Free People's mission

Jesus Christ is the same yesterday, today and forever. Heb.13.8

Language:




Kristus je označován také jako počátek Božího stvoření (Zj.3:14). Adam byl stvořený syn Boží, Kristus zplozený Syn Boží. Adam byl vobraze Božím jako stvoření; Kristus byl obraz Boží z bytosti Boží. Adam byl stvořením podle obrazu Božího, Kristus byl obrazem Božím z Boží bytosti. Adam měl stejnou postavu jako Bůh Pán (Elohim-Jahve) , ale neměl Jeho charakter, Jeho přirozenost: on nevyšel z Boha. Bůh však chtěl syny a dcery, kteří by vyšli z Něho, kteří by měli Jeho bytost charakter, Jeho přirozenost, povahu. Jednorozený Syn vyšel zBoha a s Ním, tím prvorozeným, začal božský rod.

Jahve byl Bůh sám; On byl ten JSEM, ten věčně trvající, Logos, ten působící, který se pak stal člověkem. Čeho si ale nevšimli skoro všichni theologové, je vlastní jádro, sice to, že tak jako Jahve vystoupil zprvotní plnosti Boží, tak Syn, který je Jahve sám, vyšel z Otce.

„Byť Bůh Otec váš byl, milovali byste mne. Nebo já jsem z Boha vyšel …" (Jan.8:42)

„Nebo sám Otec miluje vás, proto že jste vy mne milovali, a uvěřili, že jsem z Boha vyšel ." (Jan.16:27)

„Nebo slova, která jsi mi dal, dal jsem jim; a oni přijali, a poznali právě, že jsem od tebe vyšel , a uvěřili, že jsi mne poslal." (Jan.17:8)

Když bylo toto tajemství zjeveno učedníkům, řekli: „Nyní víme, ževíš všecko, a nepotřebuješ, aby se kdo tebe tázal. Skrze to věříme, žejsi od Boha vyšel ." (Jan.16:30)

Ať už ve Starém nebo v Novém zákoně, vždy se jedná o jednoho atéhož Pána: tam (ve Starém zákoně) v duchovním těle, zde (v Novém zákoně) v lidském těle. Synem Božím se nestal jakýsi Syn Boží, který existoval vedle Boha. To by byl paradox. Ježíš vyšel z Boha, je Synem zplozeným skrze Ducha, a proto ve všem totožný s Bohem. Měl v sobě Boží život, neboť On byl sám Bůh. Z Boha mohl vyjít jenom Bůh a Jeho způsobem mohl být zplozen. Skrze Něj obdrželi všichni synové a dcery Boží podíl na božské přirozenosti (2.Petr.1:4).

V theologii je hlavně definován vzájemný vztah Otce, Syna, Ducha svatého, při čemž je stavěn jeden vůči druhému. Jaký to má mít smysl, je nepochopitelné. Přidá-li se k theologii ještě filozofie, vznikne ztoho magický kruh, ze kterého se ti, kteří se v něm nacházejí, nemohou dostat ven. biblická „theologie" spočívá v uskutečnění věčného spasitelného Božího plánu s lidstvem skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Vždyť nejde o vysvětlení vzájemných vztahů Božích zjevení potřebných ke spasení — jde totiž o vysvětlení vztahu mezi Bohem anámi, tzn. jaký vztah má On k nám a jaký vztah máme my vůči Němu. To je jádro věci. Bůh Svůj vztah k lidstvu objasnil!

Formulace takzvaného „Nicejského vyznání víry" je prostě nebiblická. Tam je psáno: „…v Božího jediného Syna, který je z Otce zrozen před celým světem, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha zrozen, ne stvořen…" (F. Hauss: Väter der Christenheit/Otcové křesťanství/, str. 40) Podle toho tedy měl Otec zrodit Syna v nebi. Jak bychom si mohli něco takového představit? Kde je taková myšlenka, byť i pouze náznakem, dosvědčená v Písmu svatém?

Otec zplodil Syna na zemi skrze Ducha (Mat.1) a učinil tak začátek nového božského pokolení. Syn byl podle Ducha Bůh, podle těla byl člověk, aby tak mohl přenést lidstvo do božského stavu. Musel být člověkem, aby mohl zemřít; musel být Bohem, aby porazil smrt, peklo aďábla. „…zjeven je v těle, ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, kázán je pohanům, uvěřeno jemu na světě, vzhůru přijat je v slávu." (1.Tim.3:16) Pavel nepovažoval za nutné, aby podával vysvětlení, byť ijen v nejmenším, k tomuto velikému tajemství. Jemu stačilo zjištění: „A v pravdě veliké je tajemství pobožnosti…"

Zplození Syna nenastalo ve věčnosti a také ne v době Starého zákona, nýbrž tak, jak je nám to jasně a zřetelně popsáno v Novém zákoně. V zaslíbení bylo proto použito pojmu „dnes". Vše, co je obsaženo ve Starém zákoně v proroctvích, bylo tehdy ještě budoucností. Teprve Nový zákon obsahuje naplnění.

