Freie Volksmission

• Audio Predigten
• Video Predigten
• Literatur
• Versammlungen
• LIVE
• Ewald Frank
• William Branham
• Links
• Bibeln
• Podcasts
• Anmelden

Sprache

Tradiční křesťanství / Ewald Frank

PDF herunterladen

27. Vyvolení - predestinace (předurčení)

„Bohem vyvolen" především znamená: být určen a posvěcen pro službu nebo úkol. Vyvolení je nám jasně ukázáno na Abrahamovi anárodu izraelském: „Ale ty, Izraeli, služebníku můj, ty Jákobe, kterého jsem vyvolil , símě Abrahama, přítele mého, ty, kterého jsem vychvátil od končin země, nýbrž pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě, řka tobě: Služebník můj jsi, vyvolil jsem tě, aniž jsem zavrhl tebe. Neboj se, nebo jsem já s tebou; nestrachuj se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své." (Iz.41:8-10)

Jak to bylo u proroků běžné, mohl i Jeremiáš dosvědčit své pověření k službě: „Stalo se ale slovo Páně ke mně, řkoucí: Ještě než jsem tě zformoval v mateřském klíně, vyvolil jsem tě, a než jsi uzřel světlo světa, posvětil jsem tě: za proroka národům určil jsem tě." (kap.1:4-5)

Z dvanácti rodů vyvolil Bůh pokolení levítské ke kněžské službě: „Nebo jej vyvolil Pán Bůh tvůj ze všech pokolení tvých, aby stál k službě ve jménu Páně, on i synové jeho po všecky dny." (5.Moj.18:5)

Ze všech synů Jišajových vyvolil Bůh Davida a určil jej za krále nad Svým národem (1.Sam.16:6-14).

I Ježíš vyvolil apoštoly ke zvláštní službě: „Ne vy jste mne vyvolili , ale já jsem vás vyvolil , a postavil, abyste šli a ovoce přinesli." (Jan.15:16)

V souvislosti s obrácením Saula řekl Pán Ananiášovi: „Jdi, neboť jest on má nádoba vyvolená , aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny izraelské." (Sk.9:15) I když obrácení Pavla nastalo mnohem později, byl už od mateřského klína vybrán a určen tak, jak tomu bylo i u proroků: „Ale když se zalíbilo Bohu, který mne byl oddělil z života matky mé, a povolal skrze milost svou." (Gal.1:15)

Všeobecně platí to, co Pavel píše sboru v Korintu: „Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh… a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh… a neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh… proto, abyse nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo." (1.Kor.1:26-29)

K lepšímu porozumění musíme přibrat ještě další výroky, neboť povolání a vyvolení se týká dvou různých skupin věřících. Vyvolení jsou také povolaní, ale ne všichni povolaní jsou vyvolení. V podobenství o svatbě řekl náš Pán v Mat.22:14: „Nebo mnoho jest povolaných, alemálo vyvolených ." Vyvolení tvoří v každém církevním období zástup přemožitelů, který podle zaslíbení v sedmi listech církvím ve Zj.2 a 3 všechno zdědí. Povolaní sice věří v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele, nedají se ale uvést do vší pravdy, a proto také ani přivést do úplného souladu se Slovem Božím. Jejich jména jsou zapsána vKnize života a oni budou přijati při konečném soudu (Zj.20:11-15).

