Free People's mission

• Audio Sermons
• Video Sermons
• Literature
• Meetings
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Links
• Bibles
• Podcasts
• Login

Language:

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

Download PDF

3. Prověřování - aktuální duchovní výzkum

K otevřenému vyjádření mne povzbudila skutečnost, že se dnes už nic nebere jako samozřejmost. Jako výstižný příklad můžeme uvést jednání masmédií a dalších sdělovacích prostředků ze září 1988, kdy šlo o takzvané „Turínské plátno". Po celá staletí bylo pokládáno za absolutně pravé a bylo uctíváno jako relikvie (ostatek svatých, v tomto případě Ježíše Krista). Pravost tohoto plátna byla zkoumána v Anglii, ve Spojených státech a ve Švýcarsku. Najednou byl celý svět překvapen, když všechna tři místa nezávisle na sobě dospěla ke stejnému závěru: Toto plátno pochází ze středověku a v žádném případě není pohřebním rubášem Ježíše Krista. Přesto však bylo vydáno prohlášení vyzývající lidi, aby tento padělek nadále uctívali jako relikvii, a tak setrvávali ve veřejně odhaleném bludu.

V říjnu 1988 učinil poslanec Dr. Ian Paisley ze Severního Irska vEvropském parlamentu ve Štrasburgu něco, čeho se od doby reformace již žádný protestant neodvážil. Vztyčil plakát s nápisem: „John Paul II — Antichrist" a způsobil rozruch, když protestoval proti vystoupení papeže. Sdělovací prostředky o tom informovaly, většina deníků zveřejnila zprávu a fotografii na předních stranách. Příští den o tom hovořilo už jen málo z nich a pak všichni zase přešli ke každodennímu pořádku. Denně přichází přece mnoho nových zpráv.

Učenci i laikové žel nikdy nečinili rozdíl mezi Bohem a kostelními institucemi, které se samy označují za církve, a protože zklamání zBohu připsaných institucí bylo tak veliké, zřekli se mnozí obojího. Je to žalostný, nesprávný závěr, kterému padli mnozí za oběť. Nikdy nezapomenu na jeden večer vkibucu vzdáleném asi 15 km od Jeruzaléma. Jako vedoucí výpravy jsem po večeři shromáždil naši skupinu ke krátké pobožnosti. Přidružila se k nám ještě řada jiných hostů, mezi nimi také Židé, cožjsem uvítal. Přečetl jsem několik míst ze Starého zákona a ukázal jejich naplnění v Novém zákoně. Náhle jedna Židovka, která se přistěhovala z Varšavy, s vnitřním pohnutím zvolala: „Nový zákon jsem četla a věřila bych, že Kristus je náš Mesiáš, kdyby nebyl katolíkem. Neboť Poláci, kteří jsou silnými katolíky, nám způsobili mnoho utrpení." Tento výrok nás ohromil. Potom jsem jí vysvětlil: „Mesiáš katolíkem nebyl. ON byl Spasitelem, který přišel vlidském těle. Ani Marie nebyla katoličkou." Toto nemohla pochopit.

Právě v náboženské oblasti je nevědomost otřesná. Křesťanství bez živého a osobního vztahu ke Kristu se stalo náboženstvím, které je, jak mnozí tvrdí, opiem lidstva. Výklad v této knize by měl odkrýt všechno nebiblické, co se nesprávně označuje jako „křesťanské", a ukázat, že náboženské legendy zůstávají tím, čím jsou, nehledě na to, kdy vznikly.

Jedná-li se o víru v Boha a Jeho plán s lidstvem, musíme se obrátit na Knihu všech knih. Výrok „nevěřím ničemu a nikomu" je správný jen tehdy, pokud se týká lidí, ale na Všemohoucího a Jeho Slovo se vztahovat nemůže. ON je a zůstane tím jediným věrohodným. Jeho Slovo je naplněná, potvrzená pravda, a proto naše absolutní jistota, která je vyvýšena nad všelikou pochybnost. ON není mrtvý, jak někteří tvrdí, On žije a vše, co má život, žije z Něho. Jeho Slovo je dnes, stejně jako v minulosti, živou realitou.

