Free People's mission

Jesus Christ is the same yesterday, today and forever. Heb.13.8

Language:

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

30. Důsledky a tajuplné číslo 666




Jak je možné, že většina „duchovenstva" ignoruje dokázaný historický vývoj, je to těžko pochopitelné, jedině že úmyslně před tím zavírají oči, nebo nemají zájem, aby našli pravdu. Vývoj, speciálně od doby Konstantina, a tím od počátku římského říšského náboženství, byl tak obšírně popsán, že není třeba k tomu nic dodávat. Od 5. do 11. století rozhodovali císařové o tom, kdo bude papežem. Pak tuto záležitost vzalo do rukou tak zvané „duchovenstvo".

„Aby potlačil vliv římsko-německých císařů a římské městské šlechty na volbu papeže, vydal papež Mikuláš II. na velikonoční synodě 1059 dekret o volbě papeže, který svěřil volbu papeže výhradně do rukou sboru složeného z kardinálů." (B. Harenberg: Chronik der Menschheit/Kronika lidstva/, str. 287) Papežové měli brzy nad světskými hodnostáři převahu, protože za nimi stály masy lidí, kteří se báli pekla. To ale ještě nestačilo: brzy se obrátila celá záležitost ve prospěch náboženství. Pak už nedosazovali císařové papeže, nýbrž papežové císaře. „Řím, březen 1075. Papežský diktát. V tzv. Dictatus papae prohlásil papež Řehoř VII. na římské postní synodě římského biskupa za neomezeného vládce univerzálního náboženství. Jedině papež je oprávněn nosit panovnické insignie, může sesazovat císaře a zbavovat poddané přísahy věrnosti vůči nespravedlivému vládci, ale sám nesmí být nikým souzen." (B. Harenberg: Chronik der Menschheit/Kronika lidstva/, str. 288) Co mají všechny tyto světské, politické a náboženské pozice moci společného s církví Ježíše Krista a se zvěstováním evangelia o Něm a s královstvím Božím? Panovníci, ať už v civilním nebo klerikálním oděvu, budovali přece všichni svá vlastní království.

Papežové jsou voleni do vysokého úřadu, který sami vymysleli. Vzhlíží k nim celý svět, hledá jejich zalíbení, jejich přízeň, jejich prostřednictví. Jestliže je jisté a neomylně dokázané, že v tomto univerzálním náboženství nic, opravdu vůbec nic nesouhlasí s Písmem svatým, máme to veřejnosti zamlčet, a tím se zároveň provinit před Bohem? Zde není káráno to množství lidí, kteří k tomuto univerzálnímu náboženství patří, a také ne laskavý papež jakožto člověk, ale instituce a systém sám o sobě. Musí být přece dovoleno, aby se prozkoumalo, zdali se skutečně nejedná o největší podvod a padělek vdějinách lidstva — snad nechtěný.

Podle biblického časového průběhu stojíme nyní před největší duchovní rozepří. Ve všech časových obdobích existovali v církevních dějinách muži, kteří se touto tematikou zabývali. Dr. Martin Luther se svého času velmi tvrdě vyjádřil proti papežství. Jeho hrubý způsob vyjadřování se do dnešní doby nehodí, prosíme proto o prominutí. Vněm se potýkaly oba světy, katolický a protestantský. Bylo to pro něj těžké, ale zřejmě byl k tomu Bohem povolaný a pozdvihl svůj hlas po vzoru starozákonních proroků. Ve své předmluvě k proroku Danielovi v druhém revidovaném vydání Bible píše: „Zde je jasně vykreslen papež, který ve svých dekretech tak nestydatě řve, že on může soudit všechny konfese a trůny, ale jeho nesmí soudit nikdo. A cap. solite: Jako je slunce nad měsícem, tak je papež nad císařem. Kde ale je vrchnost, tam je i moc k rozkazu, ti ostatní jsou povinni poslušenstvím. …Jestliže tedy papež by svedl nesčíslné duše k peklu, přesto nesmí nikdo říci: Co děláš? To se ale nejen učí, ale i ve skutku činí a tropí: neboť císařem není císař, ale papež, kterému musí být císař poddán jako sluha, i nohy mu líbat, se všemi jeho právy. To zvěstoval např. sv.Petr ve 2. ep. 3:3, že přijdou ti, kteří budou žít pouze podle vlastních libostí a vůle. Tím vysvětlil toto slovo Daniele, co chce. Jako další verš 36:

