Svobodná lidová misie

• Audio Kázání
• Video Kázání
• Literatura
• Shromáždění
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Linky
• Bible
• Podcasts
• Přihlásit

Jazyk:

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

Stáhnout PDF soubor

4. Rané křesťanství a následující časová období

V dějinách náboženství jsou jednotlivé epochy, které následovaly po raném křesťanství, obšírně popsány. Proto se v našem pojednání budeme věnovat těmto časovým obdobím pokud možno jen krátce. Časové úseky by se mohly rozdělit asi takto: období prvotní církve až do roku 100 po Kr., poté bezprostředně následuje poapoštolské období ve druhém století — vývoj až do koncilu v Nicei (325 po Kr.), vznik státní náboženské instituce v Římské říši, období až do středověku, reformace jako nový začátek, potom probuzenecká hnutí, úvod do plného evangelia a navrácení církve do jejího původního stavu před návratem (druhým příchodem) Krista.

Výklady náboženských dějin nepodávají jednotný obraz. Mnozí pouze vyslovili domněnky, ze kterých vznikly legendy, které ale jiní už podávali dále jako skutečnosti. Kromě toho by mělo být všem jasné, žekatolicky orientovaný dějepis vypadal úplně jinak než protestantsky orientovaný. Přehled o jednotlivých epochách a vývoji, který vnich proběhl, je zapotřebí k tomu, aby bylo možné porovnání s prvotním křesťanstvím. “Apoštolské učení" jsme obdrželi jen z úst apoštolů. Spis, který byl v roce 1883 nalezen v jednom klášteře a pouze na základě domněnek svévolně datován do období mezi r. 80-120 po Kr. akterý byl nazván „Učení dvanácti apoštolů" neboli „Didaché", nemá opravdu sapoštoly Pána vůbec nic společného. I „apoštolské vyznání víry", které bylo projednáno a zformulováno až ve 4. století na různých koncilech, nemůže být připisováno apoštolům. Tak vznikly nežádoucí padělky a deformace, které byly pokládány za pravé. Pouze ve Skutcích apoštolů a v listech, které apoštolové sami napsali a které jsou obsaženy v Novém zákoně, nacházíme pravé učení. Apoštolové byli muži, kteří slyšeli Slovo z úst Páně a na základě Jeho příkazu je předávali dál. Jejich prostřednictvím obdržela novozákonní církev čisté, nezfalšované Slovo Boží, na němž jedině spočívá Boží pečeť.

Pavel, který byl povolán nadpřirozeným způsobem a určen jako vyvolený nástroj, byl samotným Pánem zařazen k prvotním apoštolům. On to také byl, který mohl na základě přímého poslání říci: „Já zajisté přijal jsem od Pána, což i vydal jsem vám." (1.Kor.11:23) Napsal nejvíce listů, přesně 100 kapitol s 2325 verši, zatímco Petr napsal pouze 8kapitol se 166 verši. Pavel obdržel evangelium stejným způsobem jako proroci Slovo, totiž skrze zjevení (Gal.1:11-12), proto mohl vyslovit až do morku kostí pronikající napomenutí: „Ale bychom pak i my nebo anděl s nebe kázal vám mimo to, co jsme vám kázali, prokletý buď!" (Gal.1:8) Co nesouhlasí s evangeliem prvních apoštolů, je pod kletbou. Nahlížíme-li na fakta v tomto světle, pak se zde jedná opravdu o padělané křesťanství stojící pod kletbou, které měli kritikové při svých výkladech před sebou.

Čtyři evangelisté podávají svědectví o Spasiteli. Popisují Jeho život a Jeho působení od narození až do Jeho smrti, Jeho zmrtvýchvstání ananebevstoupení. Synoptici (tzn. autoři evangelií píšící o stejném tématu podobným způsobem) Matouš, Marek a Lukáš, přitom podávají vzájemně se doplňující celkový obraz. Avšak Jan se nezabývá ani Betlémem, ani rodokmeny, ale dělá tzv. „výškový let" a ukazuje hned vprvním verši první kapitoly, kdo Kristus skutečně je. Čtyři evangelia dávají celkový přehled uskutečněného spasení, které Bůh v Kristu dokonal zde na Zemi. Jsou věrohodná, protože nám byla zanechána pravdivými svědky, kteří to viděli a slyšeli (2.Petr.1:16-18; 1.Jan.1:1-3).