Ve všech dobách existovali lidé, kteří měli splnit zvláštní úkol. Vdějinách lidstva vynikali a dodnes vynikají básníci a skladatelé, králové a císaři, vojáci a politici až po státníky. Totéž je ve vědě a výzkumu. Mohli bychom uvést celý seznam jmen známých vynálezců, bez kterých by náš současný svět vypadal úplně jinak. Zrovna tak existovali v období Starého a na počátku Nového zákona muži Boží, kteří během svého života museli vyplnit zvláštní úkol vdějinně-spásném vývoji. Od doby poapoštolské až po koncil v Nicei (325 po Kr.) vynikaly určité osobnosti, stejně jako ve středověku existovali lidé, kteří sehráli v historii náboženství důležitou roli. Mezi nejznámější patří ti, kteří působili v období reformace.

Muži, které Bůh zvláštním způsobem omilostnil, měli plné pověření pro všechny lidi, a toto pověření přesahovalo veškeré církevní anáboženské hranice, jak to také odpovídá poslednímu všezahrnujícímu misijnímu příkazu: „Proto jděte do všeho světa…" Kdo je skutečně Bohem poslaný, zvěstuje Slovo Boží v souladu se všemi proroky a apoštoly. Kdo přináší nová učení a takzvaná zjevení, která ve zkoušce sPísmem svatým neobstojí, automaticky se tím diskvalifikuje. Bůh si nemůže odporovat, ani nemůže měnit Svá předsevzetí. U všeho, co je konáno a vyučováno, se musíme tázat: „Opravdu to souhlasí? Je to tak psáno?" nebo: „Co na to říká Písmo svaté?"

Nezajímají nás představy lidí, nýbrž to, co Bůh zvěstoval skrze muže, které povolal slyšitelným hlasem do Své služby. Na jedné straně museli starozákonní proroci oznámit průběh spásných dějin, úkolem apoštolů bylo dokázat, že proroctví daná ve starověku se vyplnila. Svou službou přispěli — každý podle svého povolání a pověření — — ktomu, aby nám objasnili předsevzetí Boží, Jeho spásný plán. VPísmu svatém to je podchyceno a zaznamenáno, a proto promlouvá to živé Slovo ještě dnes ke všem, kteří se nechají oslovit Jeho Duchem. Není nutné, aby jeden druhému něco vysvětloval a objasňoval; stačí, když všichni ze srdce věří, asice tak, jak to říká Písmo; jedině tak jsou potom Bohem skrze Jeho Slovo vyučováni (Iz.54:13; Jan.6:45). Zde není vykládáno učení nějaké konfese nebo sboru, nemluvě sekty, nýbrž stanovisko Boží tak, jak nám bylo zanecháno v Jeho Slově.

Kdo zkoumal dějiny náboženství, ví, jak rozdílně historikové popisují a posuzují stejná časová období, stejné osoby a události. V tématu, o kterém se diskutuje, není nic nového. Co však biblicky věřícího křesťana bolí, je skutečnost, že se při kritickém zkoumání pochybuje také oNovém zákoně. Pro tu věc není přece ani rozhodující, jestli jednotlivé části Nového zákona, evangelia a epištoly byly nejprve sepsány v hebrejském, aramejském nebo řeckém jazyce a teprve později šířeny v řeckém jazyce jako celý kánon (soubor). Jisté je, že Bůh sám se přiznává k Židům. Mojžíš a Áron měli říci faraonovi: „Pán, Bůh Židů, se nám zjevil…" (2.Moj.3:18) Bylo snad zjištěno, že Ježíš Kristus nepromlouval řecky, ale aramejsky, tedy židovským nářečím; jestli to bylo vzdělané nebo nevzdělané, o tom se mohou dohadovat učenci mezi sebou. Pro nás je důležité, že zmrtvýchvstalý Pán hovořil hebrejsky. Tak to dosvědčuje Pavel: „Když jsme pak padli všichni na zem, slyšel jsem hlas, který na mě volal v židovském národním jazyce: ,Saule, Saule! Proč mě pronásleduješ?‘" (Sk.26:14)

Ani argument, že v oběhu byly ještě jiné listy, v žádném případě neznehodnocuje to pravé. Samozřejmě že v době prvotních křesťanů mohli apoštolové nebo jiní pisatelé napsat ještě další listy. Lukáš nás hned v 1. verši informuje o tom, že se mnozí snažili sepsat události. Určitě existovali ještě i jiní zpravodajové. Avšak to, co se označuje jako „novozákonní apokryfy", vzniklo až později. Pán sám se ale postaral oto, aby se do kánonu dostalo jenom to, co bylo napsáno podle Jeho poslání a vůle, a sice to, co je pro nás potřebné.