»Pozdvihne se a bude vystupovat proti všemu, co jest Bůh, a proti Bohu všech bohů bude ohavně mluvit, a podaří se jemu, až skončí hněv.«

Tak vykresluje papež také sám sebe, protože se ve svých dekretech chlubí, že je nad sv. Písmo a že to musí být potvrzeno jeho stolicí a obdržet svůj význam. Oč silněji to ale uskutečňuje, neboť všechny, kteří kdy proti němu zPísma hovořili, proklel, zatratil, upálil jako kacíře a děti ďábla, a činí tak dodnes. A ti jeho řvou ještě teď a všude, že papež je nad Písmo. Daniel to zde nazývá: Ohavně mluvit proti Bohu všech bohů.

Neboť ostatní tyrani, když Slovo Boží pronásledovali, činili to z nerozumu. Tento toto činí vědomě a nazývá sv. Písmo a Boží Slovo, nad nimiž chce být pánem, jako učení ďáblovo a jako takové je zatracuje, kde a kdy chce. Proto se také nechává nazývat pozemským bohem, ano bohem všech bohů, pánem všech pánů, králem všech králů, ne pouze jen člověkem, ale zároveň i bohem nebo bohem-člověkem, tak jako jest Kristus sám Bůh a člověk, jehož vikářem (náměstkem) chce být a ještě se nad to pozdvihuje.

Tak uvedl sv. Pavel ve 2.Tes.2:3-4 tento text Daniele: Zjeven bude člověk hříchu a dítě záhuby, který se pozdvihne a posadí nade vše a proti všemu, cose nazývá Bůh a ctěno jest, a sedí v chrámu Božím a ukazuje se jako Bůh. Neboť nad Boží přirozenou bytost a majestátnost se nemůže nic pozdvihnout, ale nad vzývaného, kázaného a uctívaného Boha, to jest nad Slovo Boží a bohoslužbu…

Neboť člověk hříchu a dítě záhuby není zde pouze ten, který je sám pro sebe hříšníkem a ztraceným, privatus, osobní hříšník, ale publicus (veřejný), to je takový, který svádí jiné s sebou do hříchu a zatracení. …Takový úřad hříchu papež provozoval dvojím způsobem.

Za prvé, že zavedl mnohé nové bohoslužby, jak vyplývá z jeho Mausim, jako odpustky, svěcenou vodu, službu svatým, poutě, bratrstva (spolky), mnišství, mše, půsty, slavnosti, atd. Mimo to pravou bohoslužbu, jako Slovo Boží, víru, svátosti atd. porušil a zohavil.

Za druhé, že utlačuje křesťany nesčetnými zákony, a tím staví hřích tam, kde Bůh žádný nechce mít, a celkově, téměř všechno stvoření Boží znečistil hříchem, a to sice kde a kdy chtěl, muselo být máslo, vajíčka, sýr, mléko, jedení masa hříchem, které nám přece Bůh dal svobodně, čisté, abychom je bez hříchu požívali. Pošpinil i čas a dny hříchem: neboť kde a kdy chtěl, muselo se postit a slavit a v určený čas a určenými pokrmy, i jísti milý chléb a pít muselo být hříchem.

