Freie Volksmission Krefeld r.y.

Jesus Christ is the same yesterday, today and forever. Heb.13.8

Kieli

Muut maat




Písmo svaté podává také úplné vysvětlení o biblickém křtu. V celém křesťanství se křtí, ale žel i zde nastalo zlé odchýlení. Proto zde musíme na základě Písma svatého vysvětlit křest tak, jak se vykonával na počátku novozákonní církve. Pro čtenáře to bude možná otřesné, když se dozví, že tak mnozí, kteří navenek úřadují jako služebníci Boží, se sami nacházejí v omylu. Avšak je všeobecně známo, že náboženské skupiny a svobodné sbory se nedrží vždy Bible, nýbrž nařízení a nauk platících v jejich denominacích.

Náš Pán řekl: „Kdo uvěří a nechá se pokřtít, spasen bude…“ (ev. Marka 16:16) První předpoklad pro křest vyžaduje Pán sám: totiž aby křtěnec věřil. Jak je řečeno v Římanech 10:17 — pochází víra z kázání, kázání pak ze Slova Božího. Z toho důvodu zazněl misijní příkaz, aby bylo zvěstováno evangelium a potom aby byli ti, co uvěřili, pokřtěni. Tato skutečnost je nám potvrzena v Petrově prvním kázání a v celé apoštolské praxi: „Tedy ti, kteří ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou.“ (Skutky 2:41) Nejprve je důležité, aby lidé slyšeli zvěstování Slova a učinili osobní rozhodnutí pro Krista.

Následujícím příkladem má být zdůrazněno, že osobní víra je opravdu nepomíjejícím předpokladem pro biblický křest. Evangelista Filip byl Duchem Božím poslán k etiopskému komorníkovi, který při své zpáteční cestě z Jeruzaléma četl na svém voze knihu proroka Izaiáše. Filip mu zvěstoval evangelium. Poté tento muž úplně spontánně řekl: „Hle, voda. Proč bych nemohl býti pokřtěn?“ Muž Boží ale věděl o nezbytnosti víry a odpověděl komorníkovi: „Věříš-li celým srdcem, sluší se to. A on odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal zastavit vozu, a sestoupili oba do té vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho.“ (Skutky 8:36-38) V době Jana Křtitele, našeho Pána a apoštolů se křtilo pouze ponořením. Oba, křtěnec i křtitel, sestoupili do vody. Tak tomu bylo i při křtu Ježíše Krista: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupil ihned z vody…“ (ev. Matouše 3:16) Křest, při kterém křtěnec nevstoupí do vody, není pokřtěn ponořením a zase z vody nevystoupí, není ani křtem Kristovým, ani křtem apoštolů — tedy není to biblický způsob křtu.

Učedníci svého Pána a to, co řekl, dobře pochopili: „Kdo uvěří a nechá se pokřtít, spasen bude…“ (ev. Marka 16:16) V Písmu svatém a v prvních stoletích po Kristu není žádný záznam o tom, že by bylo pokřtěno nemluvně. Písmo svaté také nezná kmotry a není v něm žádná zmínka o tom, že by bylo nemluvně skrze křest osvobozeno z dědičného hříchu a učiněno bez svého vědomí dítětem Božím. Slovo „dědičný hřích“ v Bibli ani jednou nestojí, také tam nenalezneme nic o znovuzrození skrze křest. Kdo přijímá Slovo Boží jako pravdu, ten se také nechá přesvědčit Písmem svatým, které jediné je směrodatné v otázkách víry.

Jak vyplývá z prvního Petrova kázání a ze všech ostatních příkladů, křtu předchází nejprve pokání, to znamená lítost (Římanům 2:4), která vede k obrácení ke Kristu. Nemluvně ještě vůbec neví, oč se jedná, nemá žádné poznání hříchu, ani nemůže pociťovat lítost. Správně chápáno, pokropení nebo polévání nemluvňat není vůbec žádný křest. Následující poučka, že „místo obřízky, která byla znamením Staré smlouvy, je v Novém zákoně zaveden křest,“ se neshoduje s pravdou, protože to je výrok, který vůbec neodpovídá Písmu.

Existují teologové, kteří hledají „zadní vrátka“, aby mohli křest nemluvňat ospravedlnit. Odvolávají se přitom na Skutky 16:32 a uvádějí, že se strážný žaláře ve Filipis dal pokřtít s celým svým domem. Předpokládají, že mezi nimi byly možná i děti, což však zpráva nepotvrzuje. Než byl křest uskutečněn, bylo řečeno: „I mluvili jemu slovo Páně, i všem, kteří byli v domě jeho.“ Zde se zjevně jedná o dům, ve kterém lidé slyšeli Slovo skrze kázání, uvěřili v Boha a nechali se pokřtít.