Důležité je, abychom Slovo, které nám bylo zanecháno, respektovali jako Slovo Boží (1.Tes.2:13) a věřili, že celé Písmo je dáno Bohem (2.Tim.3:16). Je-li v Novém zákoně použito výrazu „Jak praví Písmo" nebo „Je psáno" , je tím vždy míněn Starý zákon. Ale Nový zákon je rovněž Písmo svaté; oba dva dohromady tvoří jeden celek. VLuk.24:44-45 čteme: „…že se musí naplniti všecko, co je psáno v zákoně Mojžíšově avprorocích i v žalmech o mně.‘ Tedy otevřel jim mysl, aby rozuměli písmům."

Pán také řekl: „Zkoumáte ve svatých písmech, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a ona jsou opravdu ta, která vydávají o mně svědectví." (Jan.5:39) Apoštol Pavel to shrnul takto: „…že Kristus umřel za hříchy naše podle písem. A že je pohřben, a že vstal z mrtvých třetího dne podle písem." (1.Kor.15:3-4)

Apoštol Petr se odvolává na Iz.40:8 a uvádí slovo ze Starého aNového zákona na společného jmenovatele: „…Ale slovo Páně zůstává na věky. Totoť pak jest to slovo, které zvěstováno jest vám." (1.Petr.1:22-25) Nový zákon je přece výsledkem starozákonního proroctví.

Dr. Clarence Larkin, mezinárodně uznávaná osobnost, ve své knize „Dispensational Truth" („Pravdivé Boží řízení") dokázal, že při prvním příchodu Krista se až do posledního písmenka vyplnilo 109 proroctví ze Starého zákona. Uskutečněné proroctví potvrzuje, že Bible je božského původu.

Chceme-li určitou věc zkoumat nebo o ní jednat, musíme k ní přistupovat bez averze (odporu) a předsudků. Jestliže theolog Carl Schneider píše: „Padělky začaly vznikat v novozákonní době avznikají neustále," (K. Deschner: Der gefälschte Glaube/Padělaná víra/, str. 20) pak má pravdu. To však ještě zdaleka neznamená, žemáme padělaný Nový zákon, znamená to však, že neoprávnění lidé již tehdy přednášeli a dodnes přednáší svá falešná učení a výklady. Navzdory všemu, co bylo překrouceno a čím se ještě budeme zabývat, zůstává originální Slovo navždy originálním Slovem. Co mají znamenat ty podvratné narážky na padělané Petrovy epištoly a co ta nadmíru nehorázná poznámka: „…ta svatá kniha, Bible, oplývá falešnými důkazy" ? (K. Deschner: Der gefälschte Glaube /Padělaná víra/, str. 20) To je neslýchané tvrzení a navíc ještě zlomyslná lež. Přitom se odvolávají na učence, kteří v tomto směru už všechno dobře připravili. Je to troufalost obviňovat autory Nového zákona z tvorby padělků a nazývat je podvodníky avšechny biblicky věřící lidi považovat za podvedené! Avšak takovými klamnými manévry nemůže být zářící pravda zatemněna.

Ovšem ti čtyři evangelisté byli prostí muži. To, že jejich zprávy vyznívají částečně rozdílně, přece pouze dokazuje, že jeden od druhého neopisovali. Každý psal, jak byl veden, podle toho, co osobně slyšel nebo prožil, nebo co mu případně jiní dosvědčili. Rozhodující jsou přece samotné dokázané skutečnosti, a ne s nimi spojené průvodní jevy.

Katolický theolog a překladatel Bible, Dr. Konstantin Rösch, znázornil rozličnost čtyř evangelií čtyřmi živočišnými atributy: lvem, býkem, člověkem a orlem, jak jsou také popsáni ve Zj.4:6-8 a na jiných místech. Už Ireneus je označoval jako symboly pro čtyři evangelia, cožpřevzal od prvotních křesťanů. Bible je přece psaná částečně vobrazech apodobenstvích. Matouš má tvář člověka, Marek lva, Lukáš býka aJan orla. V Ezech. 1 je nám o těchto čtyřech bytostech řečeno, ževšichni měli lidskou postavu (v. 5) a že pod jejich křídly byly lidské ruce (v. 8). Každý z těchto tvorů měl čtyři tváře, ale představoval se pouze s jednou z nich. Každé evangelium popisuje v jednotlivostech totéž vystupování Spasitele, a přesto má každé jinou podobu. Ikdyž každá z těchto bytostí vystupuje s jinou tváří, uvnitř jsou všechny stejné. Právě tak je tomu se čtyřmi evangelii: uvnitř, v jádru jsou všechna stejná, ale jedno ukazuje Pána více jako Syna člověka; druhé zdůrazňuje Jeho Boží moc v symbolu lva, který je králem mezi zvířaty; třetí Jej představuje jako nositele břemen; čtvrté Jej charakterizuje jako orla, který se vznáší do božských sfér.