Tak pošpinili místa a nástroje hříchem: neboť kostely a posvěcená místa posvětil tak, že se skoro člověk nesměl dotknout ani kamene nebo dřeva, obzvláště oltáře a nástrojů oltářních. Strašné bylo, jestliže se laik dotkl holou rukou kalicha, misky, monstrance. Jestliže je bylo zapotřebí umýt, pak je nesměla ani „svatá" jeptiška umývat, nejprve to musel umýt kněz: tak plný zákona a hříchu byl kalich… Tedy i svatba, Bohem svobodně ustanovená, musela být hříchem, jestliže k ní došlo v zakázaném čase. Tedy muselo i manželské lože být drženo v hříchu po čas, jak on chtěl.

…A aby nenechal nic nezkaženého, roztrhne i třetí hierarchii Boží, sice stav manželský, který nejenom zakázal duchovním, ale který naprosto pohaněl, zohavil, opovrhnul a zničil tím, že jej haní jako nečisté, tělesné a nebožské bytí, v kterém není možno Bohu sloužit. Nehledě na to, že Bůh manželskému stavu požehnal, nazývá jej svou smlouvou a zálibou a skrze odpuštění hříchů prohlašuje manželské lože za čisté a čestné a nechce započítávat zlou slast těla vněm. Tedy musí koncekrist (Endechrist) proklínat, čemu Bůh žehná, roztrhnout, co Bůh svazuje, tupit, co Bůh chválí: zkrátka a dobře všechno nad a proti Bohu činit, zpustošit a zničit. Takový zákaz manželství nedává z lásky kcudnosti nebo jen na pohled, ale aby svobodně a bez zábrany mohl činit, cochce, a nikomu nebyl poddán ani zavázán…" (M. Luther: Bible, II. revidované vydání, str. 836) Co zde Martin Luther uvedl, není nic nového a nepochází teprve z doby reformátorů, opravdoví znalci Bible to už více nebo méně vždy poznávali:

„V Büchnerově biblické příruční konkordanci je k tomu uvedeno následující: »Výklad antikrista na papeže, který byl ve starších protestantských církvích vedoucí myšlenkou a reformovanou církví Francie dokonce přibrán do vyznání víry, …by se neměl vůbec přičítat tak plně protestantům, neboť se vyskytuje dávno před reformací, už v 9. století… a opakuje se po všechna století až do doby Luthera.«" (O. Markmann: Endzeit, Entrückung, Antichrist/Konečný čas, vytržení, antikrist/, str. 62)

Z porovnání s Písmem svatým jasně vyplývá, že všechno bylo zásadně pozměněno a celá bohoslužba změněna. Po originálu, po víře, „která je jednou provždy dána svatým" (Juda3), už není ani stopy. Při každém zavedení nového dogmatu se vůbec nebral zřetel na Slovo. Aby se mohlo to vlastní věrohodně zavést, muselo to původní biblické pozbýt platnosti. Nalézáme o tom důkazy, srovnáváme-li Písmo se svévolně vymyšlenými proklamacemi. Například: „A jistě žádný nevstoupil vnebe, než ten, který sestoupil s nebe, Syn člověka…" (Jan.3:13) Nedbaje tohoto zřetelného a jasného slova, bylo dokonce v nedávné minulosti prohlášeno v rozporu se Slovem Božím dogma o tělesném nanebevzetí Marie. Nemáme dát za pravdu Bohu a všechna učení anařízení, která prohlásili papežové, označit za antikristovská, protože jsou skutečně proti, »anti«, učení Krista?