Jiní se při křtu nemluvňat odvolávají na výrok Páně: „Nechte dítek jíti ke mně…“ (ev. Marka 10:14) Kdo čte dále, zjistí, že Pán děti nepokropil, ale vzal je do náruče, mazlil se s nimi a žehnal jim.

Pak existují i takoví, kteří křtu nepřikládají vůbec žádný význam. Odvolávají se na Pavlův výrok: „Nebo neposlal mne Kristus křtíti, ale evangelium kázati.“ (1. Korintským 1:17) Tento verš ale neruší misijní příkaz, tzn. kázat evangelium a křtít. Ukazuje pouze, že se Pavel hlavně věnoval zvěstování a vyučování a křtění přenechal jiným bratřím.

Historikové v oboru dějin náboženství si všimli, že v prvotním křesťanství a v prvních stoletích po Kristu byli věřící křtěni pouze ve jméno Ježíše Krista, a ne tak, jak to zavedlo od svého vzniku římsko- katolické náboženství, tzn. formulí „ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“ (Dr. J. J. Herzog: Abriß der gesamten Kirchengeschichte/Náčrt celých církevních dějin/, Sv. 1, str. 29; K. D. Smidt: Grundriß der Kirchengeschichte/Základy církevních dějin/, str. 73 a další). Příkaz křtu z ev. Matouše 28:19: „Proto jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého,“ apoštolové a ostatní v poapoštolské době dobře pochopili a vykonávali. Kdo čte pozorně, všimne si, že se přitom nejedná o jakousi formuli, ale o jméno. „Křtíce je ve jméno…" Proto podle rozkazu křtili ve jméno Pána Ježíše Krista.

Bůh se zjevil jako Otec, Syn a Duch svatý. To se stalo v novozákonním smluvním jméně Ješua = Ježíš, do něhož musí být děti nové smlouvy vekřtěni. Bůh je náš Otec, proto se modlíme: „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěceno buď jméno Tvé,“ ale zde se jedná o to jméno, do kterého máme být vekřtěni.

Jednoznačné svědectví z doby apoštolů je přemáhající a jasné. Po vylití Ducha svatého poprvé apoštol Petr kázal a těm, kteří byli vnitřně pohnuti, řekl: „Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů.“ (Skutky 2:38) Hned při založení prvotní církve bylo zde řečeno těm, kteří uvěřili, co musí učinit: obrátit se, a to, jak mají být pokřtěni. Petr věděl skrze zjevení, o jaké jméno se jedná, a vyslovil je. Tím je apoštolská praxe křtu od samého počátku pevně stanovena.

V Samaří zvěstoval Filip evangelium a křtil ty, kteří uvěřili, jak je dosvědčeno: „ale pokřtěni toliko byli ve jménu Pána Ježíše.“ (Skutky 8:16) Protože musí být všechny skutečnosti založeny na výpovědi dvou nebo tří svědků, chceme vidět, jakým způsobem křtil apoštol Pavel: „Kteří pak uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše.“ (Skutky 19:5) Ať v Jeruzalémě, Samaří nebo v Efezu, ať Petr, Filip nebo Pavel — všichni křtili ve jméno Pána Ježíše Krista. Duch svatý může zjevit pouze totéž.

K lepšímu pochopení uveďme ještě následující příklad: Jestliže učitel zadá úlohu, například: „Kolik je tři krát tři?“ pak přece žáci nemohou odpovědět: „Tři krát tři je tři krát tři.“ Musí odpovědět, to znamená říci výsledek. Je nepochopitelné, že skoro celé duchovenstvo úlohu z ev. Matouše 28:19 pouze stále opakuje a používá jako zaříkávací formuli, aniž by znalo výsledek této úlohy. Petr, Pavel, všichni apoštolové a muži Boží až do prvních křesťanských století znali řešení, výsledek — znali jméno.

Učedníci se přesně drželi misijního příkazu a stoprocentně jej naplnili podle nařízení svého Mistra, když křtili ve jméno Pána Ježíše Krista. Kdo takto nekřtí, ten nekřtil ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého. Domněnka, kterou skoro všichni teologičtí dogmatici obhajují, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jména, je nesprávná. Jsou to označení zvláštních zjevení Božích v Novém zákoně. Bůh se nejmenuje „Otec“, On je Otec. Bůh se nejmenuje „Syn“, On je Syn. ON je Duch, On se ale zjevil v tom smluvním jméně, které si Sám zvolil.