Ve Zj. 17 je řeč o Beránkovi, který bude bojovat a zvítězí, a o zástupu přemožitelů, kteří dosáhli nejvyššího cíle a na které se vztahují všechna tři označení — „povolaný", „vyvolený" a „věrný": „…neboť Pán pánů jest a Král králů, i ti, kteří jsou s ním, povolaní , a vyvolení , a věrní ." (v.14)

Oba, jak Spasitel tak i spasený zástup prvorozených, jsou označováni jako vyvolení Boží: „Hle, služebník můj, kterého se podržím, vyvolený můj, v kterém srdce mé má zalíbení ." (Iz.42:1). „…služebník můj, kterého jsem vyvolil ." (Iz.43:10; Mat.12:18) Boží zalíbení přišlo nejprve na toho Vyvoleného, aby pak mohlo skrze Něho přijít na vyvolené (Mat.3:17; Mat.17:5). Tak se naplňuje to, co bylo oznámeno při narození našeho Spasitele: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle." /dle něm. Mengeho překl. Bible: „Čest buď Bohu na výsostech a pokoj na Zemi, v lidech zalíbení !"/ (Luk.2:14) Na Zemi existují lidé, na kterých z milosti spočívá zalíbení Boží.

Vyvolení jde ruku v ruce s předurčením. Tak jako existuje pouze jedno vyvolení, a sice to ke spasení, tak existuje ke spasení také pouze jedno předurčení. Syn, který se narodil asi před 2 000 lety, byl vyvolen před založením světa, a proto se zpětně odvolává na slávu, kterou vlastnil před založením světa: „A nyní oslav ty mne, Otče, u sebe samého touž slávou, kterou jsem měl u tebe, prve nežli svět byl." (Jan.17:5) Výraz „před založením světa" je velmi často použit ve spojení se spásnými dějinami. Toto „před založením světa" bylo na samém počátku, když Logos (Slovo) vyšlo z původní plnosti Boží, a proto „bylo u Boha" (Jan.1:1). V tom okamžiku už byli všichni synové a dcery Boží podle Jeho věčného spasitelného plánu v Kristu vyvoleni. Tou samou slávou, kterou On byl prozářen, budou i spasení prozářeni do Jeho obrazu: „Otče, které jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kterous mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa." (Jan. 17:24)

O spasených je řečeno totéž. I na ně se vztahuje, že byli vyvoleni před založením světa. „Jako vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem Jeho v lásce, předzřídiv nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podle dobře libé vůle své." (Ef.1:4-5) Bůh, který je věčný, rozhodl před ustanovením světa o Svém věčném předsevzetí a uskutečňuje ho v průběhu času až do věčnosti.

Petr píše o neposkvrněném Beránkovi: „ Předzvěděného zajisté před ustanovením světa, zjeveného pak v časech posledních pro vás." (1.Petr.1:20) I spasení už byli předem známí, a proto byla jejich jména už před ustanovením světa zapsána do knihy života zabitého Beránka. „Proto klaněti se mu (antikristovi) budou všichni, kteří přebývají na zemi, jichžto jména nejsou napsaná v knize života Beránka, toho zabitého, od počátku světa." (Zj.13:8)

Ve Starém zákoně vyvolil Bůh Izrael jako národ za Své zvláštní vlastnictví: „Nebo lid svatý jsi Pánu Bohu svému, a tebe vyvolil Pán, abys jemu byl za lid zvláštní ze všech národů, které jsou na tváři země." (5.Moj.14:2) Z novozákonního hlediska při pohledu na církev z národů píše Pavel: „A tak s strany evangelium jsou nepřátelé pro vás, ale podle vyvolení jsou milí pro otce." (Řím.11:28)

Vyvolení a předurčení vede k odevzdání a Duchem způsobenému posvěcení těch, kteří jsou vyvoleni a předurčeni. Izrael se sám od sebe neoddělil a nebyl sám v sobě svatý, ale božským oddělením se z něj stal Jemu oddaný a posvěcený národ. „…ačkoli má jest všecka země. A vy budete mi království kněžské a národ svatý." (2.Moj.19:5b-6) Věřícím vNovém zákoně píše apoštol Petr: „Ale vy jste rod vyvolený , královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý." (1.Petr.2:9)

Nejúplněji nám vyvolení a předurčení ukazuje apoštol Pavel vnásledujících verších: „Víme pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteří podle uložení jeho povoláni jsou. Nebo které předzvěděl , ty i předem stanovil , aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratry. Které pak předem stanovil , těch i povolal , a kterých povolal , ty i ospravedlnil , a které ospravedlnil , ty i oslavil." (Řím.8:28-30)