Prohlášení „komu není katolická víra matkou, tomu není Bůh otcem," uvedlo lidi do strachu, neboť člověk je přece stvořen pro společenství s Bohem. Jestliže se ale učí, že tato víra byla vytvořena samým Kristem a že prý byli všichni katolíci, dokonce i Marie, pak to prostě není pravda. To je historicky potvrzeno. Jak už bylo na jiném místě této knihy uvedeno, neexistovalo v prvních stoletích křesťanství žádné jednotně organizované římskokatolické náboženství ani žádné jiné. Vpoapoštolské době byla řeč jen o různých směrech víry, a ne o jednotném náboženství, které se začalo vytvářet až v době císaře Konstantina. Neexistovali papežové, neexistovali kardinálové atd. Jedná-li se o prvá staletí, nebylo ani bádání protestantů dostatečně důkladné, protože si tuto myšlenku nechtěli nebo nemohli připustit, neboť úsilí o vytvoření jednoty potlačuje myšlenky o skutečném vývoji. Převážná většina protestantů, kteří vyšli z římskokatolického náboženství, jsou toho mínění, že římskokatolické náboženství bylo původně církví Ježíše Krista, aproto se také vůbec nenamáhali, abyprozkoumali prvá staletí. Hovoří se jenom o odchylkách a nešvarech v minulosti.

Papežové se prezentují povýšeně jako Petrovi následníci, biskupové jako následovníci apoštolů, jsou jimi ale skutečně? Petrova stolice nikdy neexistovala ani v Jeruzalémě, ani v Římě. Neexistovalo ani žádné vedoucí postavení Petrovo (primát). Na apoštolském koncilu, popř. shromáždění sboru v Jeruzalémě zřejmě předsedal Jakub, neboť poté, co hovořili Petr, Barnabáš a Pavel, se ujal slova Jakub a všechno, coprobírali, shrnul pod vedením Ducha svatého podle prorockého slova (Sk.15.kap. od v.13). Ve verši 28 je řečeno: „Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám…" Bůh si vybíral vždy, koho chtěl, jednou toho a podruhé onoho. Byly situace, kdy Pán použil Petra, Pavla nebo i jiné. Co neexistovalo a neexistuje, je přednost, primát (vedoucí postavení). Tato myšlenka vyvstala pouze proto, aby podpořila vlastní nápad, nemá aležádný biblický základ.

Papež se vydává za Kristova zástupce, i když o někom takovém není v Písmu svatém ani zmínka; prohlašuje se za univerzálního biskupa, který ale v Božím království také neexistuje. Apoštol Petr tím myslel Krista, a ne papeže, když psal: „Nebo jste byli jako ovce bloudící, alenyní obráceni jste ku pastýři a biskupu duší svých." (1.Petr.2:25) Papež si nárokuje být „vrchním pastýřem", popřípadě „hlavou". Jak si to máme představit? O Kristu víme, že On jako dobrý pastýř dal Svůj život za ovce (Jan.10), zrovna tak, že se stal církvi vše převyšující hlavou (Ef.1:22). Kde má pak místo ještě jiná „hlava"? Určitě ne v církvi Ježíše Krista, maximálně ve svém vlastním náboženství.

Papežové se celým světem nechávají uctívat a nazývat „svatým otcem". Ale psáno je: „A otce nenazývejte sobě na zemi; nebo jeden je Otec váš, který je v nebesích." (Mat.23:9) Miliony se rouhají Bohu, když oslovují člověka označením, které náleží jedině Bohu. Kde je tedy svatý Otec, je v nebi nebo v Římě? Otec všech dítek Božích je v nebi, posvěceno buď jméno Jeho.

Náboženští hodnostáři zaujímají všude čestná místa a nechávají se oslavovat. Budiž jim to dopřáno, neboť podle Písma i oni budou volat khorám a skalám: „Padněte na nás, a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka." (Zj.6:16)

Římskokatolické náboženství vědělo, jak to má udělat, aby celý svět věřil, že ono je Božím systémem na Zemi, institucí, kterou ustanovil sám Kristus, který jediný může spasit. To však není pravda, odporuje tomu historie prvních tří staletí křesťanského letopočtu. Ani žádná jiná instituce nebyla Kristem založena a není schopna dát spásu. Různé názory, které existovaly již v prvních staletích, ale které byly potlačeny vynucenou jednotou, se po reformaci znovu objevily. Nyní už nejde jen o souhlas v učení a praxi, ale pouze o to, aby se všichni spojili, nehledě na duchovní přesvědčení. Uprostřed tohoto vývoje buduje sám Ježíš Kristus Svou církev. Skrze zvěstování Svého evangelia vyvolává lidi, kteří následují Jeho hlas, ze všech národů, jazyků a národností i ze všech společenství a náboženství, a přivádí je do souladu se Svým Slovem a dokončuje tím Svou církev pro den Svého slavného návratu.

