Свободная народная Миссия

Исисус Христос вчера и сегодня и во веки Тот же. Евр.13:8

Язык:

Другие страны




Jestliže je to tak a pravda, že William Branham byl od narození určeným prorokem a zvěstovatelem pro toto poslední období, pak to přece bylo suverénní rozhodnutí Boží jako při všech Jeho služebnících v minulosti.

Jestliže je to pravda - a pravda to je - že 6. dubna 1909 krátce po jeho narození asi v pět hodin ráno přišel oknem do místnosti nadpřirozený světelný oblak, který viděli rodiče a babička, která byla zároveň porodní asistentkou, a vznášel se nad dítětem, můžeme to potom ignorovat?

Jestliže je pravda, že malý Billy jako sedmiletý slyšel ten mocný hlas z koruny topolu říkat: „Nikdy nepij, nekuř a neposkvrňuj své tělo žádným způsobem, neboť až budeš starší, budeš konat dílo“, můžeme kolem toho přejít nevšímavě?

Jestliže je pravda, že Bůh mu již od dětství mnohé ukazoval, co se pokaždé ukázalo být stoprocentně pravdivé, pak to přece není člověk, byl to Bůh v člověku, jak to řekl T. L. Osborn.

Jestliže opravdu byl poslán se zvěstí zaslíbeného a zjeveného Slova, která předchází druhému Kristovu příchodu, potom všichni, kdo mají uši k slyšení, musejí přijmout, co Duch církvi říká.

Je pravda, o čem píše rev. Gordon Lindsay ve své knize, že Pán 24. ledna 1950 ve velikém shromáždění v přítomnosti asi 8000 lidí v Houstonu v Texasu sestoupil v nadpřirozeném světelném oblaku. Někteří přítomní dosvědčili, že světlo, které se vznášelo nad hlavou Williama Branhama, viděli. Bůh sám podal za Svého služebníka a proroka svědectví. Tomu předcházela rušná veřejná polemika na podiu mezi rev. W. E. Bestem, který božské uzdravování v našem čase odmítal, a rev. F. F. Bosworthem, spolupracovníkem Williama Branhama, který zastával stanovisko, že spása a uzdravování jsou součástí spasení. Dva rovněž kriticky zaměření fotografové, James Ayers a Ted Kippermann, měli z pověření rev. Besta pořídit jeho snímky. Po vyvolání filmu se ukázalo, že ani jediný snímek nebyl osvětlen, kromě jediného snímku, který pořídil J. Ayres, když se William Branham postavil za řečnický pult. Na snímku byl zřetelně vidět světelný sloup nad Božím mužem. William Branham řekl: „Nejsem tady, abych se hájil. Pán Ježíš, který mne povolal a poslal, mě bude obhajovat.“ To byl okamžik, ve kterém James Ayres stiskl spoušť. Negativy si vyvolával v Douglas studiu sám J. Ayres a pak byly přezkoumány úředním ověřovatelem pravosti dokumentů Dr. Georgem J. Lacym. Ten potvrdil, že to nenastalo dvojím osvětlením ani retuší. Nemáme zde co dělat s Bohem v poslední instanci? Já, pisatel této brožury, jsem snímek se světelným sloupem viděl v prosinci 1969 ve výstavní síni „Hall of Art“ ve Washingtonu D.C. a vím, že veřejnosti to bylo zpřístupněno. Ten muž, který mi snímek ukázal, o tom významu nic nevěděl, neboť u toho nebyl žádný popis. Byl jsem z toho smutný. Myslel jsem si: „Kdo vůbec bere na vědomí nadpřirozené Boží činění a s tím spojený účel?“ Copak tím nedokázal, že ještě dnes je stále týmž Pánem, který doprovázel Izrael v mračném a ohnivém sloupu (2.Moj.13:21-22; Neh.9:12-20)? Nebyl to On, kdo se v nadpřirozeném světle zjevil Saulovi na cestě do Damašku a volal na něho ta všeobecně známá slova Svého poslání (Sk.22:6-21)?

Jestliže je pravda, a to je pravda, že 28. února 1963 nadpřirozený oblak, v němž bylo zahaleno sedm andělů – cherubínů, sestoupil na „Sunset Mountain“ v Arizoně, jak to William Branham viděl 22. prosince 1962 ve vidění, potom se to přece stalo, aby byl upozorněn celý svět a dozvěděl se, co Bůh činí. Světelný oblak, který se objevil na zářivě modrém nebi, byl tak neobyčejné velikosti, výšky, tvaru a barvy, že jej fotografovali mnozí pozorovatelé. Meteorolog Dr. James E. McDonald z „Atmosféricko-fyzikálního institutu“ v Tucsonu vyhodnocoval snímek tohoto jevu a nenalezl k tomu žádné vědecké logické vysvětlení. Ten světelný oblak bylo možno na večerním nebi pozorovat ještě dvacet osm minut po západu slunce – přesně nad místem, kde se nacházel William Branham.

