Free People's mission

Jesus Christ is the same yesterday, today and forever. Heb.13.8

Language:

Other Countries

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

9. Reformace - nový začátek




Boží zásah prostřednictvím reformace byl více než nutný, a přece zbiblického hlediska zdaleka ne dostačující. Stojíme zde před otázkou, zda reformátoři, kteří vzešli z římskokatolického náboženství, opravdu pochopili, že se musel udělat nový začátek, neboť na tomto úplně zesvětštělém a nebiblickém systému se nedalo reformovat vůbec nic. Na jedné straně se tenkrát naplnilo slovo proroka Jeremiáše: „Zorejte úhor, a nerozsívejte do trní" (kap.4:3), ale na druhé straně i proroctví: „Hojili jsme Babylon, ale není zhojen, opusťme jej, a pojďme jeden každý do země své." (kap.51:9) Bylo to vyjití, byl to přelom, jako by byl slyšet hlas volající z nebe: „Vyjděte z něho lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran." (Zj.18:4)

Například Luther sice správně pochopil slova, která zvěstoval apoštol Jan ve jménu Pána: „…ježto kupci tvoji bývala knížata zemská, atráveními tvými v blud uvedeni byli všichni národové. Ale v něm nalezena jest krev proroků a svatých i všech zmordovaných na zemi." (Zj.18:23-24) Právě tak i slova proroka Jeremiáše: „Byl koflíkem zlatým Babylón v ruce Páně, opojujícím všecku zemi; víno jeho pili národové, proto se zbláznily národy." (Jer.51:7) Přesto se reformátorům návrat kranému křesťanství nepodařil. Ve skutečnosti bylo reformováno, odstraněno a pozměněno jen tu a tam něco.

Přitom šlo v první řadě o kupčení s odpustky, o roli papeže a o všeobecné nešvary. Vrcholem podle Písma bylo proniknutí k mohutnému svědectví, že člověk je ospravedlněn pouze z milosti vírou ve Spasitele. To byl ten vlastní průlom, rozbití babylonského žaláře. Na druhé straně se ale převzala učení, která jsou zcela nebiblická a prostě typicky katolická. Tak například tak zvané svátosti byly pouze zredukovány, křest dětí byl převzat atd.

Žel víra v trojjedinost, kterou převzali i protestanti, je nechala částečně pokračovat ve stejných kolejích. Židy a jinak věřící (například iznovu pokřtěné) zatracoval i Luther, Schwenkfeld a jiní. V Ženevě byl 27. října 1553 se souhlasem Kalvina upálen na hranici španělský lékař Michel Servet, protože odmítal víru v trojjedinost (M. Rang — O.Schlißke: „Die Geschichte der Kirche/Dějiny církve", str. 132) Lutherovy a Melanchthonovy výroky zvláště o znovu pokřtěných jsou zaznamenány v dějinách náboženství. Katolický postoj, „samospasitelné" právo římské instituce, zřejmě reformátoři zcela nezavrhli. To vysvětluje i jejich intoleranci (nesnášenlivost) vůči jinak věřícím. A to ještě i dnes! Svobodné sbory existující již staletí jsou stále ještě označovány za sekty, i když tento pojem pochází ze slova „sektion" a označuje část celku a podle Webstra to neznamená nic jiného než „organizované náboženské společenství". Podle toho by pak všechny organizované denominace byly sektami, totiž částmi celku. Prostřednictvím rozličných kultických náboženství v naší době se pojem sekty nově oživil, ale má divné pozadí.

I když v době reformace nebylo ještě zdaleka dosaženo Božího cíle, tzn. biblicky novozákonní církve, přesto byl učiněn první krok k biblické víře: návrat ke kázání Slova Božího. Proto dlužíme dík a uznání předchůdcům reformátorů, kteří byli upáleni na hranicích, i vlastním reformátorům.

Od té doby si království Boží nově a mocně razilo cestu. Následovalo jedno probuzení za druhým a světlo evangelia stále více pronikalo vpřed. Od ospravedlnění skrze víru se přecházelo k dalšímu spasitelnému prožitku, a sice k posvěcení srdce Slovem a Duchem Božím. Zapálení probuzenečtí kazatelé, kteří vešli do církevních dějin, působili a zvěstovali biblické pravdy, které pak posluchači i prožili. Jako služebníci Boží všech dob nebyli ani oni úředníky nebo hodnostáři, aleslužebníky Slova a zvěstováním evangelia přiváděli lidi ke Kristu. Žel i tito Bohem použití muži se zastavili vždy u toho učení, které bylo pro ně obzvláště důležité. Jedni se spokojili s ospravedlněním, druhým stačilo posvěcení, dalším obrácení a křest víry atd. Ale Bůh Svým Duchem působil dále.

Na přelomu minulého a tohoto století propuklo v různých protestantských denominacích a svobodných sborech mezi obrácenými věřícími, kteří po tom toužili, spontánní působení Ducha. Obdobně jako vdobě prvotního křesťanství prožili i oni Boha nadpřirozeným způsobem. Tak začalo letniční hnutí ve 20. století.