Církev Ježíše Krista není bohatá na pozemské statky, nevlastní — jak Petr tehdy řekl — zlato a stříbro, ale je bohatě duchovně požehnaná. Satan nabízel Ježíšovi bohatství tohoto světa. ON odmítl, neboť věděl, že až se vše skončí, bude podle zaslíbení On panovat nad všemi říšemi světa. Na toto si činí nárok papežská vláda, totiž vládnout celému světu.

I v tom je zjevné, že to odporuje Kristu. Bez papežů by dějiny lidstva proběhly úplně jinak. Nebyla by žádná křižácká tažení, mnohé války, pronásledování a miliony mučedníků. I otroctví jde na účet papežské vlády, neboť především tak zvaní misionáři připravovali cestu obchodníkům.

Bohatství Vatikánu nejsou schopni odhadnout ani finanční experti. Kdo si prohlíží pokladnice chrámu sv. Petra, tomu se nad tím vším zlatem, drahokamy, perlami (Zj.17:4) a ostatními poklady tají dech. Řím je navenek zbožné město. Kdo přistane na letišti, setká se hned s„Banco di Santo Spirito" (Bankou svatého Ducha). Nevýslovné bohatství se nenalézá v domech obyvatelstva, nýbrž v úřadech diecézí, popř. ve Vatikánu.

Římskokatolické náboženství je politicko-náboženskou velmocí, která působí a má vliv — zvláště prostřednictvím jí plně oddaného řádu jezuitů — ve všech oblastech. Jeho členové obsadili již všechny klíčové pozice. Jsou ve vládách a úřadech, na univerzitách, v sociální oblasti, vnemocnicích, v mateřských školkách, ve školách atd. Jejich největší snahou je podpora římskokatolického „státního náboženství", při čemž jsou využívány veškeré prostředky. Jsou poradci, připravují a píší projevy nejdůležitějších politiků na Východě i na Západě. „Opus Dei" je všude; i u protestantů a komunistů. A stále se drží hesla: Prostředky jsou podřízeny účelu, nikoliv však účel prostředkům.

I když katolické náboženství tvrdí, že jenom ono může spasit, po smrti se octnou jeho členové — i když se po celý život zúčastňovali všech svátostí — údajně přece jen v očistci. Jakou spásu toto náboženství dává, když musí sloužit zádušní mše i za své zemřelé? V Bibli otom není nic psáno. Ve hřbitovní kapli se říká: „Líbilo se našemu Pánu povolat našeho bratra nebo naši sestru k sobě do slávy," a to bývá vyjádřeno i na náhrobních kamenech: „Zde odpočívá v pokoji…" nebo: „Zde odpočívá v Bohu…" Avšak v zádušní mši se už Pánu nelíbilo vzít zesnulého k sobě, musí ještě projít očistcem! Kdo jen o tom přemýšlí, musí si uvědomit, že zde něco není v pořádku.

Ježíš Kristus se tenkrát ptal: „Křest Janův z nebe-li byl, či z lidí?" (Luk.20:4) Dnes se ptá: „Byla reformace a všechna po ní následující probuzení z nebe nebo z lidí?" Tenkrát znalci Písma nemohli tuto otázku zodpovědět. Jak je to se znalci Písma dnes? Jakou odpověď dávají? Žádnou! Krev všech mučedníků, kteří položili svůj život za to, aby se směla dnes číst Bible a aby v ní obsažené pravdy byly znovu postaveny na svícen, bude při posledním soudu obžalovávat duchovní vůdce této generace, kteří se nyní snaží o návrat protestantského světa do mateřského klína římského katolicismu. Protestantské konfese, aleisvobodné sbory byly mistrovsky ošáleny.

