Slobonda Narodna Misija

Isukrst juče je i danas onaj isti i u vijek.

Jezik




Kdo uvěřil, nechá se ponořením ve vodě biblicky pokřtít ve jméno Pána Ježíše Krista. Tím člověk potvrzuje vůči Bohu, že přijal Jím zřízenou novou smlouvu. Odpověď, kterou Bůh dává věřícím, spočívá vtom, že je pokřtí Duchem svatým. Při tom se jedná o nadpřirozené prožití, které opravdově věřící prožívají od onoho prvního letničního dne. Na toto téma by se dalo napsat mnoho. V tomto pojednání však mají být pouze stručně načrtnuty nejdůležitější způsoby působení Ducha. Nejprve se musíme podívat na zaslíbení, která byla dána již předem a která se vztahovala k obdržení Ducha svatého. Letniční událost popsal prorok Joel na konci druhé kapitoly.

Toto prožití nemůže ovlivnit žádný člověk, je to nadpřirozená událost, která je lidem darovaná od Boha. Proto Petr řekl: „Ale toto jest, cožjest předpověděno skrze proroka Joele: A bude v posledních dnech , (říká Bůh) vyliji z Ducha svého na všeliké tělo, a prorokovati budou synové vaši, i dcery vaše, a mládenci vaši vidění vídati budou." (Sk.2:16-17) Pojmem „poslední dny" jsou míněny poslední dva tisíce let, neboť jeden den u Boha je jako tisíc roků (2.Petr.3:8).

Toto prožití je nadpřirozené, a proto provázeno průvodními jevy, které se vymykají lidským schopnostem, darům a nadáním. Vylitím Ducha svatého v církvi začne na jedné straně působit devět darů Ducha, jak jsou popsány v 1.Kor.12:4-11, a na druhé straně vyvolává tentýž Duch svatý v životě každého jednotlivce devatero plodů ovoce, jak jsou vyjmenovány v Gal.5:22-23. Kde je opravdu Duch Boží, tam jsou dary Ducha a ovoce Ducha, skrze které se ve věřících projevuje život a povaha Ježíše. Používáním darů Ducha se zde nemůžeme blíže zabývat; slouží však rovněž jako pět služeb (1.Kor.12:28; Ef.4:11) kbudování církve.

Ve Starém zákoně Bůh zaslíbil, že vylije Svého Ducha na všeliké tělo. V Novém zákoně je řečeno, že je to Ježíš Kristus, Syn Boží, který křtí Duchem a ohněm (Mat.3:11). Lukáš nám podává zprávu o oznámení, které vyslovil Jan Křtitel slovy: „Já zajisté křtím vás vodou, alejde silnější nežli já, kterému nejsem hoden rozvázati řemínek u obuvi jeho. Ten vás křtíti bude Duchem svatým a ohněm." (3:16) Ze spojení pojmů „křtít Duchem a ohněm" vznikl pojem „křest Duchem", protože se jedná o vekřtění. Tak jako Jan křtil ve vodě, tak měli být věřící vekřtěni do plnosti Ducha.

Veškeré spasitelné dění se vztahuje hlavně na Krista; On je stěžejním bodem spasitelných dějin. V Něm učinil Bůh nový začátek jako vtom prvorozeném , na kterého přišel Duch, aby pak skrze Něho vylil téhož Ducha na všechny prvorozené : „I stalo se, když byl křtěn všechen lid, a když byl pokřtěn i Ježíš, a modlil se, že otevřelo se nebe. Asestoupil Duch svatý v tělesném způsobu jako holubice na něj." (Luk.3:21-22) Ježíš, Syn člověka, se modlí. Nebesa se otevřou a Duch svatý se stane viditelným v podobě holubice, jako se v 1. Moj. v 1. kap. viditelně vznášel nad hlubinou. Duch Boží nemá postavu, může se alev postavě zjevit.

Symbolem holubice je něco znázorňováno, jakož i symbolem beránka. Syn Boží nemá postavu beránka, On chodí vzpřímeně jako my lidé. Vzhledem ke spasení je tímto symbolem znázorněn božský význam: Beránek, jako obětní zvíře s nejdobromyslnější povahou mezi zvířaty, a holubice, kterou už Noe vypustil z korábu, jako pták nebeský, který nemá žlučník a je čistý. Proto je zde Duch Boží symbolizován holubicí, která sestoupila na Beránka Božího. Bůh se může projevovat různými způsoby a přitom zůstává stále tentýž.