Jestli tedy jeden evangelista o nějaké věci píše a druhý ne, jestli jednomu připadalo něco velmi důležité a druhému ne, to přece není podstatné. Jestliže jeden evangelista píše, že Pán nasytil sedmi chleby čtyři tisíce, a druhý, že sedmi chleby nasytil čtyři tisíce mužů, nepočítaje ženy a děti, pak mají oba pravdu. Jeden z nich zašel jen více do podrobností. Jestliže jeden líčí, že před Jerichem byli uzdraveni dva slepci, a druhý popisuje, že byl uzdraven jeden slepec, pak zase mají oba pravdu. Jeden evangelista byl při tom, když se to stalo, druhý jen potkal později jednoho z uzdravených a podal o tom zprávu. Jeden evangelista uvádí, že oba lotři, kteří byli ukřižováni s Kristem, se Mu rouhali (Mat.27:44), druhý píše, že jeden z nich, totiž ten po Jeho pravici, šel do sebe a zvolal: „Ježíši, vzpomeň mne" (Luk.23:39-42), a opět souhlasí obojí. Nejprve se rouhali oba, potom v posledním okamžiku jeden poznal, kdo je ten, který byl vedle něho ukřižován, a zvolal kNěmu.

Kritikové nepochopili, jako i mnoho jiného, také tento výrok: „Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji!" Podle toho došli k závěru, žeJežíš po Své smrti musel být nejprve několik dnů v nebi, ačkoliv Písmo říká, že sestoupil do podsvětí. Oni prostě nepochopili, že až do ukřižování a do nabytí platnosti Nové smlouvy nebylo místo blažených nahoře ale dole. V Luk.16 je nám jasně řečeno, že místa blažených aneblažených byla rozdělena pouze propastí a že žádný nemohl přejít do druhé oblasti. Všichni, kteří doufali v přicházejícího Spasitele, byli drženi jako ve vězení a podle Mat.27 od 52. verše vstali společně sKristem z mrtvých. Teprve od té doby se ráj, místo blažených, užnenalézá dole, ale nahoře. Kristus sestoupil dolů a při Svém výstu pu nahoru vzal s sebou všechny ty, kteří věřili v Jeho příchod (Ef.4:8-10).

Žádný rozpor není ani v tom, jestliže jeden evangelista píše, že při zmrtvýchvstání byli přítomni dva andělé a hovořili k ženám (Luk.24:4), a druhý, že tam stál jen jeden (Mat.28:2; Mar.16:5), anebo jestliže jsou ukázáni jednou v hrobě a podruhé před hrobem. Přesto všechno souhlasí. Uvnitř hrobu šlo o to ukázat, kde Pán ležel. Před hrobem šlo o zvěstování, že vstal z mrtvých. Tak se to tam na tom místě stalo. I když tam byli dva, mluvil z nich jen jeden, a proto jej pisatel obzvláště uvedl. Dík buď Bohu, že neexistovali jenom samozvaní kritici, ale že byli i vynikající muži, kteří nám přesvědčivě ukázali harmonii Písma. K nim patří i Dr. C. I. Scofield, mezinárodně uznávaný vědec a překladatel Bible, který napsal úvod k evangeliím stojící nad všemi pochybnostmi.

