Mission Populaire Libre

• Audio Prédications
• Video Prédications
• Literature
• Réunions
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Liens
• La bible
• Podcasts
• Connectez-vous

Langue:

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

Télécharger un PDF fichier

5. Tragické odchýlení - počátek zkázy

Dokud zůstávalo evangelium na židovském území a ve sborech složených hlavně ze Židů, o božství neexistovaly žádné diskuse. Nyní aledo christologických rozborů přicházelo římské a řecké pohanské smýšlení o bozích a bohyních. Duchovně prorocký pohled, že ve Starém zákoně bylo předstíněno to, co se pak v Novém zákoně uskutečnilo, se stále více ztrácel, přestože ještě Tertulián důrazně poukazoval na to, „že Starý a Nový zákon se shodují. Proroctví tvoří svazek mezi Starým aNovým zákonem" (F. Hauss: Väter der Christenheit /Otcové křesťanství/, str. 30). Naukou nazývanou „christologie" bylo křesťanství stále více stavěno na půdu pohanství a oddalováno od židovského základu. Dělo se to v rozporu s apoštoly a s bezprostředně poapoštolským obdobím. Starý zákon se používal ve spojení s pasážemi z Nového zákona proti Židům. Už ve 2. století se duchovně slepí vůdci a také římští císaři začali uchylovat k antijudaismu (rasové nenávisti k Židům). (Pojem „antisemitismus" vztahovaný pouze na Židy je nesprávný. Semity jsou také všechny arabské národy. — pozn. autora)

Římský císař Konstantin, velký vojevůdce, využíval zesvětštělého křesťanství, ale nepohněval si ani pohany. Nejprve podporoval jak stavbu pohanských chrámů, tak i výstavbu kostelů. Už v roce 315 prohlásil Konstantin obrácení k židovství za těžký zločin. Oba, k židovství obrácený křesťan i Žid, který jej k židovství obrátil, měli být potrestáni smrtí. V roce 321 bylo zákonem nařízeno slavení neděle. To ale nestačilo: pod pohrůžkou trestu byli Židé přinuceni zapírat sobotu a„světit" neděli. Konstantin prohlašoval to, co mu biskupové, kteří v té době už byli uznávanými osobnostmi, předkládali a doporučovali.

Na koncilu v Nicei (r. 325 po Kr.) byli Arius a Athanasius hlavními řečníky. Jejich výklady jsou v náboženských dějinách obšírně popsány. Je zjevné, že Arius neměl žádné poznání o Kristu. Avšak Athanasius svobodně dosvědčil, „že v Kristu se nám Bůh sám zjevil, Bůh sám se nám oznámil a spasil nás, my v Něm máme Otce samého… že v Ježíši nás sám Otec spasil" (K. D. Schmidt: Grundriß der Kirchengeschichte/Základy církevních dějin/, str. 98).

Od tohoto okamžiku se začalo utvářet římské náboženství. V době nicejského koncilu neexistoval žádný papež, ani kardinál. Také tam údajně nevystupoval žádný římský biskup, který by se domáhal přednosti. V tomto směru jsou náboženské dějiny částečně antidatované (nesprávně datované), zmanipulované nebo přímo padělané. Byl to císař Konstantin, který koncil svolal a převzal nad ním patronát. Jeho cílem bylo sjednotit všechny různé směry do jedné instituce, a tu postavit do služby státu. Uskutečnilo se sjednocení státu a kostela, a tak vzniklo státní náboženství.

Theodosius Veliký a Gratian v roce 380 učinili konec všeobecné náboženské svobodě. „Na II. ekumenickém koncilu (381) potvrdili biskupové císařem Theodosiem I. v únoru vydaný edikt, v kterém vyzývá všechny římské poddané, aby přijali křesťanskou trojjedinou víru, jak byla formulována na koncilu v Nicei 325… Tím byla trojjediná víra, která obsahuje trojjedinost Boha Otce, Syna a svatého Ducha, pozdvižena k platnému vyznání víry pro všechny křesťany a k státně podporovanému náboženství." (B. Harenberg: Chronik der Menschheit/Kronika lidstva/, str. 212) „Řehoř z Nissy byl jednou z vůdčích postav na II. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli, obhajoval nicejské vyznání víry a jednoznačně formuloval učení o trojjedinosti." (B.Harenberg: Chronik der Menschheit/Kronika lidstva/, str. 214) „…každý občan byl od té doby povinen stát se pravověrným křesťanem; pohanství ahereze (kacířství) se stalo protistátním zločinem" (K. D. Schmidt: Grundriß der Kirchengeschichte/Základy církevních dějin/, str. 83) Všichni, kdo se z důvodu svědomí tomuto diktátu nepodřídili a nepřistoupili k státnímu náboženství, byli pranýřováni jako kacíři. Od té doby začalo státní náboženství, které si neoprávněně přivlastnilo označení křesťanské, pronásledovat také biblickou církev.