Není pouhou náhodou, že v následujícím verši je použito pojmu „úsudek Boží": „Vypravovati budu úsudek Pána. Pán mi řekl: Syn můj jsi ty, Já dnes zplodil jsem tě." (Ž.2:7) V Žid.1:5 je řečeno: „Nebo kterému kdy z andělů řekl: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe?"

V epištole Židům se nám toto předpověděné „dnes" ukazuje jako den: „Opět ukládá den jakýsi: Dnes …" (kap.4:7) Toto „dnes" je „den spasení". „Neboť praví: V čas příhodný uslyšel jsem tě, a v den spasení spomohl jsem tobě. Hle, nyní jest čas příhodný, hle, nyní dnové spasení ." (2.Kor.6:2; Iz.49:8) Ve srovnání se starozákonními věřícími, kteří nevěřili, vyslovuje pisatel epištoly Židům toto varování: „Alenapomínejte se vespolek po všecky dny, dokud se dnes jmenuje, abyněkdo zvás nebyl zatvrzen oklamáním hříchu." (Žid.3:13) Během celého času milosti, který trvá od příchodu — „epifanie" Krista, až do Jeho návratu — „paruzie" Krista, žijeme ve „dni spasení", v novozákonním „dnes".

V Řím.1:3-4 čteme o Synu: „…ze semene Davidova podle tělesného původu, který prokázán jest býti Synem Božím mocně, podle Ducha posvěcení, skrze zmrtvýchvstání…" Zmrtvýchvstání Krista je triumfálním důkazem, že On byl tím zaslíbeným Synem a že se tak naplnil Žalm 2. „A my vám zvěstujeme to zaslíbení, které se stalo otcům, že Bůh naplnil je nám synům jejich, vzkřísiv Ježíše; jako i v druhém žalmu napsáno jest: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe." (Sk.13:32-33)

Marie řekla andělu Gabrielovi, který jí přinesl božskou zvěst o zaslíbeném Mesiáši, následující: „Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? A odpověděl anděl, řekl jí: Duch svatý sestoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tě; a proto i to, co se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží." (Luk.1:34-35) Podle svědectví Písma svatého neporodil Syna Bůh, ale Marie.

V Bibli není Marie stavěna do popředí proto, aby byla uctívána aobdivována — na jejím příkladě je ukázáno, že lidé nemají s božským stvořením nic společného. Syn člověka, Ježíš, byl zcela božského původu; Marie byla pouze přirozenou nositelkou božské substance, jejíž zplození bylo zcela a úplně nadpřirozeným jevem.

Neexistuje žádné náboženské jednání, které by mohlo nahradit působení Boží. V Mat.1:20 je psáno: „…nebo dítě, které očekává, zDucha svatého jest." Že Duch svatý není osoba sama o sobě, ale Duch Boží, by mělo být jasné už z toho, že Ježíše nikdy nenazývali synem Ducha svatého, i když byl Duchem zplozen, nýbrž Synem Božím. Ve verši 22 je řečeno, že se zde jedná o naplnění toho, co Bůh oznámil skrze proroka Izaiáše: „Hle, panna počne a porodí syna, a nazve jméno jeho Immanuel." (Iz.7:14)

Co se týká Syna, je řečeno: „Požádej mne, a dám národy, dědictví tvé, a končiny země vládařství tvé." (Ž.2:8) Teprve tím, že se Otec zjevil v Synu a stal se tak naším zachráncem, jsme mohli být zachráněni. Proto je víra v Syna Božího absolutním a jediným předpokladem ktomu, abychom byli spaseni. Jenom tam, kde se Bůh smířil s lidstvem, totiž v Kristu, přestává hněv Boží. Víra v Syna je zároveň jen ajen vírou v Otce. „Každý, kdo zapírá Syna, nemá ani Otce; kdo přiznává Syna, má i Otce." (1.Jan.2:23) Kdo zapírá božství Syna, nemá Boha za Otce.

