Svobodná lidová misie

Ježíš Kristus včera, dnes a naveky tentýž jest. Žid.13.8

Jazyk:

Jiné krajiny




Sledujme nejprve význam slavnosti velikonoc ve Starém zákoně. Ustanovení Večeře Páně nastalo během slavnosti Pasach. Pán řekl: „Jděte do města k jednomu, a rcete jemu: Vzkázal Mistr: Čas můj blízko jest, u tebe jísti budu beránka (dle něm. Mengeho překl. Bible: „…slaviti budu Pasach…“) s učedlníky svými.“ (ev. Matouše 26:18) Při tomto jídle omočil Jidáš svou ruku s rukou Pána ve stejné míse. Proto řekl Ježíš: „Kdo smáčívá se mnou ruku v míse, ten mne zradí.“ (v. 23)

Evangelista Marek popisuje tyto události podrobně: „A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal a dával jim, řka: Vezměte, jezte, to jest tělo mé. A vzav kalich, a díky učiniv, dal jim. A pili z něho všichni. I řekl jim: To jest krev má smlouvy té nové, která se za mnohé vylévá.“ (ev. Marka 14:22-24) Sotva existuje v celé Bibli text, který by byl tak mylně pochopen a vyložen jako tento o Večeři Páně. Právě v tomto uvedeném biblickém místě jsou popisovány události, které předcházely uzavření nové smlouvy. Krev nové smlouvy nebyla prolita během této slavnosti Pasach neboli Večeře Páně, nýbrž na kříži na Golgatě. Během této Večeře se božská krev nacházela ještě ve Spasiteli, ne v kalichu. Toto místo musíme posuzovat z hlediska starozákonního uzavření smlouvy, abychom pochopili souvislosti Večeře Páně a novozákonního uzavření smlouvy.

Bůh Pán sdělil Mojžíšovi všechna nařízení. Ten je napsal a sdělil je národu: „Na to vzal knihu smlouvy a hlasitě ji předčítal lidu; a oni prohlásili: ,Všechno, co Pán přikázal, chceme činit a ochotně plnit.‘ Pak vzal Mojžíš krev a pokropil jí lid, při čemž zvolal: ,To je krev smlouvy, kterou Pán s vámi na základě všech těchto přikázání uzavřel!‘“ (2. Mojžíšova 24:7-8)

Lid staré smlouvy prožil spasení, osvobození a vyvedení z otroctví, a sice v tom okamžiku, když byl v každém domě podle Božího nařízení zabit beránek, připravené maso se jedlo a krví se natřely veřeje dveří, aby tak byli ochráněni. Bylo to znamení, které anděl smrti musel respektovat. V domě, který stál pod ochranou této krve, nesměl prvorozeného usmrtit.

O ustanovení slavnosti Pasach je řečeno v 2. Mojžíšově 12:13: „Krev pak ta na domech, v nichž budete, bude vám na znamení; a když uzřím krev, pominu vás, a nebude mezi vámi rána zahubující, když bíti budu prvorozené v zemi egyptské.“ Všichni izraelští prvorození zůstali ochráněni. Beránkova krev zaručovala jistotu před záhubou. Smlouva, kterou Bůh uzavřel se Svým lidem, se stala právoplatnou. Verš 14 se vztahuje na Pasach (Fáze): „Tento den nechť je vám památným dnem, který slavit máte ke cti Páně!“ Památka na záchranu — na vyvedení a zachování, které Bůh Svému lidu daroval.

Zde jsou nápadné dvě věci: za prvé, že tato prolitá krev učinila smlouvu pro lid izraelský právoplatnou a zachránila život spaseným; a za druhé, že byla ustanovena slavnost, která měla být slavena na památku spasení a vyvedení. Tyto dvě skutečnosti vidíme také potvrzeny při Večeři Páně v Novém zákoně.

Jednalo se o to, že spasení byli ochotni následovat a činit všechno, co Boží Slovo vyžadovalo. Teprve potom je Mojžíš pokropil krví, což bylo viditelným znamením, že tato spasená církev je pod ochranou krve. Na památku toho měl Izrael slavit Pasach.