Z pokračujících reformačních a pietistických hnutí vznikaly nejrůznější svobodné sbory. Lidským selháním se dělaly chybné kroky anastala smíšení, což nás ale neopravňuje k tomu, abychom odmítali neomylné působení Boží. Smyslem a účelem každého probuzení bylo přivést církev blíže ke stavu prvotního křesťanství. Jestliže v každém probuzení působil Duch Boží, pak se v takzvaném „letničním probuzení" jednalo zase o vylití a působení Ducha, které zažili ospravedlnění, obnovení a znovuzrození lidé.

Jan Křtitel přece zvěstoval: „Já zajisté křtím vás vodou, ale jde silnější nežli já, kterému nejsem hoden rozvázati řemínek u obuvi jeho. Ten vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm." (Luk.3:16) Toto oznámení se poprvé naplnilo o letnicích. Prožije-li člověk, který uvěřil vKrista, křest Duchem svatým, obdrží jistotu, že ho Bůh přijal; pro pravé děti Boží je to zapečetění Duchem svatým. (Ef.1:13; Ef.4:30)

Dnes se ovšem setkáváme s nejrůznějšími charismatickými hnutími i s „Hnutím charismatické obnovy", což je název pro uskupení římských katolíků. Vytváří se atmosféra, ve které mají lidé emociální zážitky, avšak zůstávají ve svém starém způsobu života a jsou nadále spojeni s tradicí. Obdrží sice jisté pomazání Duchem, ale učinili ve své duši skutečné prožití s Bohem, skrze které by byli obnoveni a znovuzrozeni? Tuto otázku si může zodpovědět jenom každý sám osobně. Děti Boží skutečně naplněné Duchem svatým budou uznávat navždy platné spasení a jejich výhradním svědectvím se stane věčně zůstávající Slovo Boží. Oni nesou ovoce Ducha, podle kterého je všichni mohou poznat. Mnozí se mohou prokazovat dary, avšak ovoce Ducha mají jenom ti, kteří obdrželi božské vlastnosti. Ještě platí slovo: „A tak tedy po ovoci poznáte je. Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který v nebesích je. Mnozí mi řeknou v onen den: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu divů mnohých nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem je nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti." (Mat.7:20-23)

Hned po II. světové válce, v květnu 1946, začalo v USA masové probuzenecké hnutí, v jehož čele stál prostý a pokorný kazatel William Branham (1909-1965). Jako dlouholetý očitý svědek píše o něm reverend Gordon Lindsay ve své knize „William Branham, muž Bohem poslaný", že Bůh v jeho službě působil stejné divy a znamení, jaké se staly ve dnech Ježíše Krista a apoštolů: slepí prohlédli, chromí zase mohli chodit, dokonce i lidé, kteří měli rakovinu v konečném stádiu, byli uzdraveni.

V druhém vydání této knihy, kterou zveřejnilo nakladatelství „Mehr Licht" v Hamburku, je na 4. stránce otištěn dopis, který napsal německý zemský D. Dr. Dibelius — německý evangelicko-luteránský zemský biskup — překladateli, faráři M. Gensichenovi: „Srdečně Vám děkuji za laskavé doručení zajímavého sešitku o evangelistovi Williamu Branhamovi, který jste tak výstižně přeložil. Nám je ještě trochu cizí tento způsob, který užívají Američané. Ale možná bude dobré, bude-li do naší evangelizační praxe zaveden jiný duch. Proto vítám Váš plán pozvat Branhama také do Německa."

Tato zplnomocněná a nadpřirozeně prokázaná služba dala podnět kčinnosti většímu počtu evangelistů, kteří později vystoupili s podobným působením. Vzniklo mnoho známých evangelizačních společností jako např. Mezinárodní organizace obchodníků plného evangelia; tehdy začala také charismatická hnutí a různé další směry. Pozorujeme-li to však pečlivě, zjistíme, že je dnes náboženský zmatek větší než kdy předtím. Říká se: „Zde je Kristus! Tam je Kristus!" Avšak stále ještě nevznikla církev, která by se dala zcela přirovnat k prvotnímu křesťanství s příslušnými biblickými učeními a praxí a s potvrzením odpovídajícím Písmu. Nyní, na konci novozákonního časového úseku, je zapotřebí závěrečného mohutného působení Ducha, skrze které bude církev dokončena. Neboť božským cílem je, aby byl konec stejný jako začátek. Tak, jak působil Kristus na začátku, bude působit i na konci.

Zásadně všechno, co se týká církve živého Boha, musí být přivedeno do původního stavu. Před příchodem, resp. návratem Krista je církvi zaslíben čas rozvlažení a plné znovunapravení (Sk.3:19-21 i jiná místa). Kdo nyní patří k církvi Páně, nenechá se strhnout náboženským nadšením a klamem, ale prozkoumá Písmo svaté, nalezne zaslíbení pro tento čas, uvěří jim a prožije je. Všechno, co Bůh činí, činí podle Svého Slova. Než se můžeme modlit: „…tvá vůle nechť se stane…" musí nám být vůle Boží ze Slova zjevena. Tato doba není dobou zvláštních mužů, ale hodinou Boží, hodinou Slova — pravdy. Na základě těchto pojednání by mělo být každému umožněno zkoumat, zdali opravdu věří podle Písma, nebo má jenom víru, kterou učí nějaká konfese. Nyní záleží na tom, abychom se napojili na poslední působení Boží před návratem Ježíše Krista.

Content 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32