Bůh není starý muž s dlouhými vousy. I když Ho Daniel viděl jako ctihodného starce, který zasedl při soudu (Dan.7:9-14). Protože alenepodléhá proměnám času, nemůže také ani stárnout. Jedná-li se ale o to, aby se ukázal jako soudce, aby projevil Svou autoritu a hodnost, pak se zjevuje tak, jak Ho viděl Daniel. Souběžně s tím můžeme číst ve Zj. 1. kap. a možná s údivem zjistíme, že Syn člověka, který vknize proroka Daniele přišel ke ctihodnému starci, aby obdržel moc nad všemi národy a jazyky, (Dan.7) je ve Zjevení Sám popsán jako tento stařec. „…hlava pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, aoči jeho jako plamen ohně." (Zj.1:14)

Je úžasné, v jaké mnohotvárnosti se Bůh zjevuje. Duch Boží přišel jako pomazání a inspirace na proroky Starého zákona. O Janu Křtiteli je psáno, že již od narození byl naplněn Duchem svatým (Luk.1:15). OSimeonovi je řečeno, že Duch svatý byl v něm (Luk.2:25-26). OZachariášovi je psáno, že byl naplněn Duchem svatým (Luk.1:67). Už před vylitím Ducha svatého dal Pán Ježíš apoštolům, které vyvolil, Své příkazy skrze Ducha svatého (Sk.1:2).

Duch svatý působí rozličným způsobem. ON hovořil, zjevoval, oznamoval atd. Duchem zplozený Syn Boží, který byl zároveň Synem člověka, obdržel na počátku Svého působení zde na Zemi Ducha svatého, aby potom mohl také všem z Boha narozeným, které by spasil, dát téhož Ducha svatého, který je také označován jako Duch synovství (Řím.8:15). Tam se uskutečnilo dosazení Syna Božího do Jeho služby azde ustanovení synů a dcer Božích.

Proroci byli pomazáni, osvíceni, inspirováni; ale narodili se jako každý jiný člověk na tento svět přirozeným zplozením. Nové, božské pokolení, které započalo Ježíšem, je nebeského původu (1.Kor.15:47). Na Zemi jsme pouze hosty a cizinci, náš domov je „tam na výsosti". Na mnoha místech prorokovali proroci o příchodu Ducha svatého a Pán Ježíš slíbil příchod utěšitele, pomocníka: „Když pak přijde ten Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, který od Otce pochází…" (Jan.15:26)

V Nicejském vyznání víry je psáno: „Který od Otce a Syna pochází…" (F. Hauss: Väter der Christenheit/Otcové křesťanství/, str. 40) Slovo Boží ale jasně svědčí: Jako Syn vyšel jako viditelné zjevení Boží, jako Immanuel, z Boha, tak vychází Duch svatý z Boha. Proto je v obou případech tentýž výchozí bod: totiž Bůh jako ten konečný, ale i jako počátek — původce. Modlitební formule: „Pochválen buď Bůh Otec i Syn iDuch svatý…" je nebiblický výmysl.

Neexistuje jediné místo, kde by byl uctíván Duch Boží. Ani Syn nepřijímal žádnou chválu, ale řekl: „Chvály od lidí nepřijímám." (Jan.5:41) Na oslovení jednoho z knížat: „Mistře dobrý, co čině, život věčný obdržím?" odpověděl Ježíš jako Syn člověka: „Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh." (Luk.18:18-19) Vposledním verši poslední kapitoly epištoly k Římanům to Pavel shrnuje do jediné věty: „Tomu samému moudrému Bohu sláva skrze Jezukrista na věky. Amen."

Jestliže Duch Boží začne v člověku působit, dějí se hlavně tři věci. Jsou nám vyjmenovány v Jan.16:7-11: „Ale pravdu pravím vám: Je pro vás dobré, že odejdu. Neboť kdybych neodešel, nepřišel by k vám Utěšitel — spomocník. Jestliže odejdu, pošlu jej k vám. A on přijde , otevře světu oči o hříchu a o spravedlnosti a o soudu ."