I žalmista hovoří jedním dechem o Jahve a Synu. „Služte Pánu (Jahve) v bázni, a veselte se s třesením. Líbejte syna, aby se nerozhněval, a zhynuli byste na cestě, jak by se jen málo zapálil hněv jeho. Blahoslavení jsou všichni, kteří doufají v něho." (Ž.2:11-12) Víra v Syna Božího je nutná pro spasení, neboť Bůh nám nepřinesl spasení jako Otec, ale v Synu. Proto je psáno: „Kdo věří v Syna, má život věčný; alekdo je nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm." (Jan.3:36)

Bůh nás nepoučuje o sobě samém — On se zjevuje rozmanitým způsobem. Dogmatické formulace ze 4. století o Synu Božím jsou pouze obrazy fantazie. Pro jedny byl „zplozeným" Bohem, pro jiné „stvořeným", pro další „z Boha zrozeným" Bohem, a to vše se mělo stát před tím, než nastal čas, tedy ve věčnosti. K čemu by nám byl platný zplozený, stvořený, zrozený Bůh? Takový Bůh neexistuje. Zplození se vztahuje na Syna, tak zní jasné svědectví Písma, a tento je jednorozený Syn, který zcela pochází z Boha. ON není Synem Boha a Marie, On je jedině Boží jednorozený Syn. Mnozí theologové míní, vzhledem kmoderní genetice, že vaječná buňka Marie byla božsky oplodněna skrze Ducha svatého! Pak by bývalo ale proniklo z chromozomů této vaječné buňky to hříšné do božské genové struktury, a zase by bývalo nastalo smíšení. Vyloučeno! Jednorozený znamená, že vše, i vaječná buňka, pochází od Boha.

Prorocký charakter Starého zákona je ve slově, obraze a podobenství předvídajícím a výhledovým zjevením, jehož uskutečnění ještě nenastalo. Ve svědectví Starého zákona se v podstatě jednalo o to, co „mělo být zvěstováno jako zjevení." (Žid.3:5) Proroci, skrze které Duch Boží hovořil, hleděli do budoucnosti; jim bylo zjeveno, že nesloužili sami sobě, ale nám (1.Petr.1:12). Od okamžiku, kdy se Ten hovořící a působící stal sám člověkem, setkáváme se s uskutečněním zosobněného Božího zjevení v Kristu, které dosáhlo vyplnění. Proroci předpovídali, co se stane, apoštolové dosvědčili, že se to stalo. Ten, který se ohlásil skrze zjevení Slova, přišel a „v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně" (Kol.2:9).

Je nepochopitelné, jak mohla vzniknout z božských slov zjevení lidská učení a jak se mohlo majestátní Boží zjevení v Kristu vykládat filozoficky trojjediným způsobem. K tomu píše prof. Emil Brunner: „Právě tak je ale také pojem tří osob více než pochybný. To vycítil už Augustin. (srv.»De Trinitate«, V, 9.) Tyto pochybnosti zřejmě sdílel i K. Barth (»Kirchliche Dogmatik« I, I, str. 703). Můžeš myšlení přikazovat: »Máš si myslet, že tyto tři osoby jsou jako jedna« — nic to nepomůže: zůstává nejisté kolísání mezi tritheismem a monotheismem. Nejenom pojem substance, ale i pojem osob byl příliš neohrabaný k tomu, aby bylo pochopeno tajemství jednoty zjevujícího azjeveného. Postavení tří osob vedle sebe bylo ale následkem toho, žedějinně-spásné myšlenky už nebyly chápány. Zabývali se sami v sobě transcendentním (nadpřirozeným) pozadím zjevení, vnitřně trinitární život učinili hlavním předmětem reflexe (přemítání); to je to hluboce nebiblické v náboženském učení o trojjedinosti." (E. Brunner: Dogmatik, sv. I, str. 243-244)

Proroci a apoštolové neznali žádnou trojjedinost, proto také formulace „trojjediný Bůh" se ani jedinkrát v Bibli nevyskytuje. Jak by pak mohly být tři osoby, které jsou zajedno, jedním Bohem? To může být opravdu označeno pouze jako pohanské učení a jako něco, co je Bibli cizí. Ten jediný, pravý, věčný Bůh se zjevil trojím způsobem: v nebi jako Otec, na Zemi v Synu a skrze Ducha svatého. To je svědectví Písma. Proroci a apoštolové, kteří Boha prožili, slyšeli, viděli a znali, Jej zvěstovali tak, jak se zjevil. Theologové postavili Boha vzhůru nohama a z Jednoho učinili tři. Převážná většina z nich přiznává, žeBible učení o trojjedinosti nezná, ale přesto ho zastávají. Jak je to možné?

Navždy zůstává pravdou: „…a žádný nezná Syna, jedině Otec, aniž Otce kdo zná, jedině Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti." (Mat.11:27)

Content 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32