Za papeže Lva I. Velkého (440-461) zažila tato univerzální náboženská instituce (die Kirche - kostel) nesmírný rozmach. Většina historiků, zabývajících se dějinami náboženství, jej označuje jako prvního papeže. Herder ve svém seznamu papežů, který včetně Pavla VI. obsahuje 264 papežů, uvádí Lva I. Velkého jako 45. papeže. Za prvními patnácti, kteří podle jeho soupisu začínají Petrem, udělal otazník. Převážná většina protestantských historiků klade otazník za prvními 44. Všichni se shodují vtom, že dějiny papežství začaly teprve Lvem I. On sám se ještě na koncilu v Chalcedonu (451 p. Kr.) musel spokojit stím, že byl stavěn na stejnou úroveň s biskupem z Konstantinopole. O jakémsi primátu se ani zde ještě nemůže mluvit, ale již se připravoval.

Instituce státního náboženství byla dokončena za císaře Justiniána (527-565) tím, že zařadil kněze mezi státní úředníky. Je zřejmé, žezakladatelem tohoto univerzálního říšského kostela nebyl Kristus, alepolitičtí a náboženští vládci, kteří měli zájem na vytvoření soustředěné moci v celé Římské říši. Od čtvrtého a pátého století se vcírkevních dějinách nesetkáváme jenom se spásnými dějinami církve Ježíše Krista a různými odkloněnými naukami, které se až do té doby vyvíjely a které vyústily do tohoto jednoho velkého náboženství, ale především jsme postaveni před nejkrutější dějiny zkázy zpohanštělé pseudokřesťanské světové instituce.

Z biskupů se stali hodnostáři vybavení náboženskou a politickou mocí. Nejprve měli všichni stejný titul, protože byli považováni za duchovní otce. Vzhledem k tomu, že se Řím stal hlavním městem západního světa, tlačili se římští biskupové systematicky dopředu apostupně se domáhali různých čestných titulů. Prvním byl „Pontifex maximus" (tzn. nejvyšší kněz volený doživotně). Tento titul měli předtím pohanští velekněží a císař v Římské říši, dokonce i Konstantin. Covšechno ale doprovázelo tento chybný vývoj papežské náboženské instituce spojený s uznáním, vážností a pozicemi moci, je v mnohém nepochopitelné. „Za doby Bonifáce VIII. (1294-1303) je víra v papeže dokonce nutná ke spasení, neboť mu jsou všichni obyvatelé Země podmaněni. Tak to řekl i Řehoř VII. (1073-1085) ve svém Dictatus papae: „Pouze římský pontifex je právem nazýván universálním." (H. Heinz: Zwischen Zeit und Ewigkeit/Mezi časem a věčností/, str. 176) Vzniklo pobožné pseudokřesťanství, ve kterém se již nekladl důraz na osobní vztah ke Kristu, ale pouze na příslušnost k této náboženské instituci. Kristu a Slovu Božímu byla autorita systematicky stále více upírána a přenášena na tuto instituci a její představitele. Jako je Kristus hlavou Své církve, stal se tak platný papež vrchní hlavou této univerzální instituce.

Do této státní instituce byli lidé křtěni z donucení a později byli jejími členy automaticky od narození, aniž by měli možnost vlastního rozhodnutí. Touto nebiblickou praxí křtu k vynucenému členství byl položen základ lidové instituce a zavedením církevních daní se vytvořila její finanční základna a moc.

Současně s tak brzy započatým vývojem „pryč od Slova Božího" nastalo odtržení od židovství a později i od židovsko-křesťanských sborů. Tím to však neskončilo. Justinus, biskup ze Smyrny, († 167 po Kr.) se velmi opovržlivě vyjádřil o Židech. Nyní byli křesťané „Božím Izraelem", naproti tomu Židé zběhlíky a odpadlíky. Apoštol Pavel to aleviděl zcela jinak: „Neboť nezáleží ani na obřízce (Židé) , ani na neobřízce (národy) . A kteří se řídí podle tohoto měřítka, na ně nechť přijde pokoj a milosrdenství, totiž na Izrael Boží." (Gal.6:15-16) Apoštol Petr k tomuto tématu napsal následující: „V pravdě jsem shledal, že Bůh není přijímač osob. Ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu." (Sk.10:34-35)

Protižidovská polemika začala velmi brzy a stávala se stále agresivnější. Biskup Ignatius z Antiochie (98-117 po Kr.) začal s rozdmýcháváním protižidovského smýšlení. To, co zástupci náboženské instituce během prvních století vyjadřovali a psali v protižidovských spisech, se stalo příčinou, že již tenkrát bylo více než milion Židů potupně označeno za vrahy Krista a Boha a různými způsoby usmrceno. Na sebe přikázání „Nezabiješ!" falešní křesťané nevztahovali.