Ani tyto tři pojmy nebyly přenechány svévoli lidí! Jestliže tedy Duch přijde, On otevře hříšníkovi oči „o hříchu , že ve mě nevěří; o spravedlnosti , že jdu k Otci, vy mě již více neuvidíte; o soudu , žekníže tohoto světa již jest odsouzen." Byla to nevíra prvních lidí, která vedla skrze neposlušnost k přestoupení. Je to hřích nevíry — ne mnoho hříchů, jež jsou následkem nevíry, ale tento jeden hřích nevíry, který nás vzdaluje od Boha a věčného života. Dvě místa z Písma to objasňují. Pán řekl: „Proto jsem řekl vám: že zemřete v hříších svých. Nebo jestliže nebudete věřiti, že já jsem, zemřete v hříších svých." (Jan.8:24) „Amen, amen pravím vám: Že kdo slovo mé slyší, a věří tomu, který mne poslal, má život věčný, a na soud nepřijde, ale přešel jest z smrti do života." (Jan.5:24)

Přijde-li Duch Boží na člověka, začne působit na původní zlo: na nevíru v Boha a Boží Slovo. Apoštol Jan píše: „Kdož nevěří Bohu, lhářem jej učinil." (1.Jan.5:10) Když člověk Bohu nevěří, a nepřijímá to, coOn v Ježíši Kristu vykonal, činí z Boha v tom okamžiku lháře avyměňuje role: staví se na stranu nepřítele, dá jemu za pravdu a má jej tak za pravdivého, tím ale Boha staví do nepráva a prohlašuje Jej za lháře. To Bůh nemůže strpět.

Proto Duch svatý nejprve přesvědčí hříšníka o hříchu nevíry, vede jej k pokání, a tím k druhému kroku — ke spravedlnosti, případně kospravedlnění. Za třetí dojde k poznání o rozsudku, že kníže tohoto světa již je odsouzen. Bůh sám vyřkl rozsudek nad satanem. Podle Jana 12. kap. byl při této události slyšet hlas Boží jako mocné zahřmění: „Ten pak zástup, který tu stál a slyšel, pravil: Zahřmělo. Jiní pravili: Anděl k němu mluvil. Odpověděl Ježíš a řekl: Ne pro mne hlas tento se stal, ale pro vás. Nyní jest soud světa tohoto, nyní kníže světa tohoto vyvržen bude ven." (v.29-31) Satan, původce všeho hříchu, je odsouzen; hadu byla rozdrcena hlava.

O letničním dni byli věřící, kteří předtím byli očištěni a posvěceni skrze Slovo pravdy, naplněni Duchem svatým. Každý sám se může dočíst o tom, co se při tom dělo. Bylo to vyvrcholení božského spasitelného dění, které vedlo od ukřižování, přes vzkříšení a nanebevstoupení k vylití Ducha svatého. Aby také všichni tuto událost postřehli: „Istal se rychle zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všechen dům, kde seděli." Ale ne toto slyšitelné a viditelné, ale to, co se později stále znovu opakovalo, je to nejdůležitější: Jazyky jako oheň se ukázaly na každém z nich. Už nikdy více není řečeno, že by se opakoval další zvuk větru a prudký vichr, ale pokaždé, když byli věřící pokřtěni Duchem a ohněm, následovalo totéž jako o letnicích: „Inaplněni jsou všichni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky." (Sk.2:2+4)

O letnicích se stal dvojí nadpřirozený div. Jeden spočíval v tom, ževěřící naplnění Duchem hovořili v jiných jazycích, a druhý, že každý z přispěchajícího mnohojazyčného zástupu slyšel každého mluvit ve svém vlastním jazyce: „I děsili se všichni, a divili, řkouce jedni k druhým: Hle, zdali nejsou tito všichni, kteří mluví, Galilejští? A kterak my slyšíme jeden každý jazyk náš, v kterém jsme se zrodili?" (Sk.2:7-8) Oletničním dni ještě nebylo zapotřebí daru výkladu, Duch Boží překládal přímo od hovořícího k poslouchajícímu. Dar výkladu je uveden mezi devíti dary Ducha teprve později. Obvykle se daru užívalo tak, žedva, nejvýše tři za sebou mluvili v jazyce vnuknutém Duchem aněkdo jiný měl výklad (1.Kor.14:27-28).