Bůh opravdu neviděl v lidech nic, na co by mohl navázat, neboť vnich nebylo nic, na co by mohl pohledět. Spasení a záchrana přicházejí jedině od Boha. ON viděl lidstvo v Kristu; v Něm je dáno spaseným Jeho „ano" — přijetí, a v Něm se stalo i „Amen" — dosazení do synovství. Svědectví Písma je jasné a přemáhající. ON ty Své předem oznámil a určil k věčnému životu. Vševědoucí mohl učinit oboje zároveň: vyvolit a předurčit. „A slyšíce to pohané, radovali se, a velebili slovo Páně; a uvěřili všichni, což jich koli bylo předzřízeno k životu věčnému." (Sk.13:48)

Vyvolení není svévolnost. Bůh Svou vůli oznamuje naprosto srozumitelně, nikomu ji ale nevnucuje. Jeho jasný úmysl je: „Který chce, abyvšichni lidé spaseni byli, a k známosti pravdy přišli." (1.Tim.2:4) Protože je Bůh ale vševědoucí, věděl, kdo spasení přijme a kdo je odmítne. Kdo k Bohu nepřijde, zůstane od Něho vzdálen. Kdo nepřijme Jeho záchranu, zůstane ztracený. Tak mohl ty, kteří Mu uvěří, už předem, to znamená před ustanovením světa , určit k spasení.

Velmi často je špatně chápáno starozákonní slovo, které cituje Pavel v Řím. 9: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji… A tak tedy, nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje." (Řím.9:15+18) Jenom ti, kteří k Němu přijdou, jsou ti, kteří u Něho naleznou milost. Jenom ten, kdo k Němu přijde, může prožít Jeho milosrdenství a lásku. Na ty se vztahuje další verš: „A tak tedy není na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává." (Řím.9:16) Kdo ale k Bohu nepřijde, nad tím se nemůže slitovat. Kdo kNěmu nepřijde a zatvrdí svoje srdce, tomu Bůh zatvrdí srdce úplně. Bůh od Svého původního úmyslu neupustil, naopak: On jej uskutečňuje na těch, kteří k Němu přijdou a Jemu uvěří. Jestliže je dále psáno ohněvu Božím a nádobách hněvu, které jsou vytvořeny k zničení, pak jsou to zase ti, kteří zůstávají nevěřícími, kteří s Bohem nechtějí mít nic společného, na kterých hněv Boží nadále spočívá, i když byl vlastně v Kristu od nás odejmut. Existují lidé, kteří Boží osvobození odmítají, a proto zůstávají v odsouzení. Kdo ke Kristu nepřijde, na tom zůstává hněv Boží, protože nepřijal pro sebe toto dokonané spasení.

Lucifer se sám svobodně rozhodl vzepřít se Bohu a nikdy se také se všemi svými přívrženci Božímu plánu nepodřídí. Zrovna tak existují lidé, kteří se nenechají začlenit do plánu Božího. Odpuštění a milost, tedy úplné spasení, může Bůh uskutečnit jenom tam , kde ho lidé přijímají jako dar s vírou ve skutek smíření, který za nás vykonal Kristus.

Nám je dosvědčeno: „Zjevila se zajisté ta milost Boží spasitelná všem lidem." (Tit.2:11) Pán vyzývá všechny: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám." (Mat.11:28) Přesto k Němu všichni nepřicházejí. Neslyší na Jeho výzvu. Dokonce i mezi zbožnými, kteří bádají v Jeho Slově, jsou takoví, kteří přitom sledují vlastní pohnutky, vlastní zájem a nepronikají do osobního společenství s Pánem a Spasitelem. „Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a ta svědectví vydávají o mně. Ale nechcete přijíti ke mně, abyste život měli." (Jan.5:39-40) Všechno bádání v Písmu, celé studium theologie není vůbec nic platné, ledaže by každý jednotlivec přišel opravdu k Pánu a obdržel věčný život. Pán hovoří: „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se." (Jan.7:37) Většina nepřichází, oni nežízní.

