Missão Popular Livre

Jesus Cristo é o mesmo, ontem, e hoje, e eternamente. Hb. 13:8

Idioma:




Vyznání musí být pravdivé a učení musí souhlasit

V prvním církevním období odhalili muže, kteří od apoštolského učení odbočili, jako lháře (Zj.2:2). Přesto již brzy to zvrácené svým falešným vlivem více a více vytlačovalo to správné. Boží slovo bylo nahrazováno slovem lidským, až nakonec se Bohu zalíbilo dát království malému stádu (Luk.12:32). A tak to byl ve všech církevních obdobích jen vyvolený zbytek (Řím.11:5). Proto ta zaslíbení v sedmi okružních dopisech platila jen přemožitelům (Zj.2.+3.kap.). Brzy se mezi věřícími objevili lidé, kteří se drželi učení Balámova, jenž přivedl lid Boží k pádu, a učení Nikolaitů, kteří se povýšili nad laiky (Zj.2:14-16). Ano, dokonce jedné Jezábel, která se vydávala za prorokyni a učitelku, bylo dovoleno provozovat tuto nekalou činnost (Zj.2:20-21). Opravdu máme od samotného počátku co dělat se zcela tragickým vývojem, s odpadnutím od Boha a od pravé víry, s úchylkami a padělky každého druhu. Výklady Písma velice brzy zavedly do omylů. Později se o tom poradili na koncilech a nakonec slavnostně sepsali do náboženských pouček a dogmat.

Rozhodující rozdíl mezi pravými a falešnými pomazanými spočívá v tom, že praví, Bohem poslaní muži káží Slovo a Pán je potvrzuje doprovodními znameními a divy. Muži, kteří vystupují sami od sebe, vyprávějí příběhy, káží o divech a znameních, vedou lidi mimo Slovo a tím do bludu. Jen kdo zůstává ve Slově, zůstává v Bohu. Ale nejprve musíme Slovo cele přijmout, abychom v něm mohli zůstat.

Příkaz hodiny zní: Zjistit jedině ze svědectví Písma, kdo je falešný Kristus a kdo je falešný prorok nebo oboje. Slovo přicházelo vždycky k pravým prorokům; falešní proroci měli vždy svůj vlastní výklad o Slovu, ale nikdy originální Slovo. Totéž se vztahuje na falešné pomazané. Nemají pravé učení Krista a apoštolů, nýbrž svá vlastní mínění o učení zavedená v průběhu náboženských dějin. Skrze pravé proroky mluvil sám Bůh; falešní proroci o Něm hovoří tak, jak to odpovídá jejich programu.

Vyznání „Ježíš Kristus je Syn Boží a zjevil se v masitém těle“ dosvědčují v křesťanství všichni, i falešní proroci a falešní Kristové. Nesouhlasí to však potom, jestliže je míněno něco jiného, než co učí Bible. Jedna teze křesťanské theologie například hlásá, že Syn byl stvořen ještě před stvořením světa jako První stvořitelský Boží čin. Podle jiné On byl v nebi z Boha zplozen a narozen jako první. Tomu se říká v Nicejském vyznání víry: „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, opravdový Bůh z opravdového Boha…“ Kdyby tomu tak bylo, měli bychom přece dva, kteří by byli Bůh, dva, kteří by byli Světlo atd. Třetí teze hlásá, že Syn byl ve Starém zákoně archandělem Michaelem. A přesto všichni říkají: On je Kristus, Syn Boží. Existují ještě další verze, které rovněž neodpovídají svědectví Písma, nýbrž jsou výsledkem lidského uvažování a fantazie.

Ve Starém zákoně je On Pán, Jahve, ten JÁ JSEM – Logos, Slovo, viditelné, jednající a putující zjevení neviditelného Boha, ten, který je podle Své bytosti Duch (Jan.4:24) a kterého žádný člověk nikdy neviděl (1.Tim.6:16; 1.Jan.4:12). JEJ, který chodil v zahradě Eden, mluvil s Abrahamem, zjevil se Mojžíšovi a mluvil skrze všechny proroky, známe v Jeho stání se člověkem, jako Syna Božího narozeného zde na Zemi ve stáji v Betlémě. „… nebo narodil se vám dnes spasitel, který je Kristus Pán, ve městě Davidově.“ (Luk.2:11) Nebeský Syn se nestal Synem na Zemi, nýbrž Slovo se stalo masitým tělem, Pán se stal služebníkem. Platí, co řekl Pavel: Nikdo nemůže upřímně vyznat biblicky fundované svědectví, že Ježíš Kristus je Pán, než skrze Ducha svatého (1.Kor.12:3). Formální vyznání skládají všichni. I démoni volali: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský…“ a křičeli: „… Ty jsi Syn Boží…“ (Luk.4:34+41 aj.). To vyznání ale démony neospravedlňuje; zůstávají přesto tím, čím předtím byli. Tím se nestali ani křesťany ani věřícími.