Jak často je i zde tajemství jména skryto. Musí to být prostě zjeveno. Křest není v žádném případě vedlejší záležitostí, neboť byl naším Pánem vyžadován tak, jak byl předtím na Něm vykonán skrze Jana a Bohem potvrzen. Musí být ale vykonán správným způsobem. V Písmu svatém není ani jeden případ, kdy by byl někdo pokřtěn na „tříčlennou“ formuli.

Rovněž je nepochopitelné, proč veliké protestantské konfese nejrůznějšího ražení i svobodné sbory převzaly katolickou praxi křtu. Co si musí křesťané věřící Bibli uvědomit, je skutečnost, že všichni, kteří byli pokřtěni „ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého", jsou vlastně vekřtěni do římskokatolického náboženství. Následující mínění kardinála Augustina Bea nám má ukázat, jaký to má význam: „Podle Bea je papež ,Otcem všech věřících’ i platně pokřtěných evangelických křesťanů a je zapotřebí pouze láskyplného navrácení k mateřské instituci.“ (O. Markmann: Irrtümer der katholischen Kirche/Omyly katolické církve/, str.22) Co je míněno formulací „platně pokřtění“, není třeba dále vysvětlovat. Biblicky apoštolský křest ve jméno Pána Ježíše Krista je římskokatolickým náboženstvím zavrhován jako kacířství.

V „duchovní nevědomosti“ se protestanté a svobodné sbory různého typu navracejí prostřednictvím grémií Světové rady církví a ekumenismu zpět do mateřského klína. Jedni kropí, další polévají a jiní dokonce třikrát ponořují za použití známé formule. O Pavlovi se v souvislosti s jeho obrácením píše: „A hned spadly s očí jeho jako lupiny, i prohlédl pojednou; a vstav, pokřtěn jest.“ (Skutky 9:18) V epištole Římanům nás informuje o tom, jak se to stalo: „Zdali nevíte, že kdokoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jako z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Římanům 6:3-4)

Kdo pozoruje tyto souvislosti trochu detailněji, zjistí, že se zde nejedná jenom o nějaké povrchní jednání, ale o to, aby člověk nejprve prožil obrácení skrze pokání a lítost, obdržel odpuštění svých hříchů skrze víru v Ježíše Krista a pak se nechal s Ním, jako s Kristem ukřižovaný a zemřelý, symbolicky jedním ponořením pohřbít, aby od této chvíle chodil s Ním v novém životě. Obnovení a znovuzrození se nestane skrze křest, ale jak je psáno: „Ne z skutků spravedlnosti, které bychom my činili, ale podle milosrdenství svého spasil nás, skrze obmytí druhého narození, a obnovení Ducha svatého.“ (Titovi 3:5) Správný křest je vykonáván pouze v případě obnovených a znovuzrozených lidí.

Kolosenským apoštol píše: „Pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu s ním z mrtvých vstali jste skrze víru, která jest mocné dílo Boží, který vzkřísil jej z mrtvých.“ (Kolosenským 2:12) V následující kapitole apoštol uvádí: „Proto povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte… Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu.“ (3:1-3)

Apoštol Petr označuje křest jako „smlouvu dobrého svědomí s Bohem“ a srovnává vodu, do které je křtěnec ponořen, s Noemovým korábem: „K čemuž připodobněn jsa nyní křest, i nás spaseny činí, ne to tělesné špíny smytí, ale dobrého svědomí u Boha dotázání, skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ (1.Petrův 3:21)

Když Petr kázal v domě Kornelia, řekl o Ježíši následující: „Jemu všichni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho každý, kdokoli uvěřil by v něho.“ Potom je položena otázka: „Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteří Ducha svatého přijali jako i my? A rozkázal je pokřtíti ve jménu Páně.“ (dle něm. Mengeho překladu Bible „…ve jménu Ježíše Krista.“) (Skutky 10:43+47-48) Odpuštění hříchů člověk obdrží skrze víru v dokonané dílo spásy. Jako důkaz toho, že Krista přijal, se pak nechá pokřtít ve jménu Páně. „Všichni zajisté synové Boží jste skrze víru v Krista Ježíše. Nebo kdokoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.“ (Galatským 3:26-27)

Církvi v Efezu píše apoštol Pavel: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest.“ (Efezským 4:5) V současnosti existuje mnoho různých náboženství, jakož i různé způsoby křtu a rozdílná poznání o Pánu. Jednotné a harmonické svědectví Písma o biblickém křtu nesmíme však opominout. Učení vytýčená na počátku v prvotním křesťanství zůstávají stále platným vzorem, dokud bude církev živého Boha na Zemi. Trojiční praxe křtu, která byla zavedena při založení státního náboženství a použita i při násilném pokřesťanšťování, skutečně není biblická. Existuje pouze jeden originál. Všechno ostatní jsou padělky, i když se k tomu používá Matouš 28:19. Apoštolové misijní příkaz pochopili a vykonávali ho.