Theolog Chrysostomos (354-407), jeden z nejzarytějších nepřátel Židů, vyučoval: „…se Židy se smíme zrovna tak málo stýkat jako sďáblem, »nejsou lepší než prasata a kozlové«… »Synagoga není jen divadlo, je nevěstinec, lotrovská peleš, skrýš nečisté zvěře a bydliště ďáblů« …křesťané byneměli vyhledávat pomoc židovských lékařů, ale »raději zemřít«, odvrátit se od Židů »jako od moru a zhoubné epidemie lidského pokolení«." (K. Deschner: Kriminalgeschichte des Christentums /Dějiny křesťanských zločinů/, sv. 1, str. 134)

Již Cyrill († 444), patriarcha z Alexandrie, hovořil o „konečném řešení" židovské otázky, které ve 20. století dosáhlo svého vrcholu. Cyprián a Tertulián, Athanasius a Hieronymus, Řehoř z Nissy, Ambrosius, Augustinus, Justinián a mnozí jiní více nebo méně stupňovali nenávist vůči Židům, která se přenesla na celý klérus (všechny katolické představené) ve všech dobách. Ten se zase postaral o to, abyse štvavá propaganda proti Židům ve vědomí lidu upevnila. Za všechno měli být odpovědni Židé, proto se je pokoušeli všemi možnými prostředky vyhladit. Všeobecně se vyplnilo i na Židech to, co Syn člověka předpověděl Svým následovníkům: „Vypovědí vás ze škol, ano přijde čas, žekaždý, kdo vás mordovati bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží. A to učiní vám proto, že nepoznali Otce ani mne. Ale toto mluvil jsem vám, abyste, když přijde ten čas, rozpomenuli se na to, žejsem já předpověděl vám." (Jan.16:2-4)

Ve skutečnosti byli vrahové přesvědčeni o tom, že prokazují Bohu asvému náboženství službu tím, že udržují v čistotě trojjediné křesťanství před monotheistickým židovstvím. Pronásledování se rozšířilo i na křesťany, kteří se cítili být spojeni s Kristem a nemohli přijmout systém poskvrněný krví. Dokonce i ctěný reformátor Martin Luther se nemohl úplně zbavit nenávisti proti Židům, která mu v době jeho mnišství pronikla tělem i krví. Čteme: „Ještě ve svém posledním kázání 15. února 1546 řekl Luther o židovských lékařích, že předepisují prostředky, po kterých člověk později musí zahynout." (H.J. Gamm: Das Judentum/Židovství/, str. 64)

Po staletí se nenávist stupňovala a protižidovské výroky byly stále ostřejší. K ospravedlnění krutosti se částečně používaly i výroky zPísma. Jestliže Ježíš hovoří o nevěřících Židech, je to jedna věc, hovoří-li ale o věřících Židech, pak je to úplně něco jiného.

Vzhledem k tomu, co tato instituce učinila Židům, pohanům a jinak věřícím tvrdošíjným sledováním svého cíle, musí si nechat líbit otázku, zda přinesla spásu, nebo způsobila zkázu nejhroznějšího rozsahu. Ktomu se přidávají ještě války vedené v jejím zájmu. Pronásledovala, vyvlastňovala, zabíjela a ve středověku se tak stala majitelkou třetiny veškeré evropské půdy. Přivlastňovala si majetek živých i mrtvých. Ani knížata a králové se neopovažovali proti tomu vystoupit, naopak pilně spolupracovali. „Rudolf Habsburský prohlásil roku 1286, že Židé, jako osoby, a veškerý jejich majetek, patří k jeho komoře." (H. J. Gamm: Das Judentum/Židovství/, str. 84)

Veškerá prokletí, která byla stále znovu vyslovována, obzvláště ze strany papežů, biskupů a kurie, položila základ toho, že Židé a jinak věřící byli ve všech dobách římskokatolickou institucí nemilosrdně pronásledováni. Při posledním soudu se objasní, jestli těch 6 milionů Židů, kteří byli v Evropě zavražděni během tak zvané „Třetí říše", jde jenom na účet německého národa, nebo také na konto římskokatolického náboženství. Pro katolíky Hitlera, Himmlera a Goebbelsovy jezuity byla půda již dávno připravena, papežové opakovaně hovořili o „prozřetelnosti", tak jak to činil i „s-vůdce" Hitler.