V ev. Lukáše 22. kap. hovoří náš Pán: „Žádostí žádal jsem tohoto beránka jísti s vámi, prvé než bych trpěl… A vzav chléb, a díky činiv, lámal a dal jim, řka: To jest tělo mé, které se za vás dává. To čiňte na mou památku.“ (v. 15+19) Při Večeři Páně vzpomínají novozákonní věřící na dokonané spasení skrze krev Nové smlouvy, která byla prolita za lid Nové smlouvy. Pán symbolicky znázornil, oč se jednalo. Chléb, který lámal, byl připraven pro slavnost Pasach, (resp. den přesnic), a proto bez kvasu. Víno, které Pán dal Svým učedníkům z kalichu pít, bylo z vinné révy. Podle Matouše Pán řekl: „…nebudu píti od této chvíle z tohoto plodu vinného kořene, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nový v království Otce svého.“ (ev. Matouše 26:29) Jak očividné je lámání chleba, tak zcela viditelně bylo tělo Ježíše bito, mučeno a křižováno. Tak jak je zaručeně v kalichu víno, tak jistě a nepochybně tekla krev Beránka Božího na odpuštění našich hříchů.

Chléb, který byl lámán a jeden, netrpěl, nýbrž náš Pán, který ve Svém lidském těle vzal všechno na Sebe a trpěl za celé lidstvo. Víno nebylo ani přeměněno ani prolito, to přítomní vypili během Večeře Páně. Prolita byla svatá krev našeho Spasitele, se kterou On sám vešel jako velekněz „do svatyně, věčné vykoupení nalezl“ (Židům 9:12b). Dále je řečeno: „Čím více krev Kristova, který skrze Ducha věčného samého sebe obětoval neposkvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?“ (v. 14)

O přeměně chleba a vína není nic napsáno. Jestliže Pán, když drží chléb v rukou, říká: „Toto jest tělo mé…“, pak už není zapotřebí ceremonie se zvoněním zvonků k přeměně. Jestliže Pán říká: „Toto jest má krev…“, pak zase není zapotřebí přeměny. Protože však těm Svým nedal do slova a do písmene maso a krev ze Svého pozemského těla a krve, jasně vyplývá, že se zde jedná o symbolické zobrazení.

Svaté Písmo také neuvádí nic o tom, že by se Kristus při Večeři Páně pokaždé znovu obětoval za žijící, ba dokonce i za zemřelé, a že by se do hostie vtělil sám „Pánbůh“, kterého pak lidé snědí (jaká příšerná myšlenka!). To je v přímém rozporu s učením Kristovým, které o Něm říká: „Ale tento, jednu oběť obětoval za hříchy… Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří posvěceni bývají… Tato jest smlouva, kterou učiním s nimi po těch dnech… A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kde pak jest odpuštění jich, není více oběti za hřích.“ (Židům 10:12-18)

Kdo pokračuje ve čtení této kapitoly, nalezne v ní vyjádřenou spasitelnou myšlenku, že totiž krví Ježíše byla uvolněna nová a živá cesta do nebeské svatyně. To, co se stalo na Golgatě, se stalo jednou provždy a je právoplatné pro všechny, kteří obdrží skrze víru v Ježíše Krista odpuštění hříchů a věčný život. Bible říká: „A jako uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud, tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteří ho čekají k spasení.“ (Židům 9:27-28) Kristus se přece neobětuje denně milionkráte. To je nemožné a naprosto nebiblické.