Odborný časopis „Science“ ve vydání z 19. dubna 1963 a týdeník „Life“ z 17. května 1963, které mám, o tom psaly. Jeden titul zněl: „…And a High Cloud Ring of Mystery“. Pro nevěřící to bylo tajuplné zjevení na nebi. Pro skutečné věřící je to biblické znamení, jako tehdy u Betléma, když jeho celé okolí bylo ozářeno nadpřirozeným světlem, nebeský chór zpíval a anděl zvěstoval o spásné události (Luk.2). Ten Vzkříšený byl vzat vzhůru v nadpřirozeném oblaku do nebe (Sk.1:9). Když On se vrátí, aby se ujal vlády, opět to bude v nadpřirozeném oblaku (Mat.24:30; Luk.21:27). Potom Jej každé oko uzří (Zj.1:7-8). My stále ještě žijeme v biblickém čase! Proto by nám to nemělo být cizí, když Bůh působí v nadpřirozeném způsobu. Jaký má potom smysl kázat o tom, co Bůh činil před dávnými časy, když se ignoruje, co činil a ještě stále činí v naší době?

Jestliže je pravda – a to je pravda – že právě v době, kdy sestoupil dolů světelný oblak, se na té hoře nacházel bratr Branham, a obdržel od sedmého anděla, kteří se před ním ve formaci pyramidy vznášeli, odkaz: „Vrať se zpět do Jeffersonville, neboť přišel čas, aby bylo otevřeno sedm pečetí ze Zjevení“, pak to přece mělo něco znamenat. Od 17. do 24. března 1963 William Branham hovořil o sedmi pečetích ze Zjevení. O tom američtí evangelisté první vlny probuzení věděli – také rev. T. L. Osborn - ale světu to zamlčeli. Zjevně se do jejich programu nehodí, co Bůh mluví a činí, přestože obzvláštní poslání a mimořádnou službu tohoto Božího muže dosvědčili. Zaslepilo je to nadpřirozené světlo, protože šli proti němu? My musíme jít se světlem, jen tak bude Boží Slovo světlem našim nohám.

Žijeme nyní v období, v němž se naplňuje, co je napsáno v Bibli a zvláště ve Zjevení. Lev z kmene Juda zvítězil; Beránek vzal tu tajuplnou Knihu a otevřel její pečetě. Ta Kniha přece neměla být zapečetěna navždy, ale jen do konečného času (Dan.12:4+9), a v něm se nyní nalézáme. Když byl čas naplněn, Bůh to, co bylo skryté, zjevil. To je pro církev-Nevěstu živá realita. Bůh působil nadpřirozeným způsobem a Boží lid se to musí dozvědět.

Ještě v roce 1946 svět o těch později známých evangelistech nic neslyšel. Ale v následujících letech byly stovky kazatelů v Branhamových shromážděních inspirovány, když viděly nadpřirozené působení Boží na vlastní oči. Patří k nim Oral Roberts, T. L. Osborn, Tommy Hicks, Morris Cerullo a mnozí jiní. V roce 1950 zveřejnil rev. Gordon Lindsay knihu „William Branham, muž Bohem poslaný“. V ní jsou shromážděny informace o mimořádných shromážděních od roku 1946 do roku 1950, pořádaných v různých zemích. Celá léta tento autor informoval své čtenáře v časopise „The Voice of Healing“ (později „Christ for the Nations“) průběžně o tom, co se v této neobyčejné službě dělo. Ale o skutečný účel, který s tím byl spojen, se až do dnešního dne žádný z nich nezajímal. Jenže právě o tohle se jedná. Ti velcí evangelisté sami zůstali ve svém tradičním křesťanství a převzali jen uzdravování, ale ne zvěstování Slova. Navzdory těm mocným věcem, které se staly před jejich zraky, nepoznali, co Bůh činí na základě Svého Slova mezi Svým lidem v přítomnosti.

Všichni evangelisté, obzvláště ti z první fáze v letech 1946 až 1965, jimž se dostalo inspirace, když viděli nadpřirozené působení Boží, nesou velikou odpovědnost, protože lidu Božímu zamlčeli, co On činil v našem čase. My si musíme být vědomi toho, že se nejedná o nějakého člověka, ale o samotného Boha, který ve Své suverenitě vyslovil povolání a poslal Svého posla. To nadpřirozené působí Bůh – ne člověk – aby upoutal pozornost lidu na to, co říká. V každém případě se naplňuje, co náš Pán řekl v Jan.14:12: „Amen, amen pravím vám: Kdo věří ve mne, skutky, které já činím, i on činit bude, a větší nad ty činit bude; nebo já jdu k Otci svému.“

Содержание 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19