Toto „zatvrzuje také, koho chce" v Řím.9:18 je podmíněno nutností, protože Bůh nemůže jednat proti vůli člověka. Bůh přece nemohl chtít zatracení lidí, protože On přece chce, aby bylo všem pomoženo a aby byli všichni zachráněni, neboť On je zachránce. Když člověk nechce to, co Bůh chce, akceptuje Bůh to, co chce člověk. Bůh od samého začátku obdařil lidi touto svobodnou vůlí. ON je nenutil a nestvořil jako automaty nebo loutky; mohou si vybrat mezi životem a smrtí, poslušností aneposlušností.

Od Boha odloučený člověk trvá na svém sebeurčení do té doby, nežpozná Boží určení a přijme je. Trvá na své seberealizaci, dokud se nestane částí uskutečněného plánu Božího. Chtěl by zůstat nezávislým a nechce se podřídit. Při hledání vlastní svobody upadne do záhuby, kterou si sám zvolil. V odloučení od Boha se stane odpůrcovým zajatcem. Proto je zapotřebí osvobození. Náš Spasitel byl přece poslán, abyzvěstoval zajatým osvobození (Luk.4:18).

Tak jako to bylo s otcem víry Abrahamem, který je nám dán za příklad, tak je to se všemi, kteří Slovo Boží slyší, jemu věří a podle něho činí. Dávají tím Bohu za pravdu, staví se na Jeho stranu a potvrzují smlouvu, kterou s nimi uzavřel. Vyvolení věří Bohu ve všem, co řekl; činí, co přikázal, a poslouchají Jeho pokyny. U nich souhlasí všechno: slovo, víra i skutky. Svou vlastní vůli podřizují vyvolení vůli Boží aupřímně se modlí: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi." (Mat.6:10) Nemají žádné vlastní chtění, chtějí jednoduše to, co chce Bůh. Jestliže se skrze znovuzrození stali částí Boží, jsou zrovna tak jako i Syn Boží přímým uskutečněním Slova, které se stalo tělem. Takovým lidem Petr připomíná: „Proto raději, bratři, snažte se povolání a vyvolení své upevňovati; nebo to činíce, nepadnete nikdy." (2.Petr.1:10)

Z výkladů apoštola Petra vidíme, že Kristus je nám také představen jako vyvolený kámen, který je pro jedny úhelným kamenem a pro další kamenem urážky a pohoršení. Kdo náleží k vyvolenému pokolení ake královskému kněžstvu, bude se dívat ve víře na Krista jako na úhelný a závěrečný kámen. Kdo se na Něm uráží a pohoršuje, nalézá se v neposlušnosti vůči Slovu (1.Petr.2:3-10).

Duchovní zkušenost učí, že každý zaujme to místo, které bylo pro něj připraveno, a věří tomu, co mu bylo určeno. Kdo například ve vyvolení nevěří, nemůže být ani vyvolen. Totéž se týká i obrácení, obnovení, znovuzrození, každého prožitku, který můžeme s Bohem učinit. Každý člověk prožije jenom to, čemu věří. „My pak jsme povinni děkovati Bohu vždycky z vás, bratři Pánu milí, že vyvolil vás Bůh od počátku k spasení, v posvěcení Ducha, a u víře pravdy." (2.Tes.2:13)

„Oznámiv nám tajemství vůle své podle dobré libosti své, kterou si předsevzal byl sám v sobě, aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buď nebeské věci, buď zemské. V kterém i k losu připuštěni jsme, předzřízeni jsouce, podle předsevzetí toho, který všecko působí podlé rady vůle své." (Ef.1:9-11)