Katolické pojmy „proměna“ a „svátost oltářní“ (pro objasnění tohoto katolického pojmu: „Ježíši Kristu říkáme svátost oltářní. Svátost proto, že jeho tělo a krev jsou nejvyšším znamením Boží lásky k nám, oltářní proto, že se koná na oltáři při nejsvětější Oběti.“ — Katolický katechismus „Život z víry“, str. 102) mají vyjadřovat, že chléb a víno se proměňuje ve skutečné tělo a krev Krista, pokaždé znovu se obětuje a pak se přijímá, tedy jí a pije. Kdyby se to opravdu dělo, bylo by to hrozné. A to nejenom pro vegetariány! Toto se však neděje, není to ani zaslíbeno, ani žádná taková pověra v prvotním křesťanství a v prvních stoletích neexistovala. Kupodivu se ve svatostánku (schránce na hostii) nalézá pouze hostie, kterou pak kněz klade účastníkům na jazyk. Víno však pije za všechny sám. (Nyní se již většinou podává hostie namočená do vína účastníkům na dlaň, nebo ojediněle přímo do úst.) Oltářní zvonky, kadidlo, volání „sanctus, sanctus, sanktus“ (svatý, svatý, svatý) jakož i pokleknutí před svatostánkem a před ním vykonávané adorace — to vše je pravé církvi Ježíše Krista úplně cizí.

Prvotní církev slavila Večeři Páně nejjednodušším způsobem. Nazývali to „lámání chleba“, které se konalo tu a tam po domech. „I zůstávali v učení apoštolském, a v společenství, a v lámání chleba, a na modlitbách.“ (Skutky 2:42) Velmi důležitý je výklad apoštola Pavla v1. Korintským 10. a 11.kap.: „Jakožto opatrným (dle něm. Mengeho překl. Bible: „…k rozumným lidem…“) mluvím. Vy suďte, co pravím. Kalich dobrořečení, kterému dobrořečíme, zdali není společenství krve Kristovy? A chléb, který lámeme, zdali není společenství těla Kristova? Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ (1. Korintským 10:15-17) Jak jasné svědectví!

Ještě dnes slaví biblická církev Večeři Páně tak, jak byla ustanovena a prováděna v prvotní církvi: Chléb se upeče z pšeničné mouky, samozřejmě bez kvasu, jehož velikost či množství odpovídá počtu účastníků. Pastýř místního sboru pozdvihne chléb, děkuje za něj Bohu a požehná jej ve jménu Páně. Pak se chléb rozláme na kousky a staršími církve je všem podáván. Každý si vezme kousek nalámaného chleba, neboť celá církev se skládá z mnoha údů a tvoří tělo Kristovo. Chléb má znázorňovat jednotu těla, tzn. církve, a rozlámání na malé kousky zobrazuje jednotlivé údy tak, jak je to vyjádřeno v 17. verši. Během Večeře Páně mají opravdově věřící, kteří patří k tělu Kristovu, v hluboké bázni zvláštní společenství mezi sebou a Pánem, který jako Beránek Boží za nás zemřel. Vzápětí po podávání chleba se pozdvihne a žehná kalich. Po díkůvzdání za kalich je rovněž všem podáván. Jak to apoštol vyjádřil, je to kalich požehnání a společenství věřících, těch vykoupených krví, kteří byli s Kristem ukřižováni a kteří s Ním vstali z mrtvých.

V 1. Korintským 11:23-24 Pavel zdůrazňuje, že nám předává to, co obdržel od Pána: „…Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb, a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to je tělo mé, které se za vás láme. To čiňte na mou památku.“ (Dle něm. Mengeho překl. Bible: „…toto je tělo mé za vás, toto čiňte na mou památku.“) Velmi důležité zde je, že není pouze psáno: „Toto je tělo mé,“ ale „Toto je tělo mé za vás.“ ON vstal přece z mrtvých ve Svém skutečném těle a vstoupil na nebesa. Abychom měli jasno, musíme k tomu vyhledat pokud možno co nejvíce míst z Bible, která se týkají stejného tématu. Jedná se o božský život, který byl v božské krvi zde na Zemi. „V něm život byl, a život byl světlo lidí.“ (ev. Jana 1:4) „…život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, života nemá.“ (1. Janův 5:11-12)

„Nebo duše všelikého těla v krvi jest, já pak oddal jsem vám ji k oltáři, k očišťování duší vašich. Nebo sama krev na duši očišťuje. Proto řekl jsem synům izraelským: Nižádný z vás nebude jísti krve; ani příchozí, který pohostinu jest mezi vámi, nebude krve jísti.“ (3. Mojžíšova 17:11-12) Ne krev jako chemické složení, ale v ní obsažený život Boží měl nyní vejít do všech spasených, kteří byli skrze tuto krev smířeni. V přeneseném slova smyslu by to mělo být viděno takto: Kdo má podíl z prolité krve, ten do sebe přijímá v ní obsažený život. Protože v Kristu byl život Boží, jedná se zde o věčný život. To je hlavní myšlenka, která je předávána ve svatém Písmu, ve zvěstování i ve Večeři Páně.