Skutky apoštolů nám jako první představují nadpřirozený vznik rané církve skrze vylití Ducha svatého (kap.2). Zde se skutečně jednalo o událost přicházející z nebe. Ve svém prvním kázání zvěstoval Duchem naplněný apoštol Petr v Božím pověření těm, kteří uvěřili, žek obrácení je nutné pokání, biblický křest vodou (v.38) a stejné prožití křtu Duchem tak, jak jej těch 120 právě zažilo: „Vám zajisté zaslíbení to svědčí a synům vašim, i všem, kteří daleko jsou, které povolal byPán Bůh náš." (v.39) Bůh sám zachraňuje a připojuje ty, kteří uvěřili, skrze Ducha svatého ke Své církvi (Sk.2:47).

V prvotní církvi byli lidé, kteří Boha skutečně zažili. Ti, kteří uvěřili, byli pokřtěni ve vodě a nadpřirozeným způsobem skrze Ducha svatého jako údové v jedno tělo (1.Kor.12:13), které bylo obdařeno dary Ducha (1.Kor.12:7-11) a plody Ducha (Gal.5:22-23). Tak jako měl Bůh v Kristu tělo, které bylo chrámem, v němž přebýval a skrze které působil, tak tvořila prvotní církev jako zástup spasených tělo Páně (1.Kor.12:12), které On, jenž je hlavou (Kol.1:18), používal k pokračování Své služby. Pán řekl: „Jako Mne poslal Otec, tak i Já posílám vás." (Jan.20:21) Aby mohly být vykonávány rozmanité úkoly, ustanovil do církve apoštoly, proroky, pastýře, učitele a evangelisty (Ef.4:11).

V době prvotního křesťanství neexistovali žádní hodnostáři, zde byli jen muži, kteří byli hodni vysokého povolání a vykonávali svou službu pod vedením a inspirací Ducha svatého. Prvotní křesťané neznali ani kněžstvo, ani kazatele jako úředníky, ale církev spasených a znovuzrozených jako celek tvořila královské kněžstvo a svatý národ (1.Petr.2:9; Zj.1:6). Těch pět již zmíněných služeb je určeno pro celkovou církev, aproto nejsou ohraničeny na místní sbory. Představení sboru, dozorci, nebo starší církve, se starali o samostatné místní sbory. Ti, kteří měli vedoucí postavení, byli nazýváni biskupy a museli být ženatí (1.Tim.3:1-7; Tit.1:5-8). Existovaly dokonce i místní sbory sněkolika biskupy, tedy s více než jedním vedoucím starším církve (Fil.1:1). To souhlasí s Jak.5:14, kde je psáno, že nemocný má k sobě zavolat starší církve. Pavel a Barnabáš byli v Jeruzalémě přijati sborem, apoštoly astaršími církve (Sk.15:4). V době prvotního křesťanství panoval ještě tento božský církevní (sborový) pořádek.

K vykonávání praktických úkolů v místním sboru byli ustanoveni diakoni, kteří také museli být ženatí (1.Tim.3:8-13). To bylo nutné proto, aby biskupové a diakoni mohli na základě svých praktických zkušeností členům církve radit a pomáhat v manželských a rodinných problémech. Raná církev vůbec neznala takový úřad, jaký biskup zastává dnes. Podle 1.Tim.3:15 je církev živého Boha založená Kristem základem a sloupem, tedy nosným elementem pravdy. Svémocné výklady a faleš v ní nemají žádné místo. Ona je Božím zařízením na Zemi a skrze ní se má uskutečnit Boží vůle jak na nebi, tak i na Zemi.

V době hned po založení novozákonní církve v ní bylo zvěstováno pouze čisté evangelium, biblická učení a apoštoly vykonávaná praxe. Prvotní církev byla organismem prodchnutým Kristovým životem avedeným Duchem, nebyla to tedy žádná organizovaná denominace.

Později se Pavel a ostatní apoštolové museli už potýkat s učiteli bludů a se svůdci. Od té doby započal pluralistický vývoj; více duchovních proudů probíhalo paralelně (současně) vedle sebe. Jeden z nich byli ti opravdoví věřící, kteří se řídili podle Slova a evangelia, jež jim kázali Bohem poslaní apoštolové, a kteří také podle toho v praxi žili. Jan to potvrzuje takto: „Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu." (1.Jan.4:6)

Ostatní náboženství a formy vyznání byly směsicí pravdy a vlastních výkladů, z kterých později vznikla různá učení. Takové muže označuje Písmo svaté za „falešné bratry", kteří se vloudili, aniž byobdrželi božské povolání k službě. Pavel objasňuje: „Totiž pro podešlé falešné bratří, kteří se byli vloudili…" (Gal.2:4) To byli muži, kteří zvěstovali jiného Ježíše, obdrželi jiného ducha a kázali jiné evangelium (2.Kor.11:4). Petr varuje věřící před falešnými bratry, kteří tajně zavádějí zhoubná učení (2.Petr.2:1-3). Apoštol Juda řekl o těchto naukách toto: „Běda jim, nebo cestou Kainovou odešli, a poblouzením Balámovy mzdy se vylili, a odporováním Chóre zahynuli." (11.v.) Falešní bratři padělali a bloudící vedli do bludu. Tak vznikly různé duchovní směry.