Kritikové také vůbec nepochopili prorocký charakter Nového zákona. Vyčítají tak například Pavlovi, že se zmýlil ve svém očekávání posledních událostí, protože napsal: „Ne všichni zajisté zesneme, alevšichni proměněni budeme… my, kteří živi pozůstaneme do příchodu Páně…" (1.Kor.15:51; 1.Tes.4:15) Pavel musel psát v přítomném čase, protože Duch svatý, který v něm působil, znal průběh i trvání budoucích spásných dějin. Celý Nový zákon je sepsán tak, že platí vkaždé době po celý čas milosti a že se může na jeho základě kázat avěřit až do poslední generace, kdy se patřičná místa Bible naplní při příchodu Krista. Tentýž Pavel píše sám o sobě: „…čas rozdělení (dle něm. Mengeho překl. Bible: …čas zesnutí odchodu…) mého nastává. Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterou dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce." (2.Tim.4:6-8) Ostatně vždy existovali lidé, kteří ve své době počítali s příchodem Krista. Kdo to nečinil, nebude mít podíl v prvním vzkříšení, protože v sobě nenosil živou naději. IMartin Luther věřil, že konec je blízko, a počítal s příchodem Krista. Označoval antikrista dokonce jako „koncekrista". Psal: „V tomto roce 1540 je počet roků přesně 5500. Proto je třeba očekávat konec světa, neboť šesté tisíciletí nebude dokončeno, jako nebyly dokončeny tři dny zemřelého Krista." (H. Heinz: Zwischen Zeit und Ewigkeit/Mezi časem a věčností/, str. 137) Kdo v sobě nosil živou naději, ten očekával příchod Krista. Tak je tomu i dnes. Existují lidé, kteří na základě naplňujícího se biblického proroctví s tím pevně počítají také v této generaci.

Vrcholem slepotou raněné kritiky je zkreslené tvrzení, že Kristovo proroctví: „Amen pravím vám, že nepomine pokolení toto, až se tyto všecky věci stanou," (Mat.24:34) selhalo. Tím jsou přece myšleni Židé jako pokolení, a ne jedna generace. Židovské pokolení zůstalo navzdory krutému vraždění zachováno až do dnešní doby, jak to je určeno vBožím spásném plánu a jak to řekl Ježíš. Nepochopili ani citát: „…nezchodíte měst izraelských, až přijde Syn člověka," (Mat.10:23) azaměnili jej s Jeho n á v r a t e m . Copak nepřišel jako Syn člověka, který chodil mezi sedmi zlatými svícny ve Svém království — ve Své královské vznešenosti, k Janovi na ostrov Patmos? „Hlava pak jeho avlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně. Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící; a hlas jeho jako hlas vod mnohých." (Zj.1:14-15) Doslova se tedy naplnilo to, co řekl Ježíš. Slovem Božím můžeme vyvrátit každý argument, kterým má být zpochybněno toto Slovo.

Ježíš a apoštolové se nezmýlili, ale učenci a vykladači Starého aNového zákona kriticky posuzující Bibli se v průběhu náboženských dějin mýlili. Aniž by si toho byli vědomi, až dodnes opakují a opisují to, co před nimi řekli lidé, kteří podlehli stejnému klamu. Projevují tím však svou nevědomost, pokud se týká Božího spásného plánu. I když byli schopni velmi přesvědčivě vyložit historickou část, totiž chybný vývoj v křesťanství, obzvláště v univerzálním, katolickém náboženství, žalostně však selhávají, jestliže se jedná o Slovo a věci království Božího. Jako biblicky věřící křesťané nemůžeme mlčky snášet, když lidé, kteří nemají žádný přístup k Písmu svatému a v něm skrytému azjevenému spásnému plánu, za vším kladou otazník, hovoří o největším podvodu a vidí rozpor za rozporem, zatímco si je sami vytvořili.

Historického důkazu existence Ježíše Krista není zapotřebí, neboť On je středem spásných dějin, a ne lidmi zaznamenávané historie. Jestli o Něm psal Josephus Flavius nebo jiný dějepisec, o tom není vůbec nutné diskutovat. O tom psali proroci a apoštolové, neboť tím byli přímo pověřeni, je to věrohodné a dostatečné. Pokud jde o mne, věřím těm, kteří byli u toho, když se něco nadpřirozeného dělo, a podali nám o tom zprávu. Od narození Krista až do Jeho nanebevstoupení existovali přímí svědkové, kteří to viděli a slyšeli. Ovšem dnes, stejně jako vté době, je zamlčováno to, co Bůh nadpřirozeným způsobem koná na Zemi, a to jen proto, že se to neodehrává v etablovaných, tedy státem uznaných a lidmi zřízených kostelech a náboženstvích, proto se to nedostane prostřednictvím nějakého zpravodajství na veřejnost. Pro věřícího je ale vše dostatečně dosvědčeno a falešné svědky, kteří se ke slovu hlásí velmi pozdě, není třeba poslouchat.

Jestliže historikové, kteří se zabývají dějinami náboženství, píší opadělané a zmanipulované víře, pak tím v žádném případě nemohou mít na mysli ranou církev a skutky apoštolů, to znamená prvotní křesťanství a celý Nový zákon. Teprve později vznikla učení a zvěsti — zmanipulovaná a padělaná vyznání, která odporují Písmu svatému.