Formulí „ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“ se tropí mnoho zlého, např. zaříkávání lidí a zvířat, jakož i ve všem spiritismu. I slib při vstupu do zednářské lóže se koná ve formuli „svaté Trojice“. Každý duchovní pastýř zná potíže, do kterých se lidé dostávají skrze okultní jednání. Na dotazy postižení často odpovídají: „Vždyť se to děje ve jménu Božím!“ aniž by pochopili, že to není nic jiného než kejklířství v nejpobožnějším hávu. Lidé se tak dostávají do pout satana, aniž by si toho všimli. Tato nábožná nevědomost je do nebe volající. Pochází z falešného pochopení Boha — z myšlenky trojice — a s tím souvisí nepochopení příkazu křtu.

Jak hluboce byla tato předaná praxe křtu zakořeněna i v reformátorovi Martinu Lutherovi, se můžeme dočíst v jeho vlastním překladu Bible staršího data. Místo toho, aby původní text opakoval, psal volně podle zvyklosti: „…křtíce je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“ V dnešních překladech je psáno správně: „…a křtěte je ve jméno …“ To je ohromný rozdíl pro toho, kdo tento rozdíl vidí. Kdokoliv může jednat ve jménu jisté firmy, ve jménu jakési vlády atd., ale při křtu se jedná o vědomé vekřtění spasených do jména spasení. Jedná se o smlouvu s Bohem, která byla uzavřena pouze v novozákonním smluvním jméně Ježíš. Jako nevěsta přijímá jméno ženicha, tak přijímají všichni, kteří patří k Nevěstě Kristově, jméno svého nebeského Ženicha a potvrzují tak ze své strany s Ním uzavřenou smlouvu.

Petr uvádí: „A není v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze které bychom mohli spaseni býti.“ (Skutky 4:12) Jak důležité je v této souvislosti jméno Páně, nám ukazuje skutečnost, že se Petr ve svém prvním kázání o letnicích odvolává na starozákonní zaslíbení proroka Joele: „…každý, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ (Joel 2:32; Skutky 2:21) Prorok Joel mínil Jahve. Každý, kdo vzývá Jahve, spasen bude. Petr mohl mínit pouze téhož Pána, a to Jahve , který se zjevil jako Ješua -Zachránce. Křest v tomto, pro novou smlouvu platném jméně má největší význam a je pro opravdu věřící nezbytný.

Také není psáno: „…na jména“, což by bylo gramaticky správné, kdyby „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ byla vlastní jména. Dík buď Bohu, že je jasně psáno v jednotném čísle: „…a křtěte je ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého“ , a toto jméno je podle svědectví apoštolů Pán Ježíš Kristus. Žel se i v tomto vytratilo biblické poznání, takže skoro celé duchovenstvo uctívá a obhajuje nebiblické tradice. Jednou z příčin bylo to, že jméno Ješua, z kterého jasně vyplývalo, kdo On byl, totiž Jahve-Zachránce, bylo pořečtěno na „Ježíš“. Tak mohlo být později jednoduše nahrazeno bezejmennou tradicí s třemi „vysokými“ tituly.

Jestliže se dnes, jako onoho prvního letničního dne, lidé ptají, co mají činit, aby byli spaseni, potom jim musí být dána stejná odpověď: „Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů, a přijmete dar Ducha svatého…“ (Skutky 2:38) Nikdo nemá právo měnit evangelium Ježíše Krista. Proslulí exegeti označují biblický křest ve jméno Pána Ježíše Krista jako kacířství. Zde musí být položena otázka: Co je bludařství, to správné nebo to chybné? Je na čtenáři, aby sám rozhodl, jestli by chtěl věřit Pánu, Jej a apoštoly následovat, nebo věřit duchovenstvu, které nebylo Bohem ustanoveno, a proto také ani nebylo Bohem zplnomocněno, ani se s Ním neshodovalo. „Takto pravil Pán: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své.“ (Jeremiáš 6:16)

Sisältö 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32