Již skrze proroka Izaiáše toto Pán oznámil: „A však jako by neznámou řečí a cizím jazykem mluvil lidu tomuto, kdyžto jim řekl: Toto jest odpočinutí, způsobte odpočinutí ustalému, to jest, pravím, odpočinutí. Ale nechtěli slyšeti." (Iz.28:11-12) I tehdy, když Duch svatý hovoří klidem přímo nadpřirozeným způsobem skrze lidi, není často přijímán. O letnicích byly v zástupu dvě skupiny: „I děsili se všichni a divili, jeden k druhému řkouce: I což toto bude? Jiní pak posmívajíce se, pravili: Vínem se zpili tito." (Sk.2:12-13)

Tím se Petr nedal odradit. Rozhovořil se o tom, co mu bylo nařízeno, a podle Božího spasitelného plánu vysvětlil, co se tam stalo. Ve svém proslovu přichází k vyvrcholení tohoto prožití tím, že dosvědčuje: „Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všichni svědkové jsme. Proto pravicí Boží jsa zvýšen, a vzav zaslíbení Ducha svatého od Otce, vylil to, covy nyní vidíte a slyšíte." (Sk.2:32-33) Tentýž Duch Boží, který sestoupil na Syna Božího, sestoupil nyní o letničním dni na první spasené syny adcery Boží a od té doby přichází na všechny syny a dcery Boží, dokud nebude církev-Nevěsta dokonaná a dokud nebude skončena doba milosti. Tak to Bůh ustanovil ve Svém spasitelném plánu.

Z nesčetných zaslíbení Písma se pouze jedno označuje jako „zaslíbení Otce". Na konci čtyřiceti dnů, během kterých vzkříšený Pán poučoval Své apoštoly o království Božím, jim udělil nejen dobrou radu, nýbrž jim přikázal: „…aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale aby očekávali zaslíbení Otcova, o kterém jste prý slyšeli ode mne. Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech." Ani apoštolové ještě zcela nepochopili, že se už nejedná pouze o Izrael, ale o všechny jazyky, národy a národnosti, z kterých Pán bude vyvolávat lidi, neboť: „…otázali se ho, řkouce: Pane, v tomto-li čase napravíš království izraelské? I řekl jim: Není vaše věc znáti časy aneb příhodnosti časů, které Otec v moci své položil." Po těchto slovech řekl vzkříšený Pán jako doplnění Svého misijního příkazu: „Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země." (Sk.1:1-8)

Obdržení Ducha svatého je zároveň i výzbrojí k zplnomocněné službě, která v celém světě spočívá ve zvěstování evangelia o Ježíši Kristu. Opravdoví svědkové Ježíše Krista Jej prožili jako zmrtvýchvstalého abyli naplněni mocí Ducha svatého. V době apoštolů i potom prožili ti, kteří uvěřili, křest Duchem. To patřilo k uvěření. Když Pavel poprvé navštívil skupinu učedníků v Efezu, přímo se jich zeptal: „Přijali-li jste Ducha svatého, uvěřivše ?" ( poté, když jste uvěřili ) (Sk.19:2)

Fundamentalisté učí, že člověk, když uvěří v Ježíše Krista, přijímá Ducha svatého automaticky, aniž by byl zapotřebí patřičný zážitek. Zde se však Pavel velice důrazně ptá, jestli tito učedníci přijali Ducha svatého poté, co uvěřili. „A oni řekli jemu: Ba aniž jsme slýchali, jestli Duch svatý. Tedy řekl jim: Načež tedy pokřtěni jste? A oni řekli: Křtěni jsme křtem Janovým. I řekl Pavel: Jan zajisté křtil křtem pokání, pravě lidu, aby v toho, který měl po něm přijíti, věřili, to jest v Krista Ježíše. Kteří pak uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše. A když vzkládal na tyto ruce Pavel, sestoupil Duch svatý na ně, i mluvili jazyky, aprorokovali." (Sk.19:1-6) Věřící tedy byli pokřtěni ve vodě a naplněni Duchem svatým.