Ve 12. verši je užívání krve výslovně zakázáno, později i ve Skutcích 15:29. Jestliže by se víno v kalichu opravdu proměnilo v krev, pak by věřící jednali vědomě proti nařízení Božímu. I zde je zapotřebí duchovního porozumění. Při Večeři Páně se nejedná o přeměnu materie, které pouze jako viditelné symboly vyjadřují božský účel a smysl, ale zde je naopak jasně ukázáno, že skrze víru v dokonané smíření a spasení přijímáme do sebe život Kristův.

Spasitel řekl: „Já jsem ten chléb živý, který jsem s nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, které já dám za život světa… Jako mne poslal živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, ten kdo jí mne, i on živ bude skrze mne.“ (ev. Jana 6:51+57)

Co se týče tak zvané proměny, bylo by dobré, kdyby si každý přečetl zprávu o prvním zázraku, který učinil Ježíš v Káni Galilejské. ON proměnil vodu ve víno, nad jehož vynikající kvalitou užasl vrchní správce svatby (ev. Jana 2). Víno, které vzniklo z vody, bylo lepší, nežli to, které bylo podáváno předtím. Lidé snad nepili vodu a přitom si mysleli, že pijí víno. Naopak: oni pili opravdové víno. Při jedení hostie až do dnešního dne ještě nikdo nepostřehl, že by se proměnila v maso. Totéž je i s vínem. Není to pouze tajuplný kult?

Na jedné straně chléb symbolizuje tělo Kristovo, které bylo obětováno, a na druhé straně Jeho tělo reprezentuje církev, jak to jasně vyplývá z 1. Korintským 10:15-17. Důraz při přijímání chleba spočívá v tom „… To čiňte na mou památku! Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát píti budete, na mou památku!“ (1. Korintským 11:24-25) Kdo jí chléb, cítí chuť chleba; kdo pije víno, cítí chuť vína. To je čistá pravda. Pán vstal z mrtvých ve Svém těle a vstoupil do nebe. Nikdo zde na Zemi neproměňuje pečivo v Jeho tělo. O to se vůbec nejedná, nýbrž jedná se zde o život Boží, který musíme do sebe přijmout. „Kteří pak přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteří věří ve jméno jeho.“ (ev. Jana 1:12) Jasněji a zřetelněji to nemůže být řečeno.

Kalich zobrazuje novou smlouvu, která se stala právoplatnou skrze krev obětovaného Beránka. Ani chléb, ani víno se nemusí proměňovat a dělat z nich Kristus, ale starý člověk musí být přetvořen a proměněn spasitelnou mocí skrze Slovo, krev a Ducha Páně v nového člověka. Kdo Boha takto biblicky prožil, může se pak správným způsobem zúčastnit Večeře Páně. Tato Večeře na památku je určena k tomu, abychom měli tento spasitelný čin v paměti až do konce času milosti. „Nebo kolikrát byste jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1. Korintským 11:26) Nezapomeňte: není psáno „kolikrát byste jedli toto maso“, ale „kolikrát byste jedli chléb tento a kalich tento pili“. Pouze to, co se do kalichu nalije, se může z něho pít. Praxe římskokatolického náboženství se nachází mimo vůli a Slovo Boží. Dohady o pojmech „to znamená“ nebo „to jest“ nebyly vůbec nutné. Filozofování zde není na místě. I toto téma se musí vidět, projednávat a chápat z božského hlediska.

Obsah 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32