok nic nevěděl o „věčném synu v nebi“, ani jej nevzýval. Vždyť to je to nové, ve Starém zákoně předpověděné a zaslíbené, nepochopitelné, nevysvětlitelné tajemství, totiž zjevení Boží v Kristu (2.Kor.4:6; Kol.2:2-3; 1.Tim.3:16 aj.) Kdo nemá toto zjevení, bude liteře Slova špatně rozumět, nesprávně ji vykládat a zařazovat. Jméno Otce, Syna a Ducha svatého, do kterého se má křtít, zní opravdu Pán Ježíš Kristus. Hebrejské slovo Jahschua (Ješua) znamená „Jahve-Zachránce“, jako Emmanuel znamená „Bůh s námi“. Pravé poznání zní: Pán – Jahve Starého zákona je Ježíš – Pán Nového zákona. To je božská pravda. Jméno Otce je jméno Syna (Ž.22:23), v kterém se zjevil. Všichni kazatelé a evangelisté, jistě všichni věřící jsou tímto vyzváni, aby přiznali, že za času apoštolů a ještě po dvou stech letech se žádný biblický akt a modlitba nekonaly v trinitářské formuli.

Petr, muž první hodiny, následoval tomu, co přikázal učedníkům vzkříšený Pán: „… a učte je zachovávat všecko, co jsem přikázal vám.“ (Mat.28:20) Pán po Svém vzkříšení mluvil čtyřicet dní s učedníky o království Božím, učil je a pověřil (Sk.1:1-3). Při tom jim dal misijní pověření, které pak vykonávali v praxi. Kristovo učení je Boží učení. „Odpověděl jim Ježíš: Mé učení není mé, ale toho, který mne poslal. Bude-li kdo chtít vůli jeho činit, ten bude umět rozeznat, jestli je to učení z Boha, nebo mluvím já sám od sebe.“ (Jan.7:16-17) A učení apoštolů bylo a je učení Kristovo. „Každý, kdo přestupuje, a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristovu, ten i Otce i Syna má. Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, ani ho nezdravte. Nebo kdo takového pozdravuje, obcuje skutkům jeho zlým.“ (2.Jan.9-11)

Tartalom 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19