Filip zažil mocné probuzení v Samaří. Pak tam přišli apoštolové Petr a Jan. „Kteříž přišedše, modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého. (Nebo ještě byl na žádného z nich nesestoupil, ale pokřtěni toliko byli ve jménu Pána Ježíše.) Tehdy vzkládali na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého." (Sk. 8:15-17) Evangelizátoři 20. století často mívají veliké evangelizační kampaně, nadchnou masy, vyberou peníze a zmizí. O křtu nekáží a za působení Ducha označují jen emocionální zážitek, který sami určitou atmosférou vyvolali.

Na Kornelia a Petra působil Bůh ve stejné době nadpřirozeným způsobem a přivedl tak apoštola do domu onoho bohabojného setníka. Když Petr právě dosáhl vrcholu svého kázání, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří jeho řeč poslouchali. „I užasli se ti, kteří z obřezaných věřící byli, kteří byli přišli s Petrem, že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit. Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha. Tehdy odpověděl Petr: Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteří Ducha svatého přijali jako i my?" (Sk.10:45-47) To dokazuje, že křest Duchem i křest vodou patří u těch, kteří uvěřili, k sobě. Pořadí však může být různé.

Vyplatí se vyzdvihnout to, co Petr v souvislosti s touto událostí jasně zdůraznil před sborem v Jeruzalémě: „Když jsem pak já mluviti začal, sestoupil Duch svatý na ně jako i na nás na počátku." (Sk.11:15) Ve všem, co se týká života víry, se musíme vrátit na začátek. Dnes jsou všechny pojmy a jejich významy nepřesné, mlhavé a jinak vyložené. Používají se stejné formulace, a přesto se vykládá něco jiného.

Existují zvláštní znaky, které popisují působení Ducha svatého. ONje utěšitel, On je učitel, On vede do vší pravdy. Pán řekl: „Ještě bych měl mnoho mluviti vám, ale nemůžete snésti nyní. Když pak přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cokoli uslyší, to mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovati bude vám. On mne oslaví; nebo z mého vezme, a zvěstuje vám." (Jan.16:12-15)

Všechno, co Bohu patřilo, bylo Kristem vykoupeno a zaplaceno apatří Jemu. A všechno, co patří Jemu, přijímá Jeho Ducha. Proto je psáno: „Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho." (Řím.8:9) Duch pravdy nás učí všechno, co je ve Slově Božím napsáno, zjevuje nám souvislosti a dává nahlédnout do přímé vůle Boží a do Jeho spásného plánu. Pravé děti Boží jsou podřízené bezprostřednímu vedení Duchem svatým. „Nebo kteří Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží." (Řím.8:14) Duch Boží vede vždy tak, jak to odpovídá Slovu Božímu.

I vzhledem k prvnímu vzkříšení a proměně smrtelných těl je nutná moc Ducha svatého. Bez ní není proměny. „Jestliže pak Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ve vás přebývá, tedy ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha jeho v vás." (Řím.8:11) V lidové mluvě se říká: „Kdyby nebylo ,kdyby‘…" Zde se vyjasňuje význam tohoto slova: Když Duch v nás přebývá, stane se, jak je psáno. Když On ale v nás ne přebývá, pak nemohou být smrtelná těla proměněna a oživena. Apoštol Pavel tuto myšlenku ve stejné kapitole ještě dále rozvádí: „Nebo stvoření pečlivě jako vyhlídaje, očekává zjevení synů Božích. Marnosti zajisté poddáno jest stvoření, nechtě, ale pro toho, který je poddal, v naději, že i to stvoření vysvobozeno bude od služby porušení v svobodu slávy synů Božích. Nebo víme, že všecko stvoření spolu lká, a spolu ku porodu pracuje ažposavad. A netoliko ono, ale i my, prvotiny Ducha mající, i my sami v sobě lkáme, zvolení synů očekávajíce, a tak vykoupení těla svého." (Řím.8:19-23)