Jan vidí v těchto odbočujících proudech počátek hnutí antikrista. Anti znamená „proti", a proto je vše, co nesouhlasí s Kristem a Jeho Slovem, proti Němu, a tím antikristovské . Jan píše: „Z nás vyšli, alenebyli z nás. Nebo kdyby byli z nás, byli by zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, že nejsou všichni z nás." (1.Jan.2:19) Pavel nazývá tyto muže hltavými vlky (Sk.20:28-30). O pravých, kteří dokázali rozeznávat, je ve Zj.2:2 řečeno toto: „…a zkusil jsi těch, kteří se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledals je, že jsou lháři." Jak mohli neomylně zkoumat, podle čeho mohli zjistit, že se tito muži pouze za apoštoly vydávají, aniž by jimi byli? Oni zkoumali, zda kážou to, co kázali Petr a Pavel. Prověření musí být vždy na základě apoštolského zvěstování a praxe, které jsou jediným platným měřítkem. Užtehdy vyvstávala otázka: „Co je pravda a co je padělek?"

V uvedených biblických místech jsou jasně popsány odchylky, které se vyvíjely současně s církví Ježíše Krista jako falešné nauky. Už před koncem prvního století existovala různá falešná učení a smíšení: jedni se drželi učení Baláma, druzí učení Nikolaitů, jiní zase poslouchali ženu, která byla nazývána Jezábel a která se vydávala za prorokyni avystupovala jako učitelka (Zj.2:20).

Abychom ale přesně věděli, co je správné, bylo nám k tomu zanecháno v Písmu svatém čisté učení apoštolů. Uvedena jsou tam ale také různá jiná učení, která byla zavedena neoprávněnými lidmi. Stále ještě platí výzva: „Všeho zkuste…" (1.Tes.5:21) Mnozí si to přivlastnili, alepřesto to v praxi správně nepoužili. Prověřovali druhé ze stanoviska vlastního poznání a z hlediska jejich učení a praxe, přitom ale vůbec nedbali na to, že před Bohem existuje pouze jedno jediné platné měřítko, které může být použito na všechno a pro každého, a tím je celkové svědectví Slova Božího.

Vedle církve živého Boha, která vždy věří a jedná tak, jak ji Kristus prostřednictvím apoštolů vyučil, se v druhém století rozšiřovaly nejrůznější nauky. Učení, která se od Slova odchýlila, měla stále větší příliv posluchačů a zájemců. Úzkou cestu rozšířili a těsnou bránu zbořili; každá skupina se snažila získat co nejvíce členů, a tak je tomu dodnes. Přesto ve všech dobách platí pro pravou církev Ježíše Krista toto zaslíbení: „Neboj se, ó maličké stádce , neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království Boží." (Luk.12:32) Ti, kteří patří k tomuto malému stádu, dbají jenom hlasu dobrého Pastýře, který Svůj život položil za Své ovce, dbají totiž Jeho Slova . Tato »Ecclesia« (vyvolená církev) byla ve všech dobách tím malým, vyvoleným zástupem, který bezpodmínečně následoval Pastýře.

Jako bojovníci víry poapoštolské doby vynikají Polykarp († 155), který byl současníkem apoštola Jana, a Ireneus († 202), žák Polykarpův, avšak po důkladném přezkoumání vidíme, že už se zde nejedná výhradně o čistou víru zvěstovanou prvními apoštoly. Zde je již zřejmý odstup od božského organismu a přechod k lidské organizaci.

Vývoj ve třetím století až do doby koncilu v Nicei r. 325 po Kr. je protikladný. Zcela na první pohled se „zdegenerované" křesťanství stále více rozšiřovalo, až dosáhlo státního uznání císaře Konstantina, atím se stalo v celé Římské říši významnou a váženou silou. Víra se stala novou filozofií. Orientální tradice smíšené s helénským myšlením oslabily původní obsah víry. Nastaly spory o tak zvané „christologii", aty značně pobuřovaly mnohou mysl.