Kdo je z biblického hlediska muž, ke kterému vzhlíží celý svět, který hovoří na fotbalovém stadionu v Casablance k 85.000 muslimů avAbidjanu žehná fetišistům; který vystupuje v OSN, v New Yorku nebo ve Světové radě církví v Ženevě, ve Štrasburgu v Evropském parlamentu, ve skandinávských zemích a skoro všude na světě i tam, kde není vítán?

Tento úřad a s ním spojená moc je v Písmu svatém, obzvláště ve Zjevení, jasně a neomylně popsán, jeho označení je vyjádřeno v číselné hodnotě 666 (Zj.13:17-18). Tam je jasně řečeno: „…neboť jest počet jména člověka, a počet jeho jest 666." Ten opravdu vychází z číselné hodnoty jeho latinského názvu, který nemá nikdo jiný na světě:

Z Á S T U P C E S Y N A B O Ž Í H O

V I C A R I V S F I L I I D E I

5 + 1+ 100 . . . + 1 + 5 . . + 1 + 50 + 1 + 1 + 500 . + 1 = 666

Není náhodou, že se římští panovníci nazývali „LATINUS REX SACERDOS", což znamená „latinský kněžský král". Z pohanského Říma se přece stal papežský Řím. Kupodivu má i toto označení číselnou hodnotu 666.

L A T I N V S R E X S A C E R D O S

50 . . +1 . +5 . . . + 10 . . + 100 . . +500 . . = 666

Ve Zjevení 17 je tato světová instituce obrazně a výstižně popsána jako matka. Protože celé lidstvo bylo pobožným způsobem ošáleno, okouzleno, uvedeno do omylu a skrze ni se dostalo do prokletí, Pán sám vyřkl rozsudek nad jejím sídlem. Ve Zj.18 je nám několikráte řečeno, že to tak zvané „věčné město" bude zničeno v jedné jediné hodině. „Jak se mnoho chlubil a zbujněl byl, tak mnoho dejte jemu muk a pláče. Neboť v srdci svém praví: Sedím jako královna, a nejsem vdovou, a pláče neuzřím. Proto v jeden den přijdou rány jeho, smrt a pláč i hlad, aohněm spálen bude; nebo silný je Pán, který jej potupí." (Zj.18:7-8) Aždoposud se každé slovo Boží v určeném čase naplnilo.

Na základě jediné platné a navždy rozhodující a závazné autority Slova Božího jsou tímto vyzýváni všichni upřímní, aby se podřídili Slovu Božímu a věřili tak, jak praví Písmo.

Toto nemá být v žádném případě polemickým zúčtováním. Konečný neodvolatelný rozsudek je jen na Bohu samém, který ovšem bude soudit jen na základě Svého Slova. Na celém světě se však jedná téměř ojednu miliardu katolíků, kteří věří tomu, čemu byli učeni, aniž byvěděli, že tato světová instituce nebyla založena Kristem a nikdy nebyla církví Ježíše Krista. Rovněž je zde přibližně stejně tolik protestantů a jinak věřících, z nichž většina si upřímně přeje, aby byli spaseni. Tito lidé spoléhají na to, že budou spaseni díky příslušnosti ke svému společenství. Nevědí, že byli oklamáváni a že až jejich život skončí, odejdou z tohoto světa na věky podvedeni. Děje-li se podvod vnáboženství bez vztahu ke Kristu, je to zlé. Děje-li se to ale ve jménu Krista, pak to je neodpustitelné. To, co Bůh nechal povolanými ústy vyslovit v onen den, kdy byla založena novozákonní církev, platí jednou provždy: „A stane se, že každý, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude." (Sk.2:21; Joel2:32) Je patrné, že spasení, které nám přinesl náš Pán, a to, že jedině On sám nás může spasit, je přehlíženo a přisuzováno nějaké instituci a jejímu náboženskému jednání. Zřejmě si to duchovenstvo ani neuvědomuje.