Pro zástup prvorozených je Duch Boží darem prvorozenství (prvotiny), pečetí, jistotou, že nejenom duše je spasena, ale že i smrtelná těla budou při návratu Ježíše Krista proměněna. Duch Boží, který je také označován jako pomazání, je rovněž popsán jako pečeť, popř. zapečetění. „Ten pak, jenž potvrzuje nás s vámi v Kristu, a pomazal nás, Bůh jest. Který i zapečetil nás, a dal závdavek Ducha v srdce naše." (2.Kor.1:21-22) Ježíš je ten „Kristus", ten „pomazaný Boží" (Sk.3:19-21; Sk.10:38). Slovo „Kristus" nebo „křesťan" (pro oba výrazy se v něm. používán slovo „Christ") samo o sobě znamená „pomazaný". Proto mohou být všichni, kteří obdrželi Ducha svatého, označeni jako „křesťané". Kdo nebyl biblickým způsobem pomazán Duchem svatým a neobdržel božské zapečetění, by se podle svědectví Písma vůbec nesměl nazývat „křesťanem".

Protože ve všech oblastech existují dvě semena a různá napodobení originálu, nehovořil Pán o falešných „Ježíších", ale o „falešných Kristech", o „falešných pomazaných" a „falešných prorocích", kteří povstanou v čase konce. Tím se tato slova Pána vztahují na antikristovský vývoj — na jedné straně pomazaní, na druhé straně ti proti Kristu a proti Jeho Slovu. „Nebo povstanou falešní Kristové a falešní proroci, a činiti budou divy veliké a zázraky, tak že by svedli, (by možné bylo,) také i vyvolené." (Mat.24:24) Bůh vylévá Svého Ducha jako déšť na všechno tělo. Nezáleží tedy jenom na dešti, ale na semeni, které je v půdě srdce člověka. „Nebo slunci svému velí svítit na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé." (Mat.5:45) Existují pomazaní konečného času, kteří se nenechají přivést do souladu se Slovem Božím, právě tak, jako už i před koncem první epochy existovali pomazaní, kteří byli falešní. „Z nás vyšli, ale nebyli z nás. Nebo byť byli z nás, byli by zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, ženejsou všichni z nás." (1.Jan.2:19)

V Mat.7:21-23 popisuje Pán skupinu, která mocí Jeho jména činí veliké věci, která se ale nenechá začlenit do Božího spásného plánu, Jej nezná, a proto také Jím nebude poznána. Jsou snad těmito slovy míněni dnešní televizní kazatelé, charismatická hnutí a divy činící evangelizátoři, kteří všichni jdou za vlastními naukami, aniž by se řídili Slovem Božím a podřídili se Kristu jako hlavě, přitom ale používají Jeho jméno všude, kde se jim zlíbí?

„Země zajisté, která často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterých bývá dělána, dochází požehnání od Boha. Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení." (Žid.6:7-8) Odvolávat se na letniční prožití jako takové ještě zdaleka nestačí. Jestliže se jedná o pravé semeno, musí zněho vzejít stejné ovoce Ducha, jako to bylo u opravdu věřících na počátku. Ježíš, náš Pán, proto neřekl: „Po darech jejich poznáte je," ale: „Po ovoci jejich poznáte je!" Dary se nacházejí v obou skupinách; pravé ovoce Ducha se ale může nacházet pouze v pravém, božském semeni, které je zapečetěno. Pomazání mají mnozí; zapečetění alejenom prvorození, kteří se nechají Duchem přivést do souladu se Slovem Božím.

V epištole Efezským oslovuje Pavel opravdu věřící: „V kterém i vy naději máte, slyšíce slovo pravdy, totiž evangelium spasení svého, skrze které také, uvěřivše, zapečetěni jste Duchem zaslíbení svatým, který jest závdavek dědictví našeho, na vykoupení toho, což jím dobyto jest, kchvále slávy jeho." (Ef.1:13-14) Zde se opravdu nejedná o náboženský čin, který vykoná nějaký úředník, ale o nadpřirozený zážitek přicházející přímo od Boha. Apoštol napomíná: „A nezarmucujte Ducha svatého Božího, kterým zapečetěni jste ke dni vykoupení." (Ef.4:30)

Sadržaj 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32