Musí to být darováno každému jednotlivci jako tehdy Petrovi (Mat.16), osobně skrze zjevení. Všechno ostatní jsou rozumová opakování, která u Boha neplatí. TAK PRavÍ PÁN: „… a žádný neví, kdo by byl Syn, jedině Otec, a kdo by byl Otec, jedině Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti“ (Luk.10:22). Jak jistě se zjevil Otec v Synu, tak jistě to musí být zjeveno každému. Každý křesťan, i antikrist, může rty vyznat, že Ježíš Kristus je Syn Boží, a přesto mínit něco úplně jiného, než co dosvědčuje Písmo svaté. Bez zjevení Ducha Božího je to jen rozumové opakování. Svědectví apoštolů můžeme číst v mnoha biblických místech. Pavel to shrnuje v 1.Tim.3:16. Ve skutečnosti existuje jen jeden Bůh, jeden Stvořitel, jeden Otec zjevený v Synu, jeden Pán, jedna pravá víra, jeden správný křest (Ef.4:4-6 atd.)

Každé učení a vyznání, všechno, co nesouhlasí s apoštoly v původním křesťanství, je falešné. Původní církev na počátku je platným vzorem až do konce. Všechno a všichni musejí na zkušební stolici, ale měřítkem je jedině neomylné, věčně platící Slovo Boží.

V Mat.7:15 Pán říká: „Pilně se varujte falešných proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu beránčím, ale vnitř jsou vlci hltaví (draví).“ Ano, „varujte se!“, to se snadno říká, ovčí rouno však přikrývá dravou vlčí povahu. Klíčové slovo je tady „draví“. Oni ovce oloupí, nebudou je pást na zelených pastvách Slova, ale budou je stříhat, totiž zvěstovat jim „evangelium blahobytu“ a sami se při tom obohacovat. Ve verších 21 až 22 se dozvídáme více: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který je v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili?“ Výčet skupin osob, které jsou míněny, je jasný a není k tomu potřebí výkladu. Nebo se přesto musíme tázat, jestli to mohou být ti divotvůrci, velcí evangelisté a charismatici? Především tito „velcí muži“ přednášejí Pánu všechno, co učinili v Jeho jménu. Není to pozoruhodné? Nicméně na Pána tohle nedělá vůbec žádný dojem. ON říká: „Ale tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti!“ (v.23)

To „… zdali jsme ve tvém jménu toto všechno nečinili“ tady přímo bije do očí. Oni to nepřipisují Pánu, nýbrž sami sobě, a chlubí se tím, a tak oslavili svá vlastní jména. Praví služebníci Boží vědí, že záchrana, uzdravení, všechna požehnání se dějí jen od Boha, a činí, jak je napsáno: „Kdo se chce chlubit, ten se chlub v Pánu“ (1.Kor.1:31; 2.Kor.10:17-18). Syn Boží sám pokorně říká: „Slova, která já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, On činí skutky.“ (Jan.14:10) Také Petr a Jan uzdravení toho od narození ochrnutého nepřipsali sobě, ale Pánu, jehož síla byla ve jménu Ježíše Krista z Nazareta zjevena. Neboť tak, jak Bůh působil v Kristu, pokračoval Kristus ve Svém díle skrze ty služby v církvi. Církev je živý organismus, žádná náboženská organizace.

Praví synové a dcery Boží mají smýšlení Syna Božího a od srdce říkají: „Ne má, ale Tvá vůle se staň!“ (Luk.22:42) Pán řekl: „Nebo jsem sestoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal.“ (Jan.6:38; 4:34) „… abych činil, ó Bože, vůli tvou…“ (Žid.10:7). „Nebo kdo by činil vůli Boží, je bratr můj, i sestra má, i matka.“ (Mar.3:35). V této vůli jsou pravé děti Boží jednou provždy posvěceny (Žid.10:10).

Proti vůli Boží, která se naplnila skrze Syna Božího, a sice v dokonalé poslušnosti až ke smrti na kříži, stojí luciferova vlastní vůle. Vlastní vůle toho původně v nebi pomazaného má pokračování ve vlastní vůli těch pomazaných na Zemi a je vůči Bohu neposlušností a odmítnutím. Svaté Písmo k tomu říká: „Nebo vzpoura (neposlušnost) je takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupiti přikázání (vlastní vůle) jako modlářství a modloslužba.“ (1.Sam.15:23) Všichni, kteří nyní kladou hlavní důraz na divy a přitom káží svou verzi evangelia, se potom budou divit. Oni stojí na stejném stupni, jako ti křesťané, kteří opakují „Otčenáš“, v němž se říká: „Tvá vůle se staň jak v nebi tak také na Zemi“, potom se ale vrátí ke svému dennímu režimu a zůstávají ve vůli konfese, náboženství, společenství nebo vůbec ve vlastní vůli.

Všichni, kdo jsou káráni podle Mat.7, jsou plně zaujati svým dílem, aniž by se zařadili do Božího plánu a proto jsou označeni za „činitele nepravosti (bezzákonnosti)“. I když se často s nadšením zpívá „On je Pán, On je Pán…“, poměr služebník – Pán ve skutečnosti neexistuje, potom se mluví, prorokuje a jedná, aniž by se to Boha týkalo. Falešní pomazaní a falešní proroci se nestarají o zaslíbení pro tento čas, ani o to, že Bůh poslal proroka, než přijde den Páně (Mal.4:5).

Conteúdo 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19