Kdo se zabývá příslušnou literaturou o papežích a jejich činech aždo současnosti, je otřesen. Židé a jinak věřící byli jednoduše považováni za nic. Jezuitský papež Lev XIII. (1878-1903) prohlásil: „Proklet buď každý, kdo říká, že Duch svatý nechce, abychom usmrcovali kacíře!" (E.Paris: The secret history of the Jesuits/Tajné dějiny jezuitů/, str.167) Odkdy Duch svatý zabíjí? Podle svědectví Písma svatého Duch obživuje. Tato instituce ale prohlašovala za bludaře a kacíře všechny, kdo se přesně nedrželi jí udaného směru, a duchovenstvo si přisvojovalo právo tyto lidi likvidovat. Z tohoto hlediska musíme také vidět postoj papeže Pia XII. k vraždění Židů před a během II. světové války. Židovská synagoga, která byla od Vatikánu jen, co by kamenem dohodil, vzplanula, aniž by papež proti tomu řekl jediné slovo. V nově postavené synagoze se současný papež nechal Židy, kteří jsou raněni slepotou, oslavovat jako Mesiáš, když se během jeho příchodu zpíval 150. žalm.

Pán dal Abrahamovi při svém prvním setkání s ním toto zaslíbení: „A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě a zvelebím jméno tvé, abudeš požehnán. Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu." (1.Moj.12:2-3) Tento výrok měli mít na paměti ti, kdo předstírali, že věří v Boha a Jeho Slovo.

Přísný monotheismus (jednobožství), který byl výhradně židovským vyznáním, překážel myšlení těchto biskupů, kteří vzešli z pohanů. Nejprve nechtěli mít nic společného s Židy a potom také ani s Bohem Židů. Tak vznikl z židovského slova „mašijah" (mesiáš) řecký „Christos" (česky: „pomazaný"); z židovského „Ješua" řecký „Iésous” (čti Ijésús) – (česky Ježíš). Formulace božství pocházela nyní z helénského myšlení, které bylo izraelskému národu a Bohu úplně cizí. VNovém zákoně také nenalézáme ani stopy po nepřátelství vůči Židům, jak to mnozí historikové vykládají. Zdá se, že jim unikl výrok Páně: „…nebo spasení z Židů jest." (Jan.4:22)

Již proroci Starého zákona prorokovali, že na spáse Boží budou mít podíl také národy: „Já, Pán (Jahve), povolal jsem tě v spravedlnosti, aujal jsem tě za ruku tvou; protož ostříhati tě budu, a dám tě v smlouvu lidu, a za světlo národům ." (Iz.42:6) „…dal jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasení mé až do končin země." (Iz.49:6b) S Židy učinil Pán začátek, když řekl: „Ale raději jděte k ovcím zahynulým z domu izraelského." (Mat.10:6) Petr jako první apoštol zažil to, že byl zachráněn římský setník Kornelius s celým svým domem (Sk.10). K Pavlovi Pán promluvil: „Jdi, neboť já tě pošlu k pohanům daleko." (Sk.22:21) Pán dal přece už vmisijním příkazu jasný pokyn: „Proto jděte, učte všecky národy." (Mat.28:19) Církev živého Boha je ze všech národů, jazyků a národností.

Římská světová říše působila všude, a proto státní náboženství Římské říše mohlo použít všechny světské prostředky k dosažení svého cíle. Ve skutečnosti to nikdy nebylo žádné „pokřesťanštění", ale pouze pokatoličtění . Lidé přece neuvěřili v Krista skrze zvěstování evangelia, ale byli přinuceni k tomu, aby přijali katolické státní náboženství. Během asi tisícileté neomezené vlády římskokatolického náboženství byla země napájena krví. Počet mučedníků je odhadován různě; udává se, že jich bylo celkem až 68 milionů. Se všemi jinověrci se zacházelo jako se štvanou zvěří. Především „protireformace" byla krvavou, světskými prostředky vykonávanou záležitostí, která neměla nic společného se zvěstováním evangelia jako spásné zvěsti. Naopak — spojením náboženské a světské moci se nadělalo mnoho zla. Kdo neslyšel o španělské inkvizici, o procesech s čarodějnicemi a jejich upalování, o vyhnanství valdenských a menonitů a o pronásledování všech jinak věřících po celé Evropě? O bartolomějské noci (23.-24. srpna 1572) bylo zavražděno během tak zvané „krvavé svatby" jen v Paříži 3.000 a v celé Francii více než 20.000 hugenotů. „Papež Řehoř XIII. oslavuje zavraždění francouzských protestantů sloužením mše Te Deum." (B.Harenberg: Chronik der Menschheit/Kronika lidstva/, str. 437)

Tato instituce provedla i změny v učení, takže z původního vyznání víry již nezbylo nic. Čtení Písma svatého bylo pod trestem zakázáno. Je opravdu otřesné, že tato instituce upalovala obzvláště Židy a biblicky věřící křesťany i s Biblí, kterou četli. Proč měla z Bible takový strach?