Protestantské konfese tvrdí, že se řídí pouze Písmem svatým. Jestli tomu tak je, to je jiná věc, ale i ony z převážné většiny postavily vedle Bible tradici a praxi. Katolíci, jak se zdá, vsadili na obojí: na Písmo ina tradici. Nenalézáme však při přesném posouzení věci už jen tradici ozdobenou několika citáty z Bible? Co se takovýchto zvyklostí týče, obrací se Pán k návštěvníkům tak zvaných „bohoslužeb" s energickým „nadarmo": „Ale nadarmo mne ctí, učíce učení a ustanovení lidská… Ipravil jim: Čistě vy rušíte přikázání Boží, abyste ustanovení svá zachovali." (Mar.7:7+9) Na základě tohoto verše a jiných míst z Písma je veškerá náboženská činnost nadarmo, jestliže se neděje podle vůle Boží. Nadarmo je každý růženec, nadarmo každé „Zdrávas Maria", nadarmo všechny náboženské činy, nadarmo všechny poutě! Všechno nadarmo. Vůli Boží neurčují svévolně papežové nebo někdo jiný, nýbrž ona je jednou provždy vyslovena a zaznamenána proroky a apoštoly ve svatém Písmu.

Co tedy nyní? Může ještě nyní zůstat někdo neutrálním a lhostejným poté, když pravda pronikla na povrch a klam je ve světle zjeveného Slova zcela viditelný? Okamžikem odhalení byla na každého vložena zodpovědnost před Bohem. „Nebo časy této neznámosti přehlídaje Bůh, již nyní zvěstuje lidem všem všudy, aby pokání činili." (Sk.17:30) Nikdo, kdo přečetl toto pojednání, nebude mít uposledního soudu omluvu. Opravdově uctívat Boha mohou skutečně jenom ti, kterým se On zjevil, kterým oznámil Své Slovo, Své jméno a Svou vůli, lidé, kteří z milosti osobně prožili spasení.

Pravděpodobnost, že by se papež a kurie (neboli celé kněžstvo) vzchopili a alespoň navázali dialog s pravdou, je velmi nepatrná, aležádný z hodnostářů až po vesnického faráře nebude moci po přečtení tohoto pojednání pokračovat takto dále s dobrým svědomím. Nábožensky utlačovaní, ovládaní a oklamávaní lidé mají nárok na to, aby jim byla vrácena jejich lidská důstojnost a aby se mohli sami osobně rozhodnout pro Krista, a tím i pro pravdu. Nemluvňat, která jsou po narození pokřtěna, a tím automaticky začleněna do nějakého náboženského vyznání, se přece nemůže nikdo zeptat, zdali vůbec chtějí náležet k tomuto společenství, nebo ne. Bez své vůle a svolení se z donucení stávají členy. Takto vypadají lidská práva a důstojnost ještě ve 20. století! To je v příkrém rozporu se svobodou vyznání a je to pouhé pokračování christianizace (pokřesťanšťování), která započala před více než1500 lety. I jiné náboženské instituce si přivlastnily tyto nebiblické metody, a proto jsou před Bohem zrovna tak vinny. Toto je hodina rozhodnutí, které musí před Bohem učinit každý sám osobně.

Smyslem tohoto pojednání je podat čtenáři potřebné informace. Nikdo nemusí těmto výkladům věřit, ale měl by prozkoumat Písmo svaté a dějiny a utvořit si o tom svůj vlastní názor.

„To jsou ti moudří,
kteří skrze omyly dojdou k pravdě;
kteří však v omylu setrvají,
jsou ti blázni."

Content 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32